Velký vandr velkou Brazílií. Deník 1989 (9. část)

Jakou SPZ má auto zpěváka Roberta Carlose či fotbalista Zica? Jak se živí princ João de Orleans e Bragança? Co je quilombo či berimbão?

Sobota 28.1.

Cabo Frío, Salinas

Paní Vera Álvaro (Praça Eugenio Jardim 10/1001, Rio de Janeiro) je Věra Horáková z Klatov, velká přítelkyně kámoše Lály Melana z vysoký školy a jeho maminky zvané Mišky. Svět je opravdu malej. Říká mi: „Lidé zde žebrají, ale když jim nabídnu práci, filho, chceš mi umýt okna?“ plivne mi do tváře. Země plná paradoxů. Zato ráno jsem zjistil, jak jsem starej, tak jsem blbej. Teď v době karnevalů a prázdnin chci jízdenku do Salvadoru na pondělí. Mají vyprodáno až do 6.2. Lítám mezi společnostmi Itapemirim a Penha, snažím se je oblomit, podplatit, ale všechna místa všech autobusů jsou plná. Jediná šance je přijít v pondělí ráno na blint a čekat, zda někdo lístek vrátí nebo nepřijde. Penha jede v 8, 12, 15 a 17. Itapemirim v 9, 14, 19. Do Cabo Frio jedu s Věrou Álvaro. Jede se přes most do Niterói, tři proudy tam, tři proudy zpět. Je to úžasná věc, most přes mořskou zátoku. Za mostem se platí mýtné 400 Cr. A jsme v Niterói. Za chvíli začínají hory, krásná údolí, pastviny bílých zebu, mraky nízko nad zemí, přístřešky podél cesty s hromadami banánů, chlebovníku jacú, papayí mamão. V hotelu Arauna nám ukazují, jaká je snaha o využití země. Je tu celý tábor domků s dvěma pokojíky a verandou, jeden vedle druhé, žádný strom, žádná zeleň. „To je barbarismo,“ říká mi nasupeně paní Álvaro. „Všude se staví, mačká na sebe, aby se co nejvíc vydělalo. Vypadá to hrozně, naše chatové osady jsou úplná pohádka.“

Cabo Frío leží mezi vodami Atlantiku. Kamkoliv jdete, narazíte na moře. Projíždíme ještě kolem laguny Araruama a jsme v Cabo Frío, v její Casa das Salinas, Rua Crisolita 291, Sitio do Portinho (0246-432-658). Dostávám nádherný pokojík s dvěma postelemi a velkou koupelnou. Jak to bude v pondělí s cestou do Bahía nevím. C.F. je hlavní město severní části státu R.J. s 200 km pláží známých jako Costa do Sol. Město bylo založeno v roce 1615 Portugalci. Pak přišla okupace francouzská, holandská a opět portugalská, což dokumentuje pevnost São Matheus. Žije zde 80.000 obyvatel, ale v sezóně přes milión. Pár desítek km dál je další famózní turistické středisko Búzios, které si oblíbila i B.B. Původně to bylo tajné místo quilombo, místo kam tajně vozili otroky z Afriky, aby v Riu nemuseli platit daně. Nyní se tam rozprodávají vyhledávané pozemky pro cizince, stavět se tam bude dokonce i mezinárodní letiště a říká se, že při těch stavbách a kácení hlubokého lesa mata, narazili na tam zalezlé černochy, jejichž dávní předci tam v dobách otroctví utekli přežít. Dosud se báli vylézt a netušili, že otroctví bylo již zrušené. To jsou protiklady Brazílie, ale možná, že je to jen fáma..

