Hola hola, škola volá: Jak se chodí do školy v Hongkongu

Prvního září je v Hongkongu velký den. Děti se vracejí do škol. V rouškách a zatím jen na půl dne. To se týká místních škol. Pro děti z mezinárodních škol je 1.9. den jako každý jiný. Škola jim totiž začala už v srpnu. 

Prvního září je stejně jako u nás v Hongkongu velký den. Děti, které studují v místních školách, kde se od roku 1998 učí v mateřském jazyce (kantonštině) se vracejí do škol. Zatím se budou vracet jen na půl dne. Problémem zůstavá oběd, kdy děti musí sundat roušku. Proto se budou na oběd vracet domů a odpolední vyučování bude probíhat přes Zoom. V místních školách se neplatí školné, což je velmi atraktivní propozice, ale nepočítá se tam s výukou dětí, pro které kantonština není hlavním jazykem. Problém mají hlavně místní menšiny pakistánského, indického a nepálského původu. I když v Hongkongu žijí už jako třetí nebo čtvrtá generace, zůstávají dlouhodobě na okraji zájmu hongkongského vzdělávacího systému. 

Mimo škol plně dotovaných existují i školy částečně dotované vládou, školy církevní, soukromé a mezinárodní. Církevní školy jsou pokládány za velmi prestižní, studuje na nich budoucí elita Hongkongu. Není náhoda, že dva ze čtyř správců Hongkongu od roku 1997, kdy Hongkong přešel zpět pod správu Číny, jsou katolíci (Donald Tsang a Carrie Lamová). 

Další hongkongskou zvláštností je velmi silná identita, kterou sdílejí absolventi prestižních středních škol. Je to srovnatelné s identitou a sounáležitostí, kterou pociťují absolventi univerzit nebo colleges v Evropě a USA. Sdílená identita absolventů hongkongských prestižních středních škol, které si také často říkají colleges, je základem sítě vzájemných kontaktů, které jsou pro ně často důležitým odrazovým můstkem v jejich profesionální kariéře. 

Vzdělávací systém je jako téměř všechno v Hongkongu přísně hierarchický. Místní školy se dělí na elitní, dobré a průměrné. Každá elitní škola si své místo na vrcholu přísně střeží a sítem přijímacího řízení projdou skutečně jen ti nejlepší. V tomto systému jsou přesně nalinkovaná pravidla s důrazem na disciplínu, výkon a výsledky. Výkonem se myslí jen a pouze ten akademický. Sport by děti jen zbytečně zdržoval od studia. Upřednostňuje se memorování a přesné reprodukování naučeného. K dosažení nejlepších výsledků vede cesta přes hory domácích úkolů, průběžné testy a zkoušky. Děti, které uspěšně prošly tímto systémem, měly často problémy u nás na univerzitě. Byly tak trochu vyvedené z míry, když zjistily, že sociální vědy nejsou o biflování “správných odpovědí”. 

V Hongkongu je plánování vzdělávání potomka velmi náročnou disciplínou, kterou ne každý přistěhovalec zvládne. Vzpomínám si, jak jsme se smáli, když nám lidé radili, abychom juniora zapsali do školy v momentě jeho narození. Smát jsme se přestali, když mu byly tři roky a v některých mezinárodních školách nám sdělili, že už je na přihlášení pozdě. Ale že ho zapíšou na čekací listinu o několika stech studentech a pokud každý rok zaplatíme tučný poplatek, budou ho na té listině udržovat. To nám nepřišlo jako dobrá nabídka, protože tu nebyla žádná záruka, že ho do té školy nakonec přijmou. 

Pro tyto naivní lidi jako jsme byli my, tu máme speciální konzultační firmy, které vám za poplatek poradí a pomůžou se ve zdejším složitém systému zorientovat (my jsme jejich služeb nevyužili). Ale pokud vaše dítě nemluví plynně kantonsky a nepíše a nečte čínsky a pokud nechcete, aby po škole trávilo denně několik hodin nad domácími úkoly, a stresovalo se nejrůznějšími testy a zkouškami v průběhu školního roku, pak pro vás místní systém není. I mnoho místních rodičů volí kombinovanou strategii: místní škola na začátek, aby se dítě dobře naučilo čínsky, a od páté nebo šestě třídy je přehlašují do mezinárodních škol, kde se klade důraz na kreativitu a kritické myšlení. 

Jednou z místních zvláštností (a pozůstatek kolonialismu) je, že vyšší střední třída, a dnes často už i střední třída, posílá své děti od cca 10-13 let na internátní školy ve Velké Británii. Současná situace v Hongkongu přispěla k tomu, že mnohem více místních dětí bylo loni a letos posláno na studia do Británie a mnoho malých Angličanů naopak zůstavá. Je to tím, že letecké spojení mezi Londýnem a Hongkongem bylo za poslední rok už dvakrát na několik měsíců přerušeno. A to přesně v době vánočních prázdnin (25.12. 2020 - ve Velké Británii se rozšíříla varianta Beta) a v době letních prázdnin (1.7. 2021 - ve Velké Británii se rozšířila Delta), aby se zabránilo studentům z Velké Británie cestovat zpátky do Hongkongu. Dnes není možné tak jako dřív počítat s tím, že se z Londýna snadno dostanete zpátky domů. Pro mezinárodní rodiny z toho vyplývá, že se musí rozhodnout, kde se usadí. Hongkong se změnil v přísně střeženou pevnost s nulovým výskytem covidu a bezstarostné přelétávání sem a tam mezi Velkou Británií a Hongkongem, které tu bylo běžné, už je jen nostalgickou vzpomínkou. 

