Velký vandr velkou Brazílii. Deník 1989 (Část 14.)

Největší brazilská firma Vale de Rio Doce vlastní největší ložisko železné rudy na světě v pohoří Serra dos Carajás. Žili tam indiáni Caraja a tam musím jet.

14.2.1989 Projekt Grande do Carajás

Dnes mně čeká Vale do Rio Doce a zítra mám jet do Serra Carajá. Ani už netuším, kdo mi to zařídil, ale zřejmě Eduardo nebo José. Dali mi spojení na Sergia Antônia a Dr. Mangia, jejichž sekretářka dona Vera se mi má postarat o cestu železnicí do Serra Carajás (22206536, 216 4319) a pro jistotu i na Romildo Coelho (tren 222 8844, ramal 455). Před domem Josého je široká pláž a otevřené moře, temná oblaka nízko nad zemí. Je to jediný tříposchoďový dům, jinak pouze vily. Vše v počátcích milionářské čtvrtě vzniká se všemi problémy našeho sídliště. Bohatí ale rádi zaplatí za zničená auta ze zdejších výmolů, vzdálených prodejen, atp. Mají na to. Jsme zcela na konci pláže, pak je jen hlinitá a písčitá cesta přes ostroh na další pláž, palmové háje, mato. V deset hodin pro mně přijela moje průvodkyně Vera. Jedeme do Ponta de Madera, soukromého přístavu firmy Vale do Rio Doce otevřeného v roce 1986, který je výhradně určen pro přesun železné rudy z vagonů na zámořské lodě. Je nedaleko od původního veřejného přístavu Itaquí, který rozvoji těžby železné rudy už nestačil. Oba dva přístavy leží v hlubokém zálivu svatého Marka, tak důležitém pro velký ponor nákladních velelodí. Vale do Rio Doce je jedna z největších firem Brazílie Je to cítit hned při vjezdu do firmy, která je na ploše 2.000 ha. Je tu terminál železnice dokončený v roce 1985. Každý vlak má 180 vagonů s třemi lokomotivami, denně přijede šest vlaků. Cesta trvá 26 hodin, osobní vlak jede 16 hodin. Celý vlak se po dvou vagónech převrací o 180 stupňů a ruda padá na transportéry, které je po několika stovkách metrů odvezou do skladiště. A odtud se nakládá do lodí. Vedení terminálu železnice a přístavu je v malém jednopatrovém domečku, ale sídlo má pochopitelně v Riu. Celkem má 25.000 zaměstnanců a návratnost celkové investice na železnici, přístav a Carajá projekt dolu je 6 až 7 let. Než se rozjel tento nový přístav, vyvážela firma z provizorního zařízení v přístavu Itaquí 500.000 tun, dnes (v roce 1988) 29 miliónů tun železné rudy. Příjem je 5 miliard dolarů, o 3 miliardy méně než plán. Zdejší železná ruda s 68% železa je nejlepší na světě. Železnice s 890 km byla otevřena v roce 1985, přístav v roce 1986 a ten objev rudy, připomínám si, byl v roce 1969. Pohoří Carajá si firma dělí na část severní, východní a jižní. Severní část je rozdělena na čtvrtiny a těží se pouze v jedné z nich. Plánovaná těžba je zde na 30 let. Tři fáze těžby: v roce 1986-87 vytěženo 15 miliónů tun, o rok později 25 miliónů a další rok 35 miliónů tun. V tomto tempu vystačí všechny tři zóny Carajá na 550 let s celkovým výnosem 18 biliónů tun železné rudy, 6,5 biliónů manganové rudy, 1,7 biliónů tun měděnné rudy a k to něco zlaté, stříbrné, niklové i molybdénové. V roce 1986 začal i transport lidí, kdy v šesti vagónech od března do srpna se převeze na 100.000 pasažérů. Od roku 1988 jezdí již 14 vagonů, které převezli ročně 470.000 cestujících za 4,80 NCz. Lodě Doce Nave vozí do Rotterdamu náklad po 365.000 tunách a vrací se zpět jen s vodu na vyrovnání váhy. Projekt Grande do Carajás počítá s touto těžbou i obecně industrializovat státy Pará a Maranhão a odlehčit S.P. s přesunem továren, elektráren, železáren, ale také zemědělství. Vera se mi věnuje celý den, nakonec mi oxeroxovala i tajné informace o populaci indiánů, dala mi knihu o Pará, zajišťuje mi cestu nejen do dolů Carajá a tamější pobyt, ale i cestu zpět, kdy ale pojedu jen do Marabá a tam vezmu bus do Belému. Předává mi i telex číslo 0265/89 ze 14.2, oznamující celé společnosti Carajá můj itinerář, poslaný od Sergia Guimarãese: od nástupu do vlaku v 8.00 dne 15. únor, přes prohlídku dolu a okolí, oficiální oběd, až do odvozu autem do Marabá a „naložením“ do autobusu směr Belém v 19.00 dne 16. února. Znamená to, že pojedu v noci za čtvrtka a v pátek tam přijedu. Společnost má pochopitelně své vlastní zdravotní středisko, zubaře, restaurace s vývařovnou jídla, vlastní autodopravu, která ze širokého okolí sváží zaměstnance. Mají osmihodinovou pracovní dobu s hodinou na oběd a s nejnižším platem 170.000. Obědy mají velice slušné, feijão, rýži, slepice, sladké banány, makarony, kečup, maso, ananasovou šťávu za symbolickou cenu 1.000, skoro jako studenti na univerzitě za 350. Sále prší.

