Velký vandr velkou Brazílii Deník 1989 (7. část)

Víte co to je Dedo de Deus a kde je? A kdo je ze ¼ moje česká princezna Cristina? Je nádherně, vedro, krásné mraky a já mám zabaleno a stěhuji se do Ipanemy.

Pátek 20.1. a Sobota 21.1.

Čekám na bus 523, ale stále nejede. To víte, jsou prázdniny a navíc dnes je svátek, říkají kolem. Po 45 minutách čekání tu konečně je za 250 Cr. až do Ipanemy před dům Thomase Schwerdtnera. Frederico, nejmladší syn, právě v poledne jede do Terezopolisu. Takže ještě na chvíli ven, na náměstí je trh ovoce, zeleniny, masa, ryb, květin, pastva pro oči i žaludek. Neodolal jsem a koupil si ananas za 300 a u Thomase mi jej služka připravila, ořezala. Jeho Escort je plně automatizovaný, zamykání, okna, je na alkohol a má pět rychlostí. Všichni se ženou pryč z Ria, ten kdo má kam a je jich dost. Někteří skončili brzy na okraji silnice a spravují nebo čekají na pomoc. Po okrajích silnic jsou polonazí chudáci, většinou černoši, ležící pod děravou špinavou plachtou z umělé hmoty nebo sešitou z pytlů natažených na pár pokroucených tyčích a prodávající živé nebo už vařené kraby. Živí je příroda řek podél cest, Rio Iguaçu, Rio Sapuaí… Krabi jsou svázaní do svazků a visí za větev stromu. Jiní tu mají už sbitou chatrč, buď v ní leží či dokonce spí a i tak prodávají pár svazků banánů, které mu nikdo neukradne a peníze položí na zem.

Blíží se hory, Prst Boží, Dedo de Deus, a ostatní až démonicky nádherné kopce. Škoda, že se spěchá. Jak to dopadne v Terezopolisu? Frederico se ptá, kde jsem ubytován a já na to, že nikde. „Tvůj otec mi řekl, abych přijel,“ uzavírám věc. Projíždíme kolem vchodu do Národního parku. Jsme v Terezopolisu, což je nyní už normální město. Projíždíme ho a vjíždíme do Week-end club, což je ohromné, ohražené území členů, kde má každý vlastní dům, zahradu obestavěnou živým plotem s bohatou květenou. U bazénu mne velmi srdečně vítá paní Noêmia Schwerdtner. A vede do domu, kde se setkávám s Thomasem Schwerdtnerem. Povídám si i s bývalým generálem Césarem Montagna, otcem Noêmie, který mi před 20 lety zařídil lety přes FAB. Je mu 74 let a tráví tu léto. Denně plave jeden km. Thomas je už osm let také na penzi a užívá si zde život. Bývá zde vždy do března a pak se vrací do Ria. Bydlím na zahradě v malém domku v rohu, ve skále, pod banánovníky, akáty a kaki. Je tam příjemné chladno, malinkatý pokojíček, pelíšek s koupelničkou a WC. Vynikající! Po bohatém obědě: fazole, rýže, saláty, maso, klobásky, pivo, mango nového typu (asi tak osm let), odrůdy bez vnitřních vlákem, vyrážím rychle něco nafotit a pak si dávám 60x bazén po 20 m. Sedím na zahradě pod palmou, po které běhají nahoru a dolů velcí mravenci. U palem obdivuji vzpřímený kmen, který se nerozšiřuje ani nezužuje a působí dojmem, že se musí ze země vyvrátit, zvlášť když jej dole drží jen malé kořínky jako u cibule. Je tu spousta tropických stromů, ale místní mají zájem o hrušky, které s chutí srážejí na zem a vrhají se na ně. Jsou malé, ale o ananasy abacaxi, manga, avokádo aguacate takový zájem není. Mládež se baví kolem bazénu, jako u nás mají stejné hrátky, dole volejbal a tenisový kurt. Všichni nosí různě dlouhé kraťasy. Připadá mi to jako společná chatová osada s tím, že je tu vybraná společnost a děti se zde vzájemně seznamují zase na úrovni společenské i finanční. Teď tak nepřemýšlí, ale je to tak zařízené.

