Tvůrčí porod

Každý z vás kdo sem píše, tento porod zažívá...u někoho je krátký až překotný, někdo rodí i několik hodin až dnů. Ale všichni z těch dětí nakonec máme radost...Ostatní pak dobrovolně necháváme nahlédnout do kočárků a buď nám děti chválí a zvyšují karmu nebo raději neříkají nic:) Co si budeme říkat, všichni máme rádi upřímnost, ale každému to jeho dítě připadá nejkrásnější:) 

   Vždycky jsem velmi ráda četla o umělcích, spisovatelích, malířích, hudebnících, jak tvoří. O jejich způsobu uměleckého porodu, kdy výsledná kniha, obraz či píseň je pak jejich dítětem.

   Často to popisovali jako děj, který má začátek v nějaké maličkosti, zážitku či snu, a ten postupně rozvíjejí do výsledné podoby, různě dlouhou dobu.

   Spisovatelka Elizabeth Gilbert vyprávěla o jedné básnířce, která jí popisovala, jak k ní přicházela inspirace odněkud shůry. Že když byla malá, pracovala na poli a najednou kolem slyšela rámus a rachot, jako když těsně kolem vás projíždí vlak. Věděla, že je to báseň, která se k ní řítí. Když toto zaslechla, vzala nohy na ramena a utíkala domů, jak nerychleji mohla, protože se potřebovala dostat k papíru, aby až ji ta inspirace dožene, měla možnost tu báseň zaznamenat. Někdy to nestihla a ten rámus přes ni přeletěl a letěl někam dál. Když však byla doma včas, její ruka svištěla po papíře, někdy napsala báseň od konce, ale bylo to ono.

   V některých chytrých knihách o tvůrčím psaní nebo webových portálech vám doporučují, jak přesně si psaní rozvrhnout, jak si naplánovat postavy, děj, dělat si zápisky každého nápadu, udělat si vlastně takovou předknihu, kde si vše rozvrhnete, naplánujete, což může trvat několik měsíců a pak se do toho pustíte a za pár týdnů či měsíců, bude kniha na světě.

   Jediné co mě bavilo, bylo vybírat si obal a velikost případné předknihy, ale jakmile jsem si ji koupila, dělala pouze okrasu na mém psacím stole, protože ten obal jsem vybírala opravdu poctivě a byl oku lahodící. Nikdy jsem do ní nenapsala ani řádku.

   Často mě myšlenka totiž napadla v situaci, ve které nelze hned sáhnout po předknize. Například při sprchování posraného zadku svého psa, při řízení nebo při milování. Vyvolává to potom otázku, nakolik jsou dané situace inspirativní, že vás při nich napadají umělecké myšlenky nebo nakolik se jim člověk věnuje ze zvyku a jen tak mimochodem, že se mozek zaměstnává jinak. Nechala bych to jako otevřenou otázku:)

   Spousta spisovatelů (pokud se budu věnovat přednostně těmto umělcům) popisuje tvorbu knihy jako dlouhou cestu plahočení, s přesným pracovním režimem, který je o to složitější dodržovat, protože často píšou doma. Každý si myslí, že když pracujete doma, že vlastně nic neděláte. Často je pak v půlce knihy přepadají depresivní myšlenky, že to, co vlastně tvoří, je naprostá blbost, že to nikdo nebude číst a že tráví čas něčím, co stejně nemá cenu. Pak vás buď podpoří rodina, nebo vám pohrozí vydavatel, že termín odevzdání se neúprosně blíží.

    Naprosto si neumím představit situaci, kdy se psalo bez počítačů. Kdy Ernest Hemingway si pronajal malý pokoj ve městě a tam chodil prostě každé ráno jako do práce a psal několik hodin, aby se na večer vracel domů. Psal do jakéhosi notesu rukou, samozřejmě. Hotové kapitoly pak přepisoval do konečné verze knihy. Pro mě v dnešní době textových editorů, automatických oprav chyb a snadnosti mazání, oprav a úprav, něco nepředstavitelného. Já teď po strašně dlouhé době psala jedné starší osobě dopis, jazyk vyplazený na stranu, jak jsem se snažila o čitelnost svého škrabopisu a přistihla jsem se často, jak přemýšlím, jak se píše správně to a to velké písmeno. Usnadňují nebo nás degenerují tyto moderní výdobytky, nechala bych to jako další otevřenou otázku:)

