Velký vandr velkou Brazílii Deník 1989 (8.část)

Co je v Brazílii Romeo a Julieta? Setkání s prezidentem favel. Kdo je hlavní spiritualistka Brazílie. Karnevalová škola samby Beija Flor. Favela je malá rostlinka (Cnidoscolus quercifolius). Bixeiros-místní mafiáni.

Úterý 24.1. Beija-Flor

Dnešní den se moc nepovedl, zejména v tom, že bylo kouřmo a na Corcovado nemělo cenu jet, takže zbyla moje obvyklá trasa do centra, koupit známky a poslat domů dopis. Na poště stále nebylo žádné poste restante. Kouřmo bylo po celý den a já se bavil pozorováním lidí na Largo da Carioca. Vyfotil jsem si tramvaj, pak artistu a chlapíka omývajícího se v bazénku na náměstí. I chudákovi je vedro. V S.P. mají svátek založení města, takže z těch letenek VASP asi nic nebude a plukovník Alves je pořád někde na dovolené. Přišel na mně hlad a tak jsem si řekl, že si dám talíř míchaného salátu za 600 Cr. A já to tentokrát opravdu spletl a platil jsem jen stovkou. Pak jsem měl už jen další dvě. Ta prodavačka se bála, že to slízne, tak pořád svému šéfovi opakovala, že mi stále říkala 600, 600, ale že jsem ji asi nerozuměl. Šéf mávnul rukou a já poděkoval. Horší, že mi na cestu zpět zbylo jen 40 Cr. Budu muset pěšky a to je kus, obcházet tunely a tak. Volal jsem ještě do Recife a Vere Álvaro. Nikde nikdo a tak jsem se vydal do IBASE (Instituto Brasileiro de Análises Sociais e Econômicas) v Botafogu. Nasedl jsem do autobusu směr na Copacabanu a v Botafogu jsem řekl, že nemám peníze, ať mně vyhodí, což učinili rádi. A tak jsem se dostal do IBASE, kde mi dali informace o jejich úkolech, získal jsem řadu dat o favelách a spojení na federaci favel FAFERJ Federação das Assoesiaçôes de Favelas do Estado do RJ, Rua República do Líbano 54, Centro, kousek od Náměstí Republiky (tel.[phone]).

Pak jsem zase nasedl do autobusu do Leblonu a nechal se vyhodit v Ipanemě. Hned jsem vyrazil na pláž. Písek je plný odpadků, vlny vysoké jen těsně u břehu, protože dno jde rychle dolů. Zato mně přilákala maškaráda a televizní světla a kamery. Část školy samby Beija-Flor s vlajkou světlemodrobílou se předváděla pro italskou televizi. Tanečnice různých odstínů s tak malými bikinkami, tedy tangy, že byly vidět jen ty jejich zadky (éra tang-z indiánského jazyka tupi-už dávno začala). Samé třásně, sklíčka, každá jinak, ale základ oblečení stejný, co nejméně přikrýt, co nejvíce ukázat. Řady tanečnic a řady masek se stříbrnozlatou kreací jakoby starších žen, čekaly spolu s fantastickými maskami s tiárami, mohutnými péřovými čelenkami s modrým a rudým peřím a plášti z blyštivých sklíček v barvách školy. Předvedla se i kapela se svižným tempem samby a holky roztřásly své zadky a prsa. A pak to přišlo. Do veškeré té nádhery, která musela stát tisíce a miliony začal prudký déšť velkých kapek, doslova průtrž. Nastal neuvěřitelný mumraj. Přihlížející na pláži se smáli, zato masky měly co dělat, aby zachránily své bohatství. Žena s těžkou vlečkou ze skel na modré látce se sunula po pláži v písku s vysokou, snad ½ metrovou stříbrnou tiárou se spirálami a hadími hlavami. Její muž pro změnu celý v rudém a s rudou péřovou čelenkou se hnal pod strom, ostatní se prodírali mezi auty a utíkali do svých aut. Prostí tanečníci zůstali na pískovém podiu, kapela spustila a samba se rozjela v průtrži mračen! Tak to bych filmoval, jenže štáb byl splihlý, všichni pod slunečníky chránili své kamery a nevěděli, jak se odtamtud dostat. Prší dál. Sleduji nádhernou masku, jak za pomoci panoše z ní vylézá mužský ve spodkách a auta kolem sviští sem a tam. Jiný čeká na kufry, s kterými přibíhá jeho panoš, nosí je asi na čtyřikrát, kdy přebíhá avenidu a z pláže nosí součásti oděvu, masky, různé až metrové ozdoby rukou, nohou, ramen, hlavy, pak mu pomáhá svléknout a vše za škodolibého úsměvu staré černošky, která se baví s portýrem domu, kde se pod jeho střechou schováváme a smějeme se tomu všemu, co se kolem děje. Jistě, zažila jiné časy samby, kdy se ještě zakazovala jako součást pekelných kouzel Afriky, zatímco dnes míšenci a hlavně kreolové dělají z toho show. Tak to mi z letošního karnevalu Carioca stačí. Jedu nahoru, leje a leje a hřmí, blesky řádí. Jak bude zítra? Vyblázní se to, nebo to bude pokračovat?