Prohlížím si hory tmavočervené rudy ve čtyřech řadách s pásy transportérů vedoucích 1,5 km k mořskému molu. Měsíčně se nakládá pomocí pěti remorkérů a obrovských nakladačů, pod kterými stojím s úctou, 25 lodí. V kancelářích sledují provoz vlaků na grafikonu na velké stěně, který prý časem přejde na počitač. Sledují na něm 56 bodů železniční tratě s barevnými světly sledující pohyb vlaků. Kolem asfaltových cest mezi jednotlivými odděleními (styk s veřejností, administrativa, ekonomika, řízení železnice, jídelna, zdravotní středisko, nakládací prostor) jsou bohaté záhony plné květin, palem, zeleně rostlin či původní mato, které je prozatím Floresta Rezerva. Při východu z firmy je na vrátnici nápis: Bom Descanso! Cuide se no trajeto de casa! Nós o queremos de volta. (Dobrý odpočinek! Cestou domů na sebe dávejte pozor! Chceme vás zpátky)

Konečně mám chvilku, abych zkusil zdejší pláž, která za pár let bude známá jako Copacabana, ovšem kdo ví? Pláž je přirozeně široká, pozvolně klesá, nádherný písek a vynikající vlny. Je tu zatím čisto, voda příjemně vlažná a není tu ani noha, jen pár kluků honí prkna na hřebenech vln. Večer řádí venku tropická bouře, průtrž mračen a já si v klidu čtu v dnešním O Globo, že jen za rok 1987 byl vypálen amazonský prales o velikosti Rakouska, osmi miliónů km2. Televizní zprávy jsou stále plné odhalování korupce vysokých úředníků a bývalých ředitelů a šéfů státních firem. Na příklad jedna brazilská obec má jedno auto a zaměstnává 15 řidičů! Masky a alegorické vozy škol samby v Riu stály přes 10 miliónů NCz. Letošní fantasie Beija Flor tvořil rodák ze São Luís Joãzinho Trinta, původně vystudovaný klasický tanečník. V Brazílii vyšlechtěné psí plemeno je Fila brasileira, velké a silné jako lev vhodné pro ostrahu usedlostí a farem. Žere údajně jen jednou a to v noci, děti si s ní hrají, otevírají jim hubu, ale když přijde cizí, hned na něj vletí. Večer v São Luís je vhodné zakončit sklenicí vychlazené a husté šťávy bacurí.

Středa 15.2.

Vlakem do Serra do Carajá k největším dolům železné rudy na světě

Dnes má babička Jiřina, tedy má mamča, svátek. Ráno jsem asi 5x volal domů, ale všichni pořádně spali. Leje a je temně zataženo. Vera je vynikající hostitel. Mám místo ve služebním vagónu, kde je úplně prázdno a mohu fotit z lokomotivy. V poledne v Santa Inéz mne čeká oběd. Přesně v 8.00 lokomotiva zahoukla a vyjíždíme na trať 892 km. Ve služebním vagóně je separé 10 křesel s WC, ledničkou a ar condicionado, který já však nemusím. Na projíždějící vlak se zdejší lidé ještě sbíhají podívat. Postavit těžkotonážní trať na hlíně, kde jsou tropické deště je asi pěkně těžké, vyžadující pořádné základy. A kolem je pohled jako uvnitř botanické zahrady, jednou jedeme na vyvýšeném náspu, jindy v úvozu, skalnaté stěny rozedrané dešti, hluboká erose, a vyplavování červené hlíny, která ještě nestačila zarůst zelení. A občas pastviny, fazendy, rybníčky. José Lago mne nabalil na cestu časopisy a knihy. Jeho firma začíná vyrábět i průmyslový olej z palmy babassu (Orbignya oleifera). Domky v okolí S.L. jsou stavěné z hlíny nebo i z dutých cihel, zatímco u vody a u bažin stojí kolové stavby z tyčkoviny a s palmovou střechou. Dál ve vnitrozemí s bažinami, bahnitými řečišti a křovisky trčící z vody jsou chatrče z konstrukce tyčí a větví naházené hlínou (tedy do „kožichu“). Jen občas se objeví silnice a s dráty vysokého napětí. Naštěstí mám záchod jen pro sebe!

