4 dohody a jak si svůj život tvoříme

4 dohody nám říkají : Podívejte se, co děláte! Nedělejte to. Nehřešte. Škodíte si. Abyste mohli žít dobrý život, musíte dělat něco jiného. A co tedy? Jak si vytváříme realitu?

Tak zaprvé. Když se narodíme a neumíme do 5 počítat, tak nám realitu vytváří rodiče. Počítají za nás. 

1. Rodiče hřeší slovem, protože nás potřebují udržet ve SVÉ komfortní zóně. Pokud budeme dodržovat jejich pravidla, bude vše v pořádku. A to je v pořádku, jinak to ani nejde. Pokud jim jde také o nás, myslí to s námi dobře a jde jim o to, aby i nám bylo dobře, může to být fajn. Nebo taky o nás tak úplně nejde. "Dej pokoj s baletem, jsi nešikovná", "Na lyžích by sis zlomil nohu." "Nemám čas." "Nemám peníze." (Pro tebe ovšem, na jiné věci nebo pro sourozence peníze jsou.)

2. Naši rodiče často chtějí, abychom si to, co od nich přichází, brali osobně. Chtějí, abychom nesli odpovědnost za důsledky svých slov i činů a také mnohdy i za to, jak se oni či  jiné osoby cítí. Dokonce nám to někdy dávají pěkně "sežrat". Brát si věci osobně pro nás tudíž potom znamená cítit se špatně.

3. Pokud komunikace s rodiči vázne a můžeme se jen domnívat, jak je o nás smýšleno a co se po nás chce, vytváříme si domněnky a snažíme se zařídit se podle nich. A pokud si v něčem vytvoříme jistotu, s toutéž jistotou přistupujeme i k okolnímu světu. Předpokládáme, že svět venku je stejný jako situace uvnitř rodiny a naše role bude podobná jako naše role v rodině.

4. Snažíme se  vše dělat tak, abychom co nejlépe přežili, ať se to zvenku zdá, že se snažíme nebo naopak, vždycky se snažíme. A to i když se vůbec nesnažíme. Vůle přizpůsobit se ostatním je mocná síla, která v psychice funguje, nemůže být nijak opominuta. Může se třeba zvrátit ve svůj opak, ale stále je to tatáž síla. 

No a někdy to rodiče přehání a my jsme donuceni se přizpůsobit až za hranice svých možností. A vytváříme si dětské obrany, abychom to zvládli.

A pak už jsme větší a pak jsme dospělí a mezitím na realitu stále znovu narážíme a vytváříme si dospělejší obrany. A to mimo jiné proto, abychom mohli mezi ostatními fungovat s těmi obranami, které jsme si vytvořili v dětství v rodině.

1.  Hřešíme slovem, abychom si ubránili SVOU komfortní zónu. Říkáme:" Jsem nešikovná". "Nestojí to za to." "Já si to nezasloužím." "Na mně nezáleží." "Tak jak to je to teď, je to ok, i když mi to moc nevyhovuje."...

2.  Bereme si osobně to, co si o nás myslí druzí a cítíme se díky tomu špatně, protože jsme se to v rodině naučili. 

3. Vytváříme si domněnky, že jsme druhým vydaní na pospas a oni toho budou zneužívat stejně, jako tomu bylo v rodině.

4. Prokrastinujeme, nejsme efektivní a neděláme věci tak, jak nelépe dovedeme. Protože buď děláme příliš mnoho, abychom se zavděčili nebo příliš málo, a to nejspíš proto, že už tentokrát na víc nemáme kapacitu. Nebo děláme to, co nám jde a nechceme dělat, to co nám nejde, protože se obáváme kritiky a odsouzení. Často, když se snažíme, nejsme dost efektivní, protože jsme se tomu v rodině nenaučili. Nevážíme si svého času a energie, protože naši rodiče si nevážili našeho času, energie, našeho talentu, inteligence, zájmu, snahy...

Tak to tedy změňme a začněme znovu a jinak!!!

Nehřešme a neomezujme svůj potenciál!

Neciťme se špatně!

Komunikujme správně.

A vše dělejme tak, jak nejlépe dovedeme.  Ale co vše? Vše to, co děláme, protože to dělat CHCEME. A nedělejme to, co dělat nechceme. Nebo to dělejme jen hodně málo, co nejmíň, prostě přiměřeně a proto nejlépe... a pokud to jen trochu jde, nejlépe vůbec!!

Pokud ale děláme to, co dělat chceme, a je to naše priorita, potom chceme dělat i to, co dělat musíme! Není v tom rozpor. Pokud děláme obojí - to co chceme a i to, co musíme, jsme efektivní, neztrácíme energii a je nám dobře, máme klid a je nám skvěle.

***

A jak tedy začít znovu a jinak?

***