Velký vandr velkou Brazílií DENÍK 1989, ČÁST 34

S kmeny na ramenou pomalu tančíme medvědími kroky kolem pohřebiště před Domem mužů a výskáme. Nebo je to spíš houkání? První jde Parú, pak já a za mnou Yakao a další. Pak stavíme Dům mrtvých.

Pátek 14.4.

Dům mrtých

Na druhý den vstáváme velmi časně. Timayu mi přinesla čerstvou placku s opečenou pacu a indiánskou sůl s papričkami. Připravují se barvy a ozdoby. Aritana otevírá malé přeložené rohože tuáhrio umně stažené, v kterých skladuje péřové čelenky, náušnice, péřové ozdoby ramen, dlouhá barevná péra arů a pruhovaná orlovců kutipirakuma (Pandion haliaetus), náhradní péra a pírka. „Tato dlouhá červená a modrá péra arů jsou pro vysokou čelenku kumajáti v jejím středu, zatímco po stranách bývají vysoká pruhovaná pera zapichovaná do rákosových nosičů připevněných ve specielní konstrukci kamipitaláka umístěným v horní části klobouku kušu iňa. Ve střední řadě je nahusto žluté ocasní peří malých ptáčků kuma (port. recongo či japu, Psarocolius decumanus). V spodní řadě je ke klobouku přivázaná nízká čelenka toponóti. Tu nosíme i samostatně přímo na čele, v tom případě ji jmenujeme karunu,“ vysvětluje Aritana. „Aha, máme vlastně dva druhy nízké čelenky, jedna má tři stejně vysoké pruhy peří, červené nahoře, pak žluté a dole černé.“ Jasně, říkám si, že to jsou tradiční barvy všech indiánů Alto Xingu, což je také mimochodem spojuje. „Ta druhá se jmenuje hrenepokáti, kdy červené peří arů kalu (Ara macao) je nahoře jen v rozích, střední pruh žlutého peří arů hipolalu (Anodorhynchus hyacinthinus) nebo tukana vyplňuje i horní střed a dole je opět černé peří ptáka mutum.“ Jinde se tento velmi rozšířený pták s černým peřím v různých variantách nazývá hoko (Crax fasciolata). Nosíme i dlouhá červená i pruhovaná péra ve svazku volně spuštěná z klobouku na záda.“ Vytahuje několik párů péřových náušnic. Tzereti, které mi vyrobil Yakao, jsou nejčastější, kdy peří tří tradičních barev, černá, žlutá, červená (hoko, tukan, ara) je usazeno v rákosovém dříku zasouvaným do díry v ušním lalůčku. Od jeho nošení mají indiáni Amazonie uši pěkně vytahaný. Druhý typ náušnic jsou prostá červená pér arů, která se svým brkem zasazeným opět v rákosovém dříku imarinara, navíc drobně ozdobeným černými peříčky, zastrkávají ze zadu rovnou do dírek v lalůčku. „Tyto náušnice jsou vyhrazeny pro náčelníky, a nezapomeň, že všechna peří se pro tancování namastí olejem. Dřív se tenká liána matz´p´ri rozpůlila, protáhla se pod nosem do otvorů v uších a tam přichytila dlouhé péra. To však dnes už skoro nikdo nenosí.“ Aritanu kulturní tradice, jak ty materiání, tak i ty spirituální, hornoxinguských indiánů velmi zajímají, a proto je jejich uznávaným znalcem a odborníkem mezi všemi okolními kmeny. A tak neváhá a pokračuje. „Při kuarupu nosíme kumajáti, ale během přípravných smutečních prací si bereme jen toponóti. Také při dalších slavnostech jako tanec fléten takwara, kdy s hudebníky hrající na až tři metry dlouhé flétny a zahánějící zlé duchy, zcela vyjímečně tančí i dívky používáme kumajáti. Při slavnosti listí tapanawana vyvolávající duchy rostlin, my tanečníci se suknicí z vláken burití, kterou nazýváme yatzi, si pokrýváme listím a trávou ruce a tvář a na hlavě máme zase kumajáti. I při tanci tawarawana vyvolávajícím spojování s ochrannými duchy zvířat nebo při válečných hrách yavarí nosíme kumajáti. A Aritana musí ve všech slavnostech a tancích zářit a být nejlepší.

Timayu je hezká a ráda se maluje. Právě teď si vytrhává obočí. Muži si zase pečlivě zastřihují vlasy. Červená a černá barva s příměsí dřevěného uhlí v malování těla dominuje. Pomáháme jeden druhému. Na zádech máme červené vzory, vpředu na prsou červené skvrny. Každý máme trochu jiné barvy. Mne maluje Aumari černou barvou, ze sazí zpod hrnce na mingau, smíchanou s urucú a s olejem. Důležité je ležaté V na každé straně tváře pod očima jako znak příslušnosti ke kmenům Alto Xingu. Říkají jim pinta do rostro da arara. Tmavé skvrny kolem očí symbolizují harpyji. Na rukou a nohou si připevňujeme bandáže takaty z burití i z bavlněných barevných šňůr. Ewelupe má bandáže z lýka stromů, ty jsou ty původní. Kolem beder si uvazujeme svazky bavlněných šňůr wáta v barevných pruzích, červenožluté, červené, žluté, zelené. Jejich uzle nám částečně kryjí ohanbí, ale nikdo to neřeší. Většina z nás má kolem beder i yulukay, bederní šňůrku zdobenou kolečky z hlemýždích ulit. Mně je půjčuje Aritana. Někteří je už mají zdobeny modrými skleněnými korálky, shirulatíri. Na krk si zavěšujeme tradiční náhrdelníky z dlouhých kousků walu zvané walurata, šňůry náhrdelníků nám visí i na záda, na nohou zvonky, chřestidla, na hlavě klobouky s péřovými ozdobami.

