Velký vandr velkou Brazílii Deník 1989 (6. část ještě jednou pro Společnost)

Pondělí 16.1.89 Víte, co je to tatuí? Rodina Maciela a Glorinhy v São Paulu se mi stala brazilskou základnou, z které budu vyjíždět do všech směrů země,asi jako u Uriela a Mercedes Montesinos v Limě pro Peru v 1969.

Rio de Janeiro.

Čeká mně velký severní okruh, nevím až kam a kdy někam dojedu a kdy se vrátím. Vyjíždím v 14.00 do Ria, kde mně má čekat bratr Maciela, Gil Nunes Maciel, bydlící ve čtvrti Barra da Tijuca, Rua General Paulino de Oliveira 157/101, 339-9138. Jízda do Ria je vynikající. Kopce se střídají s banánovými plantážemi, s typickými kopečky Mata Atlântica s velice členitým terénem, s domečky rolníků. V městě Aparecida se tyčí stále nedokončená a v Latinské Americe největší basilika Catedral Basílica Santuário Nacional de Nossa Senhora da Conceição Aparecida, známá také jako Santuário Nacional de Nossa Senhora Aparecida. To už jsme blízko Ria, které nás vítá řadami domků, které se stále zahušťují i s řadami elevados, nadjezdy, v Barro da Tijuca, kde je kouzelný kostelíček a pak vzhůru mezi bohaté rezidence s palmami. Stoupáme mezi hladkými skalními stěnami, někde za Corcovadem, po kterých rychle stéká voda deště. Na opačné straně kopců klesáme k moři mezi rezidencemi „chudších lidí.“

V Riu je pěkný dopravní mazec, ale jak to vypadá, dlouho se zde nezdržím. Gil je vynikající, snaží se mluvit rusky, prý se učí již několik let. Byt mají zařízený na úrovni, pečlivě se přezouvají, což u Ruye Maciela nebylo. Každý drobeček ze země sbírají. Ona je tak trošku německy pedantní. Nemají služku, přijde jen 1xtýdenně na úklid. Dal jsem jim ten skleněný popelníček, ale mám dojem, že jsem si ho mohl nechat na jinou příležitost. Nekouří. Jeho snaha mluvit rusky je až legrační. Podlaha je vyložena vzácnými dřevy a natřená. Mám pokojík jejich syna, který právě odjel obchodní lodí do Evropy na svou první plavbu jako praktikant kormidelníka. Má ještě dva roky do ukončení námořní školy. Jejich druhý syn dělá školu lodního mechanika. Vypráví o problémech Brazílie, kdy půdu vlastní většinou velcí latifundisté a tak mnozí lidé odcházejí do měst, kde zas zabírají veřejnou půdu hor i ulic a všude vznikají favely. Dokonce se objevují přímo i na ulicích Barra da Tijuca v sousedství bohatých domů a rezidencí. Multinacionální firmy vyrábějí za dolary, Banco do Brasil si je nechává a vyplácí cruzeiro, které však nemá a tak si je tiskne a kolotoč jede. Terorismus v Riu je prý větší než v Paulu, čemuž napomáhá i členitost terénu, kde je prostor k přepadu i k útěku a kde všude i tady, v Tijuca, rostou favely. Gil byl při přepadení autobusu dvěma 12letými kluky s revolvery. Jeden držel v šachu řidiče, druhý obíral cestující. Co dělat? Klidně sedět, nevzrušovat se, jakoby nic, protože jakákoliv reakce vzbudí reakci u nich a ti hned střílejí, protože také jsou nervózní a bojí se. Za téhle situace, co mám dělat s foťáky?

Úterý 17.1.

