Jak jsme naprogramovaní

Každý jsme tak jiný! Jinak myslíme, jinak se chováme, máme jiný smysl života! Jako bychom žili na různých ostrůvcích, kde je rozličná fauna a flora, rozdílné zóny bezpečí a ohrožení, jiný řád a hierarchie, pravidla a zákazy...

Známá žije s manželem, který je agresivní, ona brání děti, svým tělem a duší vyrovnává ty agresivní energie tak, jako by to byl smysl jejího života. A není! Má zodpovědné povolání, kde si všichni vychází vstříc. Ale doma v bezpečí ona ani děti nejsou. A ona to prostě bere tak, jak to je.

Jiná známá si pochvaluje, jak se má dobře. Vše zvládá, partner je fajn. Ale jede na služební cestu a stává se z ní nonstop bavič. Říká, že je to pro ni způsob, jak to přežít. Sice je to svým způsobem fajn, dělá ji radost rozesmát druhé, ale unavuje ji to. Je to jako program, který se zapne a ona z toho nemůže ven. Necítí se v tom vlastně až tak moc dobře, není v tom "sama sebou"...

Další známá pracuje ve školce. Má kolegyni, které je všude plno, organizuje věci po svém, porušuje pravidla, chová se nepřijatelně k dětem. Ale má známá, přesto, že ví, že je to špatně, chce odejít. Neumí tu věc vyřešit s ředitelkou v zájmu svém i dětí. Najednou není dospělá! Je jako jedno z těch dětí!

A já zas bojuju s tím, že sama sebe popírám. Mým rodičům vadila má spontaneita, buď mi dělat věci zakazovali nebo mi je naopak ještě dodatečně přikázali. Mému otci dokonce vadilo i to, že jsem měla jiné myšlenky a nerespektovala ty jeho, které ani nevyslovil! S tím jsem musela žít a tomu jsem se snažila přizpůsobit.

Je mi úzko i jen pro to, že něco sama za sebe chci. Cítím tenzi ve svalech. Připadám si, jako bych byla spoutaná. Cítím se "zablokovaně", dlouho se připravuji na to, co chci udělat, a pak je to stejně těžké, nepříjemné, nebo to vůbec nejde. Stále se jen něco učím! Vymýšlím teorie! Každý úspěch si nějak pokazím...