Uz jsme zapomneli?......17.11.1989

Bylo mi 14 a vedela jsem prd o tom, jak to vsechno vlastne je. Chodila jsem do skoly, kde me ucili marxismu, leninismus, pak jsem prisla domu a rodice mi vysvetlovali jak to vsechno vlastne je, jenze ja nechapala, jak mi muzou ve skole lhat. Pak prisla doba pionyru, a ja jezdila na tabory a docela me to bavilo s myma vrstevnikama. Nevedela jsem, ze je to jen takovy pomaly postup, jak ziskat vice ovecek.

Pak jednou mamka rekla vem klice a svicku, jdeme pred divadlo, tak jsem sly. Staly jsme tam a mne byla zima, chtelo se mi domu, druhy den jsem mela jit do skoly. Jenze mamce tekly slzy, tak jsem ji nechtela nechat samotnou. Tak jsme tam staly a chrastaly klicema, a kolem nas dalsich tisic lidi, a vsichni byli tak nejak dojati a kriceli: "Svoboda, svoboda". Pristi rok jsme nezadali o prislib do Jugoslavie, jeli jsme do Nemecka. Nakupovali jsme dziny a spousta dalsich veci bez bonu a vekslaku. V kramech prestali byt fronty na toaletni papir a  banany najednou byly  vsude. Nemuseli jsme  zezadu do kramu s tim, ze tam nekoho zname.

Najednou mame tak nejak na vyber a muze vyslovit svuj nazor. Muzeme jit kazdou nedeli do kostela a muzeme napsat osklivy clanek o vysoce postavenych panech. Muzeme jezdit lyzovat do Rakouska a v lete kam chceme, Italie, Bali, ci Dominikanska republika. Muzeme vlastne, co chceme. Svobodu mame, akorat mysleni se jeste uplne nezmenilo.

Nase moznosti jsou skutecne velke, naucili jsme se je vyuzivat nebo jen jednoduse svadime vinnu opet na vladu, kterou si svobodne volime my sami?

Nestezujeme si tak trochu sami na sebe. Mozna jsme stale tak trochu dezorientovani v te nove nabyte svobode, a to presto, ze uz je to 22 let. Je to progres, nova generace lita nakupovat do New Yorku, studuje v Londyne a zije z dosahu svych rodicu. Budiz jim to prano.                      

Svoboda je uvnitr v nas, nase kreativita a nase myslenky, ktere nas posunou dal. Jsem rada, ze se nemusim bat a ze si vlastne muzu delat, co chci. Je to jen na nas rozhodnout se slapnout do neznama. Neni tu nikdo, kdo by nam rikala, jak mame zit, a mozna i na to jsou nekteri z nas zvykli. Sami se boji, cekaji az je nekdo postrci, ale ta doba je pryc. Dneska se clovek rozhodne sam, riskuje a bud se mu to povede nebo ne.

V zaveru to alespon zkusil, lepsi nez sedet a nadavat na dobu, lidi a system, protoze ten za to skutecne uz dneska nemuze. Chci podekovat tem, kteri boj za svobodu nevzdali a 17.11.1989 zvitezili.