1. stanice je Perizes na km 39 jen s asi třímetrovým betonovým nástupištěm k služebnímu vagónu. V dohledu stojí jedna chýše z palmového listí s banánovníkem. A pak zase už jen mato, občas palmový hájek, drátěné ohrady, služební kontrolní domky traťového systému, políčka yuky, pastviny, stromy se žlutými hrozny květů (asi ypê), někdy se objeví jezdec na koni či rodina v barevných košilích na pěšině či před chýší, porost nízkých křovinatých palem a z nich čníci vysoké palmy, ale i listnaté stromy mohutných korun. Stále zeleň a přesto není jednotvárná, ba naopak velmi pestrá. U kontrolní stanice č. 6 skupina dělníků opravuje trať. Vedle služebního domku moderní konstrukce s radiověží má pracovník společnosti svou malou vlastní chýši postavenou z palmových rohoží. Stojí v modrých montérkách a s modrou přilbou a mává na strojvůdce. Všichni se znají. Vyčasilo se. Jedeme dvě hodiny a podél trati nás stále na sloupech doprovázejí tři elektrické dráty.

2. stanice je Vitoria de Mearim na km 145. Objevila se silnice vpravo, zatímco podél tratě v napršelých loužích červené vody se koupe celá rodina, pere se velké prádlo a suší se na trávě a křoví. Dobytek stojí po pás v trávě, která se seje letadly. Běhám od okna k oknu, zvlášť když lokomotiva troubí, což znamená, že se blíží nějaká zapadlá chalupa. Ještě, že mám kupé pro sebe a mohu si otevřít dveře na obě strany a fotit. Jedeme po jednokolejce, ale často pro křižování jsou dvě koleje, avšak zatím jsme žádný náklaďák nepotkali.

3. stanice je Santa Inéz na km 213. Konečně jsme potkali náklad rudy. Nesou oběd pro strojvůdce a tři velké hliníkové misky typu take away pro mě. V jedné je rýže, fazole, maso hovězí i vepřové. V druhé meloun, rajčata, okurkový a bramborový salát. V třetí svačinka, meloun, houska, máslo. To je servis i s párátkem, lžící a ubrouskem a přáním dobré chuti. Už chybí jen pivo. A to mám ještě sendviče od Josého. Jen abych se z toho neposral!

4. stanice je Alto Alegre do Pindaré na km 264. Vagóny začínají být natřískané. Na stanicích se prodává ovoce, papaye za 100, želva jabuti za 800, kukuřice, banány, mandioka, šťávy, zmrzliny. Pořád se okřikuji, tak už dost, kamráde, s tím focením! 5. stanice je Nova Vida km 384. Je 18.00 a projíždíme rozříznutým kopcem rudé hlíny. 6. stanice je Açailândia km 513. Já se z té Very zblázním, jaký má strach, abych neumřel hlady. Čeká mně tu zaměstnanec železnice s flaškou vody a jídlem! Asi, když mně viděla dnes ráno s rancem, tak vytušila, jak se věci se mnou mají. Díky Věruško. Ještě jsem nedojedl zásoby od oběda. Celá trať 892 km ví, že jede český novinář Viktor. Právě jsem si vzpomněl na vyprávění o curandeiros, jak u nich čekají lidé ve stoje. Kurandero řeže nožem, rve nehtami vnitřnosti, hrb vybere, zašije jehlou, oko vyndá a oškrábe zákal a zase zandá a nikdo nic necítí a nic se nezanítí. Natrhnul jsem si kapsu, tak si ji teď ve vlaku zašívám. Mám na to tady čas. Stanice Marabá km 719, je 21.30. Zastávka je až za Tocantinsem, což mne překvapilo, protože město je převážně či původně na straně druhé, tedy na pravém břehu. Je zde současně i autobusové nádraží. V Marabá vystupuje nejvíce lidí i zavazadel. Vyndavání pytlů a beden je trochu byrokratické se spoustou papírů a podpisování o převzetí zavazadel. Cestující stojí ve frontě a na káře se hromadí papíry. Většina se podepisuje, ale někteří si jen omočí palec a obtisknou ho. Divil jsem se, proč tam mají polštářek na razítka. Druhý náklaďák potkáváme kousek za Marabá, kde je i seřazovací nádraží, remíza, opravny vagónů, servis, naftové nádrže. A někde tam žijí i indiáni Xicrin do Catete. Noční zastávky jsou jak z pohádky, světla svíček a baterek, sedící lidé pod přístřeškem stanice se zavazadly čekající na ranní vlak, zatímco v dáli se mihotá oheň u chalupy. Nevidím žádné semafory, provoz je řízen pomocí vysílaček z centra grafikonu v S.L. Průvodčí prodává lístky na nástupních ostrůvcích, které jsou až metr vysoké, aby dosáhly ke dveřím bez schůdků. Vagóny u nich přesně zastaví, což řídí průvodčí s vysílačkou, s kterou dává i pokyn k odjezdu.

