Velký vandr velkou Brazílií DENÍK 1989(ČÁST 23)

Trasa Maringá-Dourados-Nioaque mě vede do brazilského státu Mato Grosso do Sul, kde vládnou Eskadry smrti. Blížím se k indiánůmTerena u paraguayských hranic.

Čtvrtek 16.3.

Trasa Maringá-Dourados-Nioaque.

Už včera jsem měl odjet. Od rána mám sbaleno a nic se neděje. Tou nečinností jsem celý rozlámaný. Prý pojedu až po obědě, pak až k večeru a pak až ráno a teď je ráno a počkáme, až se nasnídám. Ano, nic mi nechybí, mám postel i jídlo a pití dostatek a chápu, že i ta dvoudenní stávka všechno zamotala, ale rád bych už jel. A Liliana pořád, že se mi tu nelíbí, že chci odjet pryč a dokola musím vysvětlovat, že má před sebou ještě celou Brazílii a ne jen R.P. a Londrinu, i když je nechci rozzlobit. Konečně jedu do Maringá autobusem společnosti Maringá z moderního karuselového nádraží. Va com Deus a velké líbání. Severozápadní Paraná byla kolonizována teprve před 50-60 lety a z té doby je postavena většina obydlí z prken. Podobně i dům Wellsů na Av.Euclides da Cunha 1630 (0442-244476), kteří mně už čekají s přichystaným pokojem. Jsou fazenderos, členové zelené strany chránící Pantanal a Mato Grosso. Zlobí se na ničení a kácení lesů Amazonie. Jemu je 92 let a manželce Esther Wells 87 let, ale jsou čiperní. Po dědovi je Němec, ona měla matku z Pruska a otce Holanďana. Ráno vstávám v 4.00, loučíme se a vezou mně na nádraží. Jedu opět společností Maringá až k řece Paraná, kde čekám na převoz. Přijíždí vor ze státu Mato Grosso do Sul s dobytkem a klády stromů na kamionech. Z druhé strany se blíží stavba mostu, objíždíme loď-bagr, čistič říčního dna. První městečko za řekou je Mundo Novo s prkennými domky a hamakami na verandách. Bídná hliněná silnice se rychle mění v asfalt, cihlové a betonové domy, ale za městečkem zase jen nedohledné pastviny se zuhelnatělými zbytky palem a stromů, které tu přežily požár pralesa. Ten se prý řídí z letadla. Rozsype se hořlavina, zapálí se a vše se zničí. Z letadla se pak i zaseje travina cápim a přivede dobytek. Letecké žďáření je snad pouze v Brazílii. Je to ohavné ničení přírody, všeho živého. V úplné „pustině“ ohrad s dobytkem, lánů rýže, soje, kukuřice a elektrických drátů vedoucí z Itaipu, s asfaltem rovným jak čára, se náhle objeví pumpa Shell či Ipiranga.

Eldorado má sice moderní nádraží, ale silnice jsou rozježděné a deštěm rozryté. V autobusu je nás už jen pár. V Itaquiari doutnají desítky milířů, pak přichází Naviraí, přejíždíme rio Amambai a to je do Dourados už jen 140 km. Z Vila Juti telefonuji 067-4219614 Elinelsonovi José Limbertemu, příteli Alaura ze São Simenão. Hned pro mne jede autem. Už na mně čeká několik dní a je to výborné, protože právě dnes přijel archeolog z S.P., který studuje sambaquía a má tu dnes přednášku. Vykopal celou lebku a spodní část čelisti se zuby. Výzkum sambaquí je ještě zaostalý. Zavezl mně k sobě domů Rua Pedro Celestino 1418 a jede ještě do ordinace. Je dentista přišel sem ze S.P. před třemi lety, aby si vylepšil ekonomickou situaci. Pochází ze São Simenão, a proto se dobře znají s Alaurem. A zítra frčím do Nioaque. Místo v sedm večer začíná přednáška v sedm třicet, ale přednáší profesor historie z univerzity Campo Grande o historických aspektech kolonizace zdejšího území. Jezdí do Dourados přednášet jednou týdně, neboť je zde část státní univerzity v C.G. Dnes se jedná o třetí generaci evropských imigrantů, která začala z Paraná a Santa Catariny do Mato Grosso do Sul. Přednáška je vlastně diskuze dvaceti posluchačů historie, kdy základní body jsou geologický původ kraje, klima, půda, geomorfologie, kolonizace, agronomie doprovázená promítáním epidiaskopem. V okolí Campo Grande je velká planina planalto, asi největší v Brazílii s tabulovými horami Serra Maracujá, která jsou však jakousi iluzí, protože se spíš jedná o zářezy do planalto. Serra Amambai je takový páteřový zářez sever-jih přes celé Mato Grosso do Sul. Když přijeli italští kolonisté, červené půdě říkali italsky terra rossa a Brazilci to začali vyslovovat terra roxa, což je nejlepší půda pro zemědělství. Základem terra roxa je lávovitý basalt vhodný pro pěstování plodin, zato světlá arenitová půda je vhodná spíš pro pastviny, zatímco černé půdy s humusem je zde velmi málo. Nížinatá oblast řeky Paraguay dominuje západní oblasti státu Mato Grosso do Sul se zlomy ve svazích nebo zbytkovým reliéfem, reprezentovaným strmými svahy a řada kopců.

