Velký vandr velkou Brazílii Deník 1989 (Část 19)

Černé zlato z Ouro Preto teklo do Portugalska, zato Proroci od sochaře Aleijadinha jako sochařský poklad zůstal doma. Proč bylo místní zlato černé?

Pátek 24.2. Zakladatelé brazilských měst

Cemenentárna v Capanema zvaná Capão Bonito, S.P. se stavěla v letech 1956-1962. Zpočátku byla výroba 4 miliónů pytlů ročně, nyní už 80 miliónů. Má 1580 zaměstnanců, ale je málo automatizovaná. Ředitelem je Eduardo Pedro Mollo, který u Santose pracuje od roku 1971. Další jsou v Aracajú v státě Sergipe a jmenuje se Itaguassu, další v Piauí zvané Itapissuma. Staví se i v Manausu a v Pará v městě Itaituba u řeky Tapajós.

Zajímavostí v dějinách Brazílie je spousty, tak alespoň pár ukázek. Místo budoucího města Rio de Janeiro navštívil v lednu 1502 již sám Amerigo Vespucci. Od 10.11.1555 zde však byla francouzská misie, která byla zlikvidovaná v lednu 1567 portugalskou armádou vedenou Estacio de Sá. Předtím v roce 1565, v době portugalské vlády generálního guvernéra Mem de Sá v Salvadoru, založil město São Sebastiao na kopci Morro de Castelo jeho synovec Estacio de Sá, z čehož časem vzniklo město Rio de Janeiro. São Paulo založil jezuita Manuel da Nóbrega 25.1.1554 mezi řekami Anhangobeú a Tamanduateí, přítoky řeky Tietê. São Luis založili Francouzi Rosilly a Aunelles s 500 kolonisty 8.9.1612, avšak už 3.11.1615 došlo ke kapitulaci a město přešlo pod vládu Portugalců. V roce 1641 však holandští piráti s 2.000 muži město dobili, i když již v roce 1644 město opět ovládli Portugalci. Olinda byla založena 1535 Portugalcem Duarte Coelho Pereirou, ale byla dobyta spolu s Recife Holanďany a v roce 1636 se stalo hlavním městem holandské Brazílie. Manaus začal existovat stavbou pevnosti São José do Rio Negro v 1669. Do míst dnešního Belo Horizonte přišli první osadníci a dobyvatelů vnitrozemí bandeirantes v roce 1701, ale své jméno město získalo až v roce 1890. Hlavní město regiónu však bylo Ouro Preto se svými zlatýni doly. Belém založil Francisco Caldeira Castelo Branco 12.1.1616. Státní hymnu složil Francisco Braga na slova Olavo Bilaca (prosím neplést si s naším Bilakem, který byl krejčí). Cabanagem (1835-1840) bylo období lidové revoluční vlády v Pará vedené Angelim. Byli zahnáni vojenskou přesilou v roce 1836, ale čtyři roky přežívali ve vnitrozemí. Byly to nejkrutější a nejkrvavější represálie v dějinách Brazílie, kdy v letech 1837-1840 zahynuly 2/3 mužské populace Pará, tedy něco přes 30.000. Lord Cochrane bojoval na moři proti republikánské revoltě v Pernambuku (vůdcem této revolty proti autorismu Pedra I. byl kněz frei Caneca) v roce 1824. Manuel de Carvalho následně vyhlásil 12.7.1824 separátní republiku Confederação do Equador. Rio Grande do Sul se přidalo 3.8.1824 a Ceará 20.8.1824.

Sobota 25.2.

