Velký vandr velkou Brazílii Deník 1989 (Část 15.)

Naši krajané Eduard Ingriš a Josef Sláma po útěku z komunismu se sešli v brazilském Belému, kam nyní jedu.

Pátek 17.2- Pondělí 20.2.

Je noc, tři hodiny ráno a už po třetí přestupujeme. Nejdřív asi v 1.30 z autobusu na kutr, který nás převezl přes řeku Poja. A teď zase přestupujeme na větší loď, která zřejmě dojede až do Belému. Tedy ne na autobusové nádraží, kde se mám sejít s panem José Slámou. Trochu to nechápu, ale je to aspoň pestrý a k tomu polykám aspirin a udělal jsem si šátek na krk s priznicem. Na lodi je zima a tak si vytahuji košili s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty. Motory v podpalubí pořád řvou, ale nic se neděje. Asi ještě čekáme na další linku s pasažéry. Konečně dorazili a jedem necelou hodinu do přístavu v Belému, který mne vítá ponurými přístavními uličkami. Přesedám na autobus, který mne veze na moderní autobusové nádraží na opačném konci města. V létě tu prší trochu chuvao, v zimě prší moc chuverno, tedy prší pořád. Sláma přijel do Belému v roce 1947 a zde se sešel s Eduardem Ingrišem. Ten ladil piana a Sláma je spravoval. Byly tu v době, kdy Belém byl druhé největší město Brazílie. V roce 1948 jeli spolu dvanáct dní do Manausu a hodně fotili, aby si vydělali peníze. Tam však prodali zvětšovák s rolleiflexkou. Ingriš si za to koupil jízdenku do Iquitosu, kde dělal kameramana, cestoval po celém Peru a Bolívii, točil filmy, úspěšně prodával své fotografie, přeplaval v roce 1959 na voru Cantuta Pacifik, aby se v roce 1962 odstěhoval do Ameriky, kde si vzal za ženu Rusku Ninu. Sláma se z Manausu vrátil zpět do Belému, kde obchodníkům pomáhal s korespondencí. Za čtyři roky měl samostatný obchod, do kterého dovážel z Československa sklo, obchodoval a zastupoval zde naše firmy jako Kovo, Strojexport, Motokov, Omnipol, Koospol, dovážel obráběcí stroje, auta Spartaky a Octavie (25 kusů), kola Eska (400 kusů), pneumatiky (500 kusů), sportovní zbraně, mikroskopy a nakonec v roce 1956 i celou cementárnu v Capanema nedaleko Belému. Původně měla jen jednu pec s výkonem 200 tun z 24 hodin, nyní je to už 1.500 tun denně. Pan Sláma rád vzpomíná, stále se směje a stále povídá o všem a já rád poslouchám o jeho životě i životě jiných, o jejich zkušenostech, příhodách, i když je to páté přes deváté. Prostě jak to Slámovi přijde na jazyk. Je statné vysoké postavy, byl vicepresidentem místního Rotary klubu a řady předních institucí, nositel mnoha diplomů. Je mu 71 let a pochází z Holic u Olomouce. Po vystudování obchodní akademie v Olomouci pracoval v Sigmě, kde prodával pumpy. Po vojně v Bruntále dělal v tkalcovnách a pak dostal od Obchodní komory v Opavě a v Olomouci stipendium a odjel do Belfastu. Zde získal po válce brazilské vizum a přijel do Belému v srpnu 1947. Nyní je Sláma honorárním konzulem Jihoafrické republiky.

