Vrcholový fotbal aneb konec romantismu

Stejně jako je dle jednoho vousatého pána v politologicky-filosofické oblasti komunistická společnost vrcholným a konečným společenským uspořádáním, tak mezi fotbalovými komentátory a odborníky je moderní atleticko-dynamické pojetí hry vrcholnou fází, která již nebude příliš podléhat evolučním tlakům. Z historické zkušenosti víme, že marxistické teorii se praktické pokusy o rovnostářství na hony vzdalovaly a koncept konce dějinného vývoje musel být reformován, spíše však kompletně opuštěn. Není pochyb, že ve fotbale dojde k témuž prozření a hranice a kapacity lidských možností posunou tento sport opět někam, kde si jej momentálně dokážou představit pouze nejpokrokovější prognostici.

Pravda je taková, že fotbal se zrychlil, stal se agresivnějším, dynamičtějším a přestal být romantickou hrou oslňující diváky svou kreativitou. Doby, kdy Pelé prošel přes celé hřiště tam a zpátky s míčem u nohy a nikdo mu při tom nepocuchal achilovku, jsou z dnešního pohledu archaismem. Stejně tak Maradonova lehkost anebo Papinova schopnost téměř létavého pohybu po hrací ploše. V dnešní době udávají trend především mimořádně fyzicky vybavení fotbalisté, kteří díky svým fyziologickým předpokladům připomínají mnohem více atlety. Ronaldo, Ibrahimovič či Balotelli svým důrazem, dynamikou pohybu a sílou (v kombinaci s maradonovskými schopnostmi driblingu) představují ideální prototyp moderního hráče. Dokonce i Messi je svým pojetím hry fotbalový pragmatik, nikoliv romantik. Vysvětlení je jednoduché: Tempo moderního fotbalu je tak enormní, že hráči nemají čas na dlouhé mazlení se s míčem a vymýšlení. Důležitá je rychlost, hbitost, schopnost okamžité reakce. Pavel Horváth a jemu podobní jsou spíše výjimkou potvrzující pravidlo, nežli prototypem profesionálního fotbalisty nejvyšší úrovně.

Fotbal je sport a jako takový se vyvíjí. Doby, kdy týmy praktikovali strategii s „liberem“ vzadu jsou pryč. V dnešním kontextu je nepředstavitelné, že by s takovouto taktikou mohl někdo uspět a již týmy na úrovni krajských přeborů hrají se čtyřmi obránci v řadě. Na tom není nic špatného a vychází to ze samotného pojetí hry. Pokud se podíváme na aktuální evoluční změny, tak si nelze nevšimnout opouštění formací 4-4-2 se středem rozestavěným do diamantu, případně 4-3-1-2. Takzvaný „předstoper“ a ofenzivní záložník jsou totiž také pojmy, které patří spíše minulosti než přítomnosti. Moderní fotbal klade na týmy, které chtějí být konkurenceschopné, nebývalé vysoké nároky v oblasti fyzické připravenosti. Momentálně nejpreferovanějším strategickým systémem je 4-3-3 s tím, že existuje nepřeberné množství jeho variací. Toto rozestavení vychází z myšlenky hry po křídlech a jako takové nutně potřebuje mít v krajních hráčích atlety pendlující po lajně a systematicky narušující postavení soupeře svými výpady. Otázka k diskuzi může znít: Dokázala by Pelého Brazílie ve svém personálním obsazení být se systémem 4-3-3 konkurenceschopným týmem? Osobně jsem přesvědčen, že nikoliv. Krásná oku lahodící hra plná nezjištných přihrávek a fines by tvrdě narazila na tempo a důraz soupeře a představa, že by tehdejší střední obránci dokázali odstavit od míče například Ibrahimoviče, je spíše úsměvná. Nedokázal by to ani Beckenbauer a ani Baresi, ačkoliv to jsou hráči o generace mladší. Zkrátka a dobře pokud většinu svého tréninkového času věnujete tomu, jak kompaktně bránit a technicky rozehrávat útočné akce, tak těžko budete připraveni čelit útočníkovi, který většinu času tráví v posilovně a na různých fitness trenažérech. Tím samozřejmě nesnižuji schopnosti legendárních fotbalistů, naopak. (Pro dobro věci musím vyjádřit své přesvědčení, že zmínění hráči by po několika málo týdnech dokázali přeorientovat svoji herní filosofii a stali by se rovnocennými soupeři dnešních profesionálů.)

Mezigenerační diskuze (v původní verzi jsem měl napsáno disputace, nicméně představa Láďi Vízka, jak na vědecké úrovni řeší strategické otázky herní filosofie mne rozesmála natolik, že jsem musel tento termín obměnit) o tom, zda-li se dříve hrálo lépe, či zda-li by se Pelé prosadil v moderním fotbale, neberou konce, nicméně díky bohu není v blízké době reálné, aby došlo k nějaké konfrontaci časoprostorově odlišných týmů. Pelé a Maradona by byli špičkový fotbalisté v každé době, stejně tak Messi, o tom nemá smysl diskutovat. Otázka spíše zní, zda-li budou mladí kluci vedeni pouze k tomu, aby z nich byli napumpovaní atleti, anebo se jim povolí, aby si pěstovali kreativního ducha získaného čutáním do mičudy na plácku za barákem? Nic proti atletům, ale když si vzpomenu na to, co na hřišti předváděl Zidane, Figo, Okocha či Rui Costa, tak musím se slzou k oku konstatovat, že doba fotbalového romantismu skončila..