Venezuela 2: Kde jsou mí venezuelští přátelé?

Měl jsem ve Venezuele spousty přátel, indiánů, bělochů, mesticů, nashromážděných za dvanáct let v období 2002 až 2013

V Ciudad Bolívaru na Orinoku, v Puerto Ayacuchu, v Maracaibu, v Caraasu, v Canaimě, v Maripá na Cauře. Například v Maracaibu to byl Manolo Graubard, který s rodiči utekl z Prahy před Hitlerem. Znali jsme se už z Barranquilly, odkud zase utíkal před FARC, kolumbijskou guerrillou do Venezuely. Dovážel od nás mj. námořní řetězy. Doporučil jsem ho kolegovi velvyslanci Blažkovi v Caracasu, jako honorárního konzula v Maracaibu. V Praze jsem mu ještě stačil ukázat jeho rodný dům v Polské ulici. Za rohem mj. bydleli Friedmanovi, kteří také utekli. Ze syna se stal velký hudebník, v Maracaibu dirigent symfonického orchestru a později založil v Caracasu slavné gymnasia Colegio Emil Friedman s hudební orientací. Po smrti Graubarda, konzulát převzala jeho sestra Jacquelina, ale ta už měla s chávisty problémy a tak se mi vytratila. Doufám, že Friedmanovo gymnasium stále funguje. Postupně se mi vytráceli všichni, mizeli. Neznám jejich osud, přestali mi psát, všichni se báli. Známe to z dob socialismu.

Spousty přátel jsem měl i mezi indiány z kmene Yekuana a Yanomamo z povodí horního Orinoka a Caury. Indiáni zůstali, ti nikdy neemigrují. Jsou děti té země, kde se narodili a tam také musí zemřít. Indiáni nikdy neopouští hroby svých rodičů a předků, a proto mě všichni stále pamatují. Chávismus i tam směšně pronikal, zvlášť v roce 2012 volebními hesly pomalovanými v džungli na skalách. Tehdy jsem už jel do mé osady Boca de Nichare na kovové lodi celé rudě zmalované. Indiáni to snášejí stoicky Ve svých dějinách zažili už leccos, ale nakonec tady vždy zůstali sami. Chávisté je chtěli zmodernizovat a z lovců mžikem udělat rolníky a pastevce, aby z nich byli také chávisté. Přivezli jim 200 buvolů a traktor Zetor. Ten v poklidu rezaví na břehu řeky Alto Ventuari, odkud se nehnul ani metr a buvoli byli indiány úspěšně loveni lukem a šípem nebo brokovnicí. Jsem přesvědčen, že už je zcela vybili. Pro ně jsem Atapana a až místní socialismus padne, vydám se za nimi. Určitě mě čekají, i když mi nepíší.

Comandante Chávez byl parašutista, červený baret, člověk odvážný, chtějící vylepšit život spousty chudých, ale zároveň kráčet ve šlépějích Simona Bolívara. Obojí nejde, ale přesto jsem si jej vážil pro jeho odvahu, nasazení, zanícenost i když byl na opačném břehu ideologické řeky. Jeho geopolitický cíl sjednocení Jižní Ameriky samozřejmě narážel na zadní dvorek USA. Ovlivňování voleb v Ekvádoru, Bolívii, Panamě, Chile, Nicaragui, Hondurasu, atd. bylo pro něj lehké: Kdo by nechtěl lacinou naftu, že? A tak laciným vývozem nafty a revoluce trpěl jeho lid. Něco podobného bylo v SSSR.

