Čtvrteční sloupek: Balím se po 14 letech

Myslel jsem si, že nejhorší už mám za sebou. Pak ale textovka od maminky. "Zavolej, až budeš moct." Volám hned. "Máš čas?" - "Mám." - "Nejde mi televize." - "Jak nejde?" - "No nejde, co to je za otázku!" Tak jdeme na to.

Australian Open 2005

"Tak co se stalo, prosím tebe?"

"Měla jsem tu návštěvu, šla ji vyprovodit dolů, přijdu zpátky k televizi a je to rozbitý."

"Nic jsi nedělala?"

"Ne."

"Jsi si jistá?"

"Nemluv se mnou jak s malou, říkám, že ne."

"A co nejde?"

"Ovladač. Mačkám a nic. Baterky už jsem vyměnila, neboj."

"Tak si ten ovladač vezmi a zkus ještě jednou zmáčkout ten červenej čudlík pod písmeny LG."

"Tady žádný LG není."

"Je. Nahoře."

"Říkám, že není."

"A co tam teda je?"

"Sony."

Do telefonu moje silné hlasité vydýchnutí.

"Co je? Proč nic neříkáš?"

"Protože máš v ruce ovladač od televize v kuchyni!"

"Aha."

"Mami!"

"No no, jsem neměla brejle a asi jsem ho sem omylem přinesla."

To bylo za trest. Za to, že jsem do čtvrtečního magazínu MF DNES nedávno napsal článek o starší generaci a počítačích. Nikdy jsem na žádný nedostal tolik reakcí. A symbolicky byl posledním, který jsem do magazínu napsal.

Teď jsem tady, dobrý den. Na blogu, o němž jsem ještě nedávno netušil, že se píše s g. Tady budu bojovat já.

Mám za sebou první dny bez magazínu. Sbalil jsem si v redakci věci, což si za 14 let asi dovedete představit. Nejvíc jsem se bál spodního šuplíku - a oprávněně. Našel jsem tam pytlík žiletek, negativy od fotek, walkman, zubní pastu a gel na vlasy. Ty už nemám osm let. Celé mi to připomnělo šest let prošlou mouku, kterou jsem objevil, když jsem se stěhoval do nového bytu. Úplně vidím maminku, jak by řekla: "Počkej, to ještě nevyhazuj."

A ty další poklady, které tam byly!

Můj první článek, o volbě německého fotbalisty století. Připomněl mi příchod do MF DNES, k tehdejšímu šéfovi Pacinovi. Bylo mi osmnáct. "Co studuješ?" - "Žurnalistiku." - "No, takže až tam dostaneš diplom, bude mít cenu asi jako toaletní papír." A přidělil mi měsíční honorář 1200 korun.

Sedm akreditací z tenisových grandslamových turnajů. První byl Wimbledon 2002 a od ostatních českých novinářů jsem si tam vysloužil přezdívku Děťátko. Což bylo o dost lepší než přezdívka na vysoké škole - tam mi říkali Rusnok. Teď mi to rádi připomínají. Až - opět - na ty vlasy.

Můj první rozhovor pro magazín, s Halinou Pawlowskou. Opravdu jsem se jí zeptal, jak velká má prsa. Byla to sázka s tehdejší šéfovou, která se mi pak stejně vysmála, že mě Halina obelhala.

Můj asi nejmilejší rozhovor - s Hanou Hegerovou. Použila při něm slovo orgasmus, čímž jsem zapomněl všechny další otázky.

Můj největší průšvih. Článek psaný rychle před uzávěrkou, s titulkem VOJEBALISTÉ porazili Řeky.

Má první smlouva a první výplatní páska. K ní jsem teď na vrch krabice přidal poslední a... Stává se. Jsem tady. A budu zase za týden.

P.S.: Pokračování je jen pro ty, kdo snesou dávku narcismu. Všem děkuju za dopisy a vzkazy. Bylo jich přes dvě stě. Některé mě, no co, rozbrečely. Tenhle jsem dostal včera. Od paní Denisy.

"Několikrát jsem Vám chtěla napsat. Vlastně dvakrát. Poprvé, když jste psal o své mamince (že ji určitě máte rád a vážíte si jí) a podruhé, že si Vás chci vzít :-) Ale teď jsem se odhodlala Vám napsat, protože jsem smutná. Léta si kupuji magazín. Postupem let jsem zjistila, že mi vlastně nejde o ten program. Noviny soukám do kabelky, kde jsem schopná je nosit i několik dnů. Horlivě otáčím na stranu tři. Čtu si Váš sloupek a usmívám se. Nějak mě to uspokojuje, dává energii. A teď si klidně napíšete, že končíte! Čtu to znovu a znovu. Nevěřím. Trošku ještě pochybuji a jistotu budu mít zítra, kdy poběžím do trafiky. Musím říct, že budu smutná. Vůbec mi nevadily Vaše starší fotografie. Nevadil mi cizí podpis. Děkuji Vám za tu řadu let, kdy jsme spolu snídali, někdy i obědvali. Protože nikdy nezůstalo u jednoho přečtení."

Taky díky!