Mandacaru (z tupi), velký kaktus Cereus jamacaru s velkými květy a větvemi, je nejcharakteristější rostlina oblasti zvané caatinga v Nordeste a slouží i jako potrava v době sucha. Jak poznáte profíka? V autobuse stál policajt a někdo mu poklepal na rameno. Automaticky se potočil na druhou stranu. Zlákal mne Parque Nacional da Serra dos Órgãos (PARNASO), který ochraňuje důležité zbytky mata atlântica v pohoří Serra do Mar s vyčnívajícími skalami jako je Dedo de Dios, který je symbolem této oblasti. Patrola parku neustále obchází, zaměstnanci zametají trávníky, upravují cesty a zákoutí dlouhými košťaty. Dá se tu i vařit, smažit na grilu, kempovat, koupat, procházet kilometry v džungli atlantického lesa s broméliemi, lianami, květy, motýly, ptáky vše za 700. Pořád si nadávám, že něco nestíhám, jako se jít koupat do vodopádů, posadit se do vany skalního závrtu a nechat si masírovat záda řekou Paquequer. Začalo vedro, na silnici to praží. Jdu asi tři km a fotím Dedo, piji z pramene a stopem jedu další tři km, abych si vyfotil nádhernou skálu a zase v 14.30 nahoru tři km. Čekám u benzinky, ale nic, všichni se bojí zastavit. Jdu pěšky, až mi staví mladí kluci. Jízda nahoru je s nimi bezpečnější než dolů. Na náměstí Terezopolisu půjčují koně, je jich tu snad sto a malé vozíčky pro děti táhnou kozlové. Jsem vysušený a marně hledám stín. Je 15.30. Našel jsem nádherný pohled na Prst Boží přes favelu. Motám se mezi vilkami i staršími modrobílými paláci. Slunce pálí jako ďas, asi nejsem ještě dost zvyklý. Konečně jsem sešel z vilové čtvrtě, kde se každý pyšní jinými rostlinami, květy, stromy. Je tu nádherně. Jsem u benzinky Esso, kde je pitná voda ze stříkače, samozřejmě zdarma. Hned jsem si vzpomněl na historku z Francie, kde asi netuší, co je to žízeň a proto prodávají i tu z kohoutku. Tady je to ani nenapadne.

V Terezopolisu má dům i bývalý prezident Geisel. V roce 1974 začalo období velkých problémů a bojů i mezi vojáky. Jedna část chtěla moc předat civilistům, druhá ne, až Figueiredo ji v roce 1985 konečně předal. Můj generál César Montagna de Souza vypráví, jak přijel za II. světové války jako kapitán brazilské armády do Itálii 17.7.1944, kde zůstal až do 8.5.1945. Byl součástí jediné brazilské divize 20.000 vojáků na evropském válčišti, která se stala součástí americké Páté armády. Pak v USA prošel počátkem padesátých let dělostřeleckým kurzem a v roce 1967 se stal generálem pobřežního dělostřelectva až do roku 1969, kdy jsem jej ještě stačil navštívit v pevnosti Forte Copacabana. Pak byl dva roky vojenským přidělencem v USA. Thomas se narodil ve Vídni, odkud s rodiči jako dvanáctiletý utíkal před Hitlerem, a nyní má národní (I.N.P.S., Instituto Nacional de Previdência Social) důchod 140.000, tedy po 30 letech 80% a po 35 letech až 93-100% platu.

Není nad noční procházku, dívat se na hvězdy, hledat Jižní kříž, pozorovat Měsíc v úplňku přes rastr palmových roztřepených listů či zpod banánovníků. Je jasná noc po šíleném parnu. Jsem sežehnutý a divím se, že nemám úpal, ale když zavřu oči, cítím, jak se mi natahuje kůže kolem očí, je kratší, vyschlá, krabatí se. Situaci v Riu mám vyřešenou díky Thomasovi, ale napadá mne jedna věc. Ten karneval v Riu se mi začíná zajídat, viděl jsem jej v roce 1969, zato v Salvadoru mne láká. V Riu je to nyní už průmyslový show, ale v Bahia je to ještě jistý náboženský rituál. Takže rozhodnuto. Čekám ještě na dopis od Marinha z Manausu a jeho adresy v Salvadoru, na setkání se Sternem v Riu a za týden v sobotu jedu do Cabo Frío.

