Jak zvládám život?

Nebyla jsem vychovaná k tomu, abych se bavila, šla si za svým, měla kamarády, stala se kvalifikovaným profesionálem, vdala se a měla děti. Byla jsem vybavena k tomu, abych se nechala snadno a bez odporu využívat a zneužívat. 

 Kamarádka se ke mně chovala, jakoby mne za mé služby (hlídání jejího dítěte spolu s mým a pomoc v domácnosti) platila a ještě hůř.

Partneři mne používali a zneužívali a pak odhodili, když už je to nebavilo. Nebo jsem je raději ještě dříve opustila.

Zaměstnavatelé se mne zbavili kvůli chybám, které jsem dělala. Nebo jsem raději ještě dříve odešla.

Neuměla jsem hospodařit se svým časem a s penězi.

Trpěla jsem chronickým stresem, pokud se zvýšil nad své běžné vysoké hodnoty, přestávala jsem fungovat. 

Trpěla jsem poruchou orientace v čase a prostoru, špatně jsem se soustředila, stále něco a na něco zapomínala. Duševně jsem se odpojovala od přítomných situací. Měla jsem problém věci začít, dokončit, stíhat a přijít včas i vůbec dorazit na místo. Jela jsem třeba někam úplně jinam. Jiným vlakem, na jinou stranu... Lístek na MHD jsem si koupila ale neoznačila... A tak dál. 

Cítila jsem se neustále hrozně, cítila jsem vytrvalou a neutišitelnou bolest a i přes tu bolest jsem musela "fungovat", chodit do školy, do práce.

Bála jsem lidí.

Neměla jsem pocit bezpečí, domova.

Nezažívala jsem pohodu a klid. Zažívala jsem jen dočasnou úlevu od bolesti. Úlevu, že nic nemusím. Úlevu, že se mohu zavřít a nemusím být mezi lidmi.

Neměla jsem přirozené motivace věci zvládat. Až když mi hrozila katastrofa, když se tak tehdy tedy cítila, pak jsem ve velkém psychickém vypětí udělala co bylo třeba. Třeba jsem si vzala půjčku, abych měla na jídlo pro děti. Cítila jsem se paralyzovaná a nechala jsem to tak daleko dojít. Ale to je jen krajní případ, dělala jsem to vlastně běžně, neustále. To byl způsob, jak jsem fungovala.

Dobré pocity a radost jsem zažívala, když jsem se starala o děti, jen v kontaktu s dětmi, ať už byly moje nebo ne. 

Měla jsem ráda svoje dětství a nechtěla jsem být dospělá... Dospělí mi připadali nudní a nezajímaví.

První roky jsem trávila osaměle, na dvorku se slepicemi, hrála jsem si tam sama a ráda, na písku, na zahradě, i s těmi slepicemi... Nikdo mi neubližoval...

Pak jsme se přestěhovali, když mi byly tři. Mezi dětmi mi bylo dobře, měla jsem kamarády a kamarádky. Byla jsem hodně venku a hráli jsme si, jak to tak dříve bývalo... Pamatuji si na ty hry a dobrodružné výpravy. Ještě si pamatuji jména a příjmení spolužáků z první třídy, z naší "party". Dokázala jsem se cítit dobře. Zapomínala jsem na to, co se dělo doma.

Nevím proč to tak bylo a je, že s dětmi je mi dobře... Každý to tak nemá.

Jak teď zvládám život? Je mi mnohem lépe, a tak i život zvládám lépe, po všech stránkách :)