Projíždíme spolu Belém podél břehu řeky Guama, kde jsou sklady dřeva, průmyslové podniky, letiště, kde obědváme s jeho velitelem. Jedeme až do městečka Icoaraçi (Slunce řeky v jaz. tupi), kde si dáváme místní pochoutku caldeirada no tucupí, což je jakýsi rybí guláš s rybím vývarem, mandiokou, brambory, ústřicemi, krevetami, rýží, rajčaty, vejci a hlavně tucupí. Je to vymačkaná a dlouho vařená štáva ze strouhané jedovaté mandioky a posléze tři až pět dní ponechané fermentaci, která se stala nedílnou součástí nejen místní gastronomie, ale celé Amazonie. Dáváme si ještě další rybí chod, filhote bez kosti asi ze sumce a mušle. Je zde i spousta dílen, které napodobují zdejší předkolumbovskou marajoánskou kulturu. Jeden talíř stojí i 1.000, který musím také mít. A Sláma vypráví. Po 1. světové válce jeden mladý Nor navštívil strýce v Delaware, a protože byl neposeda a slyšel o para ořechách a kaučuku, odjel na Amazonku. V městě Faro na řece Nhamundá při ústí do Amazonky se sešel s ženou, která měla obrovské farmy právě na řece Nhamundá. Začal od ní získávat para ořechy, kaučuk a tvrdé dřevo na pražce a v letech 1927-1936 posílat do Evropy. Když zemřel, jeho synové se stali majitely pozemku 40x40 kilometrů a Sláma je zastupuje v prodeji tohoto území za 550.000 dolarů. Sedím v jeho kanceláři v 10. patře budovy Rádio Edifício, kde si Sláma do půl těla a se svou typickou bílou plátěnou kšiltovkou čte Diario do Pará. Sedí se svým věčným úsměvem a radostnými ohníčky v mladistvých modrých očích. Moravák v Belému! Pozval mne na tři dny do hotelu Avenida na Av. Presidente Vargas nedaleko Praça República, hned naproti jeho kanceláři. Místní divadlo Teatro da Paz, také z období kaučukové horečky jako Opera v Manausu, se prý neustále opravuje, povídá mi dál Sláma, ale hlavní kulturní a sociální vyžití je zde v asi deseti klubech. Významná je také 14 denní pouť Sirio v druhou říjnovou neděli s až milionovou účastí, pokračuje olomoucký rodák. Jedná se o největší religióní slavnost. Procesí začíná převozem sochy Panenky Marie z basiliky Santuario de Nossa Senhora de Nazaré (patronka Pará) do Metropolní katedrály Nossa Senhora das Graças. Každý nese své ex-voto, jiní táhnou provaz s nákladem sochy a každý se chce aspoň na chvíli dotknout tohoto provazu či dokonce chvíli táhnout, aby se mu splnilo přání. Na druhý den se procesí se sochou Panenky Marie vrací zpět se svíčkami v rukou. Jenže nevynáší se pravá socha Panenky Marie, ale jen její kopie! Legenda praví, že v dávné době byl lovec na lovu a v lese, matu, a našel obraz Panenky Marie. Přinesl jej do katedrály, ale na druhý den tam nebyla a našel jej zase v lese. Takže na tom místě postavili kostel Nossa Senhora de Nazaré a zvyk přenášení se zachoval. Letos trvá tato tradice již po 196 let. Účastní se nejen prostí lidé, ale i občané vysokého postavení, senátoři, profesoři i prezidenti země. Procesí začíná v sedm ráno a za 4,5 hodin se dojde do katedrály. Ulice, kudy procesí prochází, jsou váženy a cena obydlí je zde vyšší než jinde. Obraz Panny Marie je ve skleněné skřínce obklopen zelení pralesa. Sirio je pro Belém významnější než vánoce, více než karneval. Rodiny se setkávají, připravuje se bohaté jídlo, především tradiční a typické kachna na tucupí, pato no tucupí.

