Silvestr a Nový rok na ostrově Cheung Chau

Silvestr na Cheung Chau byl poklidný. Žádný virvál v podobě petard a ohňostrojů se nekonal. Pro místní rybáře to byl večer jako každý jiný. Ale pro nás, turisty z ostrova Hongkongu, tam měl začátek roku 2022 zvláštní kouzlo 

Manžela zmohla už silvestrovská předehra v bistru Pink Pig, a tak když jsme konečně našli dobře utajené místo, kde se skrývalo naše Airbnb, rozhodl se hájit dobyté území a večerních veselic se už neúčastnil. Možná tušil, že sehnat něco k jídlu nebude úplně jednoduché. Hodně restaurací na Cheung Chau zavírá na naše poměry velmi brzy. A tak když jsem s Juniorem a jeho kamarádem, kterému též občas říkám můj adoptivní syn na víkendy a svátky, vyrazili po deváté večerní na večeři, mnoho podniků už mělo zavřeno. Někteří majitelé už tam jen seděli se svými kamarády a mastili karty. 

Kluci měli namířeno na pizzu - zavřeno. Vietnamská restaurace byla sice plná a stačili jsme si tam i sednout, ale probodávali nás tam pohledy, které nevěstily nic dobrého. Nepřekvapilo nás proto, když nám servírka přišla říct, že už nevaří. Kluci se zaradovali, protože jejich dalším cílem byl McDonald's. Ten byl bohužel/bohudík (záleží na úhlu pohledu), otevřen snad celou noc. Statečně jsem jim tam koupila všechny hrůzy, co si objednali (má peněženka se zaradovala), ale současně jsem prohlásila, že já tohle jíst nebudu. Lucas (můj víkendový adoptivní syn) navrhoval, že si teda můžeme jít sednout třeba na lavičku v přístavu. Ale Junior znalý situace ho upozornil, že maminka chce do nějaké hezké restaurace. 

I pohrdli jsme pěknou lavičkou s výhledem na moře a našli útočiště v zajímavém podniku zvaném French line. Ten vlastní nepálská rodina a podávají tam italskou kuchyni ve stylu Cheung Chau. S výhledem přímo na přístav. Měli tam dokonce i ubrusy na stolech. Luxus. Mí dva neandrtálští synové si tam na stole bez rozpaků rozbalili své poklady z McDonald’s. Uvažovala jsem, jak to zařídit, aby si lidé nemysleli, že patří ke mně, ale bylo to marné. Tak jsem je alespoň upozornila, aby pytlíky a krabičky, ze kterých dojedli, dávali pod stůl a modlila jsem se, ať nás obsluha nevyhodí. Obsluha nevypadala nadšeně, ale k mému velkému údivu neřekla ani půl slova. Naštěstí kluci rychle dojedli a rozhodli se, že půjdou zpátky do kutlochu na Airbnb, kde byla dobrá Wifi. 

Musím říct, že pozorování nočního cvrkotu na Cheung Chau má své kouzlo. Ceny ve French line byly sice velmi blízké těm v centru Hongkongu, ale kvalita dýňové polévky i salátu s uzeným lososem byla překvapivě dobrá. Na rozdíl od centra tato restaurace nezavírala o půlnoci. Na Cheung Chau prý platí jejich vlastní pravidla. Covid tam prý zatím vůbec neměli. I větší skupina hongkongských turistů našla ve French line útočiště a ještě těsně před půlnocí si začali objednávat jídlo. Poskytli jim i vodní dýmku. 

Já jsem se rozhodla před půlnocí odejít. Chtěla jsem to stihnout tak, abych o půlnoci manželovi popřála Nový rok. To se mi sice nakonec nepodařilo, ale nezdá se, že by to někomu vadilo. Kluci prý usnuli už okolo jedenácté hodiny.

Před půlnocí bylo centrum u přístavu plné mladých lidí, kteří se buď procházeli, fotili, stáli frontu v 7/11 na nezbytné pochoutky nebo nakupovali mořské pochutničky na stáncích nočního trhu, který tam vyrostl v pozdních hodinách. Ve vzpomínkách jsem se zasnila…vypadalo to úplně jako noční trhy v Tchaj-peji nebo v Bangkoku. 
 

Půlnoc mě zastihla před chrámem bohyně Tin Hau, patronky rybářů. Chrám byl ztichlý, ale pár lidí tam odpočítávalo poslední vteřiny do půlnoci. A pak si prostě jen tak normálně a v klidu popřáli štastný Nový rok. Popřála jsem si i s majiteli zavřených restaurací, kteří byli plni úsměvů a stále mastili karty. Než jsem došla domů, naučila jsem se docela slušně kantonsky popřát štastný Nový rok. Myslím si, že pokud bych žila na Cheung Chau, naučila bych se kantonsky velice rychle. 
 

