Co je trauma

Trauma není jen to, co se stalo. Je to ztráta bezpečí, pocit ohrožení, který se zapíše do mysli i do těla. Vnitřní přepnutí z klidu do ohrožení. Už nejde o to žít. Radovat se z blízkých vztahů, z každodennosti, z malých věcí.

Trauma je okamžik, kdy svět přestal být bezpečný. A tělo tomu uvěřilo.

Nervový systém dostal informaci, že svět není bezpečný, a začal se podle toho chovat.

A pak už vůbec nejde o to, aby se člověk cítil dobře, v těle, ve vztazích, naopak. Už jde jen o přežití.

Tělo je ve střehu.

Mysl očekává nebezpečí.

Emoce se přizpůsobují hrozbě.

A člověk pak často reaguje na minulost, jako by stále byla okolo, stále přítomná.

Proto trauma není jen vzpomínka. Je to fyzické, myšlenkové i emocionální nastavení. Trauma někdy přidělí novou roli a ta se pak najednou začne tvářit jako jeho skutečné já. Stane se vojákem a chce vybojovat vítězství. Nebo jen přežít válku. Stane se vězněm a plánuje útěk. Nebo čeká na vysvobození.

Trauma je způsob, jakým naše mysl a tělo zažívají svět.

Je to ztráta důvěry v bezpečí, která přetrvává i tehdy, když už nebezpečí dávno pominulo.

Pokud se trauma stane součástí člověka během života, člověk se může odcizit sobě, životu i svým blízkým. Zaplatí ztrátou živosti, ztrátou napojení na živost kolem.

Pro mnoho traumatizovaných dětí není nejhlubší zkušeností samotné násilí. Trauma je i v tom, co nikdy nepřišlo. Zažívají bolest, utrpení, stres, pocit nespravedlnosti, zrady, pocit: Nejsem tu správně...

Protože něco tu není.

V dospělosti jsem zažila pronásledování a napadení, v Praze, na velkém sídlišti, mezi věžáky.

Nic se mi fyzicky nestalo, ale zpanikařila jsem. Začala jsem být paranoidní, myslela jsem, že se už pronásledovatele nezbavím. Že jsou ohrožené moje děti.

Byla jsem na policii. Pochopila jsem, že nebezpečí mi vlastně ani nehrozilo. Řekli mi, že jsem se zalíbila někomu z místní galerky, nebezpečný nebyl, jen se chtěl se mnou neuměle sblížit.

Neuklidnilo mne to. Mysl to chápala tak, jak jí to bylo sděleno, ale tělo onemocnělo, zimnice, třes, hrůza, pár dní to trvalo a bylo to nekontrolovatelné.

A ta hrůza uvnitř! Takhle jsem si to tenkrát pojmenovala:

Žádná láska.
Žádný klid.
Žádné teplo.
Žádný domov.

Všechno, co jsem potřebovala, chybělo. Navenek se nic nezměnilo. Měla jsem děti, měla jsem domov, ale teplo zmizelo.

Překvapilo mne, že je to TEN, přesně ten pocit, který jsem zažívala v dětství, když mi tohle všechno chybělo.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi řekla spolužačce, že si připadám jako rybička v kulatém akváriu, nemám žádné útočiště! Mohu jen kroužit a kroužit kolem dokola... A zblázním se!

A zbláznila jsem se. Dali mi prášky na deprese.

Ale mně tenkrát skutečně chyběl domov. Ne fyzický domov, ale domov jako místo, kde člověk může být sám sebou a nemusí se bát.

Kde jeho radost není trestána a zakázána.
Kde smutek není ignorován.
Kde jeho vůle není lámána.
Kde potřeby nejsou přítěží.
Kde není zpochybněno jeho právo vůbec existovat.

Když dítě vyrůstá bez tohoto bezpečného základu, často ani neví, co mu chybí. Nemá s čím srovnávat. Jen cítí neurčitý hlad, touhu po něčem, co neumí pojmenovat.

Viděla jsem mámy a děti, jak si spolu povídají, jak se dotýkají, věděla jsem, že je to, co mi chybí, ale nerozuměla jsem tomu, nechápala jsem, na co se to vlastně dívám.

Nevěděla jsem, že se dívám na bezpečný vztah. Na lásku, ve které je dítě uznáno a přijímáno takové, jaké je. Ve které má pro rodiče nezměrnou hodnotu. Nevěděla jsem, že právě takhle vypadá bezpečí, které si pak člověk nese do dalších vztahů.

Měla jsem naštěstí v životě dospělé, kteří ke mně byli milí, babičku, tetu, strýce. Babička se těšila z mé společnosti a rozmazlovala mne, strýc si se mnou povídal a hrál si se mnou, teta mi nosila „kouzelné“ omalovánky. Ale odstěhovali jsme se pak daleko.

Milovala jsem svůj dětský svět, svět fantazie, dobrodružství a her, moji dětští kamarádi mi byli náhražkou za mou rodinu, byli mým domovem. Ale zase jsme se stěhovali a dětství zůstalo navždy ztraceným rájem.

A „domov“, který byl morbidním místem, kde jsem mohla být kdykoli napadená a zraněná, se pak přenesl ven. Už jsem nezažívala pocit bezpečí. Úzkost spolu s únavou se staly mými trvalými společníky.

Chybělo mi všechno, co jsem potřebovala vnímat: pocit, že jsem vítána na světě. Že je dobře, že existuji. Že mě moji blízcí mají rádi. Že si mohu přijít pro pomoc a podporu. Že mě ochrání. Že se mohu bavit a radovat. Že si mohu odpočinout.

Právě proto bývá vývojové trauma tak hluboké. Nejde jen o to, co se stalo. Jde také o to, co se nikdy nestalo.

Opakem traumatu je domov. Bezpečné místo. Laskavá náruč. Vnímavá pozornost. Úcta, respekt, uznání.

Dítě chce vědět: Jsme rádi, že tě máme. Chceme, abys byl šťastný, spokojený. Chceme, aby se ti dařilo.

Dítě nepotřebuje dokonalý svět.
Potřebuje někoho, kdo přijde.
Někoho, kdo utiší.
Někoho, kdo ochrání.
Někoho, kdo řekne:

„Jsem rád, že jsi tady.
Patříš sem.
Jsi v bezpečí.“