Neděle 22.1.- Pondělí 23.1.

Má princezna Cristina

V devět vyrážím busem. Cesta je lemována bizarními skalami, konifery, tujemi, propastmi, bludnými balvany hladkými jako kůže nemluvněte, košatými stromy se žlutými a bílými květy trčící ze zeleného mata. Za námi necháváme Prst Boží, stoupáme a zase klesáme do širokého údolí lemovaného desítkami horských vrcholů, eukalypty, skalními stěnami s vodopády lesknoucí se v ranním slunci. To už pěkně pálí. Je 8,00 a máme za sebou 60 km. První zastávka v Tambo los Incas, městečko Itaipava s reklamami hlásící prodej parcel. V růžovém domě naproti katedrále prý bydlela všemi Brazilci oslavovaná princezna Isabel (zrušila otroctví), nyní je tam Inmobiliária de Petrópolis. Vyhledal jsem trochu komplikovaně, ale přece, františkánský klášter (Rua Montecaseros 95) při kostele Nejsvětějšího srdce Ježíšově, který patří do Paróquia do Sagrado Coração de Jesus. Nyní mě po 20 letech přijal mně padre Augusto, který se ptal, kolik dní chci zůstat. Na 1. patře jsem dostal pokojík č.33 s postelí, skříní, stolem a židlí. Hned vedle bydlí mnich Valdemar Amaral, naproti mnich Pacífico. Na konci chodby jsou toalety, oběd je za půl hodiny dole. Ten začíná tím, že mně padre Augusto všem představuje, zatímco všichni stojí nad svou židlí a pak zpívají modlitby. Jídlo je bohaté, polévka, hovězí maso a kus slepice, rýže, salát, limonáda, pudink. Služky, které tam chtějí pracovat, se musejí dát sterilizovat. Hrůza, co? To se ale do novin nedostane. Jsou tu čtyři stoly po šesti židlích a vždy jeden stůl má službu mytí nádobí. U prvního stolu sedí padre Augusto a nejstarší mniši v hnědých kutnách s bílou šňůrou kolem pasu.

Fasáda císařského paláce je opět znova bělorůžová, protože růžová barva je vyhrazena pro modrou krev brazilského císařského rodu. V přízemí jsou sály pro návštěvníky, pro diplomaty, je tu hudební salonek s pianem z černého dřeva jacaranda patřící císařovně Tereze Cristina Maria, manželce císaře Pedra II. Taktéž veškerý zdější nábytek je vyroben ze vzácného dřeva jararanda. V Sala dourada je vystavena zlatá císařské koruna Pedra I., z níž byly vyndány brilianty pro korunu Pedra II. v roce 1841, která je vystavena hned vedle i se slavnotním císařským oděvem. V patře je vidět ložnice princezny Isabely, Sala de bercos, zlacená kolébka v tvaru mušle s nebesy pro nejstaršího syna Pedra II. Pedra Augusta a pak používaná princem Grão Para. Podstavec je zdoben vyřezávaným andělem a orlem v dřevě jacaranda. Centrální je Sala de Estado se zlaceným trůnem, zeleným polstrováním a zelenými nebesy. Dále je tu kabinet, pracovna Pedra II. s psacím stolem a dobovým telefonem, dalekohled, lucerna a fotky vousatého Pedra II. a Teresy Cristiny. V dolním levém křídle je výstava šperků, náhrdelníků, náramků, prstenů s diamanty, hodinek, vějířů z perleti, mincí, medailí, psacích potřeb, ukázek ručně psaných dokumentů i z procesu nezávislosti, dokladů brazilského císařství, zbraní, dobových fotografiií, politických kreseb. Velká část patra je věnována období otroctví s ukázkami mučicích nástrojů, jako kláda, tradičním oděvům otroků, kresbám černošských typů (rebolla, mina, quiloa, cabinda, congo, benguela, angola, mozambique podle svého afrického původu či podle přístavu odkud vyjeli do Brazílie), i kresbám kreolských typů.