Odjezd v 23.00. Loučení s Milokou a Edwaldem. Jeho bratr Luiz mne odvezl na nádraží. První větší zastávka je v 7.00 v Imperatriz v státě Maranhão na řece Tocantins. Louže, hnijící odpadky, drožky s koňským zápřahem, koně bez podkov, jen s kusem pneumatiky. Hotýlky kolem nádraží, cena 2-3.000, autobusy špinavé červeným prachem. To je jak říkají Brazilci hlína rudé barvy krve pásovce tatú. Domečky opět nalepené těsně na sebe, bez zahrádek, někdy jen jedna společná zeď. Autobusem zase prochází žebrák, nyní slepý, a vodí jej jeho dítě. Žebráci a mrzáci jsou všude po ulicích, poblíž hotelů a nádraží, kde je největší ruch. Jedeme. Kolem stále stejný obraz vysekané džungle, palmy, fazendy, křoviska, pastviny s dobytkem zebu a na ukazatelích vzdálenosti čtyřciferných číslic. Jedeme dost pomalu, jsou tu stále kopce. Oběd, zastávka v Guaraí v státě Tocantins. Procházím se po ulici široké avenidy s malými domečky, alejemi stromů manguba (Pachira aquatica) s mohutnou korunou, z jejichž plodů se dělá mýdlo. Jen jsem se na něco zeptal, hned mně pozvali na pivo, žena má hned o mně zájem, ať k ní přijedu, že je z Rondonie a dala mi i adresu Vera Lucia O.Vilella, Rua María dos Angos y Braga. Cestující si z Belému do Ria vezou dobroty tucupi, bacurí, cupuaçu. Za Paraíso Norte začínají pohoří, a pak zase rovina, pastviny, rovné silnice s pěkným povrchem, časté benzinky. Přestávku k večeři máme v Gurupí. Dávám si první jídlo, plátek sýru a housku, kus mandioky a pupunhe, i když už trochu zakysle zapáchající. Vzpomínám na Miloku, jak ještě přiběhla s toaletním papírem se slovy:„ Pro případ emergence!“ Myslí na všechno. Je vidět, jakou má radost, když mi chutnalo, když mi mohla přinést další pivo, jak se tak vážně zlobila, když zjistila, že jsem si sám vypral košili. Příště jsem ji košili k vyprání už dal a jako bych ji pohladil. Škoda, že jsem si ji nevyfotil s tím jejím legračním úsměvem děravých zubů.

Neděle 26.2.

Belo Horizonte

Přestávku na snídani máme v Cristalina v státě Goiás. Poblíž jsou kopce státu Minas Gerais a pole soji s obyvateli zvanými mineiros. Ti jsou, jak mi říká sousedka, poněkud uzavření. „Jedu do Ria, jsem mineira, ale žiji v Belému.“ Z cestujících vzniká parta lidí, společnost, kdy je tak dlouhé cestování příjemnější, autobus je navíc pohodlný, i když pomalý. V 8.30 vjíždíme do Minas Gerais přes řeku San Marcos. Na silnici kamióny asi nejvíce vozící prkna, pytle dřevěného uhlí a dobytek. Přestávku na oběd máme v Tres Maria mezi 12.15-13.15. Jím sušenky, které mi zbyly z letu Altamira-Belém, plátek sýra a pomeranč od Miloky. Pode mnou je jezero přehrady. Přichází kontrola, bez košile nesmím na veřejnosti chodit. To jsou mineiros, trochu zešněrovaní. Zdejší muzika jsou romantické serenády, lidé sedí venku a zpívají. Juscelino Kubitchek byl mineiro a jeho písnička prý byla Peixe vivo. Hlavní město Belo Horizonte leží v obrovském horském údolí sevřeného ze všech stran horami. Přijíždíme na autobusové nádraží někdy před 18.00. A pak cesta pěšky po Av. Afonso Pena až po číslo 1600 s nákladem na zádech a v rukou. Váží to určitě kolem 40 kilo. Pak vpravo po Rua Guajajaras až k číslu 365., kde snad v bytě 502 bydlí Roberto Lessa (224-0664), kamarád Thomase Schwerdtnera. Když ne, mám variantu u Emilia Garibaldiho, mineraloga a filatelistu, známého J. J. Marinha (227-0029). Dorazil jsem asi za ¾ hodiny úplně promočený. Hned káva, sprcha, večeře. V M. G. je malý vliv černochů, a proto i muzika je čistě portugalská. Zásadní rozdíl mezi koloniálním barokem v Ouro Preto a v Salvadoru je v tom, že kostely v O.P. je brazilská práce, zato kostely v Salvadoru jsou výsledky Portugalců.

