„Hlídači demokracie“ nebo hlídači správných názorů?

Česká mediální bublinka je malá a (navzdory neexistenci cenzury) od reality okolního světa značně izolovaná. Pro náhodného návštěvníka zvenčí to bývá zajímavá zkušenost - země v srdci Evropy, která si žije...

...ve svém vlastním světě se svými vlastními pravdami. Ve světě, kde fakta často hrají jen roli opomíjených zaprášených kulis. Ve světě, kde se dobře prodávají líbivé polopravdy všeho druhu.

V poslední době už to ale není ani trochu úsměvné. Média se místo „hlídačů demokracie“ stávají hlídači těch správných názorů. V čase válečných konfliktů se nedostatek faktických informací stává vážným problémem. Neinformovanost, ale i špatná informovanost, jsou nebezpečné nejen pro jednotlivce, ale i pro celou zemi.

Zvláštní interpretaci reality pozoruji nejvíce u zpravodajství ze světa. Přece jen vymýšlet si o domácím dění, které si každý může ověřit, by bylo složitější. Zprávy ze zahraničí se k českým čtenářům dostávají zpravidla přepasírované přes filtr otrockého překladu z angličtiny, ze kterého se často vytratí nejen historický a společenský kontext, ale i smysl sdělení. Jako “přidaná hodnota“ se objeví rámec správné ideologické linie okořeněné budovatelským nadšením místních majitelů jediné pravdy. Takže se někdy nedozvíte ani co vlastně psali v tom Guardianu. Dozvíte si jen to, co si ten který opisovatel myslel, že tam psali.

V čase válek se mnohá média místo zdroje informací stávají roztleskávači konfliktů. To není nic nového. Dělo a děje se to všude ve světě. I mnohá česká média aktivně formují společnost takovým způsobem, že se lidé velmi hrdě a oficiálně identifikují s jednou stranou konfliktu. To jsme my, to jsou naši, co tam bojují. Jsme všichni ve válce, vyhlašují. „Jsme na té správné straně historie“, ujišťují se navzájem konzumenti českých médií na sociálních sítích. Válka ale není sportovní přenos, kde diváci sedí u televize a fandí jedné straně.

Komplikované mezinárodní a politické konflikty jsou v barevné televizi velmi často prezentovány černobíle. To také není nic nového. Ale v dnešní post-faktické době dochází k tomu, že se černá označuje za bílou a naopak. Staré významy slov se nahrazují novými. Válka, mír, smrt, dezinformace či genocida - významy těchto silných slov se postupně rozmělňují, vyprazdňují a v současné češtině ztrácejí svůj původní význam. Mnozí bojovníci s deziformacemi například sami dezinformace šíří. “Dezinformace“ jsou v jejich podání jakékoliv informace, která nezapadají do jejich ideologického nastavení a hodnotového ukotvení. V tomto zmatení pojmů je nemožné se na čemkoliv domluvit, často není možné se domluvit ani na něčem naprosto základním. Není možné smysluplně diskutovat.

Všichni se asi shodneme na tom, že zabíjet děti je špatné. Ale co když zabíjejí děti toho týmu, kterému ve válce nefandíme? Budeme schopni přijmout fakta, pokud se tým, se kterým se identifikujeme, dopustí válečných zločinů? Nebo jsme ochotni tleskat i zabíjení civilistů, zdravotníků a novinářů, jen proto, že to nejsou ti „naši“?

Metody, které (nejen česká) média k vytváření alternativní reality používají, jsou dobře známé. Jednou z hlavních metod je „gate-keeping“ neboli „strážení brány“. Na rozdíl od cenzury neboli zákazu určitých informací, se u „gate-keeping“ vybírá, které zprávy projdou pomyslnou „bránou“, čili které se dostanou ke čtenářům. Důsledné hlídání brány je jedním z důvodů, proč se např. v českých médiích jako hlavní zdroj informací o válce v Gaze objevují především informace a záběry poskytované jen jednou stranou konfliktu, izraelskou armádou. Jen ty projdou sítem výběru. V zahraničních médiích bývá „brána“ obvykle otevřena více a k divákům a čtenářům se i dnes dostanou zprávy z různých zdrojů.

Další metodou je „agenda setting“. Média lidem neříkají přímo, co si mají myslet (i když i toto se v mnoha českých médiích děje), ale ukazují, co je důležité. Naznačují, o čem je třeba přemýšlet.

A nakonec je tu „framing“, jako např. ideologické „zarámování“, které pomáhá lidem předložená fakta interpretovat. Tyto metody se používají všude na světě a nejen v čase válek, ale v českých médiích byly přivedeny k úplné dokonalosti. Mnozí čeští novináři se stali politickými aktivisty, kteří zcela otevřeně kopou za svůj tým nezávisle na faktech a realitě. Fakta a realitu si upravují tak, aby byla v souladu s jejich politickým přesvědčením. Týká se to nejen soukromých, ale i veřejnoprávních médií.

I toto je zřejmě jeden z důvodů, proč mnoho poctivých a zkušených novinářů profesi opustilo. Jeden bývalý novinář mi současný stav českých médií popsal takto: „Každá redakce je z podstaty názorová. Dělat někde, kde je vysoká pravděpodobnost, že se s kolegy na hodnotách nesejdeš, je sebevražda. Smečka funguje jenom společně.“ Z vlastní zkušenosti musím dodat, že česká média v minulosti fungovala jinak a že dříve bylo možné informovat nezávisle a objektivně. Dnes je to mnohem těžší.

Když jsem se letos v létě v Praze svěřila jedné kamarádce, že píšu článek na téma neobjektivního zpravodajství českých médií, zaťukala si na čelo: „Markéto, tohle ti ale nikde neotisknou!“ Já jsem si byla jistá, že se mýlí. Věřila jsem, že diskuze na téma zahraničního zpravodajství není v České republice citlivým tématem. Věřila jsem, že diskuze na toto téma je možná.

Tento nevinný článek o věcech zcela zjevných se rodil velmi dlouho a prošel mnoha úpravami tak, aby co nejobjektivněji popsal některé charakteristické projevy současných českých médií. Měl být publikován v českém médiu. Pouze elektronicky. Nakonec byl po dlouhém čekání schválen. A pak za pár týdnů na to....neschválen. Jeden šéf prý článek přijal, načež ho jiný šéf zamítnul.

A takto, milí přátelé, funguje „gate keeping“ v praxi. Musím ale jedním dechem dodat, že svoboda projevu stále v České republice funguje. Malým důkazem toho je i to, že jste si článek právě přečetli na tomto blogu.

Původní verze tohoto článku byla odevzdána k publikování 3. září 2024