Ten proradný Beneš...

Prezident spolkové republiky Rakousko vylovil v předvolebním zápalu snad nejhorší a nejnebezpečnější munici, jakou mohl v zaneseném středoevropském rybníku najít – Benešovy dekrety. Takový krok samozřejmě vyvolal značný příliv vášně, především z české strany. Jaké jsou však příčinné souvislosti?

Heinz Fischer, sociální demokrat a toho času prezident, který obhajuje funkci v přímé volbě rakouskými voliči, napsal rakouskému Landsmannschaftu dopis, v němž se vyslovil v tom smyslu, že Benešovy dekrety byly v poválečném čase „těžké bezpráví“. Landsmannschaft je pro pořádek obecně souhrnné označení kteréhokoli spolku Němců, kteří byli po roce 1945 odsunuti z východní Evropy a koncentrováni v Německu, případně Rakousku. Jak však tuto informaci v titulcích interpretují česká média? Benešovy dekrety jsou těžkým bezprávím. O bližším časovém zařazení ani slovo, přestože Fischer svůj výrok vztáhnul ke konkrétnímu časovému údobí.

Copak si Fischer, coby socialista a eurooptimista, neuvědomil, jak moc tímto aktem podpoří Václava Klause, který je trnem v oku mnoha osobnostem po celé Evropské unii? Takový výrok je kontroverzní sám o sobě, i zasazený do historického kontextu. Rakušané si po velice dlouhou dobu zakládali na image první Hitlerovy oběti, oběti nacistického režimu. Až v poslední době dochází k vnitřní reflexi rakouské společnosti, která sama sobě přiznává, že 12. 3. 1938 Wehrmacht nemusela závory na hranicích prorážet buldozery, nýbrž rakouští celníci je ochotně otevírali sami. Rakouští občané se rádi stali obyvateli Východní Marky, rádi přijali říšské státní občanství. Nakonec, špičky NSDAP se mnohdy rekrutovali z řad rakouských odrodilců, jmenovitě např. Arthur Seyss-Inquart, říšský správce v okupovaném Nizozemí. I přesto si Fischer dovolil opět otevřít bolavé téma česko-německých vztahů.

Upřímně mohu říct, že opravdu skandálním je výrok pouze u nás. Jen v České republice je tato zpráva na titulních stranách, jen u nás je hlavní zprávou dne. Zběžně jsem prohlédl některé německé a rakouské zpravodajské servery – v Německu ticho po pěšině, v Rakousku jakási informace o zjitření vztahů s Českem. Což je samozřejmě veskrze pozitivum, protože to svědčí o tom, že Benešovy dekrety jsou živé jen pro Čechy a několik málo Sudetských krajanů s pocity křivdy. Na druhou stranu, takovéto jitření českého veřejného mínění není zrovna nejtaktičtější z hlediska evropského, neboť až nepřiměřeně podporuje prezidenta Klause, který symbolizuje boj proti bruselskému centralismu, a může Čechy vychýlit na jeho stranu.

Evropská unie se může v českých očích snadno stát prostředkem k německému revisionismu výsledků 2. světové války. My, v Evropě, si musíme na takové výroky dát pozor. Mohou se obrátit proti nám. Poškozování dobrých vztahů se sousední zemí se nesmí stát prostředkem k získávání hlasů na domácí frontě.  Jsem potomkem sudetských Němců, více Němec, nežli Čech. A přesto nevnímám Benešovy dekrety jako těžké bezpráví. Republika se tenkrát dala „vyčistit“ i jiným způsobem. Ale to by dnes nemohlo být žádných nespokojených Sudetských Němců – tím způsobem je totiž genocida. Lze polemizovat o správnosti vyvlastnění a odsunu českých Němců, pročež jsou dekrety podkladem. Ale nelze polemizovat o právu a bezpráví. Ne v roce 1945.