Pondělí 27.2.

Ouro Preto

Jedu do O.P. s původním názvem Vila Rica, raději už dnes. Oba názvy dokumentují historii zdejší zlaté horečky zahájené koncem 17. století. Odtud tekly tuny černého zlata do Portugalského království přes přístav Paraty jižně od R. J., kam zas přijížděli z Afriky otroci. Zlato zde objevily bandy bandeirantů hledající ve vnitrozemí kolónie bohatství, půdu nebo indiánské otroky. Černé zlato to bylo proto, že zlato bylo ztmaveno vrstvou oxidu železa, který se v okolí velmi vyskytuje. Autobus stoupá vysoko nad B. H., na dálnici do R. J. Na všech stranách je stavební ruch, nové silnice, nový vysoký most, parkoviště, benzinky. Ale kousek za městem jsou už divoké liduprázdné hory zarostlé zelení a křovisky a silnice je jako zařezaná do rudých skal. Na samém vrcholu městečka O. P. stojí Nossa Senhora do Rosario dos Homens Pretos, ukázka zdejšího (mineiro) koloniáního baroka. Z dalších téměř dvaceti kostelů a kaplí musím vidět Senhor Bom Jesus do Matozinhos, São José a hlavně Nossa Senhora do Carmo. Je to velká, široká stavba, nádherná ukázka rokoka, která jako jediná je zde dekorovaná portugalskými obkladačkami a přichází se k ní mohutným schodištěm. Pak vlevo je Igreja de Nossa Senhora das Mercês e da Misericórdia známá spíš jako Mercês de Cima a za ním vzadu Santa Efigênia. Dokonalé jsou barokní sochy od sochařského mistra i architekta Aleijadinha s jeho navrženým barokním kostelem São Francisco de Assis s dekorativními prvky rokoka včetně jeho sochařsky ztvárněným oltářem. Tato stavba patří k nejslavnějším výtvorům mistra Aleijadinha a k nejvýznamnějším památkám koloniálního umění z období přechodu baroka do rokoka. Zato lustry jsou z českého krystalu, což každý průvodce neopomene zdůraznit, zvlášť když ví, že je přítomen nějaký Čech. Do O. P. nyní tečou peníze z UNESCO, protože je uznáno za světové kulturní dědictví, a proto jsou historické budovy stále udržované a opravované. To mu závidí například město São Luís.

Městečko je v kopcích s úzkými a prudkými uličkami dlážděnými krevelem, s opravenými domy, kdy části zdí jsou stavěné z krevelových balvanů, s verandičkami, s arcibiskupským palácem. Dávám si picole za 70 Cr. a jdu si sednout do stínu okouzlující historické budovy nádraží, odkud jezdí vláčky například do nedaleké Mariany, kam jsem se po chvíli přesunul. Bavím se s Danilem, je hornický inženýr pracující u multinacionální společnosti s platem 300.000Cr., ale raději bydlí v O.P. než v B.H., kde by dal za slušný byt polovinu platu. „Mám problém s neteří a bratrem,“ svěřuje se mi. Pijí a berou kokain, který je dražší než maconha. Kradou, aby mohli pít. Chci to skončit, byl jsem na policii, ale i tam jsou někteří napojeni na trafikanty drog. A tak už jdou po mně dva pistoleros, ale já se nebojím. Potřebujeme pořádného presidenta, aby se dodržovaly zákony.“ Jestli do toho Danilo půjde, mám strach o jeho život. V Brazílii je hodně narkomanů a nikde žádná pomoc. „Známe jen historii Západu a rád bych poznal i dějiny Československa, musí být zajímavé. U nás v Brazílii lidé v poslední době opouštějí své tradice, zvyky i oděvy. Jak skončí různé folklorní slavnosti, třeba jako nyní slavnost sv. Jana, všichni chtějí být hned u TV. A když má běžet telenovela, tak je vše ruší. Je to mor,“ končí Danilo. Žije sice v krásném O.P., ale jde mu o život. Já jsem zas idiot, když jsem si vycvakal další snímky na krajinky a zapomněl, že zítra jedu do Congonhas na proroky od Aleijadinha a budou mi chybět. Na cestu jsem si koupil pão de queijo, zdejší typický sýrový chléb. V M.G. se totiž jí hodně mnoho různých druhů sýrů.

