Velký vandr velkou Brazílii Deník 1989 (Část 21.)

Má přítelkyně Lycia má syna nácka vychovávaného jeho dědou, člena SS a bojujícího u Stalingradu. Obdivuje jejich odvahu, kdy tam bojovali do posledního výstřelu. Lycia je z toho nešťastná.

II. Severozápadní okruh

(Paraná, Mato Grosso do Sul, Mato Grosso, Acre, Rondonia, Roraima, Amazonas)

Pondělí, úterý, 7.3.-8.3.

São Paulo

Na československém konzulátě u paní Boženy Němcové jsem si ještě před cestou na severní okruh do Belému uložil do sejfu téměř veškeré mé peníze, které jsem vydělal v roce 1987 v Londýně jako uklízeč a zahradník jednoho kondominia domů a jako stavební dělník. Na cesty jsem si vzal minimum. Dnes se paní Božena podivila, že nechci své žádné další peníze před dalším okruhem. Zařizuji posílání Kodaků přes pana Zlámala v Omnipolu, večer jsem dopsal článek a debatuji s Macielem o brazilských drahokamech. Lycie mne dnes přivedla do rodiny Marisie, její sestřenici, stříknuté německými imigranty. Při večeři debatíme s jejím manželem, bývalým generálem, který nyní zařizuje počítače, o historii Brazílie. Lycia říkala, že o Brazílii spíš píši cizinci než Brazilci. On však hájil Brazilce a vykládal o některých, kteří však nic neznamenají, až se Lycia naštvala a začala sršet historickým výkladem o Brazílii s perfektními daty. Byl jsem překvapen. Nikdy bych to od ní nečekal, protože na mně dělala dojem, že je povrchní, zajímající se jen o klidný život, žádná studia. „Ano, můj otec byl velký vědec,“ vykládá mi k velkému překvapní, „měl ohromnou knihovnu a stále četl. Byl bohatý, velký fazendero u Ribeirão Preta. Měla jsem dva koně, ráda jsem jezdila, rychle. Byla jsem jako dítě velmi divoká.“ „To jsi stále!“ dodávám. „ No jo, ale už to klepe, klepe mi na dveře, ale cítím se mladá. To je důležité. Je mi už 54 let! Teď ještě to břicho. Půjdu na operaci, aby mi bratranec vybral další kila. Nahoře mi vzal kilo, tak ještě dole.“

Na druhý den mi Lycia řekla, že manžel Marisie mne má rád a chce mi zařídit stipendium, které mi na USP (Universidade de São Paulo) nedali. Uvidíme. Nechal jsem mu moji diplomku o Ece´je ve španělštině. Přiletěl syn Lycie. Jel jsem s ní na letiště Guarulhos, pak oběd u Marisie a k večeru jedeme do Riberão Preta. Za čtyři hodiny jsme tam. Projíždíme krajinou jako u nás, méně zvlněnou, všude jen pole, políčka, domky, usedlosti. Je vidět, že tady se pracuje a pěstuje. Víno, cukrová třtina, ovocné stromy, pomeranče, kukuřice. „Nemám ráda ty chudáky z favel, jsou to líní vagabundi. Kdo chce, může dělat. Když jsem jim nabídla práci, nechtěli. Nechtějí pracovat. To je celé Nordeste.“ „Chybí výchova,“ říkám. „To je pravda. Jsou ignoranti, líbí se jim, jací jsou,“ říká Lycia. Má příjemný malý byteček se synem, s kterým se neustále škorpí. „On už je víc Němec než Brazilec.“ Lycia byla a je ze všech sedmi sourozenců nejotevřenější, umí organizovat a rozhodovat. Všichni dostali jméno od L. Leia, Leny, Lucia, Lahyr, Lilia, Lycia, Licinio. Každý z nich má zvláštní jiný osud. Lycia rozvedená s Němcem a žije sama se synem. Lilia žije bez manžela v Londrině, ale nerozvedli se kvůli majetku. Lahyr všem pomáhá. Leny žije v ulici Tamandaré sama s kočkami s nejmladší bratrem Liciniem, který se také neoženil.

