Česká republika je zabezpečená. Na jak dlouho?

Nutně se tak ptám, zvláště po návštěvě generálního sekretáře Organizace severoatlantické smlouvy Anderse Fogh Rasmussena v Praze. Právě tato organizace ručí za bezpečí státu, a právě díky ní si můžeme dovolit tvrdit, že potupná realita Mnichova České republice nehrozí. A v současnosti lze tuto tezi jen stěží rozporovat. Avšak na jak dlouho?

NATO vzniklo v dubnu 1949 jako obranná aliance zemí Západní Evropy a Severní Ameriky. Vznikla jako organizace s jednotným vojenským velením a strategickým plánováním, především jako reakce na expanzi sovětského vlivu. Státníci té doby se relativně oprávněně obávali, že bez koordinovaného postupu se nebudou schopni ubránit případné agresi z východu, kde se zformoval blok socialistických států, které sice formálně nebyly nijak vojensky organizované, avšak de facto podléhaly vrchnímu velení Rudé armády.

Koordinovaný postup je však v prostředí suverénních demokratických států něčím zcela obtížně proveditelným, pokud není organizován nějakou institucí k tomu přímo určenou. Absurdně vypadá představa, kdy se několik států v případě náhlé krize svede v krátkém čase shodnout na společném postupu, byť by se jednalo o přímé ohrožení jejich existence, už jen díky disonancím, které jsou podmínkou plurality v demokracii, a času, který si výkon demokracie žádá.

Avšak i v roce 1949 bylo NATO stěží něčím víc, než obchod mezi USA a Evropou – Američané získali možnost vojensky působit v Západní Evropě výměnou za to, že nad členskými státy podrží ochrannou ruku. Tak došlo k importu amerických jaderných zbraní do Západní Evropy, což bylo pro obě strany velice výhodné – Evropané neměli vlastní jaderný arzenál, na němž byla bezpečnost v době studené války založena, a Američané získali strategickou výhodu nad SSSR, protože dokázali jaderné zbraně dostat jeho hranicím mnohem blíže, než byly sovětské zbraně Americe, což v éře neexistence ICBM (balistických střel) hrálo významnou roli.

Role NATO zůstala prakticky po celou dobu bipolárního konfliktu stejná – jaderný arzenál USA chránil Evropany před společným nepřítelem, Sovětským svazem a jeho Varšavskou smlouvou. Rok 1989 však přinesl zásadní obrat – zmizel jasně definovaný nepřítel. NATO se přeorientovalo z obranné aliance na vojenský útvar sloužící vyššímu dobru – lidským právům, která byla v 90. letech skloňována ve všech pádech. Celý první a druhý svět zachvátila vlna idealismu, která zrodila nový termín v pojmosloví mezinárodních vztahů – humanitární intervenci¹. Tak se dostala německá, britská, italská a americká letadla nad Bosnu. Pod ochranou humanity dopadaly alianční bomby na Bělehrad. Komu se NATO bránilo humanitárními intervencemi?

11. září 2001 získala organizace nového nepřítele. Poprvé v historii byl použit článek 5 Washingtonské smlouvy² o kolektivní obraně. Teror se stal nepřítelem a terorista přízrakem, který je třeba zničit. Od roku 2001 jsou vojáci Aliance v Afghánistánu, kam se museli jít bránit teroru. Až po tento rok měla Severoatlantická aliance smysl své existence – měla účel, měla cíl a měla prostředky. Studená válka sjednotila západní demokracie proti hrozbě komunismu. Vítězství v ní sjednotilo tytéž země k exportu lidskosti, a Al-Kajdá se stala nepřítelem pro nové tisíciletí.

Jak dlouho však tato jednota vydržela? V roce 2003 dostala závažnou trhlinu – bývalí spojenci se od sebe distancovali. Francie s Německem se postavily na odpor jednostranné intervenci USA a Velké Británie, kteří ve jménu války s terorem – bývalým společným nepřítelem pro 21. století – rozhodli svrhnout iráckého diktátora Saddáma Husajna. Byl podezřelý z podpory kajdistů, a navíc diktátor – ideální kombinace boje za lidská práva a proti teroru. Ale odbojní Francouzi (kteří rebelují už od roku 1966)³ a Němci Irák za nepřítele nepovažovali.