Nábřeží v C.F. jsou vždy vděčná, krajinou i lidmi. Loví se ryby, rybáři jsou i ženy, ale hlavně se sbírají krabi do síťovek s návnadou malých rybek. Někteří mají již plné kýble s namodralými a narůžovělými klepýtky. Vše je překryto korunami palem, zdáli zní samba, lidé jezdí i na vláčcích, po ulici chodí v maskách, karnevalové bláznění se zvyšuje. Celé nábřeží je vroubeno kiosky s jídlem, pamlsky z ovoce, ořechů, sladkostí, s buřtíky. Ale také jsou tu krámky s různými šperky na prsty, do vlasů, na krk, na nohy z kočičího zlata, stříbra, kamenů, parohů i kostí bůvolů a zebů, ale i ze dřeva a z látek, šátky, řemínky, hamaky, závěsy, trička, tašky, sandály z kůže, kožené a dřevěné přívěsky s vyrytými jmény, šperky z různých materiálů a barev zářící fantasií umělců a řemeslníků. A do toho štěká motor vyhlídkové lodi přirážející k vysokému nábřeží. Všude se prodává zmrzlina a cukrová vata a do toho závany rybího pachu. Rybaří se z připoutaných loděk a škunerů podél nábřeží, kluci loví garnáty po kolena ve vodě a se síťkami v rukou. Ve vodním říčním kanále loví dopoledne rybičky carapau (Pagellus bogaraveo) a k večeru kraby sirí (Callinectes sapidus) a často rádi pouští draky. Chodník nábřeží je vydlážděný z modrých a bílých kostek jako v Praze, jen ve tvarů mořských vln a ryb. Z kopce je nádherný výhled na město obklopené mořem ze tří stran. Na jedné z nich jsou plochy k vysušování mořské vody na sůl. Kdyby nefoukal vítr, tak by tu člověk nevydržel. Pohled přes kaktusy na kanál, který zeshora září modrou barvou je romatický, ale zblízka je špinavý a břehy plné odpadků.

Přicházím ke Casa de Salinas písečnou cestou. Pálí zde dřevěné trámy vyhlodané termity cupin. To je pro dům pohroma. Jak se termiti dostanou dovnitř, tak vše sežerou. Slunce zapadá a přes listy kokosové palmy pronikají pomalu žloutnoucí paprsky. Vršky palem jsou plné kokosových ořechů. Usedlost je zařízená teprve před čtyřmi lety na cvičení pro otylky. Jsou jich zde vždy sedm, žen-otylek, mající všechen komfort vlastního pokoje s koupelnou, k dispozici masérky, kosmetičky, bazén, cvičení, dietu a mořskou pláž stranou od lidí. „Náklady jsou velké a tak je třeba kobrovat v dolarech, aby se to vyplatilo,“ říká Věra. Ceny jídla a všeho stoupají tajně i veřejně, ale já nemohu příliš nahoru. Kontrolují mne, takže nejlépe vedu svůj byznys přes cizí agenturu.“ Hned za nízkou ohradou jsou soliska, hromady bílé soli a ohrazená jezírka k vysušování. Na zdech domu i uvnitř jsou zavěšené velké květináče vyrobené z kůry stromů, do kterých jsou zasazeny chifre de veado (parožnatka vidličnatá zde zvaná „jelení rohy“) rostoucí z té kůry, podobně jako bromélie, a nádherně dekorují celé prostranství. Kvetou zde bílé, červené a žluté ibišky, červeně a žlutě kvetoucí květy flamboyantů v dlouhých hroznech a je tu nepostradatelná fortuna de casa, která má být správně v každém obydlí. A také druh kapradí samambaya z amazonského deštného pralesa, známý pro své použití při onemocněních kůže a nervového systému. Je to jeden z nejlepších dostupných rostlinných léků na psoriázu (lupenku).

Neděle 29.1.- Pondělí 30.1.