Úterý 28.2.

Proroci od sochaře Aleijadinha

Na rodoviaria v B.H. jsem napočítal na 41 autobusových společností. Kolem B.H. jsou rudé skály, asi s množstvím železa (vždyť v nedaleké Serra de Carajá jsou obrovské doly na železnou rudu) či zcela černé s blyštivými zrníčky zřejmě slídy, kopce s vegetací canga, dlouhé serpentiny dolů a nahoru se značkami „Užívej motorovou brzdu“, „Zkontroluj si brzdy“, „Užívej bezpečnostní pásy“, „Velké klesání“, „Sniž rychlost¨.“ Autobusové nádraží je od Congonhas tři km. Uháním, abych to do 12.00 stačil nazpátek. Je 9.45. Strmá cesta dlážděná ostrými kameny míří vzhůru mezi malými domky. Kostel se sochami proroků se schodištěm a kaplemi je až nahoře, nad městem. Opravdu nádhera, kostel, poloha, palmy, kamenná i dřevěná sousoší. V Congonhas vévodí rokoková basilika Senhor Bom Jesus de Matosinhos, který má bohatě a pestře malovaný strop z prken, dřevěné sloupy, obrazy. Vrcholným zážitkem je však dvanáct kamenných soch proroků ze Starého zákony v životní velikost z mastku (!) od mistra Aleijadinha, pravým jménem Antônio Francisco Lisboa. Vedou po schodišti vzhůru k basilice, doprovázené šesti kapličkami dokumentujícími poslední okamžiky Ježíše Krista s mnoha dřevěnými soškami s biblickými výjevy. I tyto desítky a desítky dřevěných sošek jsou od Aleijadinha: 1. Poslední večeře, 2. Sestoupení sv. Ducha, zatímco apoštolové spí, 3. Zajmutí J.K., 4. Ecce Homo, Kristus s trnitou korunou je svázán, 5. Nesení kříže J. Kristem, 6. Kalvarie, přibíjení J.K. na kříž.

A teď zpátky s tím, že na B.H. už nemám ani jeden snímek. V B.H. jsem si našel Městský park, krásné místo k odpočinku, kde se hodiny procházím a pozoruji a vzpomínám. Lidé polehávají na trávě, děti si hrají na prolézačkách, s autíčky, vláčky, kolotoči, na jezírkách s čluny, kde jsou i ve vodě stojící vodní ptáci, kdy přes bambusové háje a palmy sice zaznívá hluk města z Av.Afonso, ale jen tlumeně. Za vrcholky palem jsou vidět horní patra mrakodrapů, ve stínu vegetace si trumpetista zkouší svůj part, jiní cvičí na bradlech, milenci se tulí na lavičkách a občas tudy projede i jízdní policie. Místní noviny Hoje z 28.2.1989 píší, že se zvyšuje mzda deputátníků v Minas Gerais ze 7.769 NCz na 12.319 NCz. Vzpomínám na Altamiru a ten nápor bělochů na indiány s kamerami, foťáky, penězi a dary. To vše, ať chceme pomáhat nebo ne, má na ně špatný vliv. Nutíme je do obchodování s pěnězy, jejichž hodnotu neznají a dosud ji nepotřebovali znát, ale to ďábelské pokušení je už mezi ně zaseto. Ty darované peníze utratí za blbosti, za zmrzlinu, sladkosti, coca colu, nic pro ně dobrého, ale to bohužel nevědí. Podobně, jako když filmaři v Parku Xingu zapomněli televizi a satelitní přijímací anténu a Megarom se právem rozčiloval, že indiáni pak čučí na telenovely a nechtějí tancovat. To je začátek konce. Co nezničili kolonialisté, latifundisté a nemoci, to zničí televize. A musím dodat i politici.