Velký vandr velkou Brazílii. Deník 1989 (5. část)

Sobota 14.1.1989 Fazenda. Jogo de bixo. Plano de verão. Jedeme s Macielem v jeho autě na jednu fazendu v Belému, kde hlídá soukromý hlídač José Pedro Foglia.

Je teď v penzi, byl policista 35 let, roční penzi má jeden milión a pomáhá Macielovi i v advokacii. Projíždíme kolem Favela Curucá, u Rio Tietê jsou favely Marconi a Funerária. Ve zdejších favelách žije celkem asi 2 miliony lidí. Kolo píská a tak Maciel trhá volantem, aby to přestalo, jsou tu spousty děr a červeného bahna. Kdo požádá ve favele o místo, dostane materiál na domeček 5x5 m a tak se vždy 10 rodin spojí a staví, i když je údajně velký projekt na likvidaci favel. Baráky ve favelách jsou i z betonových kvádrů, které stavitelé dostanou zdarma, neplatí ani za světlo, za vodu, za nic. Jsou tam i malé prodejny ovoce, trhy. V Guarulhos opouštíme S.P. Projíždíme uličkami, kde se děti jen tak povalují, sedí, někteří lidé odtud chodí pracovat do stavebních či transportních firem, které jsou v okolí. Jsou to cizí firmy, anglické, švédské, americké. Auta tu jezdí jak blázen a je hodně bouraček. Známý humorista Olivetti chtěl zde založit Disneyland, ale zkrachoval, zůstaly jen hromady rudé hlíny, políčka kukuřice, banánů. Zato menší výroby, třeba zpracování třtiny fungují. Antonio José Barbosa (83 let) vymačkává lisem z třtiny šťávu, fermentuje ji a pak destiluje cachaçu s 25% alkoholu. Má k tomu i velkou měděnou nádobu. Po vymačkání šťávy nastávají dva dny fermentace v dřevěných nádobách a pak je destilace. Topí dřevem z lesa, šťáva se vypařuje, prochází rourou v kanálu, kde je voda, ochlazuje se a na konci vykapává cachaça. Ve třech sudech má depozita 23-16% cachaçy, 2,5 l prodává i s lahví za 2.000Cr., takže míň než pivo!

Málem jsme zapadli v rudém bahnu. Lidé odtud cestují autobusy do S.P. i dvě hodiny. A za chvíli jsme málem s autem vylétli z cesty dolů, do mata. Občas jsou kolem políčka, kde se sázejí manga, pitanga, jaboticaba (Plinia cauliflora), ale je to tvrdá práce, protože políčka rychle zarůstají matem. Konečně je tu dálnice v Duarte za poplatek 300 Cr. V okolí moderní fabriky Kodak, Chevrolet, Johnson and Johnson, Philips, které si přivážejí dělníky vlastními autobusy z favel. V São José je velká fabrika Embraer na letadla Tucano a Bandeirante, ale v jeho okolí je silná erose hlíny, začíná barranco a bahno se řítí na silnici. Kolem nás jeden náklaďák plný ananasů, jeden kus za 150Cr., méně než jízdenka autobusem. Ze São José odbočujeme na litoral k moři. Přejíždíme Rio Piraíba, projíždíme městečkem Putim (Švejk by měl radost) s velkými fazendami dobytka, kolem rostou bambusové háje, světle zelené araukárie, plantáže pitanga (Eugenia uniflora), manga, eukalyptů.