Tady v centru je vše blízko, i Rua Conselheiro João Alfredo nedaleko trhu Ver-o-peso, kde je pěší zóna se spoustou obchodů, nabízející samé slevy, kdy i televize je lacinější než v Anglii. Dříve tu jezdily tramvaje, po které tu zbyly koleje. Je zde i park Pedra II. s jeho sochou na vysokém piedestalu s lavičkami ve stínu mohutných mangovníků, vedle je Palacio do Governo a budova prefektury. Naopak v staré části města mezi katedrálou a pevností spousty lidí leží na kartonech krabic, mají zde sbitá tolda z dřevěných bedýnek, tyčí i umělých fólií. Ptám se procházejícího policajta, co to má u kapsy. Prý ruční granát! Jdu si sednout do pevnosti Forte de Castelo z roku 1616 nad hladinou řeky Guamo, jenž je vlastně součástí amazonské delty, kde se děti i dospělí koupají, pere se prádlo. O kus dále je přístav a za ním proslavený trh Ver-o-peso. Tam je všechno a možná i proto je v ulicích Belému málo ambulantních prodavačů. V části ovoce vidím nové a nové mě neznámé druhy jako biribá (Annona muscosa), což je taková pichlavá chirimoya, hrozny palmového ovoce pupunha (Bactris gasipaes) načervenalé barvy a moučné chuti. Keramika dovážená od řeky Tocantins, košikářské výrobky z vnitrozemí, indiánské lisy tipití na mandioku, síta na mouku, ovšem vrcholem je rybí trh. Zde je to pravé bohatství amazonských řek. Tady je cítit, že jsem v deltě Amazonky, zde je centrum trhu Ver-o-Peso. Vousatá mohutná piramutaba, mořský sumec gurijuba, nazlátlá dravá dourada, arraí, mohutné bagre, chutné a ceněné tucunaré s černými pruhy, flekaté aracú, jaraquí s pruhovanými ocasy, bezkostnatá uritinga, amarela se žlutými ploutvičkami, curimata s velkými stříbřitými šupinami, drobnější piaba, serra s pilovitou hřbetní ploutví a žraločí ocasní ploutví, bělice peixe branca, velká placatá tambaquí s načervenalou spodní čelistí, obrovitá pirarucú. Většina názvů pochází z indiánského jazyka tupi. Do přístavu tržiště neustále přijíždějí loďky a vykládají úlovky. V betonových bazéncích jsou stovky krabů a přímo na pultu vedle spí unavený prodavač (nebo kupec?). Krabi se při prodeji přebírají, vybírají, pak se zmáčknou, až to křupne a mrtvý krab letí do tašky zákazníka za 100 za kus. Právě sem vtrhnul policajt, rozkročil se a volá:„Pozor! Je tu zloděj, pozor na zloděje! Chraňte si peněženky!“ Člověk je unaven jen z těch všech vjemů. Trh Ver-o-Peso je fascinantní. Vydržel bych dny pozorovat ruch kolem ryb a krabů. Zatím si olupuji slupku z plodu palmy inajá (Maximiliana regia), pod kterou je slabá vrstva bílé dužniny.

Jeden den věnuji Muzeu Goeldi s geologickým, ekologickým, botanickým a antropologickým přehledem Amazonie s tropickými lesy na 900 milionech ha v Brazílii s různými typy: mata de terra firme, matas de várzea, matas de igapó, campinas amazónicas, cerrados, caatingas, campos de terra firme, campinas e campinaranas amazônicos, vegetação litorânea. V této oblasti stále žije na 160 indiánských kmenů v počtu přes 100.000 členů. S zaujetím si prohlížím etnosbírky Urubu-Kaapor, Canela, Tukuna, Gilili, Tukano, Carajá, Suya, Baníwa, Wayana-Apalai a další s péřovými ozdobami, sedačkami, zbraněmi, obydlími, košikářskými výrobky. Právě jsem se tady dozvěděl o 1. setkání všech indiánských náčelníků a šamanů Brazílie v Altamiře proti stavbě hydroelektrárny na dolním toku Xingú. A za použití posvátného slova Kararoa, což je válečný pokřik Kayapů. Indiáni křičí, že ta stavba je provokace bělochů. Jiní, že setkání je hledání společné cesty k míru, ne k válce. Přijedou údajně i různé osobnosti, B. B., Jane Fonda, Sting, aby podpořili indiány. Ale chystají se i akce proti indiánům. Altamira, neznámé městečko na Amazonce, je nyní důležitým bodem vzájemné existence indiánů a bělochů. V poslední době jsme si zvykli na setkávání důležitých osobnosti nejvyšších velmocí a jakoby i toto setkání mělo přispět k celosvětovému zlepšení a vzájemné důvěře. Je to setkání minulosti a současnosti, jak řešit tuto složitou otázku Brazílie. Bude další Chico Mendes, ptají se noviny v Belému? Už byly první výstřely v Altamiře, které snad mají zastrašit indiány. Tam musím být! Belém je opravdu klíč k Amazonii, Manaus jejím srdcem, Altamira jejím bojem.