S kmeny na ramenou pomalu tančíme medvědími kroky kolem pohřebiště před Domem mužů a výskáme. Nebo je to spíš houkání? První jde Parú, pak já a za mnou Yakao a další. Proti nám se houpavě blíží Kamayuráové, také s kmeny na ramenou, a dělají kolem nás kruh. Několikrát pohřebiště obcházíme, pak kmeny postavíme a spustíme na zem. A výskáme, houkáme. Začínáme je sekat na špalky asi do osmdesáticentimetrové výšky. Je děsné vedro. Kolem nás chodí Ayupu s nádobami zkvašeného žlutého pequí a hostí nás. Takuma s Aritanou pečlivě vyměřují tvar Domu mrtvých kumu o velikosti asi 6 × 8 metrů. Hau s místními Kamayurá tyčkami a provazy vytyčují základovou spáru pro špalky a Takuma s Aritanou ji několikrát opravují. Je zajímavé, že všichni jsou slavnostně vyzdobeni, pouze ta nejdůležitější osoba, pajé Takuma, chodí v roztrhaném triku a kalhotách. Že by to bylo nedůstojné? To je náš dojem, kdy usuzujeme podle vnějších okolností. Takuma je důležitý, protože jeho šamanské kvality jsou nepopiratelné a též přirozená autorita je absolutní. Nepotřebuje se zdobit. Podobě i Yakao, který ani tentokrát neodložil své dost špinavé žluté tričko a není ani namalovaný pohřebními černými barvami a červenými vzory jako ostatní.

Jsme tu, muži Yawalapiti v osadě Kamayurá, všichni. Jsme si s Kamayurá nejblížší, i když hovořími jinými jazyky. A všichni se potíme, bavlněné svazky kolem boků jsou celé mokré a každou chvíli si je ždímáme. Náušnice překážejí a tak si je muži zapichují do bandáží na pažích. Waripirá motykou tunuya zahájil výkop podle daných tyček a natažených provázků. Není to však jednoznačné. Kamayurá protestují, Waripirá udělal špatnou rýhu. Místo, aby byla zevnitř Takumou nakreslené čáry, je zevně. Jde o každý centimetr! Příkop se zasypává a hrabeme nový. Klečíme a rukama vyhrabáváme hlínu z příkopu do asi 80 cm hloubky. Pak sekáme kmeny na špalky. Já a ostatní, Ewelupe, Waripirá, Tunuli, Tunaki s mačetou, Mapukayaka s velkou sekerou ó´hri. Kamenné sekery ó´hri mina jsem už neviděl. Tunuli se pyšní svým yanomaka irna, opaskem z jaguáří kožešiny, který mi pak věnuje. Během práce se často osvěžujeme pitím mírně zkvašeného pequí rovnou z velkého aluminiového hrnce. Rovné části Domu mrtvých budou z velkých špalků, ty boční, dovnitř mírně prohnuté stěny, ze špalků slabších. Ty nejsilnější špalky jsou ve čtyřech rozích. Po zasunutí všech špalků musíme vyrovnat jejich výšku, zatloukáme je nebo podsypáváme. Waripirá kontroluje boční stěny, Aritana přední, Tunaki zatlouká špalky do roviny.