Čtvrtek 16.2.

Serra dos Carajás

V noci jsem ve vlaku už usnul a tak jsem zaspal poslední stanici těsně u hranic území CVRD, kde je městečko Parauapebas. Průvodčí mne budí. Je tu velké hemžení lidí, kdy je mnoho autobusů rozváží do okolních městeček, odkud jezdí pracovat na fazendy. Většina však směřuje do Serra Pelada vzdálené asi 30 km, kde před časem žilo na 100.000 zlatokopů garimpeiros, ale nyní určitě mnohem míň, protože zlata je tam už málo. Stále tam však žijí a kopají v naději, že se na ně usměje štěstí. Mají tam i kousek půdy, kde pěstují mandioku a banány. Mne odvážejí do hotelu Vale de Carajás. Je zima a prší. Cesta je plná výmolů. Asi po čtyřech km vjíždíme do městečka s blikajícími světly veřejného osvětlení se stovkami stejných dřevěných domků se zahrádkami, kde bydlí asi 7.000 lidí. Zaměstnanců firmy je však jen 1.500, zbytek jsou servisní pracovníci. Za ním je vjezd do CVRD, kde začíná 36 km perfektní dálnice uprostřed pralesa. Šipky ukazují ZOO, městečka, doly, naskakuje mi zimou husí kůže. Zdejší nemocnice je zcela subvenciována firmou, zdarma jsou tam i léky. V kině se týdně mění filmy, v sobotu a neděli pro děti, vstupné 400, jezdí sem i divadlo, hudební show, balet. Zdarma je i zdejší škola, mateřská školka a jesle. Doprava mezi městečkem a pracovištěm je zdarma, sama prodejna je pro zaměstnance lacinější než jinde. Je zde tenisový klub, dva bazény, 20 a 50 metrový, sauna, kluby gymnastiky, košíkové a juda, dětské koutky s houpačkami, místem pro slavnosti, nebo pro typickou brazilskou hru peteka. Je to něco mezi badmintonem a volejbalem, hraje se rukama, nohama i tělem. Po avenidě se sportuje, běhá, jezdí na kole. „Za ubytování v domečku,“ říká mi můj řidič a průvodce Marco, „platím měsičně 1,0NCz, zatímco v Belo Horizonte 350NCz. Hodně se tu dělá i pro děti, což je model pro celou Brazílii,“ pokračuje. Všechny parcely jsou stejné, pouze domky jsou veliké podle počtu dětí a pak jsou domky pro vyšší funkcionáře. Byty mají zabudované skříně, halu, dva až tři pokoje, koupelnu, kuchyň, verandu s pračkou, terén pro pěstování plodin. Když se narodí další děti, firma přistaví pokoj s koupelnou. Zajímavé je, že avenidy se jmenují podle řek Amazonie a ulice podle indiánských kmenů v Carajás. Aspoň něco! Celá rozloha projektu Grande dos Carajás má přes 900.000 km2, kde je zakázáno lovit a pálit mato, kterého je 95%. „Pro všechny jsou zde neustálé možnosti naplnění volného času sportováním nebo kulturou, takže není čas na chlast a je tu i klid, žádná přepadení, ulice uklizené, nikde povalující se odpadky,“ pokračuje Marco a dodává:„ Každé dva km najdeš nádobu na odpadky.“ Pro zaměstnance jsou zde i školy technického, elektrického, administrativního i ekologického zaměření. Připravují se tak zde profesionálové nejen pro firmu, ale i pro celou oblast Pará a Maranhão. Významnou součástí firmy je i oddělení ekologie, kde se provádějí výzkumy botanické, zoologické, dělají se i výzkumy archeologické a etnografické. Logickou součástí těchto studií je i místní ZOO: irara čili brazilská kuna (Eira barbara), aririnha vydra obrovská (Pteronura brasiliensis), caitihu pekari páskovaný (Pecari tajacu), queixada pekari bělobradý (Tayassu pecari), paca nížínná (Cuniculus paca), coati nosál červený (Nasua nasua), suçuarana puma americká (Puma concolor), jaguáři, kapybary, jelínci, ary, papoušci a desítky dalších druhů ptactva. Je zde i Botanický park například s endemickou rostlinnou Ipomoea cavalcantei pro zdejší oblast Serra de Carajá s neuvěřitelnou vlastností, že její výskyt indikuje přítomnost železné rudy! Je součástí nízké křovinaté vegetace okolí zvané canga, kde přítomnost železné rudy brání růstu vysokých stromů. Ojedinělé jsou háje desítek druhů palem jako Iriartea exorrhiza, jejíž vzdušné pichlavé kořeny používají indiáni k strouhání mandioky, chlebovníků árvore-do-pão (Artocarpus altilis) či jacá (Artocarpus heterophyllus). Zato kopce zarostlé vysokým zeleným matem neobsahují železnou rudu. Botanické sbírky shromažďují herbáře nově objevených rostlin, ukázky více než čtyřiceti zdejších druhů dřeva jako masaranduba (Manilkara bidentata), bacurí (Platonia insignis), mahagon (Swietenia macrophylla), copaíva (Copaifera officinalis), canela preta (Melanoxylon brauna), ypê (Handroanthus chrysotrichus). Od zahájení botanických výzkumů okolí v roce 1987 zaznamenalo se do roku 1989 na 158 ovocných druhů. V orchidáriu obdivuji na 91 druhů těchto rostlin z okolí.

