Co takové diamanty?

Dneska už vím, v čem to vězí: Sudičky mi šlehly do žil zvídavost.

GayGoogle.cz

Kdysi dávno jsem někde četla, že strachu se člověk nejlépe a nejrychleji zbaví, pohlédne-li mu přímo do očí. Strach je to, co cítíme vibrovat pod pokožkou, když se setkáme s něčím novým, co ještě vůbec neznáme, co nevíme, jak se vůči nám zachová. Nezřídka však také s tím, co známe téměř chronicky, o čem dobře víme, co to udělá, a právě proto se náš ochranný systém rozkmitá úplně stejně, ba mnohdy dokonce daleko, daleko silněji. Homosexualita. Setkala jsem se s tím pojmem poprvé snad až někdy v pubertě. Do té doby jsme si, ještě jako děti, do teploušů nadávali, aniž bychom valně věděli, o čem je vůbec řeč. Toho prvního jsem viděla až o hezkých pár let později. Seděli jsme s manželem se svými pražskými přáteli ve fotelech věhlasného hotelu OPERA na Václavském náměstí a dychtivě očekávali příchod tehdejší velkoměstské kuriozity – živé hraběnky /myslím, že dnes už to není pravda/. Opodál, u jednoho ze vzdálenějších stolečků, popíjeli šampáňo dva muži. Jeden z nich se mi hodně líbil. Chvíli. Než začal při hovoru rozkládat pažemi a nebylo možné si nevšimnout, že jeho gesta a pohyby prstů jsou přehnaně žensky vláčné. Zvědavě jsem si ho prohlížela, až si toho všiml můj muž a vrazil mi neomaleně loket pod žebro: “Co tak blbě čumíš? Ještě nám přijdou dát přes hubu. Vždyť jsou to buzíci.” Do očí mi naskákaly otazníky. Naši pražští přátelé měli pro mě větší míru pochopení – noblesně mi vysvětlili, že hotel je oblíbeným místem setkávání zdejších homosexuálů. A že bych asi vážně neměla tak blbě čumět. Na chvíli a naoko jsem si dala říct, ale čuměla jsem stejně dál. Jenom už ne s hlavou vykloubenou přes rameno a pusou dokořán. Tehdy jsem si hodně přála poznat je jednou zblízka, navzdory tomu, že Egypťan Sinnouhet nás varuje: Přejte si s rozvahou – nikdy nevíte, co všechno se vám může splnit. Většina lidí to má nějak divně v životě poskládané /můj manžel tehdy také ztratil u mě body/. Oproti hromadě prachu, hlíny, suti a kamení, zlata je málo – je vzácné. Platí se za ně draze a v historii světa nezřídka i životem. Nikdo ten kov nesoudí, bezmála každý si přeje mít ho doma ne-li cihličku či prut, alespoň valounek, případně nějakou tu zlatou cetku.

Tak oproti veškerému lidstvu je právě homosexuálů málo – hantýrkou statistiků čtyřprocentní menšina. Jsou to tedy lidé vzácní, ne? Mám kamarádku – vzdělaná žena. Jednou, při řeči, kterou nevyhledává a je schopná si jí doslova a do písmene vyvolat fyzické žaludeční problémy, se mi svěřila: “Kdybych zjistila, že můj syn /jediné její dítě!/ je teplý, zavrhla bych ho. Doopravdy.” Prokleté předsudky – jakým ty mohou být nebezpečným spouštěčem strachu! Lidé, co jich je zhruba stejně jako oněch o překot vyhledávaných vzácností, cítí se být nedokonalými, zvrácenými, zvrhlými. Není to pravděpodobně jejich vlastní volba. Označil je tak strach těch druhých. Proč? Kde je v tom logika? Kde je v tom spravedlnost? Kde úcta k Životu, Přírodě, Stvořiteli?

Před časem jsem navštívila jeden příjemný literární večírek. Krátce před začátkem, když se scházeli poslední hosté, vstoupil do malé útulné galerie ON! Tak krásných lidí nepotkáte za život mraky. Setkali jsme se spolu očima. Svítily. Ne – zářily! Kdepak světlem – silou! Energií. Silným proudem energie. To jeho duše jí přetékala. Přitom MUŽ každým coulem, jaksepatří. Po zženštilosti ani stopy. Zhruba tři desítky centimetrů, co mu chyběly do tělesné výšky, aby mě mohl políbit bez nutnosti mého hlubokého předklonu, mě tehdy zachránily, abych se nezamilovala jako blázen. Přání, jakkoli dávná, protažená srdečními komorami, se plní. Můj přítel HOMOSEXUÁL.

/pokračování/