Velký vandr velkou Brazílii Deník 1989 (část 2.)

Sobota 7.1. 1989 Možná mě čeká setkání se slavným sertanistou Orlando Villas Boasem. Patří mezi brazilské hvězdy jako Pelé, jako Oscar Niemayer, jako Juscelino Kubitschek

Hledáme v centru S.P. dům Glorinhy Homem de Mello (Rua Maranduba 129, Aclimação), sestřenice Lycie Montebelo Milord. Trvá nám to, bloudíme asi hodinu. Sestřenice Glorinhy je zase sestřenice Orlanda Villas Boaseho. A tak přes Lycii Montebelo z lodi Río Tunuyan v roce 1969 se dostávám přes její příbuzné a známe, které má asi všude, jako všichni Brazilci, do celé Brazílie, včetně indiánské Amazonie. Známosti jsou všechno, v životě bych se k němu těžko propracoval. Dona Glorinha mne dovedla až k Orlandovi Villas Boasovi, Barão de São Gabriel133, Alto da Lapa, 831-0401, 261-9954. Bydlí na opačném konci S.P. a prý mně čeká. Krásný domek, několik dveří a mříží, po chvíli přichází sám Orlando. Je malý, podsaditý, snad i proto si jej indiáni oblíbili a mají rádi. Zná je všechny, jménem. 40 let je 40 let. Na stole leží Medalha sertanista Orlando Villas Boas, vešel do dějin. Stal se brazilskou legendou, jako Oscar Niemeyer nebo Pelé. Se svými třemi bratry s výpravou Expedição Roncador-Xingu v roce 1943 zahájil famózní Pochod na Západ (Marcha para oeste), cestu do vnitrozemí Brazílie. Během třiceti pěti let tito čtyři bratři nebývalou měrou přispěli k poznání tamější přírody a zejména řady indiánských kmenů, z nichž některé zachránili před vyhynutím, založili desítky osad a měst a v roce 1961 i samotný Národní park Xingu. Výsledkem bylo i samo založení města Brasília a destigmatizace indiánů jako bělochy nenáviděných divochů. Orlando je prostě velký přítel amazonských indiánů. Je jasné, že se s ním musím vyfotit. Pracoval pro Funai, ale ta se časem zpolitizovala, takže odešel. Ředitelem Národního parku Xingu je indián z kmene Kamayurá, Megarom. Mám jít v Brasília přímo za ním. S jeho jménem Orlanda by to mělo vyjít. Dopravu na Xingu by zas měl dát Funai. Jsem zvědav. „Žij s nimi15 až 20 dní,“ říká mi Orlando. A v které části? Co mi doporučuje? „Ta jižní je lepší, velkou postavou je tam náčelník Aritana, jdi za ním,“ končí setkání Orlando, kterého má Aritana za svého vovô, dědu. Vidím ho na fotce, je to sympaťák. Funai do Parque Indígena do Xingu nerad pouští, ale když Megarom řekne ano, tak musí. Opravdu musí? Orlando mi ještě ukazuje několik kousků keramiky, některá je marajóský typ, jiná je z centrální Brazílie, dosud neurčená kultura. Nádoba s drobnou modelací muže na jedné straně a ženy na druhé straně a tří dětí na spodní části. Na skříni má dvě nádherné čelenky a dole v jeho pracovně spousty historických fotek a mohutnou péřovou ozdoba indiánů Urubu-Kaapor. Všude samé poklady!