A za Madura se vše ještě zhoršilo. K státním zdrojům se nově připojil vývoz drog do USA. Počet vězňů a popravených rostl, začal obrovský exodus, úprk osmi miliónů Venezuelců. To je nebývalé množství, 25 % všech Venezuelců. To za Cháveze nebylo. Maduro byl ubohý prosťáček, řidič autobusu, který neměl úroveň Cháveze. Znal jen prospěch své party a světové revoluce. Kdo nekřičel revoluční hesla ani po téměř třiceti letech, byl hned podezřelý. Od úpadku země, začaly Madurovi pomáhat imperiální Rusko a Čína, které se snaží na latinskoamerickém zadní dvorku USA uchytit. Zejména Říše středu rychle penetruje i díky svým diasporám v každé zemi LA. Silně investuje do infrastruktury, energetiky, stavby přístavů, těžby nerostů, výzbroje i do politického partnerství či podpory maoistickým komunistickým stranám. Již v době mého diplomatického působení v Kolumbii se vědělo o její ambici postavit nový kanál mezi dvěma oceány v Nikaraguy a dnes je velmi aktivní v panamském kanále při správě přístavních terminálů či stavbě mostů. Rusko pravidelně do Venezuely posílalo v rámci cvičení vojenská strategická letadla, vojenské experty, vojenskou techniku včetně žoldnéřů Vágnerovi skupiny, probíhala společná vojská cvičení.

Roztahování obou velmocí v Latinské Americe byl zřejmě ten hlavní důvod, kdy si v USA řekli dost, uděláme trochu zásah do našeho zadního dvorku. Využijeme zločince a kšeftaře s kokainem Nicoláse Madura, nelegálního presidenta legálně uneseme, dostaneme se k venezuelské ropě a ještě Rusku a Číně jemně pohrozíme ty ty ty. Tři mouchy jednou ranou. USA ukáže kdo je tady pánem. Ukáže, že ještě tu jsou a silní a svůj zadní dvorek si budou hájit. Jde o jejich budoucí přežití. Navíc je totiž jasné, že budoucnost současné mocenské tripolarity bude mít tendenci vývoje k bipolaritě. A kdo z kola vypadne? USA si brání svoji pozici. Nemůže čekat, až Venezuela vyhubí nebo vyžene všechny Venezuelce či se zcela zaprodá Čině nebo Rusku. Jednalo by se o geopolitické ohrožení jeho pozice. Svým způsobem byl únos Madura akt obrany.

Ano, Amíci se vykašlali na mezinárodní právo a posílili si obranný zadní dvorek ze zdůrazněním, že poslední volby v roce 2024 vyhrál Maduro jen s nějakými 30% , zatímco vítěze Gonzálese Urrutía a Corina Machado zahnal do emigrace. Místní opozice se konečně po prvé trochu spojila pod charismatickou Corinou Machado, neboť v minulosti byla velmi rozpolcená. Byl to především Manuel Rosales, guvernér venezuelského státu Zulia, Henrique Capriles Radonski, guvernér státu Miranda a mě velmi sympatický Leopoldo López. Byl oblíbeným a velmi úspěšným starostou caracaské čtvrti Chacao, kde jsem poblíž v Sabana Grande bydlel. Byl velmi schopný, snížil kriminalitu, zaplnil obchody produkty a ulice byly uklizené. Jakoby jste v Chacau přišli do jiného města. V roce 2015 byl odsouzen na 14 let vězení, zatčen a posléze v roce 2020 uprchl do Španěl.

Ano, Maduro je legitimní diktátor, nepřítel venezuelského lidu, viník osmimiliónové emigrace, desítek tisíců vězněných a tisíce popravených, kryjící kšef s kokainem, čímž si vším USA ospravedlnili jeho únos. Milióny Venezuelců v zahraničí tančí nadšením, ti doma se stále bojí, neví, co bude, vyčkávají, nevěří. Ano, USA překročili mezinárodní právo, vtrhli do Venezuely a unesli diktátora a obchodníka s kokainem. Mezinárodní právo překročili asi tak, jako v roce 1960 Mosad, který vtrhl, i když velmi nenápadně, do Argentiny, aby unesl nacistického zločince Adolfa Eichmanna.