Profesor Yuri mi při večeři u Elinelsona ukazuje petroglyfy, skalní města, stopy pravěkých zvířat, sbírky kamenných nástrojů a vyfotil jsem si i tu spodní čelist ze sambaquí. Debatujeme při večeři až do 2.30 ráno o všem, o politice, o indiánech a Yuri mne zve do Campo Grande, kde je výborné muzeum indiánů Bororo. Elinelson zas stále mluví o pantanalu, o kráse jeho přírody a zvěře, v noci krokodýli, ve dne ptáci. Je to obrovské přírodní bohatství, kdy během dešťového období voda stoupá o 3-4 metry, a díky tomu jej kolonisté nemohou používat. Z tohoto důvodu bude pantanal zřejmě zachován. Taky mně utěšuje, že se tady moc nekrade ani nepřepadá. Eskadra smrti to tu drží zkrátka a nikdo si nedovolí něco špatnýho někomu udělat. V minulém měsíci eskadra zabila 16 zlodějů. Skupiny pašeráků totiž chtějí mít pro svou „práci“ klid a tak tady, poblíž Paraguaye, kontrabandismus jen kvete. Eskadra tu udělala pořádek. Ráno mi ještě mi před odjezdem na nádraží zablomboval jeden zub a rozloučili jsme se hrníčkem kávy. To je takový rituál, i když kávu nemusím. Poprvé jedu s Cruzeiro do Sul, s busem velmi starým a malým. Ulice Dourada lemují alej flamboyantů, palem, yuky ozdobné, avenidy jsou široké dobře plánované domky zatím jen nízké, rodinné, ale ulice široké, čtyřproudé se zeleným pruhem uprostřed. Po několika hodinách čtyři chlapíci v sombrerech a s ranci vystupují, ale nikde nic. Fazenda Santa Rita je někde daleko, až za obzorem, kolem jen vysoká rudá termitiště a tisícihlavá stáda zebú. Soused mi stále něco vypráví a já jen kývám hlavou. Někde nám mávají chlapi pracující s motykou v ruce v maniokovém poli. Před námi úplná rovina, už žádné stopy po matu. Je to legrační jízda starým autobusem s několika málo cestujícími po rozbitých cestách, jakoby odnikud nikam, kdy musím vzpomínat na jugoslávský film Autobus (správně Kdo to tam zpívá). V Itaum jen hlína a železniční stanice trati Noroeste do Brasil. Za další hodinu křižovatka: Vpravo Maracajú 84 km, vlevo Cabeceira do Apa 68 km, Ponta Porã, rozdělené město na paraguayských hranicích 97 km. Začala hlína a silnice není na mapě ani značená.

