Promlouvá s mnohými. Kdo vlastně jsou oni obdarovaní? Ti, kteří HO hledají a za JEHO příchod se usilovně modlí? Či přichází pouze z vlastní vůle ke svým vyvoleným? Ne, toto nejsou otázky k NĚMU, ani nečekám na ně JEHO odpovědi. Bylo by příliš troufalé se tak sobecky ptát a ukrajovat z JEHO času, který jiní potřebují daleko, daleko víc. A to nemluvím o JEHO vlastním užití SVÉHO času!
Už ani nevím, kdy jsem HO volala poprvé. Nejspíš jsem byla ještě hodně malá. I malé děti HO volají, možná dokonce častěji a horoucněji, než to pak dovedou jako dospělí lidé. Já vím, ON ví. Nechte mě ... Prostě jen tak vyslovuji, co mi slina na jazyk doplaví. A myslím přitom na NĚHO.
Jsou chvíle, kdy si namlouvám JEHO přítomnost. Třeba právě teď. A ON, ostatně jako vždycky, mlčí. Ono vlastně není divu - mlčím též. Pořád jakoby se bojím pustit se s NÍM do řeči. Nejsem na to vůbec připravená. Ano, byly dny, kdy jsem si myslela, že jsem. To bylo tehdy, kdy jsem HO nevnímala ani tolik, co nyní. Paradox? Ne, ne. Obyčejná lidská nadutost a nepokora. Nadvláda mého ega i nad NÍM samým. Dnes? Je to čímsi jiné. Jako by byl už docela blízko a čekal, až HO oslovím. Jenomže - připadám si úplně prázdná. Jako školačka, co nevypracovala domácí úkol a teď jenom zarytě hledí do země před sebou. Stydím se. Vůbec nevím, jak začít. Vypnout rádio? No, dobrá. Osladit kávu? Zamíchat? … Panebože! Proč brečím? Z ničeho nic? A proč tak moc? Nemám přece žádný vážný důvod! Anebo – že by to už byly ty „kapky“ od NĚHO? Nebuď na mě zlý, prosím ... už mě z toho pláče bolí hlava a pálí oči! Čím dříve odplavíš, co tě kdy zabolelo, tím dříve budeš volná. Vzpouzím se, já vím. Ustavičně se vzpouzím. Nevydržím ani malou bolest. Odpusť. Nikdy nezahořím tím světlem, cos mi na počátku dal. Skomírá mojí zásluhou. Pýcha a vzdor mu nikdy nedovolí jasně zazářit.
Káva - ještě před pár vteřinami jsem si jí málem poranila jazyk - je najednou tak příjemně teplá. BOŽÍ přítomnost se ohlašuje symboly. Jako pohlazení za splněný úkol.
nejkrásnější kolébání
najdeš v říši ticha
odměnou mi zpěv tvé duše
postačí
že dýchá
zdravé plíce když se vzedmou
jako vlny na moři
trpělivost
- světlo
jednou co jsem ti dal
zahoří
kámen s krví - budiž sytá
hnízdo tvé buď chlév či chrám
pěší chůzí zmohlá
zbitá
kam chceš
přijď
a budu tam
tvoje světlo rozdmýchávám
den co den
to netušíš?
ty mně
tobě já se dávám
už mě cítíš trochu blíž?
plakej
plakej bez ohledu
že se dívám na tvůj žal
jsem tvůj Otec
dceru vedu
- bez tebe bych nepoznal
sebe sama
jsi mi klíčem
k odvěkému tvoření
podněcuješ ve mně lásku
podnítím tvé hoření
jsem tu s tebou
vždycky budu
jako byl jsem
po věky
tvoji volbu respektuji
blízký být či daleký
jednou malá
jindy velká
když si zvolíš chvíli být
- dravý proud či voda mělká
nezbývá než pochopit
všechno že je
- život celý -
ve tvé vlastní režii
ti
kdo by mě hledat chtěli
zkamenělí - nežijí
jsem tu s tebou
už to víš?
kolébám tě v říši ticha …
odměnou mi zpěv tvé duše
je mi blíž
když volně dýchá
zdravé plíce když se vzedmou
jako vlny na moři
trpělivost
- světlo
jednou co jsem ti dal
zahoří
Dopito, doplakáno. Pro tuto chvíli. Ještě pořád zbývá o čem snít. Au! Ten pohlavek jsem cítila! Už zase o NĚM pochybuji. Mysl zná nástroje, jak svádět z cesty. Důmyslné. ON to ví. Možná proto je s NÍM, jak se zdá, taky legrace - vůbec to nebolelo! Naopak. Každý JEHO dotek milosrdně oblaží. Svojí přítomností. Svým soucitem. Svojí hravostí. LÁSKOU.
chtěla bych
až čas dovolí
vyjít si za dům
do polí
slyšet
jak pějí skřivánci
motýlům tleskat při tanci
oblaka sfouknout z nebe na zem
- houf běloskvoucích beránků
a všechny louky změnit rázem
v koberec hebký
ke spánku
na nebi zažhnout stovky svíček
- co stovky
miliony knotů
zapálit
hvězdných lucerniček
a upřeně se dívat vzhůru
kde z kůru nebeského kostela
uslyším zpívat
svého Anděla
chtěla bych
aby v usínání
mi hladil čelo perutí
z té výšky
aby
když se sklání den k noci
a mě nenutí nic jiného
než prostý pocit
být s ním
mi zpíval píseň svoji
tónem tak tichým
jako z knížky
když padá list
tisíckrát čtený
tichým
jak srdce ženy láskou
když plné
v bázni utichá
chtěla bych žít
- přes břímě kříže -
pro věčný návrat
do ticha
Proč mi hrozí tou dlouhou holí? Teď, když už se mi konečně chce zase smát?! Aha, už vím. Okenní skla zahřívají JEHO poslední letní paprsky. Tak já padám … být TI blíž …