Kamarád Maciela Humberto Brunelli prodal dopravní společnost a založil 300 ha fazendu s 55 zaměstnanci, kde chová 600 krav a 6.000 prasat. Vše mechanizované. Je to pravý typ fazendera. Pochází z italské Verony, odkud sem přišel v 20 letech. Osm let byl řidičem autobusu. Pak založil svou firmu na vytahování zapadlých aut v bahně i vyvážení hlíny z metra S.P. „Začal jsem prodávat 25 let starou cachaçu od souseda a pomalu rozšiřoval fazendu.“ Pivo si otevře vidličkou jako u nás správný zedník. K obědu máme mořskou rybu v omáčce, vynikající maso bez rybí chutě, rýži, feijoada a buřtíky z jeho prasat, osmahlé brambory. Vypráví, že denně spotřebují jeho zvířata 40 tun jídla, od jedné krávy má denně 40 litrů mléka. Má tři holky a jednoho syna. Systém umělé inseminaci má až z Kanady. Jeho dělníci vydělávají 60.000 a ten, kdo dojí až 70.000. Navíc bydlí u něj zdarma. Brazilci prý neradi pracují, ten, kdo dělá dobře, vlastně doplácí na ostatní. Dokud sedíme u stolu, jeho manželka, další ženy a děti sedí v kuchyni a nepřisedají k nám ke stolu v jídelně. Berou si jídlo z mís na stole a odcházejí jíst do kuchyně, kde jsou i služky. Zcela přirozeně ctí „velikost“ fazendera-otce, hlavy rodiny a jeho hostů. K moři jezdí na pláž Praia Caraguaya.

Kravín je beze stěn, jen sloupy a střecha z umělé hmoty, plemeno bezrohaté, dojení automatické, holandská černá rasa chovaná bez podestýlky, vše stéká do kanálu. Všichni tu bydlí zdarma, děti jdou ráno do školy, pak pomáhají a dostávají 10-20.000. Třeba 13 letý kluk dělá od 3 ráno do 7, pak jede do školy a potom další 4 hodiny pracuje. Chovají tu i kuřata do stáří 52 dnů, kdy mají 2,5 kg a pak je prodávají. Telátka žijí v dřevěných klecích nad zemí, aby necítila vlhkost, kde si samostatně pouštějí vodu k pití, jak chtějí. 100 klecí mají pro výchovu prasat. Zvláštní oddělení pro mláďata se zahřívajícími žárovkami, dvě vakcinace v 7. a 28. dnech. Svině s 20 podsvinčaty jsou jen 28 dní společně a pak zpět. 12 sálů s 12 klecemi po 10 čunících po 25 kg. Vše čisté, a mateřství plánované. Klece mají drátěná dna tak, aby fekálie propadaly a čistily se vodou, a tak, aby svině nezalehla mrňata. Když mají 30 kg, jdou čunící do otevřených bloků a tam žijí až do prodejní váhy 100kg. Když se celý sál prodá, vše se vystříká, desinfikuje, vypálí, vymaluje a jede se znova. Pak se svině vrací do jiných klecí, aby si odpočinuly, než se zase připouštějí ke kancům. Svině po připuštění se chovají v další řadě klecí, kde odpočívají a pak se omývají a jdou rodit. Inseminaci je z USA.

Humberto postavil ubytovny pro jeho lidi, i kostel, kam jednou za 14 dní přijíždí farář. Fazenda je velmi členitá, jako celá Brazílie, vedou kopce. Nový zákon stanoví, že 10% pozemku se musí nechat mato nativo, původní zalesnění. Jezdíme mohutným pick up Chevrolet custom. Je 15.00, začala tropická bouře, blesky, průtrž mračen, tma. Dcera fazendera je lékařka, byla v Itálii, kde pracovala jako sestřička a vydělala víc než v Brazílii jako doktorka. Caraguatatuba je prý nejlepší pláž u Santosu mezi Riem a Santosem, o kus dál je Parati, historické městečko již v Estado de Rio de Janeiro, kam otrokáři dováželi otroky. Pijeme pivo a děti nestačí nosit řádně vychlazenou Antarcticu, voda cáká ze střechy na patio, vítr profukuje. Humberto má na sobě staré jeansy, košili s obyčejnou tužkou v kapse, kalhoty od bláta. V 15.45 se protrhává. Vepřové jí pouze střední a spodní vrstva. „Jde nám to, protože držíme při sobě a všichni makáme a šéf vše drží pohromadě. Všichni pracují, dcery, děti, ženy. Sami vše dělají, prodej, nákup věcí, materiálu, jednání, účetnictví. Jiné fazendy jsou jen pro zábavu, para diversão. My industralizujeme výrobu!“