Lagoinha, kousek severně od Cabaceira Apa. Nechápu, kam to ta rachotina jede. Malý domeček z prken, hospoda, záchod, sprcha, ubohé hospodářské stavení, pár slepic, kachen, pár aut, traktor a široko daleko nic. Cesta rozmoklá, rozrytá smyky pneumatik, ale musíme rychlost poněkud zvýšit, abychom nezapadli. Krajina se začíná vlnit, stoupáme a klesáme. Serra Maracujá se blíží. Soused stále vypráví, nyní o své lásce, ukazuje mi dopis z vánoc. Je z Ceará, ale nechce se ženit, takhle si dělám, co chci, v manželství to nejde. Šipka u silnice míří k Fazenda Agua Limpia 7 km. Nastupují dva pasažéři. Kopce a lesy, zastavujeme častěji, nastupují muži se sombrery, honáci stát s pytli věcí. Autobus se plní, zatímco vedle cesty se důstojně procházejí tři pštrosi nandu. Kamení mlátí do podvozku a do podlahy autobusu, zatímco noví příchozí se halasně zdraví. Staří známí. V okolí je více chýší a malých fazend, blíží se Guia Lópes da Laguna. Křižovatka tratí, přesedám. Soused také přesedá a jede jako já do Nioaque. Přijíždí nám sice také Cruzeiro do Sul, ale luxusní autobus na trati Bela Vista (na paraguayských hranicích)-Campo Grande. Je narváno. Zbývá 50 km. Po třetí odpoledne přijíždíme do Nioaque. Lidé si mne zvědavě prohlížejí, s krosnou procházím celé městečko. Včera mi paní na telefónu řekla, že mám hledat dům teniente Eliase (067-2361188)a tak jdu. Těsně před ním potkávám reverenda Valentina. Po dvou měsících, co jsme se poznali v presbyteriánském kostele v S.P. díky mé drahé Glourinho. Právě mi zařídil ubytování na vojenské ubytovně posádky dělostřelců, kde nás vítá kapitán v nátělníku. Pak jdeme zaplukovníkem teniente Francisco Elias Doça, který bydlí ve velmi prostém venkovském stavení na Rua Souza Angel 102. Jeho manželka Dinha právě připravuje oběd. Po jídle mne vedou odpočinout si do přístřešku na dvorku, do hamaky a pak se vracím do ubytovny. Zítra už jedeme do osady Terenů a uvidím, zda bych tam nemohl bydlet. Jsou prý zcela civilizovaní.

Neděle 19.3.Tirar jiju

Ráno jdu na snídani k vysloužilému plukovníkovi Francisco Elias Doçovi. Pije v hamace maté. Ano jsem v kulturním regiónu maté. Všude v Mato Grosso do Sul se pije maté. A samozřejmě dál na jih také. Maté se pěstuje kolem Dourados. Na fazendách se pije maté kolem čtvrté ráno, pak se jde do práce a vrací se zpět na snídani. Jenže to není ranní kávička café de manha, není to chléb, ale musí to být pořádné jídlo, talíř rýže, mandioku a kus masa. Tak se jí třikrát denně. Není to café de manha, ale zahnání hladu tirar jiju. Osoba bez jídla je zde jiju, tzn. dát pryč, odhodit jiju, hlad. Do horké vody se vloží léčivé byliny a kořeny a tím se zalévá maté v cuie. Přes den se pije na fazendách maté jako občerstevní refresco, tedy se studenou vodou, které má stejné účinky a nazývá se terere. Elias není spokojen s vládou, země je bohatá, ale všichni kradou a politici myslí jen na své kapsy. „Je tu mnoho kontrabandu. Vláda není schopna zarazit pronikání kokainu z Paraguaye. Dříve tady byly tři vojenské zóny,“ říká rozzlobeně Elias, „tři řady podél hranic, takže nic neprošlo. A to se zrušilo a kontraband jen kvete. Paraguay vyváží sóju a vůbec ji nepěstuje, taktéž kávu. Vše má z Brazílie. Policie je slabá a navíc kolaboruje s pašeráky. To samé je s Bolivíí, kdy pantanelem vedou pašerácké stezky. Navíc se tam kradou naši krokodýli, obchoduje se s jejich kůží, s ptáky, se zvěří. Potřebujeme tvrdou diktaturu,“ rozohňuje se Elias, „která by skončila se zlodějstvím, přepady a kontrabandem. Dřív vše šlo do Portugalska, nyní do USA.“