Roberto Carlos má SPZ YA 7777 a čeští dobrodruzi Ježkovi Vítá mě ranní bazén mezi kvetoucími ibišky. Jdu na saliny, kde se už pracuje. Čtyři dělníci mají podle práce kolem 240.000 Cr., ale pracují bez bot, jen bosi, protože boty by si brzy zcela zničily. Vodní plochy jsou obdélníkové 6x10 metrů s dřevěnými břehy oddělené cestičkami, kam sůl vyhazují a hromadí do kup, které pak odvážejí vozíky na větší hromady. Jedna hromádka je z jednoho rybníčku a je na dva vozíky. Písek pálí, slunce oslepuje a odráží se ještě od bílého písku a soli. Břeh pozvolna klesá do moře, děti se cachtají, o kus dál jsou vlny a nad tím vším ční na ostrohu stará portugalská pevnost hlídající vstup do přístavu, odkud se vyvážela sůl. Nahoře zrezivělé kanóny jsou vděčnou atrakcí pro Brazilce, kteří se zde fotí. Je žár na padnutí. Pláž je narvaná slunečníky a sedačkami, kolem chodí prodavači s kokosy, s vodu a zmrzlinami na špejli. Opalují se i černoši, skákají ze skal a hlavně pořád něco loví, aby mohli prodávat. Příroda je tu stále od toho, aby se kořistila a živila je bez větší práce. Odpočívám s Věrou, ale hlavně oči si odpočívají ve stínu restaurace na pobřežní avenidě. Dáme si biftek s brambůrky za 4.600, nebo rybu peixe ala brasileiro za 5.800, krevety camarão à milanesa za 4.000 či kraba siria la tabua za 2.000? A k pití šťáva suco za 800? Je těsně po poledni a náš stín je velice krátký. Rybáři rybaří s pruty, ale mnozí jen házejí nylonové vlákno, namotávají jej na plechovku od piva a bez splávku tahají jednu rybu za druhou. Sedí na vysokém betonovém molu nad kanálem, občas si kyblíkem vytáhnou vodu, osvěží se a polijí si místo, kde sedí. Chytají hlavně malé krevety, garnáty camarões. Zatočí návnadou nad hlavou a mrští daleko do vody a jemně popotahují nylon. Vracím se zpět sám podél kanálu. Za mostem už skončili prodej krevet, zato přijel kamión s ovocem a z prodávajících se stali kupující jablek, hroznů a pomerančů. Ve stínu palmy leží na trávě jeden z nich a spí mezi zbytky garnátů obležených hejny much, vyteklým olejem z aut, rozlámanými bedýnkami a hnijícím ovocem padajícím ze stromu. Jinde si leží jen na betonu a spokojeně spí. Je siesta. Chodník je posetý spadlými rudými květy flamboyantů. Začal větřík, prý tak typický pro C.F., i když v poslední době je spíš zřídka. Zde v C.F. je vždy o 5 stupňů méně než v Riu, ale to už také není pravda. Ze stromů flamboyantů padají vedle květů až půl metru dlouhé suché lusky.

Vera mi vypráví, že za zvláštní čísla SPZ se platí až 50.000 Cr. Zico má prý TU 4444, zpěvák Roberto Carlos YA 7777, podnikatel empresário Alberto Pittigliani má už 40 let u svých Rolls Royců a Mercedesů MM 0001. Mladý brazilský princ Dom João de Orleans e Bragança je fotograf (34 let) a kráčí tak ve šlépějích svého praprapradědy Doma Pedra II, který byl prvním brazilským fotografem. (dodatek z 2024: Po mnoha letech, v roce 2018, jsem se s ním sešel na kuarupu u indiánů Kamayurá a domluvili se, že jsem od roku 1989 přítel jeho sestřenice Cristiny). Právě teď vydal knihu o starém imperiálním Riu: Rio Imperial, s imperiální architekturou, což je podle Věry verze francouzského neoklasicismu v tropických zemích. Například dnešní vchod do Jardim Botânico v R. J. je nádherný původní portál Císařské akademie krásných umění Academia Imperial das Belas Artes. Vítr roztřpytil vodu v salinách, rozhoupal koruny kokosových palem, led zazvonil o sklenici plnou caipirinha s kousky citrónu, což je vynikající, když ji pijete v 40 stupňovém vedru v „chladivém“ stínu, zatímco na slunci je jistě 60 C. V jakémsi rozpoložení často vzpomínám na otce, na to, jak by se sem rád se mnou podíval, jak rád cestoval, jak jsme spolu vandrovali, když jsem byl malý a jak mně naučil mít vztah k přírodě, k historii a k cestování. Velmi rád na něj vzpomínám a děkuji mu za mnohé, i když byl na mně přísný.