Lapa

Ráno v 8.30 mne odvezli na obhlídku Jardim Botânico. Pak jdu pěšky do Ipanemy a potom autobusem 128 přes všechny čtvrtě až na Av. Presidente Carlos, na Av.Rio Branco ke kostelu São Francisco, až na Largo da Carioca. Tady se scházejí všichni ti, kteří chtějí něco získat od turistů. Jeden se předvádí s míčem a hlavičkami, jiní vykřikují a prodávají cigarety, zmrzliny, ovoce, oříšky. Je zde pestré místo kiosků s prodejem losů, chudáků na kartonech, což je jejich obydlí, žebráků, prodavačů oříšků kešú, ananasů, nezákonných losů bixo. Babičky černošky sedí na betonovém okraji trávníků a žebrají, jiné vnucují cigarety po kusech, polárky, děti se povalují po zemi. Pod stromy sedí písaři na stoličce s malou pracovní deskou, před východem z kostela sedí bachratá černoška s dýmkou v ústech a žebrá, ale když ji nic nedám a jen zamávám, je také šťastná, usměje se a zamává. V pozadí vystupuje kužel katedrály São Sebastian, patron města, jehož vnitřek působí zvláštně. Vypadají jako vysoké garáže a trvá to, než si člověk zvykne, že to je opravdu kostel. Údajně se do něj vejde 25.000 lidí, je vysoký 83 m, průměr základny 104 m, s čtyřmi barevnými okny 20x60 m. Zelená symbolizuje eclésia, církev, červená santo svatyni, žlutá apostólico, apoštolská a modrá católico, katolická. Vedle je kostka Petrobrasu s tropickou zelení balkonů a zářící černá skla Banco do Brasil přesně na místech, kde bývalo centrum Ria, Lapa. O kus dál září bílým vápnem aqueduto se žlutou tramvají a pak je zbytek staré Lapy (kde jsem v roce 1969 bydlel v domě studentů) s barevnými malými domky s otřískanými zdmi: obchůdky, služby, bistra. Zaběhnul jsem si na poštu – nic. Ani přítel Marinho z MN mi ještě nenapsal. Setkal jsem se s Ricardem Martinsem od Vaška Pšeničky, s kterým jsem vojančil na přijimači v Litoměřicích v roce 1965. Uvidím, co z toho bude, zatím je to výhoda, že můžu odtud volat (571-7639, Av. Rio Branco 177, 7. andar). Našel jsem autobus 179 z Av. Rio Branco až do Barra da Tijuca za 280 Cr. Dávám mu 275 Cr. a stačí mu to. Odpoledne začalo v Tijuca pršet a mezi tunely už řádně lije. Doběhnul jsem mezi domky milionářů, kde se schovávám před deštěm. Už tu ale rostou favely. Ucítil jsem typický zápach cachaça. Jasně, támhle je chatrč z bedýnek a nalévají ji tam. U Gila se převlékám a jdu na chvíli na pláž. Je zataženo, sluníčko nesvítí, alespoň se nespálím. Moře je příjemně studené. Před osmi lety tu lítala rogala, dnes malá otevřená letadélka. Za celý dnešek až teď večeřím trochu rýže, fazolí a masa. U Gila pijí pouze čistou vodu a nic jiného. Ráno kávu, piškot s máslem, toť vše. Podstatný rozdíl od jeho bráchy Ruye Maciela v S.P., ale nestěžuji si.V pátek musím vypadnout. Odjíždím do Terezopolisu a Petropolisu. Kde budu potom nevím. Nelson Pereira, brácha Hervala (Herval z brazilské ambasády v Praze) sice bydlí v bytě na Rua Santos Titara 167, 249-7666, ale nemůže mi nic říct, není proprietário. Mám zavolat až zítra večer. Volám znovu Thomase Schwerdtnera do Terezopolisu, abych si mohl u něj v Ipanemě nechat věci. V pátek v deset se tedy stěhuji, dohodnuto s jeho dcerou. Zítra ve středu vyrážím fotit Centro a po 14.00 mám schůzku se synem Fany Goldenbergové, který je znalec na sociální problematiku země a zná favely. Ve čtvrtek ráno fotím Jardim Botânico, zkusím i Corcovado, případně favely.

