Řekne se: Láska ...

A co to vůbec je?

Rodičovská, jak jsem ji já jako dítě zažila, měla zvláštní podobu. Vlastně si toho ani moc nepamatuji. Ba ne, v děloze bylo fajn a bezpečno. Klid a spousta věcí k vidění. A když jsem z ní v porodnici vyklouzla, drželi mě v rukou, netušili, že se chci rozběhnout po dlaždicích a na všechno kolem si sáhnout, obejmout rozpaženýma rukama ... vím, upadla bych. Ale ten pocit, ta radost, co jsem ji cítila a byla jí tak plná - to musela být Láska. Věno do života tam seshora.

Nevzpomínám, kdy jsem co podobného v životě zažila znova ... Ba ne, dobře to vím. Třikrát to bylo. V gynekologické ambulanci, když mi doktor sdělil: Jste gravidní. Úplně stejná radost. Víc než to – Láska to byla, Láska. Už tak veliká v těch maličkých, že jsem ji cítila i já.

Kolikrát jsem ji pak ještě hledala. Stejnou, jak se o ní povídá a píše: Muž a žena, žena a muž. To se asi nemá. Přichází sama. Chce-li. A hlavně – přichází zevnitř. Otevírá člověku dokořán oči a neviditelnýma rukama touží objímat všechno kolem. Takový nebeský cizopasník, co zajme lidské tělo pro sebe sama. Ego ztratí svoji vůli a poddá se té nesmírné radostné síle. Nelze jinak. A proč taky? Přináší s sebou Mravní princip. Dělají nás lepšími. Ona i On. Jak to vím? No přece – přišla!

V LŮNĚ

Dala mi život
dobře v bříšku bylo
volně a lehce
jako na nebi
byla jsem ještě průsvitná
a bledá
však dokořán zrak otevřený hledal
čím vším se lůžko kolem nehemžilo
- v kolébce voda
co mě nadnášela
a plavaly v ní různé odrobinky
jakživ jsem nic tak zvláštní neviděla
- byla jsem šťastná
v lůně u maminky

když se pak jednou otevřely dveře
a já se měla na svět stěhovat
ten okamžik si nevzpomínám ani
- to začal život
a s ním u m í r á n í

prý ze strachu
snad abych nenastydla
/proč mámy neví
že se nesmí bát?/
jak cibuli mě vždycky oblékala
a tolik do mě nacpala vždy jídla
- přehřátá
sytá
chtělo se mi spát
však vedro budilo mě
bolest břicha
dobro či zlo - když nedalo se dýchat
jak bránit jsem se měla
malá?

nevím
už nevím jak se roky nesly
jen z doslechu
že nebyla jsem v jeslích
až ve školce se v jednu chvíli vidím
pod zadkem láček - a já?
moc se stydím
vždy v pozadí - tak ráda s pastelkama
uprostřed dětí sama ... sama ... sama

domácí hluk vždy zacpával mi uši
když brácha řval
a do spánků se bušil
- uměl se bránit trochu víc než já
kdo z dětí však se vzepře přesile?
polévky plival - maso? - ani zdání
a maminka
jen zřídka slitování
tak moc nás chtěla chránit u m í r á n í
až zabila nás málem
- nemilé ...

tělíčka zdravá
čistě oblečení
kdo mohl z lidí vytknout cokoli?
můj bože mami
tak to přece není!!!
malinké duše - myslíš - nebolí?
ta moje příliš často bolívala
pro tebe pláč můj vždycky byl jen vzdor
dodnes mě bolí jak jsi fackovala
bez hlavy bráchu - jediného syna
celý náš život jedna velká vina
cos nám to
bože
vkladla do hlavy?
myšlenky horší nemocí - než mor
ze všech žen jeho dělala jsi děvky
a z mužů pro mě samé nemravy ...

a stejně časem dali jsme ti vnuky
já tři a brácha taky tak
andílky krásné - samé bezva kluky
do tvých dnů trochu více světla
- tys div že z kůže nevylétla
vztek v očích - zeslábl ti zrak
to abys štěstí neviděla

ne - vnučka
ta ti nechyběla

má volba nebyla ti dobrá
vysoko vždy jsi vzhížela
zbytečná - mami - marná snaha
nutit mi
co jsem nechtěla
když hledala jsem náruč dobra
- a stejně jsem ji neměla

žít s tebou mami - pyšnou paní
ach
padesát let u m í r á n í

To nejsou slova lítosti a vzteku
i bolest - zdá se - zvolna odlétá
svůj život měním
v klidnou čistou řeku
znova se rodím
nová
do světa
přede mnou náruč otevírá svoji
všude je tolik
tolik andělů
buď klidná mami
rány už se hojí

mám ráda svět a k žití důvěru