Jak se v Česku daří kýči

(Útok prý je voláním duše o pomoc. Jak pomoci, nevím. Tak snad alespoň těm tichým pár drobných fragmentů z mé vlastní pouti za světlem.)

Zdeněk Hajný

Nejsem výtvarník, už vůbec ne umělec. S označením kýče – co jím je či není – mám často potíže. Teď nemám na mysli pestře zbarvené sádrové odlitky čehokoliv ani neumělé napodobeniny skutečného uměleckého díla za použití náhradních materiálů nevalné ceny. Vezmu-li za svého poradce kupříkladu Wikipedii, dozvím se definici kýče:
Jako kýč jsou v umění označována díla, která jsou příliš okázalá, rušivá, triviální nebo „laciná“. Jedná se také o laciné napodobeniny a nekvalitní ztvárnění určitých témat. Komerční záměry často zneužívají popularity módních věcí, svátků a jiných událostí k produkci kýčů úzce s nimi souvisejících; takový kýč postrádá jakoukoliv uměleckou hodnotu (př. zahradní trpaslík). Kýč v tomto smyslu se vyskytuje v mnoha oblastech,
počínaje předměty denní potřeby a konče uměním (literatura, malířství atd.). Určení kýče je z velké části subjektivní.
Miluji (mimo jiné) obrazy. Michelangelem počínaje, Tomášem Paulem zdaleka nekonče. Autory obrazů, které si moji pozornost před mnoha lety rovněž získaly a v jejím popředí zůstávají na jednom z čelních míst, jsou také pánové Zdeněk Hajný. Jan Kristofori, Kristián Kodet, Tomáš Bím. Zde se dostávám k jádru věci. Ve stejnojmenném článku výtvarného teoretika a historika umění pana Jiřího Machalického se dozvídám, že se jedná o kýč. Přitom (viz definice): „Určení kýče je z velké části subjektivní.“ Ovšem, slovy pana Machalického, je jedním z úkolů kritiků a teoretiků, aby poznali, co je kvalita, a co se už ocitá na hranici nebo dokonce za hranicí kýče. Chci věřit, že objektivně. Nicméně mi to nedá, abych tuto zmínku  nepodrobila soukromé analýze.
Tedy (viz Wikipedie):
1. Kýč zobrazuje témata, která jsou všeobecně považována za krásná, nebo která mají silný emocionální náboj.
Nevím jak autor tohoto kritéria, ale já se domnívám, že všeobecně považovány za krásné a emocionální náboj vzbuzující jsou například světoznámé nástěnné malby již zmíněného Michelangela Buonarottiho v Sixtinské kapli. Nepochybuji, že za svého života byl mnohými kritky za tvůrce kýče považován. Ve svém domě a své vlasti člověk není prorokem.
2. Téma zobrazované kýčem musí být okamžitě identifikovatelné. Pokud se nemýlím, u díla Zdeňka Hajného platí spíše, že on sám přišel se zpracováním vnitřních vizí způsobem novým, v době svého vzniku považovaným spíše za něco doposud téměř neznámého, tudíž v daném společenském ovzduší dokonce nežádoucího, jak se z dostupných informací dozvídám.
3. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem. Zatímco obrazy Zdeňka Hajného velmi, což je patrné z reakcí statisíců přiznivců a obdivovatelů z celého světa, nadto nemalé řady nejrůznějších významných světových ocenění.

Nesouhlasím s tvrzením, že obrazy Zdeňka Hajného se podbízejí vkusu většiny, nadto té s pochabou myslí. V mnohých z nich pulzuje energie, která má silný účinek na člověka schopného ji vnímat. Tvrdit opak znamená popírat existenci energií vůbec. Pochybuji, že taková kritika obstojí v přímé osobní konfrontaci s těmi, kdo tyto obrazy obdivují, je vlastní či jejich věhlas šíří. Mám teď na mysli celou řadu jiných tvůrců umění světového významu v nejrůznějších uměleckých oborech. Karel Čapek moudře i vtipně prohlásil: „Kritizovat - to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.“
Ke chvále kritiků umění budiž řečeno, že jejich role je každopádně záslužná minimálně z těchto důvodů:

1. O čem se mluví, je hodno pozornosti
2. Samotnému tvůrci nabízí zpětný pohled na vlastní dílo s příležitostí sebezpytování, zda se skutečně neodchyluje pod vlivem komerčního okolí od svého poslání. Obrazy Zdeňka Hajného kritickým soudům desítky let čelí upřímnou vnitřní výpovědí svého tvůrce.
Obecně je známo, že umění – od slovesného základu „umět“ – má povznášet lidského ducha nad životní stresující až traumatizující okolnosti. Z tohoto pohledu dílo Zdeňka Hajného tento aspekt splňuje bezezbytku. Pro člověka zdravého rozumu je přesto zdrcující, zachytí-li útoky pseudokritiků na
manipulovatelnou lidskou mysl. Převážná většina naší populace považuje totiž vše psané či jinak mediálně předkládané, za pravdivé. Snadno se tak stane, že na atakovaných ulpí špína, které se jen velmi těžko zbavují, tím hůře, nemohou-li se už hájit vůbec, jak je tomu např. u významného českého kunsthistorika pana Bohumíra Mráze, nařčeného, že jeho hlavním důvodem k napsání obsáhlé monografie o díle Zdeňka Hajného byly peníze. Totéž platí v případě zesnulého malíře Jana Kristoforiho, jehož dílo se rovněž ocitlo na pranýři „odborné“ veřejnosti. Žijeme v době, kdy etika a morální kodex jsou málo
frekventovanými pojmy. V této situaci je osvobozující alespoň vědomí, že lidstvo na tomto vývojovém stupni právě posouvá svoji existenci do vyšších dimenzí bytí, a že můžeme být při tom – být si toho vědomi. Úpadek morálky na straně jedné, šance záchrany skutečných hodnot, které v člověku přetrvávají na straně druhé. Je volbou každého jedince, na kterou stranu se přikloní. O hodnotě např. zmiňovaného díla Zdeňka Hajného ve smyslu jeho působení na lidského ducha, hovoří jasně tato slova:

V Galérii Cesty k svetlu Zdeňka Hajného som bol len raz. Ale tá návšteva vo mne pretrváva. Nemyslím si, že by cez obrazy hovorilo čosi tajomné. Umenie zobrazuje to, čo nás priťahuje. Teda umenie, ktoré sa nám páči.
Nepáči sa nám to preto, že je to krásne. Ide o vzťah. Buď k niečomu máte puto, alebo vás to irituje, prípadne odrádza. Ľudia, ktorí tvoria skutočné umenie, chodia nevychodenými cestami. Sami si ich prešľapávajú vlastnou tvorbou. Stavajú vlastnú cestu. Niekedy to ľudia z publika spoznajú už za ich života. Inokedy až po ich smrti. Až keď nám začnú chýbať. Keď sú s nami, frfleme na nich. Keď ich nemáme, tak ich obdivujeme.
Skutoční umelci málokedy rozpoznajú, že patria k týmto ľuďom. Teda k tým, ktorí tvoria vlastnú cestu. Nevedia to často pre svoju skromnosť. Tá je dôležitejšia než pokora. Pokora sa často preceňuje. Kde kto sa vytŕča, aký je pokorný. V skutočnosti nie je. Skutočná pokora je hodnota a cnosť. Skromnosť je vlastnosť. Je daná. Pokoru si človek môže naordinovať. Spomenúť si na všetky situácie, ktoré ho k pokore vedú. Skromnosť je prirodzená. Je to stav duše. Zdeňek Hajný je skromný človek. Chce byť aj pokorným. Ale to je už ego. To je už rozhodnutie - chcem! V skromnosti však vidno skutočnosť. Nie pózu. Je skromný a v tom je jeho hodnota. Nehrá sa na lacné efekty. On svet vidí takto. Obrazmi ukazuje, ako ho cíti, počúva jeho tep, bubnovanie života.
Kontroluje jeho štruktúru. Svet môže byť komplikované hryzovisko, ale aj jasné nebo spájajúce sa na všetkých
bodoch s peklom. A predsa vidíte niekedy jasne zlo ako zlé, dobro ako dobré. Sú to výnimočné chvíle. Preto je Galéria cesty ku svetlu výnimočným miestom. Výnimočným miestom vo vesmíre.
(Stanislav Háber, spisovatel, básník, publicista, Bratislava)
Obrazům moc nerozumím, ale obrazy p. Hajného na mne působí uklidňujícím dojmem, cítím z nich klid, pohodu a čerpám z nich i, dá se říct, energii. Vlastním tři kopie.
(Ladislav Čibera, technik, Mělník)
Miluji Zdeňka Hajného - tedy jeho obrazy, tajemství, které z nich lze tušit. Miluji mystiku, esoteriku. Náboženský prožitek? Pro mnohé jistě i to, ale pro mě především působení víceméně tajemných sil. Jenže jeho obrazy ve mně vyvolávají i myšlenky na Boha, anděly, věčnost i věčné návraty, cesty k něčemu nádherně nadpozemskému, jiné dimenze. Takže i u mě jde vlastně o náboženský prožitek... Kdybych žila v Praze, odpovím na všechny další otázky ANO !! Mám schované jeho obrazy aspoň maličké, z kalendářů. A proč? Odpověď je snad mezi řádky tohoto mého vyznání.
(Jarmila Stiborová, učitelka na penzi, Hodonín)
V galerii pana Hajného jsem byl při dvojí příležitosti literárních večerů, které v tomto magickém prostředí proběhly. Pro mne „nepražáka“, který se v hlavním městě objevuje jen zřídka a vždy s řadou dalších povinností, je téměř nemožné dosáhnout opětovaně na všechno, co mne zaujalo. Budoucím návštěvníkům však cestu do galerie vřele doporučuji. Čeká je hluboký zážitek a snad i setkání se světlem.
(Petr Musílek, básník a spisovatel, Chotěboř)
Taky mě občas napadá, čím mě ty obrazy přitahují, když jim kolikrát napoprvé ani nerozumím. Nerozumím jim hlavou, ale srdcem. Mám doma obrázek z kalendáře pana Hajného a na něm je žena ve stromu. Na první pohled se mi nelíbil, protože je hnědý a v té době se mi hnědá nelíbila, a taky se mi nelíbila žena zakletá do stromu. Přesto mě velice přitahoval a pověsila jsem si ho nad postel. A ejhle, po určíté době miluju hnědou a
žena mi nepřipadá zakletá, ale spíš ukrytá před dnešním pro mě nepochopitelným světem. Chtěla bych být tou ženou a odpočívat tam ,kde mě nikdo (nebo jen ten, kdo mě chápe) nevidí. Dřív jsem se samoty děsila, teď ji vyhledávám. Nevím jakou měrou se k mému poznání sebe sama podílí tento obrázek a celkově mystické obrazy, ale mám je ráda a už ani nemusím přesně vědět, co znamenají, ale je pro mě důležité, jak na mě působí.
(Blanka Kočišová, sociální pracovnice, Veselí nad Moravou)
Do galerie nechodím, spousta mých známých ano. K tomu tedy své napsat nemůžu. Ale malby Zdeňka Hajného zbožňuju, jsou až hypnoticky uklidňující, tajemné, hluboké. Člověk se do nich může ponořit a nechat se naplnit tajemnou silou, energií, kterou tento umělec dokáže zprostředkovat a přenést na plátno.
(Eva Pinkrová, manažerka Nakladatelství van Aspen Brno)
Galerie Cesty ke světlu se zapsala do mé duše už dávno a byl jsem v ní mnohokrát. Je příjemné a povznášející být pozitivně spřízněn se Zdeňkem Hajným a celou touto unikátní galerií plnou tajemného magična a neuchopitelné krásy, která člověku proniká srdcem i duší z každého obrazu, krystalu, z každé kompozice, obrazového i hudebního spojení. Kdo v této galerii nikdy nebyl, nejspíš tato slova nepochopí, protože jsou věci, jež není možné slovy popsat, neboť ty se dají pouze prožít na vlastní kůži. A Galerie Cesty ke světlu je bezesporu místem, které nutně musíte vidět. Čeká vás zde totiž ještě jedno unikátní překvapení, tentokrát v podobě Křišťálové čajovny, která nabídne vašim smyslům další várku nečekaných a silných duchovních podnětů. Pokud bych měl odpovědět na otázku, zda vlastním některý z obrazů Zdeňka Hajného, pak musím přiznat, že nikoli v originále, ale "jen" v celé řadě kalendářů, které se každý rok vydávají. Zastávám totiž názor, že nádherné obrazy a instalace Zdeňka Hajného je možné vnímat na sto procent pouze v prostorách samotné galerie, protože teprve tam člověka obklopí a naprosto očaruje to, co z těchto obrazů dělá
nezapomenutelný zážitek. Ostatně - přesvědčte se o tom sami a určitě mi dáte za pravdu.
(Pavel Loužecký, vydavatel a šéfredaktor Pozitivních novin Praha)
Galerii jsem nenavštívila, ale o panu Hajném moc dobře vím. Ještě v době, kdy jsem působila jako wellness "guru" na Seychelles, jsem měla klienty, kteří se se mnou učili meditovat – pokud se o tomto dá říci „učit“. Trávili jsme spolu 14 dní každý den a oni byli nadšení! Zanedlouho mi poslali po nějakém Čechovi, který přiletěl na ostrovy, překrásnou publikaci obrazů pana Hajného. Některé z jeho věcí jsou velmi silné, mají duchovní podstatu, a když čtu jeho životopis... jeho život je fascinující. Domnívám se, že některé z jeho obrazů by se mohly stát součástí pravidelných meditačních sezení - tedy terapeutickým prostředkem.
(Sylva Lauerová, spisovatelka, Republic of Seychelles )

Už od svých sedmi let toužím létat mezi vzdálenými světy v širém vesmíru. Představa kosmického letu pro mě odjakživa znamenala hluboké duchovní dobrodružství nespoutané hmotným prostorem. Stejně tak jsem se dlouho snažil si představit, jaké to asi je, takový zážitek v bodu smrti z pohledu pacientů, kteří mi o nich vyprávějí. Má dnešní návštěva Vaší obdivuhodné galerie je tím nejbližším pozemským prožitkem, s jakým sem se kdy setkal, vedle obou zmíněných druhů duchovního hledání.

Díky, že jste vytvořil galerii tak skvělou. Když jsem se tudy procházel, vybavila se mi Kantova moudrá slova: „Existují dvě věci, které mě udivují a naplňujúžasem: hvězdná obloha nad námi a mravní zákon v nás!“ U vás v galerii jsem cítil, že Vy jste to nebe snesl na zem a ducha povznesl k nebesům.
S přátelským pozdravem
R. A. Moody
1. září 2010