Čeští dobrodruzi Ježkovi

Věra mně seznámila s manžely Ježkovými, se Stanislavem a Binkou (Berta). Jsou to neuvěřitelní dobrodruzi. „Z Československa jsme utekli,“ vypráví Standa. „Doma jsem podnikal v chemii, vedl jsem v Praze chemický ústav, a protože jsme byli pravičáci, tak jsme všichni i s 12 zaměstnanci odešli.“ „ Nevzali nás však do USA ani do Nového Zélandu, ale do Bolívie,“ říká Binka, „kde jsem měla známého a tak nás tam vzali všechny. Žili jsme v divočině bolívijské džungle. Jeli jsme na voru tři týdny až do Rurrennabaque v departamentu Beni. Našli jsme tam 50 indiánských chýší a dva padres, Švýcara a Rakušáka. Bylo tam centrum dřevařství, a tak jsme se tomu také věnovali. Když dřevařství skončilo, vrhli jsme se na výrobu alkoholu z banánů kvašením a destilací. Měli jsme tři psy a vyráběli i mýdlo, ale nebyl žádný odbyt.“

Standa pokračuje: „Na konci Bolívie, v Riberaltě, jsme prý mohli něco udělat s našimi zásobami, které jsme vyrobili, a proto jsem sám vyrazil na balse, i když jsem věděl, že mne na río Beni čekají peřeje. Taky jsem na nich ztroskotal a zachránil se na plovoucím stromě. Doma jsem byl na Vltavě dobrý vodák. K tomu, abych se vrátil, musel jsem přejít neproniknutelný prales a močály a všude byli indiáni. Sehnal jsem býka vycvičeného na bažiny, s kterým jsem se mohl vrátit. Vylezl jsem na něj, ale on sebou mrsknul a rohem mi proseknul nohu. Podřezal jsem ho a vydal se pěšky do bažin. Vždy se našly nějaké ostrůvky a indiáni mi také pomohli. Cesta zpět mi trvala měsíc, včetně setkání s jaguárem, kdy jsem se ochránil ohněm, ale pak jsem v bahně ztratil tenisky a 300 km jsem šel bos. Všude byli také až osm metrů dlouzí krokodýlové otevírající své huby, ale indiánky začaly sukněmi plácet do vody a klidně šly všechny do řeky. Tak se prý krokodýlové zahánějí a tak jsem se to od nich také naučil. Žena v Rurrennabaque myslela, že se vrátím lodí ze Santa Any, která jezdí dvakrát ročně. Nechávala si tři rány v pušce na moji uvítanou. Nohy jsem měl rozřezaný z pantanalu a obalený pijavicemi, ale na zádech jsem stále měl lodní pytel z Vltavy a v něm velký peníze, 80.000 bolivariánů. Žena mi pak nohy natřela alkoholem.“ „V roce 1953,“ pokračuje Věra, „přišli do Brazílie a od roku 1956 pracují v Cabo Frío v státní solné fabrice. Postavili si zde také hotel Jangada a každý rok jezdí do Evropy kempovat.“ „A v Praze,“ dodává Binka, „vždy sezveme přátelé a jíme v Čajce.“ Binka je z Podolí a byla na 2. místě v alpské kombinaci, sjezd a slalom a také byla na titulní stránce Vlasty v ročníku 49 (únor číslo 90). Sedíme u nich doma, po stěnách jsou obrazy Karlštejna, údolí na Moravě, pole, obraz otce. Binka vypráví, jak utíkala z ČSR s lyžemi a basketbalovým míčem. V Bolívii vylezla na Illimani a sjela dolů na lyžích. V prosinci peče české vánoční cukroví, štrůdl… a to už se mi chce brečet.

