Velký vandr velkou Brazílií Deník 1989 (Část 22.)

Slavný brazilský malíř Candido Portinari vymaloval i pseudobarokní kostel Igreja do Senhor Bom Jesus da Cana Verde v nedalekých Batatais v roce 1953. Ježíš je tam kupodivu jako bloňdák.

Sobota 11.3.

Filantrop vede vykopávky z prehistorie

Po snídani odjíždím do São Simenão po dálnici směrem na S.P., která má načervenalý asfalt. Kolem je všude vidět, jak je zdejší kraj poznamenaný pracovní činností místních obyvatel. S.P. je lokomotivou Brazílie, nejen pro své banky a kapitál, ale i pro své zemědělství, plantáže, stáda dobytka. V autobuse je nával, značkou STOP projíždíme 60 km rychlostí. Museu Histórico Simonense má novou budovu otevřenou 27.10.1988. Jeho duší je amatérský archeolog a velký nadšenec pro dávnou prehistorii Alaur da Matta (Rua Quintinho Bocaiuva 1283, Caixa Postal 7), původně učitel tesařství. Je velký filantrop! Již dvanáct let vede neúnavné vykopávky v celém okolí městečka. Základem sbírek jsou kamenné hroty staré 3.500 až 4.000 let z křemene, pazourku, arenitu, stovky keramický střepů a nádob. Jedná se zejména o pohřební urny Tupi-Guaraniů zdobené vrypy nehtů. Keramiku posílá přes USP do Paříže k dataci a k rekonstrukci. Alaur se svým synem a třemi dalšími muži tvořící Kulturní nadaci Simonense jsou nadšenci provádějící vykopávky a sběry všude v okolí, nyní zejména na fazendě Ribeira Louis Antonio asi 35 km od městečka. Objevili již osm míst nalezišť dávných sídel. Nesmírně zajímavý je nález velké urny s kostmi dospělého muže, která v sobě kryje další menší urnu s kostmi 16 leté dívky (otec a dcera?). Jsou opravdu velcí nadšenci, kteří chtějí, aby v S.S. bylo muzeum s lokálními památkami z prehistorie, z historie a folkloru. Velmi je obdivuji a mám k nim velmi blízko. Od prefektury mají k dispozici dům, vodu, světlo, ale jinak s novým prefektem bojují. Alaur mi sedí, sbíral by všechno. „Nejraději bych měl muzeum vlastních sbírek, známky, razítka, folklór, kamenné hroty, ale i stará udidla koní, klíče, ostruhy, luky, petrolejové lampy, bankovky….Sbírám všechno zajímavé.“ Země potřebuje takové nadšence. Dostával také časopis Tchecoslovaquia od naší ambasády, ale teď už ne. Proč? Procházíme mezi vzrostlou cukrovou třtinou a hledáme památky na dobu kamennou, opracované šutry. Jsme jako dva blázni, ale cítím, že jsem přesně jeho typ: sbírat, hledat, dokumentovat. Našli jsme hromádku šutrů, která se nám zdá opracovaná, ale co teď s nimi budu na počátku cesty dělat? Těžko se mi bude s ním loučit. (dodatek 2024: Po smrti Alaura v 1991 bylo muzeum po něm pojmenované). Navečer jdu s Lycií, Mariem a Friedhalem do pivnice nedaleko autobusového nádraží. Překvapilo mne, že mají černé pivo, niger, a je vynikající. Pak je prý ještě Caracu,

černé pivo z Rio Claro blízko Campinas. Mario pije půl světlé na půl černé, tedy objednává pingado, já dodávám španělsky cortado, což je možné říci i zde. V Argentině cortado však znamená bílou kávu. Pivo pijeme ze šampusových třetinek. Kurva se tu řekne piranha nebo pistolera, poučují mně, protože kurva je zatáčka. A světoznámý malíř neorealismu Candido Portinari (další Ital!) je jejich krajan narozený v nedalekém městečku Brodowski, což byl zase Polák, který zde projektoval železnice. K večeři máme empanada plněnou šunkou, mozzarelou, palmitem, hráškem, broskvemi. A také mám recept na ovos nevados: 1 l mléka, 6 vajec rozdělit na bílky a žloutky. Mléko vařit s cukrem na malém ohni, bílek vyšlehat na sníh, přidat šest lžic cukru, zase prošlehat až sníh ztvrdne a dávat po lžících do mléka povařit a vyndat s lžicí s dírami. Pak třít žloutky s mlékem, vařit a míchat, aby se nesrazily. Nalejí se do mísy a navrch sníh se skořicí.