Jsem pěkně pokousaný. Blechy? V pátek bych vyrazil do hor za Thomasem. V pondělí bych se vrátil a zůstal do čtvrtka. Ve čtvrtek bych jel do Cabo Frío anebo ještě autobusem do Angara dos Reis s nedalekým městečkem Lidice a historickým Paraty? Bude nejspíš zapotřebí se poradit s Verou Álvaro Horáková (Praça Eugenio Jardim 10/1001, Copacabana 021-236-3115) o cestě do Cabo Frío.

Středa 18.1.

Tatuí

Počasí je špatný, ale foťáky jsem vzal, prý se to roztrhá. Samozřejmě je pořád zataženo, takže nefotím. Včera byl vynikající čas, ale bál jsem se zas foťáky vzít. Hrůza. Sháním alespoň známky na pohledy. Není to vůbec jednoduché, všude mají jen ty strojky. Musím do speciální Agência Filatélica dos Correiros v Rua Quitada. A zase problém, protože ty hezké jsou s malou hodnotou, ale nevejdou se na lístek, a ty s velkou hodnotou jsou sice malé, ale nehezké. Cestou ze Jardim Botânico do Botafaga leží na zemi chlap, roztažený na zádech přímo v křižovatce. Kolony aut jej objíždějí, většina se směje a nikdo neví, zda je živý nebo mrtvý. Možná, že jen spí. Trochu fotím a pak jdu na schůzku se Sergio Goldenberg. Výborné! Získávám spoustu informací a kontaktů na macumbu, i když jen tu pro veřejnost, spojení na Riotour pro akreditaci na karneval a spojení na Ibase, Instituto Brasileiro de Análises Sociais e Econômicas (2860348). Mám se hlásit jako amigo Goldenberga. Doporučuje mi, abych viděl noční Praça Mauá, v Lapě hlavně Rua Mendes Sá, kde jsou prostitutky, homouši, transvestisté. Právě mi při psaní deníku vyskočila blecha na stůl, ale byl jsem pomalý. Odskočila a zmizela potvora, takže opravdu mám blechu. Před bankou Itauí sedí v pojízdné bedýnce člověk bez nohou a žebrá o mince, slepá dívka v džínové sukni prodává na rohu Av. Rio Branco losy. Je 26 C a právě přešel černoch o berlích s amputovanou nohou, černoušek na chodníku vaří kousky kokosu a pak je obaluje cukrovou moučkou. Nejčastější stromy v ulicích a alejích Ria jsou mangueira, tedy manga a stejný název má jedna zdejší čtvrť a po ní se jmenuje i jedna z nejznámnějších škol samby. K večeru se vracím do Tijuca a později večer mám Sergia zavolat, zda bych u nich mohl bydlet, ale ještě nejdřív zkusím Nelsona. A jdu si tradičně zaplavat do moře. Tatuí jsou malá mořská zvířátka, která vyhazují vlny na pláž. Ty o něco větší jsou caranguejo a jedí se. Něco mně v noci šimralo na noze, hned jsem vyrazil, chytil ji, potvoru, mezi prsty a zmáčknul mezi nehty. Jedna konečně praskla! Hned má člověk příjemnější pocit.

Čtvrtek 19.1.