Elias sem přišel před dvaceti lety na penzi a už tu zůstal navždy jako majitel dvou pozemků po 25 ha. Zlobí se na Japonce, kteří vyrábějí na poli neuvěřitelné věci, ale pak je půda celá vysílená a nic nenese, ani travinu capim. Používají hodně chemie, a proto dnes lidé nechtějí Japoncům půdu pronajímat. „Ta přece potřebuje organickou hmotu,“ končí Elias. Umí zaníceně mluvit a možná i proto je zde také jako presbyteriánský pastor. I dnes vede čtení Bible, rozebírá věty a ptá se mně a ostatních na aplikaci na současný život, na situaci ve světě. Doňa Dinha provádí zápis návštěvnosti, vede finance, matrikulace, kolik se vybralo, jaký je finanční stav presbyteriánského kostela, takže jsem zapsaný. Nejedná se však podle nich o kostel, ale o prosté setkávání lidi congregação. Včera baptistický páter Eládio také hodně hovořil o mně, že Nioaque je šťastné, že jsem přijel, že je to pro ně důležitá návštěva a všichni se modlí za moji cestu, aby byla šťastná. Tak, jak to bylo před časem v presbyteriánském kostele v S.P. Jeden z věřících mi povídal, že od malička slyší, že Brazílie je země budoucnosti, už můj otec i děd to slyšel. Kdy to tedy bude? Politici vše zničí. Jsou zvoleni a pak jménem lidu si dělají, co chtějí. Na procházce městem cestou domů vidím stále zbytky zničených domů a na náměstí vystavený kanón, připomínající, že tudy procházela válka s Paraguayí v roce 1867. Právě jsem náhodou objevil zdejší telefonní účty, kdy každý telefonní rozhovor je zaznamenám i s číslem volaného a s cenou za spojení. Až mně polil mráz, když jsem to zjistil. Takže moje telefonáty do Prahy, Belému, Belo Horizonte i do Ria musím ihned nějak vyrovnat.

K obědu máme rýži s olivami, fazolemi a masem. Sladký zákusek je zelená nařezaná papaya naložená do cukru. Pochoutkou je i velké žluté ovoce pequi, plody velkého stromu (Caryocar brasiliensis), které prý indiáni Terena jedí s rýží. „Já,“ říká Elias, „pequi nakládám do alkoholu a mám z nich vynikající likér. Venku prší a Elis mi ukazuje dva typy maté. „Ze Santa Catariny a dál z jihu je maté pro gauchos mleté na jemný prášek, a kdo to neví, zacpe si otvory v bomba, kovovou trubičku, kterou se nápoj pije. Zato naše maté z Mato Grosso do Sul je hrubší. Ale jedl jsi už maso z hrbu zebú? To je vynikající delicia!“ Stále prší a tak nikam nejedeme. Ve tři odpoledne přestalo a tak jsem se vydal sám na obchůzku. Na okraji města slyším krákorat modrou aru se žlutým bříškem. Poblíž pod autem leží chlap a dáváme se do hovoru. Zná mně a dlouho mi trvalo, než jsem ho poznal. Je to prodavač, majitel restaurace na autobusové zastávce, kde jsem vystoupil a ptal se na cestu k Eliášovi. Dozvídám se, jak si tehdy všichni zvědavě říkali, co jsem asi zač. Španěl? Paraguayec? Co tu chci? Pozval mne dál a vyprávěl o městě, že byl před časem městským radním, vereador Sebestião Ferreira Gomes. Město prý bylo založeno v roce 1892 a nyní má asi 165.000 obyvatel. V jazyce terena nioaque znamená zlomenou klíční kost. Název města Maracaju pochází z jazyka tupi-guarani, znamená zelený papoušek se žlutou hlavou. Vyprávěl mi i o své dceři, nejlepší ve škole, kdy vždy pochodovala v čele průvodu na den státního svátku. Když jí bylo 11 let, jela na kole a auto ji nedaleko domova srazilo. To bylo si před 15 lety, kdy v městě ještě nebyly semafory, bylo jen pár aut, nebyl ani telefon či TV. Nesl ji umírající do sanitky a jeli do Campo Grande. Cestou zvracela, ale nestačili ji otevřít ústa, báli se, aby se nazadávila. Když byli v Aquidauaně, zvracela po druhé a jemu se podařilo vrazit ji do úst mezi zuby prsty a otevřít ji ústa. Sedm dní ležela v nemocnici v bezvědomí. Nyní je už pár let šťastně vdaná. Mám s ním za jeho dceru radost. „Ta ara je tu už uhnízděná přes rok a někdo mi za ní nabízel 120.000, ale já ji nedám.“