Půlnoční neohlášená návštěva u Sergia a Lucie Heleny (neteř Lycie) není v Brazíii ničím neobvyklým. Sergio, majitel obchodu a malé výroby, je velmi kritický k brazilské ekonomii a k Plano verão. Sedí v džínách a triku a bere si slovo: „U nás je šílená byrokracie! Je tu na 60% státního kapitálu a všude úředníci. Brazilci jsou tak dobří jen jako studijní materiál pro antropology.“ Sergio a vlastně všichni Brazilci si rádi říkají tento vtip: Pane Bože, udělej Grónsko s ledovci a zimou, udělej Afriku s vedrem, udělej Střední Ameriku a Peru se zemětřeseními, Japonsko s vichřicemi a tsunami. Pane Bože, udělej Brazílii s nádhernou přírodou, tropickou zvěří, květy, ovocem, zlatem, diamanty, železem a Bůh odpovídá: Jak mohu udělat tolik dobra na jednom místě? Dej tam nakonec Brazilce. „My jen kopírujeme a nezlepšujeme jako Japonci,“ pokračuje Mario. Psycholožka Lucia Helena končí několikahodinovou debatu ukázkou kamenů od řeky Paraná a daruje mi krystaly křišťálu a hamaku z Bahie. Je tři ráno a Sergio chce, abych u nich zůstal, a stále povídá dál, i když ekonomii nechal být. V Brazílii býval muž velmi často nebo i pořád v sertão, v lese, a proto žena přebírala funkci vedení domu. Je to jistý druh brazilské matrilokality. Žena drží tradice, kulturu, už pracuje. Jdeme domů.

Noční TV zprávy: V Parque Alegría, favele v R.-J. požár zničil 700 domků. Zemětřesení v Rio Grande del Norte, v Porto Alegre nepršelo už tři měsíce, v Ceará nepršelo šest měsíců, v Sergipe osm měsíců, 90 % úrody uschla. Lidé odjíždějí do džungle kolonizovat území podél Transamazonské dálnice nebo do Serra Pelady kopat zlato či hledat jako garimpeiros diamanty v Roraimě. Na severu Minas Gerais dobytek umírá suchem a 80% úrody uschlo. Déšť zničil nedaleko Salvadoru na 800 domků, 20.000 lidí prchá a místní prefektura vyhlásila stav obležení. V době AIDSu se v Brazílie rozšířila módní masturbace puňeta. Bývalý ministr financí a významný brazilský ekonom Delfim Neto v uzavřené společnosti řekl, že Brazílie je na tom dnes, jako když kurva má orgasmus. „A když to řekl v uzavřené společnosti,“ ptám se, jak to, že to všichni vědí?“ „To víš, všichni jsou tady příbuzní. Jsme nemocná země. Jsme dobří tak akorát jako studijní materiál pro antropology,“ opakuje pěkně naštvaný Sergio. A syn Lycie se jen usmívá. Je přece Němec

Neděle 12.3.