Na Náměstí republiky u Divadla Paz se připravují studenti na pouliční divadlo. „Je to parodie na Stroessnera,“ říkají mi,“aby všichni diktátoři odešli i z Brazílie,“ odpovídá další při malování, oblékání paruk a oděvů bohatých a žebráků. Divadlo satiruje neduhy Brazílie, letící ceny nahoru, zatímco salarios ne a ne. A sklízí aplaus diváků. Žebrák je zástupce Beija Flor, to je Brazílie, my můžeme bídu vyvážet. A už je tu TV a hned natáčí. Bída se stala módou prezentovat ji, ale pro chudáky to nic neřeší. Další obraz je objevení Ameriky, běloši kontra indiáni, satira proti bělochům, potažmo proti dnešní vládě. A do toho přišel déšť! Lidé zaběhli pod stříšky kiosků, namačkali se, ale divadlo pokračuje i v prudkém dešti. Lidé tleskají. Poslední výjev: herci běhají kolem, tancují a volají: „A teď přichází to nejdůležitější z celého divadla. Zde, do těchto klobouků projevíte svůj vztah ke kultuře, milí Brazilci…“ mokří herci s rozteklými šminkami a parukami vybírají v dešti. Vše se odehrává na chodníku mezi kiosky se šperky, taškami i tričky za 1.500 s nápisem 1. setkání indiánského lidu z Xingú v Altamiře před budovou Teatro Experimental, Governo do Pará. Na konci náměstí stojí stále zavřené divadlo, podle Belémanů lepší a uvnitř hezčí než Opera v Manausu s růžovou fasádou Teatro da Paz.

Vodní bůvolové se sem na ostrov Marajó prý dostali zcela náhodou, vypráví Sláma. Koncem minulého století nedaleko ostrova ztroskotala loď vezoucí dobytek ze Zadní Indie do USA a vodní bůvolové doplavali na Marajó, kde zdivočeli. Fazenderos si je časem ochočili. Jsou do vlhkého prostředí vynikající, kopyta jim nehnijí, klíšťata a hmyz jim nevadí, obalí se blátem a za pět let mají i 500 kilo živé váhy, což u zebu je až za sedm let. Jen v létě je na žíznící dobytek hrozný pohled, když se snaží dosáhnout vodní hladiny Amazonky, někdy vkročí do řeky předníma nohama a už nemůžou zpět. Několik dní tak čekají a vysilují se a to už urubu čekají a ještě než zahynou, začnou jim klovat měkké části těla, oči, zadek, břicho. Sláma to možná i sám zažil, protože, jak mi prozradil, má tam velkou fazendu se stádem bůvolů a až zase někdy přijedu, tak mne tam vezme. „Život na Marajó je rajský,“ opět vypráví Sláma, „spousta zvěře, ryb, lindo, lindo, caboclo moc nepracuje a není taky třeba. Chalupu mám za sebou, před sebou mám řeku, hodím udici a mám jídlo. Ingriš však měl toulavé boty a tak odjel dál,“ končí náš krajan s trochou nostalgie. Už jsem jej neuviděl.