„Proč tě zajímá Jižní Amerika a Brazílie?“ vyzvídá Lycia. „Jsme pro vás exotičtí, co? Jako papoušci a arary? Pěkně hnědí, opálení, co?“ doráží.

Čtvrtek 9.3.

Má známá má syna obdivujícího SS

Bydlím na Tamandaré 216 jako před dvaceti lety. Mám tu stejný pokoj. „Musím tě lépe přijmout než minule, díky moc za náhrdelníky a sklo…“ „Ne, ne, já díky za uvedení do rodiny pomocí níž poznávám celou Brazílii, všude máš příbuzné a ti mi pomáhají, bydlím u nich, stravuji se tam.“ „Prostě ti chci pomoc.“ Ráno po snídani jdu s Liciniem do Bosque Fabio Barreto. Zvěř ve výbězích, park s příjemným chládkem, velké procházky. V roce 1978 přišla změna. Japonská menšina otevřela japonskou zahradu s vodou, jezírky s rybami, vodopády, mosty, rostliny, stromy k výročí, kdy sem přišli první japonští imigranti v roce 1908. Hned je cítit jiná kultura. Park je nedaleko ulice Tamandaré ve vilové čtvrti nad městem. Z něj je přehledný pohled na střed města, které za dvacet let vyrostlo. Má nyní 700.000 obyvatel a leží ve velice bohaté části státu S.P.

Lycia mi přinesla ukázat své fotky z mládí, jak plavala a závodila. „Byla jsem vždy sportovec a tehdy to nebylo normální. Střílela jsem, jezdila na koni, chodila v šortkách, i když to tenkrát ještě nešlo.“ Sedím v poduškách, hrabu se ve starých fotkách rodu Montebello a poslouchám její muziku, kterou mám také rád. Třeba Besame me mucho, argentinského zpěváka Gregoria Barria, zvaného Rei do Bolero. Je to takové sladké nic nedělání. Jenže už to jsou dva tři dny a to mne pomalu přestává bavit. Vím, co mně čeká a tak jsem trochu nervózní. Čas běží. „Hudba a písně z této desky jsou už minulostí, láska a podobně. Vlivem hudby ze Severní Ameriky vše zmizelo,“ smutně dodává Lycia. Po obědě máme zákusek sobremesa z našlehaného bílku ovos nevados se skořicí a tekutým žloutkem.

„Brazilští muži jsou vrtkaví a přelétaví, myslí jen na sex,“ pokračuje v hodnocení Lycia. „Můj otec byl plukovník a měl mnoha fazend kávy. Jeho otec byl také plukovník a měl také mnoho farem. Byl plukovník, protože byl bohatý, i když nebyl voják. Plukovník znamenalo, že byl milionář. Měl forda a 14 dětí. A všem dal vychování. „Můj otec byl lékař. Za diktatury Gertulia Vargase (1932), ztratil mnoho kávy, cena klesla a museli jsme ji pálit. Ztratil hodně peněz. Pak se plantáže kávy rozpadly, část byla ukradena advokáty a převedena na jiné členy rodiny. Pamatuji mého pradědu, když mi bylo pět let,“ vypráví zasněně Lycia. A náhle mi ukazuje hromádku mých dopisů i fotek ze svatby a fotek našich dětí. Vzpomíná na naše první setkání na lodi. Měla žluté šaty, a jak jsem ji spatřil, hned mne upoutala. „Viděla jsem tvůj pohled. Zval jsi mne v noci na palubu dívat se na Měsíc. Byla jsem vdaná, odmítla jsem. Nejdřív jsi však přišel a pohladil mého tříletého syna, teprve pak jsi mne pozval.“ „Brazilci jsou pro nás exotičtí, jako papoušci, ararové,“ směji se, „ jsou pěkně hnědí, pěkně vybarvení,“ používám její slova. Probíráme stará rodinná alba, stovky jmen příbuzných, drobné historky, vzpomínky na zlaté časy mládí i na život jejích rodičů a prarodičů, všichni vzdělaní, většinou učitelé, lékaři, zašlé fotky z počátku století. To je pradědečkův bratr, syn mé tety, sestřenice, děti na koních, při plavání, na fazendě. Její předkové byli součástí italské kolonizace. Rod Montebelo!