Má lekce praktické kantonštiny v ulicích pokračovala i na Nový rok. Poté, co jsem ráno chlapíkům připravila snídani na přání z vlastních zdrojů, vydala jsem na Novoroční procházku. Cheung Chau je velice zajímavý tím, že se během 24 hodin několikát úplně promění a že tam v různých denních a nočních dobách potkáváte úplně jiné lidi. Například restauraci French line jsem ráno vůbec nemohla najít, protože byla zavřená a celé venkovní posezení bylo pryč. 

Chrám bohyně Tin Hau byl 1. ledna v devět hodin ráno otevřený. Poprvé jsem se odvážila vstoupit dovnitř. Všimla jsem si, že lidé, co vstoupili, nejprve rozezněli gong. A jedna paní práskla i do zvonu. To byly velmi zajímavé zvuky. A pak si vzali vonné tyčinky, ty zapálili a pronesli nějaké tiché modlitby k bohyni. Ke mě jako vetřelci byli velmi shovívaví. Dokonce jedna paní s vonnýma tyčinkama stála za mnou a úplně v klidu čekala, až si udělám fotky. Neuvěřitelná trpělivost. 

Na rybářských lodích v přístavu byl klid. Jen jeden rybář trpělivě rozmotával zašmodrchané sítě a halekal cosi na kolegu z vedlejší lodi.
 

V ulicích jsem potkávala jen energické paní důchodkyně, které se svými taškami na kolečkách spěchaly na trh. Dědečkové v přístavu vysedávali v klidu a míru. Přemýšlela jsem, že bych se někde zastavila na snídani. Třeba na dim sum. Po cestě jsem potkala pár zajímavých míst, ale zakotvila jsem až v restauraci Východní jezero. Šla jsem se nejdříve dovnitř představit a vyzvednout si lístek, na který pak budou zaznamenávat mou spotřebu. 

Tohle už byl dim sum pro mírně pokročilé. Překvapilo mě, že na rozdíl od centra, kde cizincům automaticky dávají jasmínový čaj, se mě nejprve slušně zeptali, jaký čaj chci. Dokonce měli můj oblíbený čaj “shou mei” ??, který patří do kategorie tzv. bílých čajů. Řekla jsem jim, že chci sedět venku, kde byl krásný výhled na promenádu. Ani to nebyl problém. 

Venku byly dva stoly. U jednoho seděla paní, která mi sdělila, že čeká čtyři kamarády a u druhého pán, který kývl, že si můžu přisednout k němu. Vypadal tak trochu “grumpy”, jak říkáme v angličtině, ale přesto mi nabídl konvici s horkou vodou, abych si mohla vydezinfikovat hůlky, misku a kalíšek na čaj. 

Pro dim sum se tam chodilo buď dovnitř nebo k venkovnímu pultu. Všechny dim sum vypadaly úplně úžasně a úžasně též chutnaly. Bohužel jsem mohla opět vyzkoušet jen dva druhy. A znovu bylo hezké pozorovat místní cvrkot. Lidé tam korzovali, zastavovali se, zdravili a přáli si šťastný nový rok. Bylo vidět, že na dim sum vyrazily celé rodiny a hezky si tento sváteční čas užívali. 

V poledne se na procházku přidal i manžel a objevili jsem opět pár nových míst. Cheung Chau je malý ostrov se spoustou tajemství. Přesto, že už ani nespočítám kolikrát jsme ho navštívili, pokaždé tam uděláme nové objevy. Kluci (v této chvili už jsme měli tři kousky, protože se k nám adoptoval malý Francouz Inaki, co žije na Cheung Chau na plný úvazek) si půjčili kola, a po zbytek dne jsme je viděli jen sporadicky. Zastavili se jen když měli hlad nebo když jim došly peníze. Na Cheung Chau v podstatě nejezdí auta (motorizovaná je tam pouze policie, požárníci a sanitky), takže je třeba dávat pozor jen na chodce, cyklisty a psy. Hlavně na ty zdivočelé, kteří žijí východě ostrova. Prý kluky též prohnali, ale jako zdatní cyklisté jim stačili ujet. My jsme si zašli na naši oblíbenou pláž. Počasí sice úplně na koupání nebylo, ale poslouchat šumění je velmi uklidňující. 
 

První lednový večer jsme zakončili v Maroku, což je restaurace, kde vaří indická jídla a která patří stejné nepálské rodině jako French line. Dokonce tam klukům večer pustili i fotbal. Hrál prý Arsenal a Man City, a podle ohlasů mladých fotbalistů (rozuměj řevu, jako by je na nože brali) to byl velmi napínavý zápas. Hezky nám ten nový rok začal.