Růžena /aneb o zločinu a trestu/

Příběh se odehrál v roce 1995.

          Dožívala v tomto zchátralém domku na samotě, zarostlém  planou růží, stará pětasedmdesátiletá žena v roztrhaných teplácích. Inu, jako pravá Růženka, usmála se bezzubými ústy. Mluvívala si jen tak sama k sobě nebo nadávala kočkám.  Měla jich asi deset, uléhaly každý večer k ní do lůžka. Navzájem se zahřívaly živočišným teplem. Teď v dubnu víc než příjemné pro ženu i pro ta chlupatá stvoření.

          Do stavení nebyla zavedena ani voda, ani elektřina. Růžena v zimě k vytápění používala již léta malá litinová kamínka, dnes stářím již proděravělá, ale stále funkční. Dřevo na topení si lopotně a vytrvale sbírala a lámala celé léto v širém okolí.  

Lehávala a spala na smradlavých matracích. Prkna podlahy byla také sem tam rozpadlá, stejně jako dno jediné skříně v místnosti. Zbyl pouze skelet naplněný krámy.

Nastala noc a sychravý čas ještě vylepšily poletující sněhové vločky. Po několika hodinách spánku  začaly kočky vyplašeně syčet a prskat a schovávat se za skříň. Kdosi zvenčí vytlačil z malého okna papundekl a otevřel si kličkou. Za chvíli byl ten člověk skokem  uvnitř.

„Teta, nebojte se, to jsem přece já, Sejkora, znala jste mojí mámu, bydleli jsme kousek odtud,“

promluvil chraplavým hlasem. Babka se posadila na matraci a po hmatu zapálila petrolejku. V její mihotavé záři spatřila vysokého rozcuchaného chlapíka. Brzy zjistila, proč taková nečekaná návštěva uprostřed noci. Sejkora jedním trhnutím otevřel dveře té chatrné skříně. Žena se postavila a opřela své nahrbené tělo o křivý klacek.

„To jsi ty, Tondo, co sem lezeš ke mně oknem jako zloděj… co hledáš, co chceš??“ vyptávala se toho pobudy.  Znala ho již od dětství. „Tvoje máma už přece nežije?“

„Teta, prohrál jsem v kartách a potřebuju prachy, teď hned. Čekají, že zaplatím, jinak mi rozmlátěj ciferník. Tak jsem si přišel od vás půjčit, vrátím vám to, nebo si to odpracuju. Přijdu vám vybílit.“ Rozhlédl se po ztmavlých zdech. „Tady je ale smrad, himlhergot…“

Stařena  se rozmáchla holí a chtěla ho vyhnat. Neměla peníze na rozdávání - brávala jen pár korun nejnižšího důchodu. Bohužel netrefila se a Sejkora  jí ten klacek jednoduše sebral.

„Kde máte nějaké úspory, tak řekněte, nebo…“  a horečně vyhazoval ze skříně hadry, které byly kdysi prádlem.

„ Lumpe jeden, jedeš odtud, nic nedostaneš! Dojdu na statek a povím, že jsi  mě chtěl okrást. Sypej odsud!“

„Tak ty takhle, bábo špinavá, však ty už nikomu nic neřekneš, já ti ukážu!“ Sejkora vytáhl z hromady oblečení staré tepláky a přehodil je nohavicemi stařeně kolem krku. Přitáhl si ji jako pírko a začal utahovat víc a víc, až spadla na zem. Chroptěla. V místnosti se začaly mísit pachy piva, zkažených zubů a potu smrtelné úzkosti. Růžena kladla odpor jenom chvíli. Zůstala ležet  na podlaze  a nehýbala se.

Sejkora pokračoval v rabování obsahu skříně. Přitom nechtě kopnul do kýble, který v domku sloužil jako záchod. Smrad ještě zesílil. Pak obrátil pelech vzhůru nohama. Pod matrací bylo v novinovém papíru vloženo několik tisíc korun. Spokojeně odfrknul a odrýgloval dveře zevnitř zapřené železem. Odešel a po Růženě se již neohlédnul.

