Díky psychoterapiím jsem nacházela svoje hranice. Svoje bezpečné místo, dobrý pocit, který jsem si už nenechala vzít.

Zdroj: https://kristynahajska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=783926

Tohle je nesmírně důležité

Psaním blogů si leccos uvědomím. Jsem si jistá, že je to tak, když se na to dívám zpětně. Děkuji.

Podle toho, co jste v preselem clanku napsala, si dovoluji "tipnout" na bipolarni poruchu, coz je vetsinou dlouhodoba a casto chronicka zalezitosts mene ci vice castymy ataky. Vy mate smulu (a nebo mozna i stesti, jak se to vezme) v tom, ze ty depresivni stavy trvaji mnohorkat dele nez ty hypomanicke, ono to muze byt i obracene a nekdy neni o co stat (prave tech pacientu, co to meli obracene jsme si na nasem akutnimn psychiatrickem oddeleni "uzivali" i mesice a co ti nekdy ve stavu hypo nebo hypermanie navyvadeli bylo neuveritelne a v dusledku pro ne nekdy i tragicke. Velmi rad ctu, ze Vam terapie pomohla, ale pokud mate opravdu problem s bipolarni poruchou, doporucoval bych probrat to se zkusenym psychiatrem a najit podpurny lek, ktery by eventuelne dalsi ataky jak deprese tak i manie preventivne "oslaboval".

S depresemi přestaly i ty hypomanické stavy, před několika lety. Byla jsem když to sečtu asi tak čtyři roky hospitalizovaná na psychiatrii, to už je více než dvacet let zpátky (mezi 20 a 26). Pacientky s mánií přicházely často potlučené a jen jsme slyšely, jak demolovaly byt a podobně, nebo nakupovaly nesmyslná množství oděvů. Tak to můj případ nebyl. Já byla jen velmi výkonná optimistická a veselá.

Z role oběti.

No ano, přesně tak...