Novinový výstřižek z Domingo 6.11.1988: Chudáci v Riu žijí z odpadků, někteří žijí přímo na hromadách odpadu jako Maria da Penha de Oliviera, která 15 let vybírá odpadky v Gramacho a říká: „Můj život jsou odpadky. To je moje Serra Pelada.“ Každých 10 minut přijíždí náklad odpadků do Gramacho, u silnice Rio-Petrópolis. Vybírají se láhve, zbytky jídla, oděvy, plasty. Výstřižek z Journal da Bahía 22.1.1989: Luís Carlos Prestes (bývalý šéf brazilských komunistů) má už 91 let a přiletěl do Salvadoru 26.1.1989 stále při smyslech, polemický a dobře naladěný (contínua bem lúcido, polêmicoy bem humorado) a ve volbách podporuje Brizolu. Pod tlakem guvernéra státu Acre Flaviana Mello, skončila práce federální policie na řešení případu vraždy Chico Mendéze.

Úterý 31.1.

Na karneval jedu do Salvadoru

Všichni už řadu dní mají plnou hlavu karnevalu a má-li se něco řešit, tak vždy až po karnevalu. Večer jsem se seznámil s dalšími Věrami, sympatické hezké holky se složitými manželskými poměry. Dávají hodiny tance a zdravotního pohybu. K svačině mám fíky, manga a chirimoya. Dona Marta z Itapimirim splnila slova a opravdu mi nechala, schovala jeden vrácený lístek v ceně 23.900, jinak místo by bylo až na 6.2. Autobusové nádraží i letiště byly doslova v obležení, stometrové fronty před pokladnami jsou ještě na malé vzdálenosti v státě R.J., ostatní je vše vyprodané. Přišel jsem na blint a dohoda se vyplatila. Dal jsem ji 1.000 Cr, smála se, ale pak si je vzala. Vyjíždíme v 9.00. Každý má spousty balíků, jako u nás před prázdninami. Černoška se usadí do křesla vdle mě a nasadí si zlaté náušnice schované v kabelce. Prostor mezi sedadly je velký, sedačky pohodlné. Čeká mne třicet hodin jízdy. Kdyby uprostřed silnice byly i čtyři plné čáry, tak brazilský řidič je nebude vnímat, jakož i odstavný pruh, který také klidně používá k předjíždění. Cesta mi hodně připomíná cestu před 20 lety. Stejné kopečky, jako neuměle namalované dětmi a beránci nízko nad nimi a zeleň, zeleň, mato či pastviny, černé lesklé hladké skály, červená hlíny rozrytá dešti. Na každé stanici se autobus myje a kontroluje, prodává se tam jídlo a ovoce, pomeranče za 100, deset malých banánků za 700, pytlík čerstvých jemně opražených kešú castanhas de cajú za 1.200, kožené tašky za 51.000, kabelky za 30.000, berimbão za 2.000. To je strunný nástroj používaný v brazilské hudbě černošské oblasti. Vyvinul se z afrického hudebního luku, který přivezli do Brazílie bantuští otroci. Slouží při obřadech candomble a jako rytmický doprovod k sestavám bojového umění capoeira. Domečky vesnic jsou jasně barevné, zelené, modré, bílé, růžové, červené, některé z každé strany jinak barevné, což jsou zachovávané tradice z dob koloniální architektury. Podél silnice bývají často přístřešky na čtyřech kůlech, kde zejména děti či starci a stařenky prodávají ovoce.