Ráno se jedeme podívat, jako v roce 1969, do blízké japonské zemědělské kolonie Colônia Mombuca, kde asi 400 Japonců si stále udržuje kořeny své kultury a jazyka. Kolonie byla založena v roce 1962, kdy japonská vláda s Brazílii dohodla imigraci asi dvanácti rodin s možností zakoupení zemědělské půdy výhradně k pěstování plodin, což se stále daří. Pěstují hlavně pomeranče, chovají slepice a bource morušového k výrobě hedvábí. Čas běží a už mně to tady moc nebaví. Všichni jsou na mně hodní, ale taky se rádi se mnou ukazují jako se společenskou atrakcí. Před chvílí jsem snídal a už se připravuje oběd a za chvíli večeře. Velká večeře pro sedm lidí. Lycia pořád uklízí, zametá a čistí koberce. „Nemám rada služky,“ říká, „vše dělám lépe a myji talíře hned po jídle.“ Mario se zmiňuje, že v době mé první návštěvy v roce 1969 byla před kostelem v Brodowski inaugurována Portinariho busta, přesně 22.8.1969. Candido Portinari namaloval až 5.000 pláten s brazilskými náměty a dokumentací tvrdého života různých skupin obyvatel země. Vymaloval však i pseudobarokní kostel Igreja do Senhor Bom Jesus da Cana Verde v nedalekých Batatais v roce 1953. Ježíš je tam kupodivu jako bloňdák. Na obrazu Útěk do Egypta je sv. Josef namalován jako jeho otec, sv. Marie je namalována jako jeho matka a Ježíšek je namalován jako jejich syn. A protože byl Portinari zednář, tak na jeho obrazech se někdy nacházejí namalované tři kameny, jako znak jeho zednářství. Čekáme s večeří na Maria. Právě volá, že do něj nabouralo auto. A to jel na zelenou! „To je Brazílie, tady se musí i na zelenou dávat pozor a brzdit!“ zlobí se Lycia. Jedna strana jeho Monzy je zcela zničená. Čeká na policii, protože má pojišťovnu. V noci po večeři odjíždím s Lucií Helenou, sestřenicí Lycie, která také jede do Londriny k Lilianě Gaya. Celý týden bude u ní přednášet o transcendentální meditaci.

Pondělí-středa 13.3.-15.3.

Londrina

Noční jízda Ribeirão Preto – Londrina. Ráno v Londrině prší a je chladno. Nové nádraží dává dojem mladého města. Jasně má jen padesát let. Mezitím Lycia už asi čtyřikrát volala Lilianě, jestli se o mně dobře starají, jak jsem dojel a že bych měl navštívit jejich strýce v Maringe. Dům Liliany Montebello Gaya na Rua Alavarego Peixoto 86 (0432-235633) je také nový, dvoupatrový, přepychový. „Moje dcera Eneida,“ říká Liliana, „žila ve vysoké společnosti, samé večírky, zábavy a náhle šup. Jako indiánka, se vdala v patnácti letech a měla dítě. Po pěti letech se rozvedla, v 25 letech se vdala znova a v 27 letech se stala vdovou. Nyní je jí 30 a je sama v džungli pralesa Mato Grossa. Žije ve vesničce Claudia a kácí les, kam původně odešla s druhým manželem, který se tam smrtelně zranil při práci. Můj Thomas je naopak solterón a žije se mnou jako ten nejmladší Paulo.“ Oběd začíná salátem, pak následuje maso, sladké brambory, rýže, fazole, pečené banány, farinha, farofa, ovoce, guayaba, sýr, ovos nevados, papaya, ananas, khaki. S Lilianou pak objíždím bohaté rezidenční čtvrtě Bela Suiça a Jardim do Lago na březích jezera Lago Igapó, kde je i jachetní klub, sportovní hřiště, fotbalový klub, stezky pro cyklisty a běžci, kterých je zde stále hodně. Prostě samá honorace. Je vidět, že Londrina je nové moderní město s evropským vlivem, postavené domy se pyšní rakouským, švýcarským či španělským stylem, kde důležitou roli hraje dřevo, zeleň, ale navíc jsou tu vysoké zdi proti zlodějům. Město bylo založeno před padesáti lety Angličany, kteří zde stavěli železnici. Nyní má přes 400.000 obyvatel, ale až 60% jsou mladí od sedmnácti do dvaceti pěti let.

