Velký vandr velkou Brazílii. Deník 1989 (Část 20.)

Po dvou měsících opět v São Paulu. Paraguayský konzulát mi opět odmítá dát vízum do mého komunistického pasu.

Středa 1.3.

Paraguay mi stále odmítá vizum

Když přijíždíme do Ria, lidé si sundávají hodinky a ženy náušnice, ostatně jako při příjezdu do B.H., S.P. atp. Nějak jsem se proklopýtal až na výpadovku do S.P., kde stopuji a za chvíli už jedu ve větší kamionetě rovnou až do S.P. Za chvíli jsem po skoro dvou měsících opět ve svém pokojíku vedle pokoje rodičů Ruye Maciela v saopaulské čtvrti Aclimação. Ještě jsem stačil paraguayský konzulát, ale vízum mi stále odmítají dát do komunistického pasu a na poště pro mě také nic nebylo.

Čtvrtek 2.3.

Lahyr pomáhá v džungli i v městě

Snažím se najít bratra Lycie Milord Montebelo, Lahyra Montebelo. Je to zvláštní člověk, zcela oddaný pomáhat lidem v nouzi a v problémech. Údajně funguje někde „pod mostem,“ na záchytce, kde stojí Ambulatório para Recuperação de Alcoólicos, které založila městská prefektura v roce 1973 a je údajně jediná v L.A. Také jsou zde měsíční kurzy proti kouření, kdy příchozí projdou lékařskou prohlídkou, probíhají zde i psychologické společné terapie, je zde sál na přednášky. Podniky sem posílají své zaměstnance a funkcionáře na léčení, ale většina přichází rovnou z ulice, denně 90-130 osob! Alkoholici dostanou hned na začátku injekci k desintoxikaci. Psychologické reakce alkoholiků jsou různé, někdo se chová jak blázen, někdo chce někoho zabít, jiný nemůže spát. Pracuje zde osm lékařů a pět psychologů a vše platí prefektura. Většinou jsou to lidé bez rodičů neznající něhu, ternura,nevědí, co je to prosím, por favor, nemají žádné hodnoty, neznají, co se sluší a patří, včetně, že cukřenka patří na stůl. Lahyr zde pracuje léta, předtím byl 40 let v Rôndonii, Mato Grossu, Amazonas, v Urupaqui na řece Guaporé, kde údajně podle něj žijí kanibalové. Žil pro indiány v džungli a pro chudáky v městech. Pomáhal a léčil u 26 kmenů, byl zdravotní bratr u Cruz Vermelha Brasileira. Měl již 20x malárii i tu smrtelnou. Pracoval u Ňambikvárů ve Vilhena v Rondônii, u Paressí na Rio Papagayo či v Tangara de la Serra v Mato Grosso, nebo v jejich v osadě Kotitiku na Rio Verde s kazikem João Arrezomaré, na Rio Sacre i na Rio Juruna, v Pontes e Lacerda v Mato Grossu.

Jeho adresa je komplikovaná, žije v zapadlém domečku v čtvrti Capõe Redondo. Nejdřív mám jet busem do Jardim de Rosas, vystoupit poblíž Colegio Adventista, jít k policejní stanici s číslem 47 před mostem, pak zahnout do uličky Dom Rodrigo Sanchez a asi třetí mrňavá ulička, stěží pro jednoho chodce, doprava je „myší díra“ Luiza Pinhati Andreate a číslem 100 projít dovnitř po pěšině. Při rozhovoru pořád něco dělá, právě spravuje násady na kladívka. Celý život se stará o někoho cizího. Jeho loď je prý bohužel v rozkladu a nejsou zdroje ji spravit. Nechal ji v Rôndónii, a protože jeho manželku navíc postihla choroba a bolesti, tak se loni vrátili do S.P. Dělá „pod mostem“ na záchytce zcela zdarma. Lahyr mi vypráví o zpracování guaraná u indiánů. Semena se vloží do velkého dřevěného hmoždíře. Roztlučou se na jemnou masu, těsto, z kterého se udělá váleček, který se suší nad ohněm z dřeva, jehož pryskyřice zbarví hmotu válečku do černa a ztvrdlý se ukládá do země. Ta hnědá guaraná je od caboclos, kteří nemají dřevo zbarvující guaranu do černa. S usušeným jazykem ryby pirarukú se pak podle potřeby jemně strouhá na prášek a s vodou se společně pije. V řeči Mundurukú, kteří údajně guaranu objevili, je guarana sapo, což znamená něco jako chléb. Po obědě jsme na jeho zahradě sekali tři staré banánovníky. Pěstuje zde řadu plodin, které si přivezl z Amazonie, guayabu, limu, avokádo, kakaovník, tři druhy banánovníků, různé léčivé byliny. Výborný je prý banán preto, banán nanica, banán da terra, který je dobrý na opékání se skořicí, banán fataguloso, jenž je velmi silný, tučný s červenou hmotou, banán ouro, banán São Tomé, banán maça, banán ora. Seznámil jsem se s jeho další dcerou a jejím manželem, gynekologem na Univerzitě v Campinas. Lahyr mi nakonec řekl, že vše v S.P. prodá, i tu loď v Rôndónii a postaví si domek v R.Preto, kde má kus pozemku a odkud bude jezdit za indiány. Svérázný člověk, který víc mluví, jak založí ovocný sad, jak pomůže s chřipkou u indiánů, než o převracení víry. Nechává jim jejich zvyky, tance, nahatá těla, více manželek. Takový člověk se mi líbí. Vemi jej obdivují. V noci, když jsem už spal doma, zazněly výstřely a ráno mi Glorinha řekla, že zloději chtěli sousedovi ukrást auto a ten se bránil střelbou.