Průtrž pokračuje na silnici i cestou domů. Jedeme asi 180 km. „Doma“ v Aclimação nás už čeká večeře, zapečený sýr+mouka farinha+batáty+vejce + koktejl z cachaçy, maracujá, mléko, cukr. A pak pomerančový pudink. Dnešní večeři vařil Ruy junior, protože služka má volno. Marisa, studentka medicíny, zase šla pomáhat na Pronto Socorro. Matce Maciela je 85 let a má silnou sklerózu, v posledních šesti měsících to s ní šlo velmi rychle z kopce, nikoho nepoznává, vše se jí musí dělat. Právě spadla na zem a natrhla si hlavu. Večer mi přišla návštěva z Londriny! Liliana Gaya, sestra Lycie: bílé sáčko, žlutavé dlouhé šaty, stříbrné šperky a náhrdelníky, ušlechtilý obličej, černé vlasy.“Mám ráda mato!“ To bylo překvápko, spíš bych ji viděl v městské společnosti. Má tři děti, manžel ji opustil, sama řídí auto z Londriny. Jedna dcera se vdávala ve 14 letech!! A po třech letech se už rozvedla a zůstala s dvěma dětmi. Znova se provdala a společně pracovali na pile v severním Mato Grosso, ale manžel zahynul. Sehnul se pro půlku cigarety a stroj ho rozříznul vejpůl. Dcera však zůstala sama s dětmi v pralese a pokračuje dál. Drsňačka! Prodává dřevo do Curitiby, odkud se exportuje. Sama Liliana má dvě fazendy u Lodriny a zve mě k sobě. „Tvrdě pracovat nechce nikdo,“ říká. Začít a založit fazendu v interiéru je duro. V Rondônii se rozdávala půda, ale spousta lidí se vrátila. Je to makačka!! Mysleli, že tam čeká bohatství, fortuna. Pracují hlavně lidi ze Santa Catariny, Rio Grande do Sul, Paraná a většinou cizinci.

„Hledali jsme v Mato Grosso, kde je ta její pila, ale nenašli jsme ji,“ říká Liliana Gaya. „Měli jsme pěkně starou mapu a Brazílie se rychle mění!“

Neděle 15.1.

Plano de verão, jogo de bixo

S Glorinhou jedeme na mši do jejího presbyteriánského kostela ve Vila Mariana. Pastor mluví o indiánech, o misii, o mně, že jsem přišel z daleka, abych poznal a pomohl indiánům, což Brazilce moc nezajímá. Povstal jsem a všem jsem byl představen. Seznamuje mně s reverendem, evangelickým misionářem v Dourados, kde žijí Terena, Tupi, Guarani. Je tam i nemocnice s dvěma lékaři se specializací tuberkulóza a porodnictví, škola do osmé třídy, 400-500 školáků, kteří jsou z 80% indiáni. Nyní jde založit presbyteriánskou misii v Nioaque. Poblíž, ve dvou osadách, žije asi tisíc indiánů Terena. Od roku 1948 tam žije i misionář Eladio Valentino Alfonzo, který mluví guarani a je shodou okolností tady v kostele. Těší se na mě. Začal v Carapo, Iguatemi, Amambai, kde všude žijí Guarani. Narodil se v malé vesničce u paraguayských hranic, jeho otec je z Asunciónu, matka z Puerto Casado a oba šli pracovat do Mato Grosso. Kostel je nabitý a pak mi padre přeje hodně úspěchů na mé cestě. Je to fantastické, jak se zde všichni znají a vzájemně se doporučují a tak se i já postupně dostávám všude. Takže nyní mám vynikající styk do Mato Grosso do Sul i do pantanalu.