Sebestião mně šel představit učiteli Terenů. Sedí s dalšími muži na dvorku za domkem. Tleskáme. Vychází statný muž s našedivělými vlasy s indiánskou tváří, Pedro Vitorino da Silva. Je mu 53 let a narodil se ve vesnici Agua Branca. Ptám se na jeho indiánské jméno. Směje se. Vždy je to u indiánů stejná reakce, stydí se za vlastní řeč a tak se smějí. Je zambo, jeho matka černoška pracuje v Porto Velho. „Ano, jmenuji se Hapu Noetique. Chodil jsem do školy v Dourados a pak zde v Nioaque. Jsem učitelem, maestrem u Terenů a s dalšími dvěma učiteli Tereny vyjíždíme denně ráno v 5,00, abychom mohli v 7,00 začít učit. Další osada Terenů je Bereshon, kde je i státní indiánská stanice Posto Indígena. Už nemají náčelníka jako dřív, nyní se jmenuje kapitán capitão. Šamana pajé také už nemají, ale curandeiro ano, léčitele toho mají. Je jím Daniel Pil.“

„Kolik vás Terenů je a kolik je vašich osad,“ ptám se je. „Je nás asi 8.000 a,“ počítá jména vesnic i za pomoci ostatních sedících Terenů, „a jedenáct vesnic pouze v Mato Grosso do Sul.“ Původní význam terena nezná, ani si nepamatuje jméno svého otce, pouze portugalské. Dříve všichni pracovali pro okolní statkáře, ale po zřízení SPI, v roce 1910, byli od fazenderů osvobozeni. Byla to však bitva. Nyní pracujeme samostatně, kdo kde chce, třeba jako rolníci nebo rybáři nebo v cukrovarech v okolí.“ Pijeme maté, všichni z jedné společné cuie s jednou společnou bomba. Je to smutné, jeden z těch vůdců kapitánů už neumí ani svoji vlastní řeč a zapomíná výrobu původních předmětů, zato už mají vlastní agronomy i advokáty. Uvnitř domku se na stole suší bílá farinha. „Pijeme stále vodu z mandioky, v naší řeči,“ a opět se všichni smějí, „shupu.“ „To je přece tucupi, v Belému a v Amazonii této tekutině říkají tucupi,“ dodávám.“ „Ano, je to tak,“ souhlasí se mnou.

Po večeři u Eliase jdu za pastorem Eládiem, který po proslovu hraje na pilu, podobnou jakou mám na chalupě. Tluče špalíčkem dřeva do kovového listu pily sevřeného mezi nohami a druhou rukou ohýbá více či méně kovovou čepel. Zvláštní. Připravuji se na cestu do Agua Branca. Prefeitura mi cestu už schválila a dala mi i auto, takže vše závisí na počasí a stavu cesty. Když jejich auto nedostanu, nabízí se kapitán z Minas Gerais, že mne tam s pastorem odvezou. Padre Eládio a teniente Elias mají o mně stále strach. Kde budu bydlet, co budu jíst. „Nejlépe,“ říkají mi, „bydli tady u nás a každý den se vrať spát. Nasnídáš se, dáme ti oběd sebou a tam si jej ohřeješ.“ „Kdepak,“ říkám, „to je pak návštěva. Jenže kdo mi nabídne jídlo, když společně jíme, vzniká přátelství a člověk se i víc dozví a víc uvidí,“ vysvětluji jim. Padre se doslova o mne bojí, ale já mu říkám, že přece všude žijí lidé a všude je co k snědku. „Všichni jsme přece lidé, ne? Mám svoji cestu a to je cesta přátelství. A on padre by měl vědět, že lidé si přece rádi pomáhají, zvlášť lidé prostí.“ Na náměstí je pod stromy a palmami kolem fontány příjemné chladno. Na lavičkách tu místní sedí, klábosí a sledují vysílání TV, zamilovaní se procházejí v ruku v ruce. Skrze listy vegetace září poslední paprsky, motýli poletují, brouci lezou po zemi, občas projde žena s pytlem kukuřice na hlavě nebo chlapík s pytlem na ramenou. Je tu pohoda, klid. Zachytil jsem zprávu z TV, že v Londrině havaroval autobus s kamiónem a je dvacet mrtvých.