Dnes jsem také poslal dva dálnopisy, do Omnipolu a Pragoinvestu, ohledně mé nadváhy do letadla. Manželé Němcovi mi dali na konzulátě knihy o Československu a láhev whisky. Od Schrbeného mám láhev becherovky a tu jsem již dal Glorinhe. Volal jsem Lycii. Přijede v pondělí pro syna, který letí z Německa a její sestra Lyliana mně už čeká v Londrině, takže se dohodneme až přijede do S.P.

Pátek 4.3.

Enfavelamento

V Univerzitním městě jsem oběhal profesory antropologie a hlavně oddělení pro stipendia, které však před dvěma lety bylo zrušeno. Jen Ministerstvo školství dává dotace pro celé cykly a pro doktorát 3-4 roky. Moje materiály už tu nejsou, takže tím oficielně končím s Latinskou Amerikou a mým studiem. Záhadně zmizely. Je to zcela bezvýchodný. Vypsal jsem si alespoň pár knih:

Desenhos Espontaneos Karajá, Santa Ursula, R.J. 1987

Brabco, Renato Castelo: Pré-historia brasileira, S.P. 1971

Carvalho, Silvia Maria S.de: Jurupari, estudos de mitología brasileira, S.P. 1979

Chagnon, Napoleon: Yanomamo.The fierce people, N.Y. 1968

„ „ : Yanomamo: Social and warfare, Natural History Press, Garden City 1968

„ „ : Studying th Yanomamo, N.Y.1974

Costa, María H.F.: Arte indígena e classificacaoes primitivas, Cultura, ano 15, No. 21, Brasilia 1976, pp 72-86

Silva, Fernando A.: Religião terena. Leituras de etnología brasileira, S.P. 1976

Shaden, Egon: O indio e a su imagen do mundo, Rev.de Antropología, vol.21, S.P.1978

Thekla O. Hartmann: Bibliografía crítica do Etnología Brasileira,vol III., Berlin 1984

Na tričkách studentů čtu nápis: Estao tirando o verde da nossa terra mata atlántica, SOS (Odstraňují zeleň z naší země, z atlantského lesa, SOS).Odpoledne v Muzeu Ipiranga bylo vynikající setkání s Thekla Hartmannovou s notnou dávkou humoru. „Kdepak, jak jste neměl někoho na Univerzitě, stipendium bolsa nemohla vyjít!“ Tím mně uklidnila. Seznámila mně s jejich etnologickým oddělením pěti lidí. Dělají velký projekt, přehled brazilských sbírek. Byla potěšena, že my děláme Friče. Věnovala mi řadu odborných publikací a krásnou repreknihu o Museu do Ipiranga. A také mně naučila novému slovu enfavelamento, kdy se část města propadá do mizérie favely, což se prý nyní děje ze Santo Amaro, kam se soustřeďují nelegální bandy a kriminálními živly. Sháněl jsem lety do Quita s venezuelskou společností Aeropostal (Bella Vista-Caracas-Quito) nebo z Manausu přes Bogotu Varigem a zpět Manaus za 599 dolarů nebo Manaus-Tabatinga-Quito za 106 dolarů. Volal jsem do Bairesu Jorge Glusbergovi, velkému argentinskému donátorovi umění, s kterým jsem jednal v roce 1980, ale nemá o indiány zájem, takže nic.