Soukromé a mezinárodní školy se rozdíl od těch místních řídí osnovami svých zřizovatelů. Například Australská mezinárodní škola učí podle australských osnov a dlouhé letní prázdniny má v prosinci a lednu. Podobně i francouzská, německá a britské školy učí podle vlastních osnov ze svých zemí. Pro děti, které studují v mezinárodních školách je proto 1. září dnem jako každý jiný. Naprosté většině z nich začala škola už během srpna. Například v Australské mezinárodní škole už mají za sebou půlku prvního pololetí. Školy ESF (English School Foundation) začaly v polovině srpna a britská škola Kellet minulý týden. Francouzská mezinárodní škola začíná až 2. září a zatím jen na půl dne. 

V roce 2020, kdy byly školy kvůlli covidu centrálně uzavřeny hongkongským ministerstvem školství (EDB), se školy s uzavírkou praly po svém. Místní školy zavedly samostudium a učitelky dětem natáčely hodiny na video. Mezinárodní školy se snažily striktně dodržovat běžný rozvrh s učitelkami v přímém přenose na Zoomu. V roce 2021 to vypadá, že jednotlivé školy mohou požádat o návrat k plné výuce. Pokud splní ministerstvem stanovené podmínky, jako například 70ti procentní proočkovanost všech zaměstnanců školy. Důraz je též kladen na dostatečné rozestupy dětí během oběda. V praxi to vypadá tak, že šikovný ředitel nebo ředitelka, která šéfuje velké škole nejen co do počtu studentů, ale i co do prostoru, si může vymoci povolení otevřít školu téměř do té míry, jak jsme byli zvyklí před covidem. 

Škola, do které chodí junior, nemá buď štěstí na šikovného ředitele, anebo je tam problém s prostorem. Každopádně dobrá zpráva je, že po téměř dvouletém vyučování přes Zoom (poslední normální dny školy byly pro nás na začátku listopadu 2019), se děti letos vrátily do kamenné školy. I když odpolední vyučování v naší škole je teď z nějakého neznámého důvodu o půlhodinu kratší, a sporty stále nejsou povoleny. Školní plavecký bazén děti znají jen ze skazek a vyprávění pamětníků. Jen připomínám, že to vše ve městě s nulovým výskytem covidu v komunitě. Čtvrtá vlna covidu skončila zhruba před dvěma měsící a varianta Delta byla zatím vždy zachycena v karanténě po příletu. O rouškách ve školách, školkách a jeslích tady nikdo vůbec ani nediskutuje. Jen by asi většinu rodičů moc potěšilo, kdyby se škola více přiblížila normálního normálu, co se týká výuky. Klidně i s rouškama. 

Neberte to tak, že jsem nevděčná. Jsem skutečně ráda, že už nemusím řešit koho potkali mimozemšťané na planetě Zemi a jak se snažili s lidmi komunikovat neverbálně. Prezentace o indonézském stínovém divadle mi dala hodně zabrat. Hlavně bylo velice stresující jednat s dramatickou učitelkou, která nám hrozila propadnutím z divadelní výchovy. Též jsem moc ráda, že už nemusím bloudit po mostech v Königsbergu a hledat nejkratší možnou cestu bez toho, abych se musela vracet (matematika). Domácí výroba mýdla byla vysilující a výsledný produkt ne příliš povzbudivý (technologie-dílny). Také capoeira mi trochu zamotala hlavu (tělocvik). Fyziku se naštěstí junior učil sám. Jako domácí úkol natáčel na video příběh německého vědce-vynálezce. A aby byl co nejvíce autentický, naučil se i pár slov německy. Němčina ho velmi zaujala (asi proto, že tu se učit neměl), ale s fyzikou už to bylo bohužel horší. Řešili jsme též filozofické otázky o existenci Boha (argumenty pro a proti, filozofie), kde junior ocenil můj příspěvěk do debaty. Ani se španělštinou a čínštinou jsem problémy neměla (tam jsem o mnoho lekcí napřed), ale motivovat juniora během výuky po internetu a pak ještě k domácím úkolům byl často výkon téměř nadlidský. 

Shrnuto a podtrženo: poslední dva roky byly lehce zoufalé, občas úsměvné a často velmi poučné. Většinu učitelů bezpečně poznám po hlase a vím, kdo z nich bydlí u moře a kdo má doma kočku. Ale bylo by moc fajn, kdyby mohli znovu dělat svou práci v plném rozsahu jako dříve a my ostatní se též mohli vrátit k té naší.