Schwerdtnerův byt: ložnice rodičů, pokojík Lucie 12m2, pokoj bratrů Frederika a Thomase 12m2, obývák asi 15 m2 spojený s jídelnou 23m2, kuchyň 10m2 a pokojík pro služku 4 m2. Thomas učí nohejball na privátní škole, je to vlastně charita, pomoc, chodí tam cvičit chudé děti a má za to salário mínimo skoro 70.000Cr a pak ještě chodí do práce v brazilsko-americké sportovní firmě. Dozvídám se, že nejstarší sambová škola Ria je Mangueira a názvem Romeo a Juliete se jmenuje obložený chlebíček z plátku guayaby vloženého mezi dva plátky sýra. Sladká radost pro všechny děti.

Středa 25.1.- Pátek 27.1.

Favela je malá rostlinka (Cnidoscolus quercifolius)

Po ranním nástupu lidí na pláž s lehátky a s pitím se hned začíná cvičit, běhat po chodníku, hrát plažový fotbal či odbíjenou. Lidé se znají jen z pláže, pouze s křestním jménem a ani netuší, co jsou zač. Klidně hrají společně milionář s chlapíkem z favely, to jsou tzv. plážové známostí, plážoví přátelé v kraťasech. Samozřejmě nikdo nenosí šperky, ani hodinky, pouze policajti. Ti si mohou dovolit nosit zlaté prsteny a řetízky, protože mají za pasem kolty. Na Lago da Carioca potkávám stejné postavy, prodavače zelené medicíny, který chodí s tlampačem, pod ústy mikrofon, na hlavě kožený klobouk z Nordeste. Vypráví a něco vysvětluje postávajícím lidem, o kus dál opět ten samý artista s míčem, prodavač sladkostí, kokosů i vody, černý černoch táhne dvoukolý vozík s nákladem vody a křičí água, água, slepá žena se snaží přilákat pozornost na své losy v ruce a volá: slosování zítra! „Přátelé,“ začíná artista a mluví, mluví, mluví, pak vybírá a hraje. Kousek vedle vystupuje starý šedivý černoch, který se nechá svázat lanem a vytahuje z lidí peníze, ale nikdo nemá odvahu mu něco dát. Černoch vykládá, kdyby mu každý dal jen stovku, tak je to pro něj dost peněz. „Jsem chudý, dávajte,“ povídá a občas někdo přece jen hodí bankovku na zem. Vítr ji honí a černoch ji bosýma nohama shrnuje k sobě a pořád mluví…Vrátil jsem se za půl hodiny a to se už z uzlů lan dostal ven a teď zas pojídá sklo, strká si do nosu hřebíky a jako zpestření vypouští z tašky hroznýše. Ten sice chvíli leze po zemi, ale pak raději zalézá zpět do stínu tašky. Ten černoch doslova okupoval Lago de Carioca. Mám to zde rád. Černoch s hadem teď začal vykřikovat proti prezidentovi Sarneyovi a děti mu do toho foukají mýdlové bubliny, prodavači prodávají až sedm druhů zmražené ovocné dřeně, je tu i prodej barevných čepic, brýlí proti slunci, nejrůznějších tašek, řetízků, pásků, jeden klučina si natahuje rám a začíná tkát, ale největší tlačenice je tradičně ve všech městech kolem chlapíka se „skořápkami.“ Ten je schopný obrat všechny, a i když nikdo nevyhraje, pořád je to lákavé, co kdyby. Kupuji si zde film Fuji, kinofilm za 14.000, ceny šly prý nahoru, vysvětluje obchodník, je přece karneval.