Po přespání v klášteře jdu hledat mou princeznu. Za muzeem je náměstíčko a samozřejmě další palác v růžové barvě v ulici Av.Epitácio Pessőa. Jdu tam a zvoním, marně, a klepu klepadlem. Marně. Omítka je poněkud opadaná a vchod bez nápisu. Zato druhý vchod vedle se mi otevřel. Objevuje se mi princezna María Cristina Orleans de Bragança a říká mi adresu mé kamarádky princezny Cristiny z roku 1969, Rua Ypiranga 129 a při loučení se líbáme. Vzadu za ní vidím vysokého staršího muže. To je ale náhoda, to je přece následník trůnu, možný Pedro III. To jsou mi věci! Ta má Cristina mi otevírá a vítá mě po 20 letech v šortkách. „Tak ahoj Kristýnko, jak se vede po 20 letech,“ začal jsem dost neformálně. Vzala to. Vždyť je to obyčejná holka v šortkách, i když princezna. K poznání pomohlo, že jsem znal její auto, červeného brouka VW. „Ano,“ reaguje rychle, „to bylo moje první auto. Dal mi jej otec k 18. narozeninám. Dnes má otec 76 let.“ A vede mně rovnou ke stolu. Je doba obědu. Máme muquequa de peixe baiana s olejem dendé, který se vyrábí na fazendě pod jménem jejího otce a ukazuje mi plechovku s olejem s nápisem výhradní dodavatelé Domu Jeho císařské Výsosti prince Doma Pedra de Orleans e Bragança. U stolu nás sedí šest, já v čele, princezna vlevo a další její kamarádi z dětství. Každý si nabírá dle libosti ze stolku vedle. Talíře jsou sice zdobené brazilskými motivy, ale výroba je v Anglii, jak vidím, když se na ně zvědavě dívám zespodu. Princezna mne pobízí, ať si ještě vezmu, jako ostatní. „Jsme samostatné imperiální město, cidade imperial,“ vysvětuje mi hrdě jeden z jejích přátel, čímž zdůrazňuje, že i když přišla republika, erby s tituly byly zachovány. Po obědě mně bere do své ložnice a z nočního stolku nostalgicky bere fotku ve stříbrném rámečku. „To je moje babička z Čech, kněžna Dobřanská,“ těžce vyslovuje ř, což zní spíš jako Dobrzynska. „Tvář je česká, viď?“ ptá se a já jen vyjeveně kývám hlavou. Tak to jsem nečekal, že se opravdu s „mou“ princeznou sejdu a že je vlastně z jedné čtvrtiny krajanka. „My jsme v mládí mohli pít jen guaraná, nikdy Coca colu,“ říká Cristina a nalévá nám typický brazilský nápoj guaraná, „otec nám tak nařídil a tak celá naše generace pila pouze guaraná. Nyní ti mladí pijí jen koku.“ Pokojně dál obědváme, ale já tajně sleduji hodinky, protože v 17.00 mi jede poslední autobus do Ria. Cristina mi ještě povídá, jak ji sestřenka Cristina před chvíli volala, že k ní někdo jde, prý muy simpático. Tak to mi ještě nikdo neřekl! Ještě fotka s dvěma japonskými psy a samozřejmě kafe a pak už letím. „Tak zase za dvacet let Cristino!“ loučím se a ona: „Snad dříve, ne? Přijedeme všichni do Prahy!“ „ Jasně, přijeďte, všechny vás zvu do historického středu Evropy,“odpovídám vlastenecky. Ještě pár polibků a už musím letět na autobusové nádraží. Nohy mám už pěkně spálený a rudý jako krev pásovce tatú. Leje ze mně. Však jsem vypil asi dva litry piva Bohemia Pilsen z císařského pivovaru. Zvu ji sice do Prahy, ale zapomínám, že by mi mohla poslat kopii fotky její babičky z Čech. Ještě ji zavolám. Takže dnes jsem líbal dvě princezny. Nejdříve Maria Cristina a pak Cristina Maria.

