V zájmu dobra a lepšího života jsme v další "totalitě"

Pořádně se ani nestačíme rozhlédnout a ze všech stran se ořezávají naše svobody. Je podceňována schopnost se umět rozhodnout, nést zodpovědnost za svůj život a být svéprávný k výchově vlastních dětí. 

Nenápadně a šedivě se společností rozprostírá síť zákazů a přikázání. Síť, která nás spoutává do další totality.

Jen namátkou všechna ta kontrolní hlášení, povinné školky, registry, alergeny, nebezpečné stromy u silnic, rizika spojena s pohybem venku (lesní školky a pod), označení a na vše směrnice a značky. Mohl bych pokračovat ještě dlouho, přes střelné zbraně, kouření, točenou dvanáctku na fotbale…, ale pro názornost stačí. To z nás odebírá tíhu volby a rozhodnutí a provádí nás to životem po předem „vyfáborkované“ trase.

Posledním krokem, který tuto mou obavu potvrzuje, je prezidentovo podepsání zákona o zavíračce velkých obchoďáků v čase státních svátků. Nechci polemizovat o tom, že být venku, na výletě či u babičky je smysluplnější, ale to snad každý svéprávný člověk ví a život a čas si podle toho zorganizuje. To není pravomoc státu, to je má svoboda.

Toto omezení má i několik otazníků. Když už vzniká, tak proč omezuje jen ty velké obchodníky? V malých nejsou zaměstnanci o kterých se mluví jako o dalším z důvodů této normy? A jsou malé obchůdky ve velkých centrech malé či velké? Bude to opravdu pro dobro zaměstnanců? Vždyť na Hod Boží Vánoční má zavřeno většina obchodů už dnes a bez direktivy a na Nový Rok také. A jak přišli poslanci na to, že to nebudou velké ekonomické ztráty?

Vždyť státní svátky, tedy vlastně čas volna „k dobru“, jsou právě pro velké obchodníky velmi zajímavé. Na rodinné nákupy vyráží i mimoměstští a obraty v těchto dnech jsou několikanásobně vyšší, než o běžném víkendu a o všedních dnech nemluvě.  Hlavně v centrech specializovaných na oblečení a podobně mají doslova žně. Většinou jsou to dny co významně přispívají na nájmy a hospodářské výsledky obchodů.

Mě nejde o zisky řetězců, žádný nevlastním a asi ani nebudu, ale o princip. O mou osobu pohybující se v prostoru, kde se zvolna nedá svobodně dýchat a to mi vadí. Takhle nás totiž stát opracovává cíleně a čím později si to uvědomíme, tím složitější bude cesta zpět.