Čekám na prezidenta federace favel Irineu Guimarães a se mnou mraky lidí. Každý z nich něco chce. Černoška vedle mě se rozčiluje, že se s ním dohodla na devátou, tak by tu měl být, protože už je jedenáct. Konečně přišel, sympatický mulat, šedivé kučery, nízké postavy v texaskách. Mezitím jsem vypil několik nabízených káviček cafezinho v plastových kalíšcích. Nechal mi nahlédnout do katastru favel Cadastro de favelas z roku 1983, kde jsem napočítal na 380 favel, třeba Jacaré, Vila Jurari, Tibagi, Morro do Piolho, Morro União, Bairro Proletário do Dick, Morro da Amor, Morro do Dende, Morro da Fé a další. Ve velké většině favel není žádná škola, jedna u 24 % favel, dvě u 26 %, víc než čtyři u 5% favel. 70 % favel nemá žádnou nemocnici a u 65% není ani základní lékařské středisko, jedna nemocnice je u 22% favel. Rozvod elektřiny je u 81% favel nelegální, u 7% není žádný. Veřejné osvětlení není u 65% favel a odvoz odpadků není u 63%. Kanalizace je z 95% pouze přírodní drenáž, zatímco oficiální kanalizační síť je jen v případě 2%. Zásobování vodou je velice špatné u 44 % a z 25% je rozvod vody načerno. Prvních 6% favel začalo vznikat v letech 1900-1920, nejvíce 23% v letech 1951-1960. Doprava není v 90% favel a auta, která provádějí vnitřní dopravu favel asi z 10% se nazývají cabritinhas. Vysvětluje mi vznik favel migrací z vesnic do měst, což je stará pravda. Vše začalo zrušením otroctví, kdy ohromné pozemky ve vnitrozemí zůstaly v rukou několika lidí, na kterých se nic nevyrábí a černoši se začali stěhovat do měst. Ve velkém Rio, tedy včetně Niterói je podle něj víc než 500 favel, v kterých žije přes 70% mládeže. Zájmem jejich federace je, aby jim vláda dala perspektivu, podporovala mezi nimi sport, výchovu, umění, aby jim dala nějakou náplň. Druhá největší favela v Latinské Americe je Jacarezinho s 200.000 obyvateli a vznikla před 60 lety. Tamější domy jsou i z cihel, kupují je i příslušníci střední třídy, kteří nemohou platit nájmy v městě. Je zde i veřejné osvětlení, obchody se vším, lékařské středisko, 5-10 lékařů, kteří zde pracují za 140.000 měsičně, školy, kdy například učitelka María das Graças tam dělá už osm let za 70.000 čtyři hodiny denně. Nadace tam nabízí lidem kurzy šití, manikúry, malby a různých řemesel. Ovšem vůbec největší favelou i v celé L.A. je Rosinha kolem kopců Dvou bratrů. Favely mají vlastní zákony a jeden z hlavních je, že si zde lidé mezi sebou nekradou, a když někdo něco přece jen ukradne, je rovnou zabit.

Presidenta Guimarãesa právě čeká jednání se státní organizací Serviços Técnicos de Ëngenharia, S.A.o problémech kanalizace a odvozu odpadků u favely Jacarazinho, jejíž mapu má na stole. Přítomen je i president favely Jacarazinho Josue Antônio de Mattus, který v ní žije přes 30 let, ale vede ji teprve tři měsíce. Jednací tahanice probíhají měsíce a měsíce. Za státní firmu technických služeb města tu sedí mulatka Marcia Macedo, která však sama bydlí na Largo de São Fracisco 34, 3. andar, což je v starém centru Ria. Jedna z mnoha tisíc funkcionářů městských firem. Za Federaci Favel je tu přítomen i její vicepresident Erudilho Matis dos Santos. Vedení favel také chce stále získávat víc stavebního materiálu, cihel a cementu na stavbu domků, kdy si většina staví vše svépomocně. Erudilho mne pak bere do favely Jacarazinho v údolí říčky Jacaré s uzoučkými uličkami, kde všichni jen posedávají, děti se brodí v říčce a hlavně se všichni smějí, mávají, chtějí se fotit a hned mít fotku, což já neumím. Pak mne Erudilho bere do nejstarší favely v Riu, Pedra Luiza, která je část favely Morro da Providência: smrad, všude odpadky, chatrče mezi skalami nad nebezpečnými stržemi, kde materiál rezaví a hnije, kdy déšť vše ničí a splachuje dolů. Mnozí chodí s pistolemi za opasky. Vysekané schody do kolmých skal nás vedou vzhůru do další části Pedra Luiza, kde jsou domky zbité ze starých prken, plechů, plachet.