Sedíme na půdě mezi konstrukcí střechy, kdy je vše kolem obloženo dřevem. Liliana mně předává novinářce v Manchette Marília Côrtes de Ferraz, která opustila univerzitu, protože se jí tam nelíbilo (dodatek 2024: stala se z ní uznávaná brazilská profesorka filosofie na univerzitě Norte do Paraná a členkou řady filosofických institucí). Bratranec jejího dědečka Prudente José de Morais e Barros byl první brazilský prezident zvolený hlasováním. Její rodina po matce pochází ze Španělska a Itálie a po otci z Portugalska a Itálie, takže jak říká je míšenec caboclo. Rozhořela se debata, kteří Brazilci mluví nejlepší portugalštinou. Prý mineiro. Ne, kdepak! Carioca a také z Maranhão. Zato nejhůř mluví v Santa Catarina. A v každém státě mají specifická slova. Mineiros z Minas Gerais mluví de voçe, para voçe, zato většina mluví v 2. osobě tu. Právě se mi stala podobná záchodová historka jako Sellerovi ve filmu Fiesta: vyplavil jsem záchod, když mi vytekla WC mísa. Něco se asi někdo ucpalo. Thomas se nechce ženit, i když za ním chodí spousty žen a dívek, které mi pak pomáhají na kontaktech na FUNAI, Univerzitě, v novinách. Právě odpoledne jsem zaskočil k Vitorianovi na FUNAI s žádostí navštívit Posto indígena São Joaquim, asi sto km od Londriny, kde ještě žijí zbytky indiánů Xeta, o kterých psal Vladimír Kozák. Prý to nejde, je generální stávka.

Po místní univerzitě mně provází japonská antropoložka Kimiye Tommasino, Rua Itápolis 201 (27-4358) z Celégio Delta. Campus je vystaven nízkými bungalovy fakult a kateder v záplavě stromů, keřů a květů. Přednášky jsou pozdě odpoledne a večer, ale je to denní a ne večerní studium, jak by se zdálo. Japonka mi vysvětluje, že 90% studentů musí přes den pracovat, aby si vydělala na ubytování a stravu. Škola je zdarma, je státní, jen pár dětí doktorů a fazenderů nemusí pracovat. Nyní nám vzali peníze na výzkum, takže začneme zaostávat a snad každý rok stávkují profesoři, aby jim zvýšili příjem. U jezera Lago Igapó probíhá zemědělská výstava se stájemi koní a dobytka s jejich soutěžním předváděním, s rodeem, kdy se fazenderos předvádějí v kovbojských oděvech, zatímco ženy jsou olepeny zlatem, aby předvedli své bohatství. Liliana mi koupila košili, další mám od Lycie, takže můj batoh roste, ale nemohu to odmítnout. Píši v podkroví, kde spím, zatímco všichni meditují s Lucií Helenou, což už trvá 45 minut. Jednou večer a jednou ráno. Rozdíl mezi Thomasem Gaya a synem majitele cukrovaru Santo Antonio je zřejmý. Thomas je Brazilec, který zdědil velikou fazendu a pokračuje v chovu tisíců hlav dobytka jako jeho otec a děd. Ale nic víc nepřidává, žádné změny, novinky. Zatímco Celásio s italskou krví sice také zdědil cukrovar a je ředitelem, ale studoval ekonomii v USA a řídí podnik v novém modernějším stylu, výkonnějším a sociálnějším se zájmem zlepšovat postavení svých zaměstnanců. Thomas mi slíbil, že mně vezme na fazendu a každý den to posouvá, až jsem nikam nejel. Je tak trochu lenivý.

Večer v jednom baru popíjíme caipiriňu a debatujeme. Zatím někdo hlídá auto, aby se neukradlo, protože když se hlídač nezaplatí, je možné, že se ukradne nebo něco stane. Takhle se živí tisíce a tisíce lidí po celé Latinské Americe. Při jedné kontrole na univerzitě se prý zjistilo, že tři sta studentů se zapsalo pouze proto, aby mohli chodit do bazénu si zaplavat! V aule nebyli nikdy. Zájem má na 14.000 studentů, ale bývá přijato asi jen 3.000. Jiný případ univerzity v R.P. Studenti nechodili na přednášky, takže univerzita nemusela mít hodně místností ani profesorů a zkoušky a diplomy se kupovaly.