Jednoho krásného slunečného dne jsem posbírala svoje a synovy sakypaky a ve společnosti naší divoké tříleté jezevčí slečinky Daisy a milovaného kocourka Fletchera odjela nacházet životní štěstí do matky vlasti – Prahy mnohověžaté.
Zážitků bylo mnoho, přemnoho, jeden krásnější než druhý - nemohla jsem se nabažit. Poklidné sídliště plné lidumilných sousedů. A těch pejsků a pejsinek všech možných ras! Pro Daisy se travnaté plochy kolem domu okamžitě staly širou prérií, kde mohla běhat s větrem o závod. Jak ona ten pohyb miluje! Nestačila jsem jí nadbíhat a v tu vzrostlé, tu pokosené trávě s papírovými kapesníčky v ruce vyhledávat její vonící bochánky. Dělala jsem to ráda.
Jenže - nemohla jsem si nevšimnout, že jaksi příliš často přeskakuji bochánky cizích chlupáčků, pokud jsem to ovšem v zápalu honby stihla. Od chvíle, kdy už jsem dokonce z chodníku sbírala cizí hovna, jsem začala nevraživě pošilhávat po bezstarostných paníčkách a páníčcích kolem a radostný rituál venčení se mi stal utrpením. Pochopila jsem, že ohrada okolo dětského hřiště neslouží jen k větší bezpečnosti teritoria maličkých, ale jako ochrana proti lejnové invazi. A tehdy se to stalo. Přidala jsem se k většině.
Trapas na sebe zákonitě nedal dlouho čekat. Když si tak jednoho jiného krásného slunečného srpnového odpoledne Daisy podřepla pár metrů od domovních dveří, aby čerstvý vzduch provoněla kouřící buchtičkou, ozval se z nedaleka mužský hlas: "No jo, to se to kadí, co? A malý děti ať se jdou třeba klouzat, co?" Nebyl to žádný agresor a ten jeho hlas byl možná spíše trochu klučičí, ale právě uvazoval dvěma roztomilým předškolním capartům na hlavy helmičky. Svým dětem. Odevzdaně jsem zamířila ke skupince: "Nebudete mi to věřit, ale moc se stydím. Víte, před pár měsíci jsem bez ubrousku z domu nevyšla. Ale pak jsem si začala připadat tak nějak divně, že se to tu zkrátka nenosí. Že si zdejší děti hrají na vyhraženém místě a zvířátka holt hnojí trávníček. Jsem hloupá. A vám děkuji, že jste mě vrátil na někdejší cestu." Neláteřil, usmíval se.
Vzpomínám, když jsem se jako dítě občas ohrazovala vůči rodičovským pravidlům, co mi nebyla příliš vhod, argumenty, že přece ti druzí ..., tatínek mi vždycky říkával: "Když oni skočí do hluboké studny, skočíš taky?" A bylo zameteno. Myslím, že odešel příliš brzy, ještě bych ho tady tu a tam potřebovala. Takže zase nosím papírové kapesníčky a sbírám bochánky svojí zrzky. Svatá pravda, příklady táhnou - tak proč ne právě ty moje?
