Moje první zahraniční dovolená

Ucházela jsem se před časem o práci v jedné redakci. Z poptávky nebylo na první pohled zjevné, že se jedná o ryze erotickou. Zadali mi úkoly a já jsem si to chtěla alespoň vyzkoušet. Tento příběh je z kategorie zde publikovatelné. 

Byli jsme s mým prvním mužem manželé už asi patnáct let, když konečně nazrál čas k naší první společné dovolené. Paradoxně ve stejnou dobu, kdy se naše manželství hroutilo natolik, že už je ta z mé strany vytoužená a očekávaná dovolená nemohla nijak zachránit, byť jsem si to celým srdcem přála. Vlastně už jsem na ni ani nechtěla, ale muž trval na svém rozhodnutí. Částečně jsem se podřídila, částečně – tou nejmenší částí svojí mysli – doufala, že se snad ještě něco změní k lepšímu. Děti jsme s důvěrou poslali na čtrnáctidenní prázdniny k babičce a dědovi a vyrazili. Směr Německo, Francie, Španělsko – Alicante.

Musím ještě podotknout, že můj muž byl velmi spořivý člověk. Na rozdíl ode mě, která jsem se nemohla již od velmi útlého mládí dočkat svého prvního dítěte, se on této mojí touze bránil argumenty, že nejdříve je nutné „postavit dům a zasadit strom“. A k tomu jsou nezbytné peníze, tudíž neutrácet za hlouposti a šetřit, šetřit, šetřit. Souhlasím, ale říkejte to ženě, toužící po dítěti ve věku, kdy už její spolužačky, dokonce i mladší maminky dávno vozí kočárky s miminy! Doba tenkrát byla taková, že si člověk ve dvaceti už pomalu připadal jako „stará panna“. Jenomže! Dům, dvougenerační, už postavili moji rodiče, zatímco ti jeho, za naší skromné pomoci, obhospodařovali vinohrad i sad. Myslela jsem, že podmínka domu a stromu tak byla dílem splněna. Po svatbě se „spořivý“ změnilo v „lakotný“. Jak jsem byla ráda, že mám syna! Nejsem si jistá, že bych se ho někdy později skutečně dožila.

Naléhavá potřeba ušetřit, kde se dá, vedla mého muže k nápadu, že přizveme k pobytu u moře své solventní známé. Jejich BMW a náklady na cestu pro všechny, proti „naší“ chatičce u pláže, kterou nám bezplatně zapůjčila švédská teta. To je přece nabídka, ne!? Všechno ve mně se bouřilo. Důvod, který rozklížil naše manželství, nabýval čím dál tím větších rozměrů. Tak moc jsem stála o pár dní bez dětí v klidu, jenom sami dva, v touze navázat a posvazovat ty zbytky erotických vláken, která nás ještě mohla spojit dohromady. Žár jižního slunce jsem chtěla prosit o pomoc, aby se můj muž na mě začal dívat jako na ženu, kterou miluje, ne jen jako na brzdu růstu svého konta. Ano, šetřit se má. Ze zisku. Nikoli z životního minima na úkor duševní chudoby všech. V tom jsme se nikdy neshodli.

Středozemní moře za úsvitu na mě z okýnka auťáku zapůsobilo jako nekonečno. Vlny se tak moc podobaly potrhaným mrakům na obloze, že člověk jen stěží rozeznal hladinu od nebe. Až jsem se toho úkazu bála. Díky bohu za pár hodin vplulo nad obzor slunce.

Pláž byla od chaty sotva pár set metrů, přes úzký, řídký piniový lesík. Široko daleko nikde ani živáčka, letní sezóna v plném proudu měla teprve za pár týdnů vypuknout. Tak moc bych si přála milovat se na rozehřátém písku, vášnivě a něžně … jenomže cesta nedopadla tak, jak si můj muž představoval. V přesvědčení, že se zaručeně ušetří – aby výčitka nepoměru nákladů vůči přátelům nebyla tak silná – trval na časově náročnějším, vzhledem k historkám o zlodějských tlupách nebezpečnějším, ale s výhodou úspory na dálniční známce výhodnějším cestování po nekvalitních okreskách. Žel, nedomyslel, že jedno mýtné střídá druhé, a cestovné se tak neřestně prodraží. Nezbylo mu než na můj nátlak podílet se finančně na „ztrátě“. Není divu, že moje myšlenky na nahotu a vášeň nenašly v tu chvíli k němu cestu.

V myšlenkách jsem začala utíkat k muži doma, příteli, který mi radou a vlastní zkušeností pomáhal překonat dosud nejtěžší krizi mého života. Jak krásně se sní, když prsty nohou hladí teplý, jemný mořský písek, obnažená ňadra laskají sluneční paprsky a zvlhlé lůno se otevírá vstříc muži, který se k vám kdy choval láskyplně a obdivně. Tak moc se mi chtělo být zpátky doma a vklouznout do jeho náruče bez výčitek, nechat se hladit a líbat, nechat jeho prsty v zajetí svých rtů, jazyka a zubů, nechat se pomalu a rituálně svlékat, stáhnout ho z džín i z kůže … cítít jeho lávu ve svém klíně. Panebože!!!! Mnohdy i samotné myšlenky dokáží vybudit tělo k orgasmu.

Když se pak můj muž způsobem „teď chci, teď musíš“ domáhal večerního milování, ve snaze dát našemu manželství šanci jsem se ze všech sil snažila být něžná. Nadarmo. Snad mi viděl do hlavy a tušil, že ta něha patří jinam, daleko, daleko odtud. V návalu vzteku mi stískal hrdlo a vyhrožoval, že mě zabije. A já jsem si tolik přála jeho trpělivost, pochopení a lásku. Zbytky citu vystřídal strach. A odpor. Za dne jsem byla nucená poslouchat argumenty proti rozvodu: „Život není jednoduchý, ale pořádně těžká dřina. Co tím docílíš, když se rozvedeme? Co si o nás budou říkat sousedi? Co náš společný majetek? Co děti? Uvědomuješ si, do jakých potíží nás dostaneš?“ Ano, to všechno jsem si uvědomovala až příliš dobře. Pro to všechno jsem souhlasila s dovolenou, která se svým obsahem stala námětem na horror. Stála i spala jsem najednou vedle úplně „cizího“ člověka, nejistá, v kterou chvíli mě zahrne svými hrubými polibky a doteky, v kterou mě připraví o život. V daleké cizině sama. Jak snadno se dá zmizet beze stop. Člověk by se neměl dívat na thrillery. Jediný argument chyběl: „Miluji Tě.“

Po čtrnácti dnech jsem se konečně šla rozloučit s mořem, které bylo toho léta výjimečně chladné. Ani jednou jsme se nekoupali, voda byla příliš studená. Zmatená a bolavá jsem nakreslila bosou nohou do písku: „Miluji tě, Jirko.“ Nebyla to tak úplně pravda. Ale srdce a tělo, toužící po souznění, si rádo vymýšlí.

Dálky mě nelákají. Moře je krásné a jižní slunce žhnoucí, to už vím. Mám je v srdci a to mi stačí. Vytěsňují vzpomínku na cosi, co se nikdy nemělo stát.