Navečer se procházím po městě s Friedhalmem, synem Lycie. „Je to tady všechno mnohem dražší než v Německu. Německo je nejlepší,“ říká. „Já vím, že jsi víc Němec než Brazilec, matka však myslí, že se pobytem u ní zase trochu změníš na Brazilce. Věc je podle mne v tom, že jsi tím, kde jsi byl vychovávánn, jaké bylo tvé dětství,“ filosofuji. „Vychovával mne můj děda v Berlíně a ten byl v SS. Zajali ho v Rusku v roce 1944 a byl tam sedm let. Ten mi vyprávěl o síle Německa. U Stalingradu bojovali do posledního výstřelu, to ve mne vzbudilo obdiv k Němcům. Pro mne uniforma SS je nádherná, mám ji doma, v Berlíně,“ rozpovídal se. „A mne jde mráz po zádech, jen jak to říkáš,“ odpovídám. Takový rozhovor jsem v Brazílii nečekal. „Já tuším, že ti jde mráz po zádech, a proto cítím, že jsem Němec a jsem na to hrdý. Vím, že jsme provedli v minulosti hodně zla a špatností, ale jací byli ve své době Angličané, Francouzi, Španělé? Proč jen oni by měli být na sebe hrdí a já Němec ne?“ „Jistě, že můžeš být hrdý, ale nemůžeš srovnávat jejich hrůzy, které provedli, s hrůzami Němců. Válka je jedna věc, ale koncentrační tábory?“ „Říkali nám,“ brání se Friedhalm,“ že tam umíralo nemocní. A Stalin byl jako Hitler a byl dokonce zlý i na vlastní lidi! Jak by to dopadlo, kdybychom vyhráli?“ „Ano,“ odpovídám smutně, „dějiny píší vítězové, ale to bych tu dnes asi nebyl. Němci nemají rádi Židy ani Američany, ale potřebují je, protože mají peníze. A proč mají peníze?“ ptám se jej a mladý Němec jen krčí rameny. „Protože jsou asi pracovití, chytří a inteligentní, což přece Němci obdivují, ne? A víš, že Hitler byl na půl žid a vlastně takový skřet?“ „Možná právě proto, že je poznal, byl proti nim. V Berlíně je 10% neonazi, jsou proti auslenderům, Turkům, Jugošům, Polákům, musí se už něco udělat!“ rozvášnil se. „To jsou přesně slova ultrapravých Němců,“ rychle reaguji, ale on: „Ano, já půjdu do ultrapravicoé strany. Já vím, že když se něco stane, když bude válka, vím, kde mám stát, vím, že mně německý národ potřebuje. Nechci být navždy v Brazílii. Jsem tu jen kvůli matce, ale odejdu, i když bych tu mohl být velmi bohatý,“ končí naši debatu. Jeho matka, Lycie, je z toho nešťastná, a proto mají mezi sebou neustálé hádky. Tajně mi sdělila, že doufá, že se zde zamiluje a že ta Brazilka jej změní. Friedhalm byl před pěti lety na vojně v US Army jako dobrovolník. Měl druhou nejnižší hodnost a měsíční plat 2.030 DM. Přinesl si vojenské bundy, plášť s možností postavení malého stanu, opasek, boty kanady, ale i boty vysoké a černé jako měl jeho děda. Lycia mi ukazuje ve skříni jeho americkou uniformu.