Američany však v Latinské Americe přesto všechno nemá nikdo rád. Právě pro její imperiální geopolitické cíle, pro vysávání místních přírodních zdrojů realizované velkým investičním nasazením, na které místní firmy nemají a i pro jejich jistou nadutost, která z gringů často vyzařuje. Mají k Amíkům, ve zdejším kontextu spíš ke gringům, ambivalentní vztah. Na jedné straně je obdivují. Vše co je americké je in, ale na druhé straně jim závidí a když u nich zbohatnou, protože mají jiný tah na branku než latinos, nejraději by je vyhnali a jejich peníze si nechali. A přesto přese všechno by se k nim nejraději přestěhovali. Americká ambasadorka Ann Paterson, která u nás na rezidenci občas obědvala, mi vyprávěla o kilometrových frontách na jejich víza. Vlastně jen na interview, zda mohou žádat visa nebo ne. A zpravidla z toho nebylo nic, leda nelegální přechod hranic.

Je tu i česká karta ve hře. Ta smutná. Maduro držel přes rok ve vězení jako rukojmí turistu Jana Darmovzal, který je tam i nadále. Po celou dobu je bez spojení se svoji rodinou a tamější věznice asi nejsou žádný med. Nikdo se o něj nestaral, nikdo se nesnažil nějak pomoc. Jakoby neexistoval. Ani se o to nepokusil sám president Petr Pavel, který se jinak vyjadřuje skoro ke všemu. On by měl mít starost zejména o naše občany, kteří ve světě upadnou do velkých problémů. Nevhodně se bránil mimochodem právě tím, čeho využili Amíci, že nemohl jednat s Madurem, protože je nezákonným presidentem. Jako bývalý voják, vojenský průzkumník a parašutista s červeným baretem ví, že když nejsou možné oficielní, veřejné cesty, jsou tu ty jiné neveřejné, potažmo řečeno i ty nelegální, ke kterým byl ostatně školen. Proti Zlu se mnohdy nedá bojovat Dobrem. Doufám, že se už pochlapil a že se něco podnikne. Když ne on, jsem ochoten tam vyrazit na vlastní pěst.

A přijde na řadu Kolumbie? Ta, která od svého vzniku byla vždy spojencem USA a vždy s pravicovou vládou? I proto neprošla žádnou ekonomickou krizí. Tentokrát s novým prezidentem Gustavem Petrem přešaltovala na levičáckou politiku. Původní partyzán, člen urbární guerrilly M-19 se po jejím rozpuštění hájil, že nezabíjel, že jen seděl v muničním skladu v Zipaquirá a rozděloval zbraně a munici. Pak si za nakradené peníze koupil hlasy prostých Kolumbijců a vyhrál. Nyní byl spojencem Madura, je podporovatelem Ruska a Číny a také velkým producentem a vývozcem drog do USA. Další velké nebezpečí pro Ameriku. Přesto mám dojem, že do Kolumbie nepůjdou.

To vše vědecky famózně odkryl a pojmenoval můj oblíbenec Claude Lévi- Strauss, filosof, antropolog, zakladatel strukturalismu. Nazval to binárním protikladem, opozicí příroda – kultura. Příroda je univerzálnost a spontaneita, která je přirozená, ale krutá. V boji o přežití neexistuje v přírodě žádné slitování, lítost, nostalgie, smutek. Jen silní a schopní se přizpůsobit přežijí, ale v tom vězí vlastní přírodní sebeočista. Kultura je naopak sféra pravidel a norem, které si vymysleli lidé a ty si my budujeme, abychom vůči sobě nebyli tak říkajíc, jak vlci k vlkům. V rámci toho jsme si vymysleli i demokracii, lidská práva, mezinárodní práva atd., atp., ale vnitřní krutá sebeočista přírody samozřejmě zmizela. Vypadá to, že imperiální politika, která je blíž přírodě, je opět na vzestupu, ať už z jakýchkoliv důvodů. Obranných, útočných, očistných?