Listopadové písně z Hongkongu

17. listopadu jsem oslavila procházkou po tržišti ve čtvrti Wanchai. Vzpomínala jsem na tento den před 32 lety, kdy jsme se vraceli do Prahy z Itálie, kam nás tehdy komunisti na krátkou chvili vypustili na svatořečeni Anežky České

Návrat to tehdy nebyl lehký. Na vlastní kůží jsme pocítili ten šílený kontrast. Po několika dnech, kdy jsme mohli dýchat čerstvý vzduch svobody, jsme se vraceli domů do šedi a beznaděje tehdejšího komunistického Československa. Začali jsme upadat do lehké deprese a přemítat, proč jsme vlastně v té Itálii nezůstali. Jasně, kvůli rodičům...

Po příjezdu na pražské Hlavní nádraží nás ale čekalo neuvěřítelné překvapení. Beznaděj se tentokrat nekonala. A my jsme obrazně řečeno šli z vlaku přímo do demonstrací. Naše filozofická fakulta, kde jsme tehdy studovali, se ocitla přimo v centru dění. 

Byl to nádherný čas, kdy si lidé byli blízko, kdy jsem všichni táhli za jeden provaz a cítili jsme, že vláda komunismu je u konce. Budoucnost byla najednou otevřená a plná možností…Uvěřili jsme, že i my snad budeme moci žít v pravdě a svobodě. 

Musím se ale přiznat, ze navzdory všeobecné euforii byla tehdy ve mě občas malá dušička. Měla jsem stále v čerstvé paměti krvavé potlačení studentského hnutí v Pekingu v červnu 1989, které jsem tam zažila. Naštěstí v listopadu 1989 proti nám v tehdejším Československu armáda nezasáhla. Neberu to jako samozřejmost. 

Je mi smutno, když dnes čtu rádoby chytré glosy mladých lidí, kteří se narodili po listopadu 1989. Vzpouzejí se patosu a sentimentalitě pamětniků a poukazují na to, že je třeba dělat praktické věci. Jako například pořádat workshopy o finanční gramotnosti a o tom, jak přecházet exekucím. Myslím si, že vzpomínání na listopad 1989 a pořádaní workshopů se vůbec nijak nevylučuje. Ale ukazuje se, že některé zkušenosti jsou zřejmě opravdu nepřenosné. Ale nemůžeme za to vinit, ty, kteří listopad 1989 prožili a pro které má význam více než symbolický. Stejně tak jsem neodsuzovala ani patos a silnou vrstvu sentimentality při vzpomínkových vigíliích, na kterých jsme v Hongkongu každoročně vzpomínali na oběti z června 1989 z Pekingu. Lidé mají právo vzpomínat a připomínat si události, které změnily jejich životy, i když nemusíme vždy souhlasit s formou či uměleckým provedením. 

Je dobré si i dnes připomínat tyto již historické události. A v těžkých chvííích se těšit z toho, že je naše země svobodná a že dnes můžeme rozhodovat o našem osudu. A že můžeme i nesouhlasit s oslavami a vigíliemi a cítit se nad nimi povzneseni. Ale neměli bychom nikdy ztratit ze zřetele, že pro mnoho zemí je svoboda stále jen nedostižným snem. A neměli bychom zapomínat, že jiná místa dnes putují v opačném směru než my....do území šedi a beznaděje.

V Hongkongu 17. 11. 2021