    Já nejsem žádný spisovatel, ale psaní mě baví. Píšu si do šuplíku nebo pro své přátele, je to poměrně levný dárek k různým příležitostem:) Dlouho jsem si myslela, že jsem schopná psát jen velmi krátké věci. Překonala jsem sama sebe tím, když jsem napsala jednu povídku nebo v daném rozsahu se dá už mluvit i o novele, která přesahuje dvě stě stran A5. Ale byla to dřina a dlouho už asi nic takového nezopakuju. Nebojte se, nebudu vás nutit ji číst. Budu si ji schovávat, a pak ji v závěti odkážu aukčnímu domu Sotheby, aby ji jako nezveřejněnou prvotinu vydražil po mé smrti, kdy se stanu slavnou spisovatelkou, jako se to stalo nejmenované české spisovatelce po její tragické smrti. Nikdo neunikneme svému osudu. Co vlastně dané dílo udělá o tolik lepším, když jeho autor zemře. Je to osobní autentický příběh autora? Je to tragédie? Nechávám to jako další otevřenou otázku.

   Teď bych ráda popsala svůj tvůrčí proces, jestli se tak spíchnutí pár řádků ve wordu, dá říkat. Tak v první řadě nepotřebuji nápad. Ten přijde vždycky časem. Žádný vlak se ke mně neřítí s tím, že mi veze skvělou povídku nebo fejeton. Prostě si žiju svůj obyčejný život a přichází to ke mně samo. Často, když si sednu k počítači, nemám nejmenší představu, o čem budu psát. Pak se objeví první věta a další a další a píšu a vymýšlím to za pochodu. Zpětně to pak chce hodně úprav a přeskupení, ale mnohem lépe se již pracuje s něčím hmatatelným či čitelným, než jen s představou v hlavě.

    Hodně čtu. To vás pak inspiruje k tomu, že když čtete spousty špatných knížek, říkáte si, no, tohle bych napsala líp. Na druhou stranu, když narazíte na nějaký literární skvost, kdy se mazlíte se slovními obraty, skoro nahlas vykřiknete radostí, když autor použije slovní přirovnání, které nečekáte nebo, když ten příběh pluje sám od sebe a vy do něj při otevření knížky vstoupíte, říkáte si, to je ono, takhle bych někdy chtěla psát.

   Co já hlavně potřebuji, je tma a ticho.  Nejlépe se mi píše večer, jsem noční pták, a proto se nikdy nestanu profesionálním spisovatelem, protože má původní profese doktora, mi to prostě vždycky zkazí. Ráno mi totiž před šestou zazvoní budík, aby mi připomněl, kde je moje místo a že ranní vizita nezačíná v poledne. Ticho, to už je lépe zrealizovatelná část, protože nepotřebuji ticho jako takové, ale jakési odpoutání od okolí. Zjistila jsem, že se mi velmi dobře píše při hudbě, většinou klasické nebo chill-outové, a když třeba potřebuji napsat nějakou divokou scénu, pustím si do uší nějakou akční skladbu a prsty po klávesnici pak lítají, jak prsty klavíristy po klávesách při čardáši. To záleží na tom, co píšu, protože třeba při tomto blábolku třeba neposlouchám nic.

   No a, nebyla bych to já, aby se mi lépe nepsalo se skleničkou dobrého vínka po boku. Takže často, než se sejdou všechny tyto faktory a já tak mohla zasednout k rozsvícenému notebooku, tak si řeknu, že už je stejně pozdě, ráno musím vstávat, víno je dopité, nic mě stejně nenapadá, tak to nechám na jindy...a takhle to jde den za dnem a najednou člověk zjistí, že kromě pár přiblblých statusů na facebooků nenapsal skoro nic. Ale pak vás najednou vzadu v hlavě něco tlačí, není to kocovina ani mozkový nádor, ale jednoduše se potřebujete vypsat. To pak třeba vznikne tady ten malý fejetonek a vy umělecky porodíte takové malé nedochůdče.

     Nevadí, takových porodů člověk ještě zažije spousty a ono to třeba jednou někdy vyjde (v nějakém nakladatelství). :)

     Přeji tvůrčí slinu všem a hlavně radost z vašich koníčků:)