Journal do Brasil

Ranní jízda z Tijuca se 179 přes Estrada do Joá byla ukázková. Štěstí, že jsem se vrátil pro kamery, bylo sice zataženo, ale vyčasilo se. Řidič je pán. Jede jak blázen, je pěkně naštvaný, a tak pětistupňová převodovka řve a skřípe při každém řazení, v zatáčkách téměř po dvou kolech, cestující lítají sem a tam, vichr řádí dovnitř otevřenými okny. Do průsmyku po Rua São Joã na 2. stupeň a dolů fofrem jako sebevrah. Pod námi stěna skály, nakonec mu udělal myšku jiný autobus a narazil světlo. Všechny nás vyhazuje. Dívka v autobuse mne důrazně upozorňuje, abych sundal hodinky, kolem jsou samé favely. Čekáme na další 179 nebo 178. Nástup do busů je zezadu přes počítací kolo a předem vskočí pětiletý kluk s bedýnkou čokoládovývch bonbonů. Řidíč jej vpustí a ten bez řečí všem rozdává lístečky s nápisem „pomozte dětem, které nemají na přežití zakoupením čokolády za 50 Cr.“ A pak lístečky vybírá zpět a prodává. Snad každý si koupí, jenže ta hrůza je, že to není pro něj, ale pro gangy dospělých, které je, děti, tak zaměstnávají a zneužívají. V centru skoro půl hodiny čekám, než zasvítí slunce na malý kostelík Santa Luzia na Av. Presidente Antônio Carlos, který je prý jeden z nejstarších v Riu. Pak fotím na Largo da Carioca, Lapa, kolem Městského divadla na Rio Branco. Auta troubí, přejíždějí chodníky, kde lidé čekají na busy, jezdí na doraz, na plný plyn a plné brzdy. Vyjíždím na výlet električkou do Santa Teresa s dřevěnými lavicemi přes aqueduto u Petrobrasu a dál po uličkách vzhůru do vnitrozemí Ria za Corcovadem. Počká na každého po cestě, děti visí po okrajích, vyskakují a naskakují během celé cesty a velmi se tím baví. Nahoře je silnice už pěkně obrostlá, krytá stínem košatých stromů a zahrad, cikády piští, život tu prostě kypí. Embora! a jede se dál, šplháme vzhůru. Je to nejen atrakce, ale běžný normální dopravní prostředek pro místní lidi. Jedeme po Rua Almirante Alexandrino zpoza Corcovado, favely střídají favely, tramvaj řinčí mezi starými domy. Vrátil jsem se na Praça Mauá a ptal se, jak na autobusové nádraží. Zděsili se, že je to nejen daleko, ale hlavně, že je to nebezpečné a musím jet autobusem. Mazal jsem za Rua Sacadura Cabral a všude vlevo nahoře favely, úzké Morro da Conceição, schůdky, odpadky, na ulici hromady pytlů s odpadem a v nich leží schoulená žena a spí. Nebo je mrtvá? Jiní posedávají, postávají a čekají. Připomíná to filmy ze Sicilie. Všichni stojí opřeni o zdi obchůdků či oprýskaných domků skupinky dětí i dospělých, adolescenti a pozorují. Co můžu vědět, co kdo chystá, jak poznat ty zlé, nebezpečné, když všichni vypadají stejně? Jak se ulice vyprazdňuje, je to signál nebezpečí. Vysoká zeď, žádná možnost útěku. Hlavně se vždy snažit mít provoz ulice proti sobě, mít přehled. Teď jdu v jednosměrce po směru, spěchám, nedůvěřuji, teď v uličce Camerino, kterou se vracím na Av.PresidenteVargas. Za chvíli jsem u železniční stanice Dom Pedro II. Lidi se sem už scházejí, je tu i konečná řady městských autobusových linek, trh, kiosky, prodej všeho možného jídla, sladkostí, pití refresco do hrníčku s papírovou vložkou, no prostě hygiena!