Pak jsem odjel s 498 do Cosmo Velho a marně se pokoušel přesvědčit administraci, aby mne pouštěli zdarma vláčkem na Corcovado. Stojí to 4.000 tam a zpět. Stavba nové železnice na Corcovado byla zahájena 12.10.1972 a ukončena 9.3.1979. Vyjíždí se z Rua Cosmo Velho, kde má i prodejnu drahokamů Hans Stern. Ředitel šel na oběd, to znám, prý přijde za ½ hodiny, to znám, přijde k večeru a konec s focením. Chvíli se tak procházím a pomalu splývám s okolo stojící frontou, a když zazvonilo k odjezdu, tak jsem se rozhodl. Vklouzl jsem do červeného vagonu s řidičem, aby mně úředníci neviděli. Nádherná jízda atlantickým matem s průhledy na město, občas banánovníky a chaloupky, ukazuje se i most do Niterói. Nahoře je rozhled úžasný, že všichni z vláčku vydechli ohromením. Je to prostě ohromující kolem dokola, se všemi částmi R.J. „ Maminko, to byl celý svět?“ „Ne synku, to bylo jen R.J.“ Nazpět jsem sjel autobusem, navštívil Lusianu (brazilská firma v ČSR dovážející obilniny založená a vedená v Praze Ruyem Alvesem), zde řízenou Ricardem Martiusem. Zbývá setkání s Escola de Samba, s jejich vládci capitão (každá škola má i své skladatele samb, své vlajky a své barvy) a s Hans Sternem (otec utíkal z Rakouska či z Německa spolu s Thomasem Schwerdtnerem před Hitlerem). Večer v TV pozoruji zdejší herce, kteří příliš přehrávají, vše moc prožívají…

Je čtvrtek a hned ráno jsem navštívil dílny Hanse Sterna, kousek od bytu Thomase. Jeho otec se s ním dobře zná, říká mi Federico a on jeho syna. Je to doslova jako muzeum kamenů. Obchod na R.García Dávila 113, Ipanema (011-259-7442) vedou Robert Stern se Sergio Montuorim, kteří mne provázejí. Obdivuji snad největší sbírku odstínů a barev turmalínů na světě, kdy jeden kousek jich má i několik: červenou, zelenou, modrou, žlutou, oranžovou. Acháty mají neuvěřitelné tvary a barvy uvnitř slupky vypadající jak zasněžené kopce či měsíční útvary. Kalcit má také jakoby bělošedé měsíční útvary či vypadá jako květiny. Hans Stern je vítěz mnoha mezinárodních soutěží. Má prý největší akvamarín světa zvaný Jaquetô z jihu státu Bahia, nalezeného 11.1.1979 a vážící 19 kg. Mohlo by se z něj vyrobit 25.000 karátů vysoké kvality. Firmu Hans Stern založil v roce 1946, když přijel jako 16 letý v roce 1939 z Německa. S návštěvou dolů to však nebude tak snadné. Roberto Stern se kroutí. Ale mám mu zavolat, až budu v Belo Horizonte.