Nutno podotknout, že součástí Aliance se v roce 1999 stala i Česká republika. Stalo se tak v situaci, kdy se NATO jevila jako nejlepší, desetiletími prověřená záruka bezpečnosti mladého postkomunistického státu. Jeví se však jako stejný garant i nyní, o jedenáct let později? V roce 2004 Česká republika zdolala další cíl, který si v idealistických 90. letech vytýčila – stala se členem EU. Ještě v tomtéž roce Evropská unie od NATO převzala v Bosně a Hercegovině zodpovědnost za tamní bezpečnost v rámci operace Althea. Až do roku 2010 stihla souběžně zahájit bezpečnostní mise v Kosovu, Afghánistánu, Moldávii, Kongu, Čadu, Palestině i v rozporuplném Iráku⁴. V mnoha oblastech účinně podporuje NATO, v Bosně jej nahradila. Dokonce se významně podílí na mezinárodní misi Atalanta v Adenském zálivu, který je mimo působnost NATO⁵.

Dochází zde k zajímavému jevu – význam NATO od roztržky mezi hlavními mocnostmi poněkud upadá, zatímco bezpečnostní působnost a význam Unie narůstá. O tom svědčí i stávající debata o opětovném přehodnocení dlouhodobé strategie a cílů Aliance. V tomto kontextu nelze nezmínit slábnoucí vliv USA, které si díky výrazné trepanaci iráckou válkou již nemohou dovolit dotovat převážnou část výdajů na kolektivní obranu NATO, přičemž zároveň po deziluzi roku 2003 klesá ochota ke kolektivní obraně na obou stranách Atlantiku. Je nade všechnu pochybnost, že statut Spojených států coby největší vojenské mocnosti světa je ještě na dlouhou dobu neotřesitelný, ovšem význam Spojených států v mezinárodním společenství se výrazně mění. Z pozice lídra a ochránce svobodného světa se pomalu stávají pouze jednou z několika mocností (která nade všechny vyniká pouze vojenským primátem).

Na prahu nového tisíciletí pro svět, Evropu a Českou republiku vyvstávají nová rizika – totalitní Čína se stává jednou z globálních ekonomických mocností, islámský fundamentalismus zjitřený globalizací a „humanitárními intervencemi“ představuje stabilní bezpečnostní hrozbu, neboť plodí fanatický terorismus. A Rusko, které v 90. letech hrálo pod Jelcinovou taktovkou ve světové lize okresní přebor, si pod tlakem Putinových autoritativních reforem vydobylo zpět pozici silného hráče, jehož síla je podložena jaderným arzenálem (který však již není tak hrozivý, jako za dob studené války) a především vlastnictvím surovinových zdrojů, které se stává strategickým především vůči Evropské unii. Nelze opomenout ani rozsáhlé investice do konvenční armády, k jejímuž použití prokázali Rusové ochotu v Gruzii v roce 2008⁶.

Já se proto ptám, zda jsme v současné době zajištěni stejně dobře, jako v roce 1999, kdy jsme vstupovali do NATO. Neměli bychom přehodnotit naši bezpečnostní a obrannou politiku? Neměli bychom se soustředit na přeformulování transatlantických vztahů do podoby partnerství EU – USA – Kanada? Neměli bychom se přidat k těm, kdo usilují o budování evropské kolektivní bezpečnosti? Neměli bychom se postavit nikoli proti, ale na stranu Francie a Německa?

O nutnosti takových úvah svědčí i nedávné oznámení záměru Obamovy administrativy stáhnout z Evropy zbývající jaderný arzenál⁷. Mocnost, na níž Severoatlantická aliance stojí, se chystá odstranit prvek, na němž moc celé Aliance spočívá. Podstata NATO eroduje pod tlakem úsilí o jaderné odzbrojení, peněz, ztráty iluzí a společného nepřítele. Je na čase se zamyslet nad současnou bezpečnostní politikou českého státu. Řekl bych, že právě nyní nastává ten pravý čas pro zavedení veřejné i odborné diskuse na téma bezpečnosti České republiky v mezinárodním prostředí. Jinak se budeme schovávat za strom tak dlouho, až jednoho dne zjistíme, že je natolik shnilý, že jej porazí i slabý vánek.

1. http://www.globalpolitics.cz/clanky/usa-a-humanitarna-intervencia
2. http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_17120.htm
3. http://www.nato.int/docu/update/60-69/1966e.htm
4. http://aktualne.centrum.cz/eurorubrika/clanek.phtml?id=624394
5. http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/afrika/proti-somalskym-piratum-bojuji-v-britanii-i-tri-cesi_159364.html
6. http://zahranicni.ihned.cz/c1-26369770-prehledne-gruzie-vs-rusko-valka-na-hranici-evropy
7. http://zpravy.idnes.cz/obama-radikalne-snizi-jaderny-arzenal-mohl-by-stahnout-i-zbrane-z-evropy-140-/zahranicni.asp?c=A100301_195119_zahranicni_stf