Jedu na Av.Brasil navštívit Journal do Brasil. To tedy čumím. Samé terminály, žádné psací stroje, reportér to sází do tiskařského stroje rovnou od stolu. Množství lidí, snad stovka reportérů na 6. patře, každý má visačku se svou barevnou fotkou, náštěvy visačky s návštěvním lístkem, prostě vynikající pořádek. I v archivu fotek, kde všechny filmy mají v kontaktech nalepené podle názvu a podle data vydání a hned do ¾ hodiny vyrobí kopie na papír Kodak. Žádám o fotky z reportáže bitvy s trafikanty drog ve favele. V archivu však nikdo do 1. února není, takže mi je nemohou dát. Na zásah Flávio Pinheira, diretor executivo da editorial, výkonného ředitele redakce, ke kterému jsem se nějak dostal, mi fotky za necelou hodinu vydávají a po krátkém jednání s Fláviem mám vše grátis. Nazpátek jedu 485 přes Catumbi za 250 Cr. Kolem muzea Carnavalu, tunelem do Laranjeiras na Botafogo, kde vyskakuji a přesedám na 179 za 280Cr. Chytám ještě zbytek světla a fotím favelu v Barra da Tijuca s kopcem Dvou bratrů. Pro mě dva kopce Dois Irmãos byl vždy konec Ria. Pak dál, to je vše nový a nový a nový. Přicházím s propocenou košilí a dlouhými kalhoty. Nechci chodit v kraťasech jako turista, i když hodně Cariocas tak chodí. Prakticky jen snídám a pak až večeřím. Nejdřív si však zajdu zchladit do moře, zaskákat do vln, které jsou příjemně chladivé a ne tak teplé jako na Mallorce. Gil Nunes Maciel mi vždy připravuje večeři i snídani, myje nádobí a bavíme se rusky. Je legrační, jak ze sebe vyráží ruská slova, snaží se. Celý den nepiji, jen ráno a pak hodně čistou vodu večer, cca 1,5 litru. Gil vodu filtruje, pak ještě vaří, což dělá hlavně v době dešťů, kdy do vodovodů proniká nečistota. V bytě se úzkostlivě udržuje čistota a při jídle se sbírají drobky ze stolu na talíř, přezouvají se hned u dveří, po koupání v moři si myjí nohy dole v garáži. Chtěl jsem dnes vyrazit do města pozorovat noční ruch, prostitutky, homouše, transvestisty, exibicionisty, nudisty přímo na Largo da Carioca, Praça Mauá, v Lapa na Rua Mendes Sá, ale lije, lije.

Za jídlo a za bydlení jsem zatím nic neutratil, jen něco za městskou dopravu. Takže z Ria ještě potřebuji vidět a zažít: Corcovado, macumba, escola de samba, capitão, bixeiro, květ červeného akátu, Victoria regia v Jardim Botânico, dostat konečně dopis od Marinha z Manausu a letenky od Alvese. Miluji staré paláce Ria skryté v zeleni tropické vegetace s věžičkami, schodišti, balustrádami, sloupy, ozdobami fasád, okny za tepanými mřížemi, zašedlé barvy bílých fasád, ale i červených, žlutých, modrých. Policie řeší smrt dvou poslanců. Banky jsou proti vládnímu programu Plano verão. Obchody nedodržují zmrazené ceny. Svatba v kostele Nossa Senhora do Brasil v S.P. stojí 1,5 miliónu NCz., tedy ta jednoduchá, ta lepší až 15 miliónů. Benzin a alkohol je od dneška dražší. Rostou i ceny ovoce: ananas ve vnitrozemí státu S.P. stál 150, v Riu před týdnem 300 a nyní 600 Crs. neboli 0,6 NCz. Vyšel zákon povolující nosit lidový kroj gaučů i do hotelů, odkud je tak oblečené dosud vyhazovali. Původ kroje gaučů (botas, bombachasguaiaca, cinto de couro, lenço no pescoço, camisa, colete) pochází z počátku 19. století. Na letiště v Galeão postaveného v roce 1977 přiletělo v roce 1988 7,3 miliónů cestujících, i když bylo stavěno na 6 miliónů. Nový projekt pro rok 1990 počítá se 4 terminály pro 30 miliónů pasažérů, což zabere 14 km2, jednu třetinu ostrova Ilha do Governador.