Začal vládní hospodářský plán zvaný letní, Plano de verão. U 170 produktů se zmrazila cena, tři nuly se škrtly a vznikl cruzado novo (NCz.), ale asi hlavně pro to, že se ceny nevejdou do kalkulaček. Během vlády Sarneye dosáhla inflace 22.830%, nejvíc ze všech vlád od 1964. Vyznat se v cenách a v inflaci je složité. Všichni proto počítají v OTN, což je fiktivní hodnota, která roste procenty inflace, čili třeba auto se prodává za 1.000 OTN v deseti splátkách a ty se měsíčně mění, nebo nájem domu v OTN, který se také mění každý měsíc. Teď je inflace tak violenta, divoká, že se ceny mění každý den. Ale po celý leden se spíš píše o karnevalu, o jednání s řediteli škol samb, organizují se defilé, vybírají se televizní místa na Av.Tiradentes, kde bude osm kamer. Nálada a napětí vzrůstají, všichni mluví jen o karnevalu. V S.P. je mnoho různých restaurací, hodně jsou bahiana, řecké, maďarské, portugalské, mexické, ruské, švýcarské, židovské, ale nejvíce italské. Bydlím už delší dobu u doňa Glorinha, čtu si noviny, vytrhávám zajímavé články, piji cajú, dva typy maracajú. Na severu se pije víc sladčí, tady kyselejší. Marisa stále chodí do Pronto Socorro (První pomoc), kde má za 24 hodin 30.000Cr. Do porodnice Santa Casa (původ z Portugalska), něco jako Armáda spásy, chodí rodit zdarma většina chudých žen. Marisa sem také chodí na praxi každých 11 dní, protože ve škole praktik moc není. Nedaleko je park Jardim Aclimação, kde se běhá, cvičí a kde rostou typicky brazilské stromy ipê amarelo, které na jaře v září shodí listy a jen září žluté květy. Také je ipê červený či bílý. A celý park je rámován s jacaranda mimosifolia, která kvete červeně. Přezdívá se mu zobák papouška.

Služka se sem, k rodině Maciela, chodí jen vyspat a najíst. Celou noc zase někde protancovala a pak piští na Santiaga, že ji v noci ruší. V Brazílii je výchova dětí velký problém, rodiče jsou často krutí, bijí děti a někdy jim i utrhnou ruku, atp. Glorinha platí zdravotní pojištění 100.000 Cr. (stále pojedu ceny v Cr., ne v NCz., jako ostatní Brazilci) a pak si může vybrat doktora kdekoliv. Pojišťovna platí vše, ale jen do určitého limitu a maximálně do devadesátidenní nemoci. Univerzita medicíny pro Marisu stojí 120.000 Cr. měsičně. Za provoz domu platí jeden milión. Jeden den pobytu v nemocnici do 90 dnů stojí 205.000, specielní servis jeden milión, léky 466.000. Pojišťovna OMINT platí vše do těch 90 dní, za zmíněných 100.000 měsíčně. Operace srdce stojí 10,500.000, porod 2,750.000, ambulantní konzultace 50.000, radioterapie dva milióny, Xray 6.000. Zubař se vždy platí, na něj není žádné pojištění. Do zdravotní pojišťovací společnosti Instituto Nacional de Prêvidencia Social platí patron, zaměstnavatel 10%, a 10% platí zaměstnanec. V celém S.P. mají jen 4 nemocnice, zacházení je nedobré, pésimo, přijímají koho chtějí, kdo dá víc, jde bez čekání, jiní čekají ve frontě 500 až 1.000 lidí. Z tohoto pojištění jde i penze, minimální 30.000, max 130.000. Jsou i jiné podobné společnosti jako Itaú, Brandesco.

Je zde velká masa hráčů, kteří hrají zakázané hry, jako je super oblíbené jogo de bixo. Z organizátorů se stali velcí boháči bixeiro. Jsou velmi mocní i ve fotbale a v politice. Také každá škola samby má svého bankéře bixeiro. Každý má své území, například v celém Riu jich je pět až šest! Již před 40 lety tyto hry byly zakázané, ale stále tvrdě trvají dál. Tato nezákonná lotynka dostala jméno podle obrázků zvířat, protože chudí negramotní neznají ani čísla, a tak se sázelo a dodnes sází i dvakrát denně na zvířata! Asi před deseti lety se změnila politika zdejší církve. Budou podporovat chudé, ne bohaté, asi jako Lula z Partido Trabalhadora, kandidát na presidenta, ale ten nemá ani základní školu! Je to jen syndikalista. Rudý biskup v Recife Helder Camara i biskup v Salvadoru povolují u kostelů obřady černošské víry candomblé, jako je mytí schodů kostela Nosso Senhor do Bonfim. Je to velký přelom.