Takzvaná indentita oběti

„Oběti“ jsou oběti traumatu. Jsou to lidé, kteří zažili něco, s čím se jejich psychika, která má jistě omezené možnosti, nedokázala vyrovnat. Člověk prostě nevydrží všechno...

Můj bratr mi před mnoha lety, když jsem byla ještě mladá a krásná a inteligentní a talentovaná :), řekl: „Ty nehledáš vztahy, ty nehledáš práci, ty stále hledáš jen terapii.“ A samozřejmě, měl pravdu. Nic jiného mi nedávalo smysl.

Každý živý tvor chce být šťastný a zdravý. O co jiného v životě jde? Život má být přece dobrý, spokojený, naplňující. A návod, jak toho snadno a rychle a bezbolestně dosáhnout není. A i více či méně dobře míněné povzbuzování, aby samozvané oběti „vystoupily“ ze své identity a staly se spokojenými občany – kteří nikoho svými obtížemi neobtěžují – samozřejmě, že tohle nefunguje.

„Oběti“ jsou oběti traumatu. Jsou to nešťastníci, kteří zažili něco, s čím se jejich psychika, která má jistě omezené možnosti, nedokázala vyrovnat. Člověk prostě nevydrží všechno. Ty šťastní vše zvládají „levou rukou“  - nebo spíše oběma. Prostě, psychika jim dobře slouží. Jsou do života dobře vybavení.

Slyšívám „Každý má něco.“ To jistě má. Jaký mají nepříznivé zkušenosti dopad na naši psychiku je velmi relativní. Každý je jiný už od narození, už při početí. A nepříznivé zkušenosti se sčítají. Nabalují se na sebe. Psychologické obrany se snaží vyřešit nevyřešitelné a samy se stávají tím největším problémem, kvůli kterému člověk v životě neprospívá.

Trauma je pod tím vším schované, možná už zapomenuté, neviditelné, nevědomé… Ale pořád je tam a žije a dýchá a bere nám vzduch, který potřebujeme sami pro sebe. Trauma je uvnitř a kolem je ten balast, kterým jsme obalení, který nás má chránit, ale časem jen ubližuje.

Vnímala jsem v sobě ránu, která bolela, kterou mi odtékala energie. Tu ránu jsem musela nějak ošetřit, aby se mohla zacelit, prostě proto, aby to utrpení skončilo. Nebylo možné žít. Nebylo možné cítit se dobře, nikdy.

Jen díky terapiím bylo lépe a lépe. Až to celé peklo skončilo úplně.

A když je mi teď dobře, je to i díky pochopení. Není již třeba nikoho obviňovat za to, že mne do toho uvrhl.

Nejsou to přírodní katastrofy nebo jiná materiální neštěstí. Jsou to lidé, to, co působí ta největší traumata. Ti nejbližší, vlastní „smečka“. Namísto přijetí a  lásky - zrada, namísto péče a později rovnoprávnosti – vykořisťování, namísto úcty a respektu – opovržení a týrání, namísto podpory a výchovy k samostatnosti – manipulace a používání druhých pro vlastní potřeby a cíle. To je to, co ubližuje a strašně moc bolí.

Jak je možné, že se tohle v rodinách děje? Jak je možné, že je to vůbec dovoleno, že je vůbec umožněno takhle s dětmi zacházet? Jak jsme se sem dostali?

Lidstvo je traumatizované, trauma se dědí, je takřka nemožné ho nepředat dál.

Trauma, které si působí lidé tím, že si ubližují navzájem je zřejmě spojeno se zemědělstvím, vlastněním a tím s počátky civilizace. Lidmi způsobená bolest, nouze, bída, hlad – a s tím spojené emoce a lidský mozek, který má za úkol vyrovnat se vším tím jak nejlépe to jde. A to v situacích, kdy musí volit mezi špatným a ještě horším. Kdy prostě není dobré řešení. A člověk a s ním jeho psychika se díky tomu ocitne v pasti.

Instinkt nám velí přežít, co nejlépe to jde, i za cenu obětí. A už je na každém co obětuje, jestli kus sebe, svou identitu, svou živost nebo někoho druhého. Zřejmě je to jedno s druhým. Nejprve se to zlé děje nám. Protože jsme malí a neschopní se ubránit. Pak to posíláme dál, ať chceme nebo nechceme.  A proto jsme oběti obětí. A trauma se tak předává dál a dál…

Proto není třeba vinit. A také, podle mého názoru, není třeba odpouštět. Jak by mohla být odpuštěna zrada dítěte, které přišlo na svět s láskou a nebylo láskyplně přijato, všechno to opovržení, nedostatek péče, týrání… To vše je zcela nepřijatelné a neodpustitelné. To malé dítě to odpustit nemůže, už nikdy. Dospělý snad, nevím…

Věděla jsem, že se nejdříve musím cítit dobře, osvobodit se od traumatu a od jeho důsledků, které bojkotují můj život. Potom teprve mohu "vystoupit z identity oběti“. To se také stalo. Trvalo to moc dlouho, ale už je to tu. A mně je fajn. A proto už se rozhodně a opravdu necítím jako něčí oběť. Svůj život si tvořím sama. Díky zdrojům, které mám v sobě i v druhých – a ke kterým jsem dříve neměla přístup.

"Oběť" je člověk, kterému se něco stalo, a proto potřebuje pomoc od těch druhých, aby mu zase bylo dobře, aby mohl žít dál svůj život. Pokud se mu pomoci nedostane, zůstane v traumatu zaseknutý, uvězněný a  bude trpět. A nebude žít dobrý život.

Těžko si můžeme pomoci sami, protože, díky traumatu, přijdeme a dále přicházíme o energii. Trauma obsadí tělo a poškodí mozek. Proto je nutná pomoc terapeuta a terapií. A je nutné najít ty vhodné metody léčení.

Těm, co chtějí pochopit a postarat se o sebe, doporučuji knihu Tělo sčítá rány (Bessel vann der Kolk) s podtitulem Jak trauma dopadá na naši mysl i zdraví a jak se z něj léčit.