Poměn mně veze zpět k hotelu. Chci si koupit pivo a Cocu, ale šílený problém. Nechtějí mi prodat, protože nemám láhve k vrácení. A samotné flašky mi také nechtějí prodat. Musím až za vedoucí, která dá příkaz, že mi mohou prodat cocu za 220 Cr. A 300 Cr. za láhev a podobně s Brahma cerveja. První nákup za 812 Cr. Dostávám zpět částečně v staré měně 100 Cr. a částečné v nové 0,1NCz. Pěkně se v tom motám. Ty NCz. jsou v grafickém návrhu, tisku i barvy zcela stejné, jen ty Cr. jsou jen o něco menší. Je to především hora papíru. Pak vyrážím nalehko do města pln obav z přepadení. Fámy jsou děsivé, všichni vypadají jako pochybné živly. Jdu až k Av.Ipiranga kolem mrakodrapu Edifício Itália a za ním je kruhový Hilton na Náměstí Republiky. Čas jakoby se zastavil ve stínů fíkusů, palem, jezírek s tlustými kachnami, kde se odpočívá a pojídá něco na špejli. Je už pozdě, první neóny na Ipiranga se rozsvěcují, polonazí prodavači uklízejí své stánky řemeslných výrobků z kamenů, kovů, dřeva. Přecházím São Luis až po São João, dolů kolem kostelíku až k hlavní poště. Naproti se tyčí mrakodrap s charakteristickým zjevem 30 -tých let. Bistra, bary, vše je otevřené, mříže a rolety vysunuté, nabízí se od churrasca po refrescos za 200-500 Cr., feijoada za 400 Cr., prodejny knih, kde mají všechno. Začíná se stmívat, je půl osmé. Sleduji chudáka, jak na provaze táhne za sebou několik papírových beden. Teď našel boty a hned si je strčil do krabice, po boku mu visí dřevěný tyč-obušek, promaštěné kalhoty a košile neurčité barvy kafe bronz do zelena, černá tvář rámovaná prošedivělými kudrnatými vlasy. Kolem pobíhají bandy dětí. Ty jsou pěkně nebezpečné. Stále vzpomínám na historku z 1969, kdy jsem si dával poslední suco de maracujá v Riu, jak mně banda dětí honila a házela po mně kameny na Av. Reina Isabela. Na Náměstí Republiky u jednoho bistra vidím mužskýho jako ženskou, jak si nadhazuje prsa v jupce (kde je vzal?), vilně se usmívá a mně straší děs aidsu. Jim to zřejmě nevadí. Hledají, kdo zavadí pohledem, aby se zachytili (y?) drápkem. Mažu pryč, ale jakoby nic. V ulici General Jardim, kde bydlím v hotelu Residence del Rey 658, jich prý je večer spousty. Píši si deník a piji půl brahmy za 280Cr. Jak jsem pivo vypil, hned ze mě leje. Jsem utahaný a nevím z čeho. Vždyť jsem jen jezdil autem sem a tam, dobrých 200 km. Večer po deváté volám donu Glorinhu a děkuji za kontakt na Orlanda. Předává mi manžela Ruy Maciela. Je advokátem a před rokem 1964 byl u založení zájmové společnosti brazilsko-československého přátelství, ale pak se to za vojáků rozpadlo. Chce mně vzít někam na výlet, v Riu má bráchu, kde můžu bydlet. Beru. Ta portugalština je přece jen hrůza, jak se trochu jedná o konkrétnější hovor, tak to ještě nezvládám. Nezávazné řečičky a fráze to mi jakž takž jde, ale jinak je to zero. Nové domy rostou jako samostatné sochy s předzahrádkami dole, zahrádkami na střeše, na balkonech, v podzemí garáže, vše za mřížemi, ploty ze železných tyčí, s hlídači. Pod jedním domem, který stojí na betonových pilónech, je i otevřená kaple.

TV večer: Hlavní problém Brazílie, říká a zpívá Pelé, je výchova, pacto moral. V Riu se nedávno, 31.12.1988, potopila turistická loď Bateau Mouche, jejíž majitel chtěl vydělat víc a tak vzal víc lidí. Padesát pět lidí utonulo. V Campo Grande jsou deště, po městě jezdí jen kamióny, desítky lidí se pohřešují. V Goiás jsou stovky a stovky lidí odtržených od světa. V Pernambuku už je karneval v plném fofru, jinde v Bahii se teprve připravují. V Riu bude až od 5.2. Eskadra smrti opět zasáhla v Manausu a zabila novináře. Minimální plat, salário mínimo, je 31.000 Cr./měs a čištění bot stojí 300 Cr.

Neděle 8.1.

Dnes jsme si vyjeli s Poměnem zahrát nohejbal, což bylo pro mne dost trapný. Navíc jsem se spálil a večer mně bolela achilovka, takže jsem se pěkně zřídil. Navštívili jsme továrnu pana Gutmanna, kde pracuje stroj Škoda za 950.000 doláčů a pak jsme byli v churrascaria Palmas. Caipirinha hned na začátek, ještě v hale, na stojáka či alkohol z kokosového mléka. Pak si každý nahrne zeleninové přílohy a začnou žrací orgie, kdy přichází jedno maso za druhým. Nelze to stíhat. Číšníci v červeném kabátku pobíhají mezi 1.500 židlemi hostů. Srdíčka si přejete? Maso zabalené ve slanině? Buřtíčky? Stejk nabodnutý na rožni? A zase hovězí a pivo Brahma či Kaiser. Večer jen unaveně ležím, sprchuji se, abych se schladil, piji a koukám na TV. To je trapný, co?