Kočky se začaly otírat ženě o obličej a ona nabyla vědomí. Povolila zkřivenými prsty uzel na krku. Ztěžka dýchala. Koukla na budík, ukazoval dvě hodiny po půlnoci. Jen stěží se vybelhala před domek. Pak s pomocí hole přece jen došla ke statku, který byl právě tak vzdálen na to, aby sem nic nebylo slyšet. Pes hlasitým štěkáním upozornil  farmáře na přítomnost cizí osoby. Babka plačtivě vyprávěla, co se stalo. Pozval ji dovnitř a pak přivolal policii. Celou dobu padal sníh, takové to dubnové nadělení. Policejní pes čenichal po stopě Sejkory od domku, kde došlo k přepadení, přes zahradu a navazující pole, ale na okraji zastavěné části města se bezradně zastavil. Příliš mnoho cizích stop a příliš mnoho sněhu.

Růžena vypověděla, že stoprocentně poznala Tondu Sejkoru, vždyť ještě s ní mluvil o své matce, kterou kdysi znala. Omyl v identifikaci násilníka byl vyloučen. Teď jen ho najít. Policie prohledala všechna místa, kde se obvykle tento člověk zdržoval, ale nic. Nebylo po něm ani památky.

Majitel statku po něm také pátral. Slíbil v místní hospodě pár piv tomu, kdo na Sejkoru dá echo. Za dva dny nato už o něm věděl téměř jistě, že přebývá  v maringotce, součásti bývalého zahradnictví. Přijel skoro až na místo autem a vyslal kamaráda do brlohu, kde živořily různé existence, aby se po Sejkorovi podíval. Ten ho vylákal ven slibem dobrého kšeftu a tak ho dostal k farmáři do auta. Teprve pak Sejkora zjistil, že naletěl a ke komu si přisednul. Přijeli na pole nad domkem, kde přepadl babku Růženu. Zastavili za hromadou velikého hnojiště, vyváželo se tam od koní. Otevřeli dveře a poručili Sejkorovi, aby vystoupil. Třásl se strachy, už mu vše došlo. Farmář jej musel ze dveří vytáhnout.

„Šmejde jeden, kvůli mizernému dluhu z karet jsi málem zabil starou babku, a teď se schováváš, zbabělče!! Prý tě nemohou najít, tak jim to  usnadníme. Sundej si oblečení. A honem!!“

„Proč bych se svlíkal, je sníh a zima, co blbnete, chlapi, já to nebyl…“ plačtivě začal smlouvat.

„Tak ty to nesundáš?  My tě tu klidně odděláme a zahrabem do hnoje, takovýho kripla nikdo hledat nebude,“ řekl mu farmář a začal si jako odepínat opasek.

A tak Tonda Sejkora, zdeptaný, ponížený, začal pomalu sundávat vetchou bundu, košili a nakonec i kalhoty.

„Ještě ponožky a boty,“ zavelel majitel farmy. „A pamatuj si, jestli se ukážeš ještě někdy na kopci v okruhu jednoho kilometru,  je s tebou ámen, kapišto?“ Podíval se na uslzeného desperáta zblízka a pohrozil mu zaťatou pěstí. „A marš odtud do města! To by v tom byl čert, aby tě nechali policajti jít skoro nahýho jen tak ulicemi…“

Pozorovali hubenou postavičku v pruhovaných trenkách, jak jde v poprašku sněhu směrem do centra okresního města. Našlapoval bosými chodidly do sněhu a bláta jako čáp. Během následující půl hodiny již seděl na služebně policie zabalen do deky.

A jeho oblečení?  Skončilo zahrabané v hromadě koňského hnoje. K nošení se již opravdu nehodilo.

Po výkonu trestu se Tonda Sejkora osudnému kopečku zdaleka vyhýbal.

„Jutuš! Bubuš! Péééťo, pojďte domů,“ ozývalo se soumrakem z trnité houštiny.Popínavá růže již vytvořila kolem stavení téměř neprostupný tunel, dalo se tu pohybovat jen po čtyřech. Růžena v záplatovaných teplácích svolávala kočky k večeři. Než všechny tulačky uposlechly, opláchla si ruce a obličej v plechové vaničce s dešťovou vodou, otřela do hadru přehozeného přes větev jabloňky u domku.

Rozřízla pevný obal plechovky s mlékem zubatým nožíkem a naředila vodou. Mezitím přišly čtyřnohé společnice až do síně a hladově pily mléko. Růžena zabouchla vchodové dveře a zarýglovala železnou tyčí.

Oknem chvíli pozorovala netopýry vyletující z její půdy. Byl to večer jako každý jiný.