Marco jezdí se mnou celý den, abych poznal dolování, stroje a celý proces až po nakládání. Veze mne do středu povrchového dolu složeného z mnoha teras (až dvaceti), které se „vyřízly“ z kopců a logicky kopírují jejich původní tvar vrstevnic. Horní části skrývky neobsahující železo nebo jen špatné kvality byly umístěny stranou. V budoucnu budou použity k zavezení dolu pro rekultivaci původní vegetace, na což se velmi dbá a vlastně podle ústavy je povinné. Po těchto terasách širokých až 60 metrů uhánějí kamióny-obři, i dole kolem nás s náklady až 170 tun železné rudy, kterou do nich nakládají bagry nabírající ji z 15 metrů vysokých stěn teras. Odvážejí ji k třídění, dvojitému mytí, trojitému drcení a k jejich následnému skladování v pyramidách. Odtud rudu přesunují transportní pásy do vagonů. Použitá voda k mytí rudy se zase čistí a znovu používá. Ta jezdící monstra jezdí na elektřinu, kdy spalovací motor uvnitř zadních kol pohání generátory. Samotná kola jsou vysoká až tři metry a stojí jako osobní auto VW Passat a doslova nás vybízejí k focení. Oběd byl vynikající, maso přes celý talíř. Jsem jen trochu překvapen, že hotel nakonec po tom všem musím platit. Nevadí. Marco mne odváží asi 210 km do Marabá. Celé tři hodiny projíždíme mezi pastvinami, zřídka mezi polnostmi kukuřice a mandioky, kde k nebi ční jako prsty umučené přírody ožehnuté a napůl spáleného kmeny stromů a palem, jako důkaz nelítostného vypalování. Tady všude vlastně od pobřeží bylo panenské mato a mnoho skupin a kmenů původních obyvatel. Projíždíme také osady garimpeirů, jako je třeba El Dorado do Carajás nebo Curionópolis. Kutá se všude kolem. Ptám se jednoho, kolik mu to denně dá. Prý 2-3 gramy, víc ne. Je to už slabý, v samotné Serra Peladě je už prý také konec, velká jáma je vlastně už zaplavená, takže tisíce zlatokopů je roztroušeno v širokém okolí. Za okamžik přijíždíme k odbočce do Serra Pelada, kde už dávno není bývalých 100.000 otrhaných hledačů štěstí. V Marabá nasedám v 19.00 do autobusu Transbrasiliana směr Belém za 8.000 a přejíždím grandiózní most přes řeku Tocantins dlouhý přes 2.100 metrů. Ještě stíhám zbytek slunce, abych stačil vyfotit mohutnou řeku a most.