Paralela

Když se člověk zasní ...

Nádraží bývají zpravidla smutná. Paradoxně zvláště ta, na nichž se to cestujícími jen hemží. Na jedné z nehostinných laviček, vklíněný v řádek podřimujících nočních jezdců, sedí muž. Jeho věk byste jen těžko odhadovali z výrazu tváře. Je bledá. Ne bílá, to ne. Také po ní sluníčko natahovalo v posledních dnech léta paže ke spalujícímu milostnému objetí. Pronikavé oči těkají z místa na místo, jako by něco hledaly. Nehledají, je to jenom první zdání. Pokládá jimi otázky. Jednu za druhou. Svým pohledem ho klidně můžete minout. Máte-li však v pořádku čidla pro příjem SOS, není to tak snadné. Vysílá velký silný otazník. Takový pevný, zkroucený profilový drát, co vypadá jako hák na zavěšení prasete, třeba. Jím vás polapí kolem krku a přitáhne. To abyste si viděli z očí do očí. Od té chvíle už vás nepustí, i kdybyste sebeurputněji k sobě tiskli víčka. Každý útok prý je voláním o pomoc. Tím naléhavější, čím tišší. Je jako magnet a vy ocelová špóna. Silný je. Nesmírně silný. Po dobu trvání magnetického napětí jste bez šance pokračovat vlastní cestou. Říká se jim upíři. Sají vaši krev do poslední kapky, dokud jejich vlastní cévy nejsou plné. A vy? Jste-li dostatečně vitální a plnokrevní, je to jako nechat si pustit žilou. V místě poraněné tkáně cítíte dráždivé svědění. Něco, co se podobá rozkoši. Zvyknete si na tu pálivou slast jako na lehkou drogu. Polovinou sebe bezhlase voláte „odejdi“, druhou polovinou „zůstaň“. Jsou mezi námi. Vážně jsou. Mají různé podoby a … krásná jména. Vlastně jsou celí krásní – stačí se jen dobře dívat.

Člověk je zpravidla tvor veselý. Paradoxně zvláště ten, co k tomu má nejméně důvodů. V secesní kavárně proužek tepla z kávového šálku soustředěně vdechuje mladá žena. Ženy jsou vždycky mladé. Všechny. Po celý svůj život. Plavá ofina, spiklenecky spadená přes oči, skrývá její příběh s otevřeným koncem: Měl krásné jméno. Vlastně byl krásný celý. Krásnější s každým dalším podíváním. Měl bledou tvář, třebaže také po ní sluníčko natahovalo v posledních dnech léta paže ke spalujícímu milostnému objetí. Potkali se celkem nedávno na jednom liduprázdném nádraží. Pronikavýma očima těkal z místa na místo, jako by něco hledal. Nehledal, bylo to jenom první zdání. Pokládal jimi otázky. Jednu za druhou. Svým pohledem ho klidně mohla napoprvé minout. Neminula. Trénovanými čidly pro příjem SOS zachytila naléhavý signál. Snadno. Vysílal velký silný otazník. Takový pevný, zkroucený profilový drát, co vypadá jako hák na zavěšení prasete, třeba. Jím ji polapil kolem krku a přitáhl. To aby si viděli z očí do očí. Od té chvíle už ji nepustil, třebaže sebeurputněji k sobě tiskla víčka. Byl jako magnet a ona ocelová špóna. Silný byl. Nesmírně silný. Po dobu trvání magnetického napětí byla bez šance pokračovat vlastní cestou. Ano, správně. On to byl. Sál její krev do poslední kapky, dokud jeho vlastní cévy nebyly plné. A ona? Dostatečně vitální a plnokrevná, aniž by to vůbec tušila, nechávala si pouštět žilou. V místě poraněné tkáně cítila dráždivé svědění. Něco, co se podobá rozkoši. Zvykla si na tu pálivou slast jako na lehkou drogu. Byť se navenek často a ráda smála, polovinou sebe teď bezhlase volala „odejdi“, druhou polovinou „zůstaň“. Každý útok prý je voláním o pomoc. Tím naléhavější, čím tišší. Nikdy ji neslyšel. Mladí upíři nemají dobře vyvinutá čidla pro příjem SOS.