Odpoledne jsem si řekl, že půjdu přímo na Ministerstvo letectva. Ovšem v centru neřeší otázku letenek a tak musím jet busem 324 na Ilha do Governador na COMTA, Comando de Transporte Aéreo, jenže to byla mylná informace, takže musím, jak mi bylo původně řečeno, na Comar 4-OG na Av. D. Pedro No 100, do kanceláří Posto CAN (Correio Aéreo Nacional). Po mnoha hodinových přesunech jsem konečně na správném místě. Je tady samozřejmě už fronta. Po stěnách visí rozpisy letů. Ptám se jedné ženy ve frontě, co je k tomu třeba. Řekla jen carta de identificação, osobní průkaz, a pak někoho znát. Vynikající! Po půldruhé hodině jsem u přepážky, kde seržant čte mé doporučení od pražské Panoramy a ptá se, kam chci letět. Já, že do Salvadoru. Tak prý jenom v neděli. Říkám, že to beru a on vypisuje letenku. Ještě číslo mého pasu a v tom jde kolem náhodou, zatraceně, nějaký důstojník teniente a říká. „Vy jste cizinec, že? Tak to nejde!“ a seržant hned lístek roztrhává a marné jsou mé pokusy. Kdyby se tu neobjevil, tak bych letěl. Vyslanectví prý musí poslat nótu, že nic proti tomu nemá, abych letěl. Tak to byla opravdu smůla. Jedu do Lusiany a aspoň volám do Prahy a mluvím s dcerou Peťkou. Odjíždím autobusem 128 na Ipanemu, ale na konci Av.Rio Branco je šílený nával před Banco Comercial. Ptám se, co se děje. „Asalto.“ To je tady v Brazílii normální. Pozoruji, jak tu v oranžové kombinéze zametá kouzelně přitažlivá dívka s bohatými černými kučerami. O 500 metrů dál je shromáždění PT, levicově orientované strany, a obyvatelstva proti Plano de verão, proti ekonomice vlády Sarneye. „Je stále méně na jídlo, na bydlení, na oblékání a tak bude stále více asaltos, přepadávání bank,“ vysvětluje jeden cestující vedle mě. Salvador v Bahii bude na karneval asi nabitý. Známá od paní Very Álvaro se nějak nemá a tak jsem ji dnes jen požádal, aby mi zkusila zajistit nocleh u São Francisco v Salvadoru. Měl jsem mít schůzku s Capitão Guimarãesem, správně Ailton Guimarães Jorge, který je ilegálním provozovatelem loterie bixo a patronem školy samby Unidos de Vila Isabel, ale je těsně před karnevalem a to jde o velké peníze, takže nemá ani chvilku volnou. Je jedním z největších bixeiro v R. J. a S.P., ti další jsou Castor de Andrade a Anísio Abráão, kteří společně ovládají celý karneval, školy samby, nedovolují filmovat karneval a tak si drží i monopol na prodej karnevalových videokazet. Bixeiros dotují i fotbalové kluby, mají vlastní policii, kontrolují obchod s drogami, mají i silný vliv politický. Normální mafie. Drobní bixeiro sedí na ulicích na bedýnkách, vypisují lístky s obrázky zvířat, výběrčí je obíhají, aby ze své oblasti vybrali lístky, a pak se vytahují výhry dvakrát denně. V 14.00 a v 17.00. Každá favela má svého šéfa, který chodí ozbrojen, kontroluje místní prodej drog a zkorumpovaná policie dostávající propinu vše přehlíží. Tento obchod je pro favelu ekonomickým přínosem a snižuje tak i zlodějnu a přepady v městě.

Rychle navštěvuji Fany Goldenberga, Rua Timóteo de Costa 168/502, Leblon, 239-4121, do zaměstnání 227-6798, dělá slovník pro hluchoněmé. Jeho dceru, lékařku, pozdravuji od Anny Tomcové z pražské ambasády Brazílie. Rád bych také navštívil Bertu G. Ribeiro, Rua Souza Lima 245/901, která napsala vynikající etnografické publikace o Xingu, ale to už nezvládám. Gil mi ukazoval výstřižek v Journal do Brasil 24.8.1987 se záběry, jak muž nasává kokain a druhý s pistolí za pasem jej hlídá. Ozbrojení jsou i děti, kteří patří k těm nejnebezpečnějším, protože se neovládají a klidně zabíjejí. A tak je běžné ve favele vidět děti se samopaly, malé holky s revolvery. Školy samby začínaly počátkem 20. let, kdy samba a macumba (bylo to spojení tance a náboženství) byly pronásledované policií. Teprve až počátkem 60-tých let začínají oficiální defilé, kdy také do škol samby vstupují běloši, které je začínají organizovat a dělat z nich byznys. Favela je malá rostlinka (Cnidoscolus quercifolius) rostoucí na kopcích kolem měst a když skončilo otrokářství, šli černoši do měst a na těchto kopcích a kolem nich si začali stavět svá chudá obydlí-favely.

Boje mezi trafikanty drog s přestřelkami a mrtvými jsou téměř neustálé. Opravdu velká válka mezi obchodníky s drogami však propukla před dvěma lety ve favele Morro dona Marta mezi partou Cebeluda (Emilson dos Santos Fumera) a Zacou (Zacarias Gonçalves Rosa Neto) a intensivně trvala 14 dní s desítkami mrtvých na obou stranách. Z těch dob je i záběr v novinách O Dia z 25.8.1987, kde malá holka Carlinha s pistolí hlídá jednu část favely.

V Brazílii je velmi rozšířená americká protestanská církev Ingreja Universal del Reino de Deus, tzv. Ingrejas Pentecostais, která má velký vliv již od 30. let, kdy začala omezovat i samu macumbu. Její velký boom nastal v 70. letech. Gil mi vypráví, že v Minas Gerais žije Brazilka Neilma Alkminn, kterou si platí americká NASA, aby jim určovala polohy hvězd. Petrobras ji používá pro vyhledávání zásob ropy, zlata, atp. Je nejznámnější spiritualistkou v Brazílii schopnou interpretovat mapy kosmu a hvězd.