„Cesta zpět stojí o stovku víc, je dražší,“ lakonicky říká řidič. Co se dá dělat. Takže neuvěřitelné se stalo skutkem. Jet na blint do Brazílie na schůzku s princeznou, tak to je trochu odvaz. Povedlo se, i když zpočátku trochu složité, než jsem ji našel, podobně jako mé františkány. Večer dostávám info ekonomickou nelejvárnu o situaci dvaceti čtyř let infĺace. Castello Branco duben 1964-březen 1967 inflace 206%, Costa e Silva březen 1967- srpen1969 inflace 61%, Garrastazu Medici říjen 1969-březen 1974 inflace 114%, Ernesto Geisel březen 1974-březen 1979 inflace 412%, João Figuiredo březen 1979-březen 1985 inflace 17.837% a za současného prezidenta José Sarneye březen 1988-až nyní je inflace 22.829!! Každý politik má spousty poradců a pomocníků, obyčejný prefekt města až šedesát (!). Spousta lidí se tak politikou živí, další jsou v řadě sociálních institucí a organizací, státních, národních, městských, federálních. Od 1. března se má omezit tento aparát až o 60.000 činovníků, alespoň podle prezidentského dekretu. Podle vládních údajů je v přímé a nepřímé administraci 1,568.152 aparátčíků. Dalších 860.000 pracuje v státních organizacích, které se mezi ně nezapočítávají. Každý ministr hospodářství či financí (Ministro da Fazenda) vyhlašoval eko projekt na sražení inflace včetně měnové reformy. Vždy to prý fungovalo měsíc a pak to zase rostlo. Původně do roku 1968 byla brazilská měna cruzeiro (Cr.). Následně tisíc starých cruzeirů se proměnilo v cruzeiro novo (NCr.). Jenže již v roce 1970 přišla další měnová reforma a vrátil se zase cruzeiro (Cr.) s novými bankovkami, ale ve stejné hodnotě. V lednu 1986 vyhlásil ministr fazendy Dilson Funaro plán cruzado včetně zmrazení cen a mezd a vydání nové měny cruzado, kdy 1.000 cruzeiros (1.000 Cr) byl 1 cruzado (1Cz.). Pak to byl plán Bresser v červnu 1987 (ministr Carlos Bresser Pereira), který rychle zkolaboval. Následovala reforma ministra financí Malsona de Nóbrega v lednu 1989 a v rámci jeho Plano verão bylo cruzado, všemi nazývaný stále cruzeiro, změněno na cruzado novo (NCz.) a opět jedna k tisíci. V každé reformě se zmrazily ceny i mzdy, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Pevné ceny asi 170 produktů v NCz., např.: kg cukru 0,51, obyčejná kořalka 0,6 litru 0,36, kg rýže 0,60, kg fazolí 0,80, kg hovězího masa 1,7-3,50, kg kuřecí maso 1,20, máslo 200gr. 0,72, kg mortadela 2,30, sojový olej 900 ml 0,65, kg soli 0,18, 10 krabiček zápalek 0,25, kokosové mýdlo 200 gr. 0,26, zubní pasta 65 gr 0,54.

Oficielní cena dolaru v lednu 1988: 83 (černý trh 98), v červnu 241 (356), v září 362 (530), v listopadu 588 (941), v lednu 1989 850 (1.500). Došlo i k devalorizaci nového cruzada o 16,38 %, kdy 1 dolar=1 NCz. Situace zatraceně komplikovná, kdy mzdy se každý měsíc znovu přepočítávaly podle tabulek OTN (Ordem do Tesouro Nacional), například v lednu 1988 se mzda násobila hodnotou OTN 695,49, v květnu již násobkem 1.135,27, v listopadu již násobkem 4.790,89.