Večer sedíme na večeři u nich doma, přišel i Mario, přítel Lycie. Tady, v Brazílii, každý u stolu začne jíst a nečeká na ostatní, také po jídle se uklízí postupně a nečeká se, až dojí poslední. Friedhalma to vzrušuje, ale já mu říkám, jiná země, jiný zvyk. Debata o Německu pokračuje a Friedhalm všechno o II. světové válce, filmy o holocaustu a koncentrácích považuje za propagandu proti Němcům. Mario převádí řeč na aktivity místní prefektury, Secretaria Municipal do Bem Estar Social, která pomáhá chudým organizováním brigád, akcí Z, při stavbě chodníků, oprav náměstí, ale i při výstavbě školek, družin i lidových domků pro mladé, nucleos de atendimento do menores. A přišli i indiáni Gaviões. Dostanou jídlo i peníze na cestu zpět. Městská sociální péče organizuje i sportovní akce, přípravu k rodině, psaní na stroji, vyšívání, výlety na kole, dětské slavnosti. Takových nucleos je v městě deset pro asi 150 dětí od sedmi do deseti let, ale město zařizuje i setkávání žen a seniorů. Nastala kvůli tomu i migrace lidí z okolních států, kteří po práci chtěli i jídlo a peníze na cestu domů. Dodnes to prefektura dělala, ale nyní si na to musí vydělat. Ředitel tohoto městského sekretariátu sociální péče Antonio Carlos Morandini (aha, další Ital!), kámoš Lycie, právě mluví v radiu o mé návštěvě R.P. a že pro mě přichystal zítřejší návštěvu fabriky na zpracování cukrové třtiny a možná i archeologických vykopávek pohřebních uren Tupi-Guarani.

Pátek 10.3.

Cukrovar se sociálním systémem

Lycia mi totiž přes Carlose Morandiniho zajistila návštěvu moderního cukrovaru vedeného Celasiem Balbem. Cukrovar Santo Antônio (Usina Açucareira Santo Antônio) v nedalekém Sertãozinho založila rodina Attília Balba, potomci italských imigrantů z konce 19. století. Nyní jej přebírají jejich synové a ti už nechtějí jen vydělávat vykořisťováním lidí a země, a proto vypracovali celý sociální systém pro své zaměstnance. Založili školy, školky, zdravotní středisko. Stovka podobných společností v státě S.P. každoročně soutěží, kdo má lepší sociální zajištění. A tuto cenu, kterou dává Cámara Americana de Comercio v S.P., vyhrál v roce 1987 právě tento místní cukrovar. Právě o tom vedu rozhovor s majitelem cukrovaru Santo Antônio, který přenáší místní TV. Shodujeme se, že chudobu či problém Amazonie nevyřeší dary nebo půjčky, ale vytvoření pracovních možností. „Náš podnik,“ říká majitel Celasio, „nejenže dává peníze na léčení zaměstnanců, ale především na prevenční prohlídky.“ Odpoledne jdeme do sportovního klubu s bazény Sociedade Recreativa e Esportes de Ribeirão Preto, kde jsou Lycia a Mario členy. Právě je tam setkání studentů různých fakult se svými tradičními kroji a pokrývky hlavy, čepicemi, klobouky, barety. Jde s námi i dcera jedné kamarádky Lycie, devatenáctiletá Claudie, která si bere 27 letého Američana z New Jersey. „Opravdu jsme pro vás, tak zvláštní, a proč?“ ptá se mně a Lycia odpovídá: „Jsme pro ně jak exotická zvířata,“ směje se. „Ten,“ ukazuje na mně, „taky zůstal paf, když mně potkal na lodi před 20 lety.“ Lycia se stále ptá, zda jsem spokojen, zda nemám hlad, co chci pít, jak se mi spalo. Připravuje mi postel a vykládá, jak vyšívala přikrývku. „Byla jsem velmi divoká, ani nevím proč.“ Hrůza, jak mne všichni obdivují, co umím, co znám, mou orientaci v São Paula, moji portugalštinu, vystoupení v místní TV, muito simpático y superinteligente. To jsou ale celí oni! Všechno přehánějí! Jeden řekne pár slovíček v brazilské portugalštině a už je jejich.