Sobota 5.3.

Německý synek obdivuje nacisty

Vyvolal jsem šest kodaků, budou v úterý. Volný den, courám po trhu, kupuji panovy flétny (jedny jsem časem daroval velvyslanci Hynkovi Kmoníčkovi, kterého jsem si ze ZAMINI jako jednoho z mála vážil), dvě zmrzliny na špejli po 200Cr. a kokos máčený v maracujá za 500. Před Městským divadlem hraje skupina černých muzikantů, ale všichni jsou slepí. Hrají velmi hezky a o kus dále je parta muzikantů z Peru, které jsem už viděl v Riu. Na Náměstí Sá je plno čističů bot, těch stále stejných jako před devíti lety. Jsou tu i šarlatáni, pět různých skupin provazochodců, zápasník, hudba. Všichni z nich však hlavně musí umět mluvit, aby lidi upoutali a pobavili. Kolem jde průvod adventistů sedmého dne s projevy o lásce a Bohu a náhle zloděj někomu urval hodinky. Nastala bitka a je pryč. Hned o kus dál vedle se prodávají ukradené věci, vidím tam hlavně rádia, kamery, hodinky, vše kradené možná o kus dál. V centru kolem nás chodí nosiči s ručně napsanými reklamami: Koupím zlato, stříbro, platinu. A lidé chodí, dívají se, poslouchají, kupují si zmrzlinu, ovoce, sladkosti, opékanou kukuřici nebo opečené kousky hovězího na špejli. Posedávají na lavičkách a tak tráví soboty a neděle společně se zloději, kteří jsou zde pracovně. Zpívají se zde lidovky i satirické dobové recitály. Na schodech Městského divadla hraje dechovka Guardia Civil v modrých uniformách. Odpoledne přijela Lycia a bavíme se o jejím synovi a jejich rodině. Má sedm sourozenců, ona sama má z nich největší temperament brazilsko-italský. Je divoká a vykládá, jak bojuje se svým synem, který je již brazilsko-německý kluk hodně ovlivněný svým německým otcem. Lycia říká, že nemá ráda Německo, kam se provdala. Moc prý pracují, málo se smějí a baví a je tam málo slunce. „Z nedostatku slunce jsem byla nemocná, musela jsem se rozvést a vrátit do Brazílie,“ vysvětluje mi. To tenkrát v roce 1969 se z Evropy vracela domů náhodou se mnou také na lodi Rio Tunuyan. „Jsem z tropické země, potřebuji slunce, děsím se evropské zimy. Můj syn už má rád hory, sníh, lyžování. U nich jsou lidi smutní. U nás, i když máme větší ekonomické problémy s naší vládou, jsme veselí, smějeme se, což je určitě tím sluncem.“ Lycia je velmi svérázná a příjemně hubatá, takže se všichni smějí jejím historkám s exmanželem. „Když jsem přijela do Berlína, říkal mi hned, jak jsem pěkně morena a já na to, dej ty pracky pryč! Prý mně má pořád rád. A jezdí i za mnou, líbí se mu tady. Přijede do Ribeirão Preto a bydlí u mě v domě na Tamandaré, jede do Londriny a bydlí u sestry, jezdí si tam na koni, a ne že by šel do hotelu. Jsem otevřená, a proto mám i problémy i v rodině, mezi sourozenci, jenže když byla nemocná matka, jen já se o ní starala, přenášela, byla těžká. Zemřela loni v květnu a já v červenci šla na operaci. S ní odešel kus mého života, jedině ona mi rozuměla.“ Teď má problémy se synem. Je příliš Němcem. Jeho otec byl údajně nacista a i on načichl velkoněmectvím, vozí si sebou i nacistickou uniformu.

V neděli 6.3. psaly noviny, že dva největší bixeiro v S.P. byli zastřeleni a jejich bratr žádá ochranu policie. Také píší, že spojení bixeiros s policií umožňuje jejich klidný a bohatý život, což není prý nic nového. Denně mají prý obrat až dva milióny, dvě losování denně v pěti až šesti zónách města.