Došel mi film! Vzal jsem si jen jeden, blbec! Tance začnou odpoledne, říká Parú a na obloze ukazuje, kde bude slunce. Půjčuji si kolo a jedu terénní jízdu deseti km. Nejdřív písek, pak hluboké louže, díry, les. Třikrát padám, ustřeluje mi zadní kolo po bahnitých stěnách výmolů, motám se v úzkých uličkách mezi bahništi a dírami. Vracím se se dvěma filmy. Právě následuje stahování špalků liánami a pruhy lýka. Uběhlo pět hodin tvrdé práce. Slyším, jak mne ostatní volají. „Atapano, pojď, máš tu rybu! Čekáme na tebe!“ Moc jsem toho sice neudělal, ale jsem v partě, a ta se zde drží. Obědváme placky s rybami. Jídla je spousta. Magie tentokrát vlastně slouží i jako stimul ekonomické rovnováhy. Pro realizaci těchto obřadů je totiž třeba nalovit hodně ryb, připravit hodně placek a fermentovaného nápoje pro všechny pozvané hosty, které je třeba pohostit a podarovat. Obnovovat přitom tance a zpěvy je součástí jejich životní magie. Muži se upravují, začíná obřad. Nejdůležitější. Takuma s matkou, s Ayupou a dalším bratrem sedá do Domu mrtvých a mumlají pohřební řeči. Vzpomínají na zemřelé, co vše vykonali, přicházejí postupně všichni muži, sednou si k nim na bobek a tiše kondolují a vzlykavě vzpomínají. Nejdříve Kamayurá, pak my, ale jen důležití starci, ostatní již jen tiše stojí. Společně se dáváme do velkého pláče. Všichni jsou sluncem vysušeni, a tak všichni spěcháme k jezeru kousek za vesnicí. Všechny péřové, korálkové či jaguáří ozdoby padají na zem a ponořujeme se do mělkých vod Ipavu. Naše červená barva urucú hned barví hladinu do červena. V pozadí jezera se prochází a pase stádo dobytka. Aha, říkám si, tak odtud mají Kamayurá rohy na výrobu prstenů a náramků. Yakao mi opakuje, že jméno zemřelého bratra Takumy nelze vyslovit, podobně jako se respektuje jméno zetě a zeť respektuje jméno tchána a tchyně. Doma v noci jsme všichni rychle zalehli. Parú, Tunuli, Yakao a další dostali horečku z přehřátí. Netušil jsem, že indiáni tak nesnášejí silné slunce. Faktem je, že jsou často v malokách nebo v lese. Rozdával jsem aspiriny. Horečka s Tunulim doslova lomcuje, dávám mu studené obklady, i když mi chvíli trvá, než v noční tmě najdu v hamace jeho hlavu.

Ráno mi Aritana ukazuje jednotlivé části pa, protože jej těší, že mně to baví. Dvě horní klády spojujíci se těsně pod hřebenem střechy a tři stojaté nosné osm metrů vysoké sloupy walapa o průměru až 30 cm se nazývají mawanataka a jsou z kmenů stromu matáhri. U náčelnické maloky jsou tyto sloupy z kmenů posvátného stromu mhári. Šikmé podpůrné sloupy držící konstrukci střechy jsou yupáku. Slabší vertikální tyče itakúti tvoří elipsoidní tvar střechy. Ty jsou propleteny a lianami staženy horizontálními větvemi ipuku, a slabšími větvemi talalkhari, za které se zasunují došky z trávy sapé (yawala itíži). Hřeben, kdy střecha z jedné poloviny přesahuje druhou, aby dovnitř neteklo je itz´w-zub. Celou konstrukci, její boky, zpevňuje přízemní řada silných sloupů vysokých asi metr a půl umístěných od sebe tak po půl metrech. Prostory pro spaní v dvou okrajích maloky jsou pahrunúty. Sál mezi vchody s ohništěm šuv´p´ se nazývá p´n´káty. Police nad ohništěm a prostor kolem se spoustou kuchyňských předmětů jsou yula yúlitz.

Parú si hraje s vnoučaty a ukazuje mi, jak on dřív chytal ryby. Má asi metr a půl dlouhou tyč, z které na konci visí na provázku kulička vosku. „To je timuka thari a tím volám ryby,“ prozrazuje Parú a chytí tyčku palcem nohy. Mí indiáni totiž mají palce u nohou otevřenější než my, takže s nimi chytají nebo si zvedají věci ze země, natahují s nimi nitě při práci na šípech, ženy přes ně natahují nitě při tkaní. „Pak s kuličkou timukatha klepu o hladinu a ryby připlouvají z hloubky, protože si myslí, že je to spadlé ovoce. A pak je šípem zastřelím.“ Tak jako Waripirá. A Parú s chutí a se smíchem předvádí pohyb nohou, jak točí a tluče kuličkou o hladinu a střílí lukem. Hotové divadlo. Odpoledne se vrací Yakao z rybolovu, chytil spousty tucunaré. Jde zadem, aby nemusel vše rozdat, ale i tak, koho potká, tak mu dává a i po dětech posílá ryby jejich rodičům. Mne zve na ryby a vypráví mi, že je chytal na voskovou kuličku, jak mi vyprávěl Parú. Ulovil jich skoro třicet! Dvě dal dětem Aritany, přišel i Guňitze, aby dostal příděl vařené rybí kaše. Já raději pečené a tak jsem dostal pečenou pirani i tucunaré. V kotli se vaří tucunaré, občas jej promíchám a vytahuji kostru páteře a hlavu. „Tam je výborné dobré maso,“ pobízí mně Yakao, „ber.“ Beru, ale oči opět nemohu. Ostatní chroustají vše dohromady, děti s rybími hlavami v ústech, dívka stojící před rozpáleným kotlem se šlehajícími plameny ohniště, které mysticky osvětlují vnitřek maloky. Je to tajemná nádhera. Řeřavé uhlíky vydrží v ohništích dlouho a tak každou chvilku dle potřeby je někdo z hamak rozfouká, aby měli větší světlo nebo oheň. Často vydrží až do rána. Bylo nějak po půlnoci, kdy si Timayu rozfoukala své ohniště, aby viděla a začala tkát na svém rámu. Zřejmě nemůže spát.