Velký vandr velkou Brazílii Deník 1989 (4.část)

Čtvrtek 12.1. Káva Černá plíseň na bílých fasádách domů i mrakodrapů je velmi běžná, ale nehezká. Zato ty předzahrádky s množstvím zeleně stromů a rostlin lákají fotit, ale zase je stále kompletně zataženo.

Navštěvuji náš konzulát s konsulem panem Němcem a s jeho žena Boženou Němcovou (!), pak Rosanu Montebelo v S. Barbara a volám také Pedrovi do VASP. Tam se to někde zadrhlo. Šokující jsou sousedství bídy a bohatství. Av. Paulista se pyšní skleněnými bankami a přímo tam prodává žena pár losů, zatímco dva kojenci ji leží na zemi v papírové bedně. A o kus dál její syn láme větve a mezi dvěma cihlami připravuje oheň! Naproti je Itauí, Caixa Econômica Federal. Oheň se rozhořel, přes noc však pršelo, takže větve jsou mokré a oheň jen dýmá. Synek se foukáním snaží, aby se oheň udržel. Za námi stojí starý palác z dob kávových baronů, kterých zbylo už málo. Byly postavené z bílého kamene, dnes jsou pokryté černou plísní a zelenkavým mechem. Žena prodává na bedně od 3M. Oheň se konečně rozhořel. Starý palác je sice malý, ale bohatě zdobený vlysy, ozdobami s ohromně vzrostlou zahradou. Marně tam zvoním, aby mi otevřeli. Chtěl jsem jej vidět zevnitř. Poslali na mně divokého psa, což je psáno na plotě Cuidado cachorro a černá služebná jen řekla, že tu nikdo není. Uprostřed Av.Paulista je náhle nádherný tropický park s lavičkou, prales. Zdáli šumí ruch města, randál a řev nákladních aut. Je tu i socha urbanistovi S.P. Joaquimovi Eugenio de Lima z r.1952, k 50. výročí jeho úmrtí. Na lavičce, kde sedím, je vyryto: Eu sinto Deus na naturaleza monha igreja e aqui. (Cítím Boha v přírodě, ve své církvi a zde). To je věta od ekologisty Mauricia Soares Santose. Hned vedle je Maksoud Plaza, nejdražší hotel, a kolem staveniště Táxi Luxo. Šlapu si to z Av.Paulista do Campinas a z ničeho nic ulice padá dolů, kroutí se a jsem ve favele. Kolem rozpadlé staré domky, všude černá plíseň, děti po zemi, ostatní sedí a pozorují. Snažím se rychle vypadnout směrem k civilizaci. Nejsem sice nějak slušně a pro ně lákavě oblečen, ale přesto je to proti nim přepych. Zcela náhodou jsem se dostal do čtvrtě Bela Vista, na Rua13 de Mayo před dům s číslem 1558, kde sídlí Instituto Brasileiro do Café (č.tl. 284-6233). Za chvíli jsem se dostal do laboratoře, kde jsou kurzy degustace a klasifikace. Je to věda. V Rondônii začali pěstovat nový druh kávy Coffea camphora. Je sice nízké kvality, nemá aromajako C. arábica, je neutrální, ale vydrží houbovité nemoci fungui, kdy celá rostlina padne. Obchodníci kupují obojí a míchají směs fina calidad-bebida mole, vyváženou do NSR, USA, Japonska. V Minas Gerais, Goias či Mato Grosso je nová technologie s vyšší nadmořskou výškou, kdy káva vypadá jako pedras preciosas, lesklé zelenavé barvy. Dozvídám se zajímavé podrobnosti o různých chutích kávy, ale nerozumím. Zde v S.P. se prý pije café duro, která má štiplavou, svíravou a drsnou chuť, ale nemá nepříjemnou chuť. V R.J. naopak café rio, která má typickou a výraznou jodoformní chuť. Každopádně káva se podle nás pije, ale v Brazílii se buď pije, cafe se bebe nebo také toma, obojí je to správné.

Letos je však prý špatná sklizeň, takže od března cena poroste. Ze všech pytlů kávy se bere vzorek do archívu, do obchodu, na konference. Klasifikace defektů je složitá. Typy 1 s dvěma defekty, typ 2 se 4 defekty, typ 3 s 12 defekty, typ 4 s 26 defekty, typ 5 s 46 defekty, typ 6 z 86 defekty a další se už nevyvážejí. Typ 8 je až s 360 defekty a je pro konzum v Brazílii. Nejdražší je kvalita I. mole (měkký v ústech), II. duro (trochu hořký), III. riada (světlý tón), IV. rio (nejhorší, při čichání by se chtělo zvracet). V Kolumbii a ve Střední Americe odlišují Excelso, Supremo, Pasilla. K degustaci se používají speciální 180 ml hrníčky s 10 gr kávy a přivoní se. Kontroluje se vlhkost, množství příměsí (kamínků, listí…). Přístroj na klasifikaci velikosti je vždy na fazendě. Jsou tu spousty vzorků, stovky krabic, s mnoha typy. Na fazendě je s kávou těžká práce a aby přežila, musí produkovat alespoň 50 pytlů perfektní kávy. Letošní sklizeň je 22 miliónů pytlů a podle mezinárodních úmluv možno vyvést maximálně 18 miliónů. Pro konzum v Brazílii se počítá s 8-9 milióny. Když někde káva chybí, Brazílie může prodat víc, což také určuje Mezinárodní organizace.

João Aurelino Fernandéz dělá v kávě, v Instituto Brasileiro do Café, 30 let. I Antônio Chávez de Carbalho zde pracuje 30 let. Vede kurzy, kam přijíždějí z celého světa. V jejich skladech jsou pytle navršené po třiceti na sobě. Dnes jsem ještě stačil navštívit Amsterdam Sauer a získat opál s jedním karátem za údajně výhodných 90 doláčů. Jezdil jsem pak chvíli metrem s pěknými výhledy na město, zvlášť v červené lince ze stanice Pedro II. do stanice Brás. Všude se staví obytné domy a mezi tím na volné ploše bivakují rodiny pod celtami či v chatrčích z bedýnek. Pěšky jsem přešel Av. Paulista až dolů na Av.Brasil a z centra do čtvrti Consolação, kde jsem si v Livraria koupil další knihu. Jen za ty knihy už bych mohl 50 dní obědvat! V TV koluje seriál SOS Mata Atlântica, taky o pantanalu a Amazonii. Neustále se mluví o likvidaci pralesa multinacionálními společnostmi, jako VW, Ludwig a další, ale stále marně.

Pátek 13.1.

Macumba, umbanda

Letím na poštu. Nic. Procházím se po Viaduto Ifigênia. Most je pomalován a chodníky jsou z malých bílých, červených a modrých kostiček. Je zde prodejna hudebních nástrojů. K mání je cuatro za 22.000, panovy flétny za 3.500 jednořadá a 7.000 dvouřadá, zato prodejna na Praça República prodává charango za 50.000. Vláda připravuje tvrdé zmražení cen, prostě soubor opatření zvaný Plano de verão, ale nikdo pořádně neví, co dělat. Každý ministr říká něco jiného, noviny píší o šoku choque verão. Aby z toho nebyla mela! Ženy nosí všechno možné, hodně široké kalhoty, kalhotové sukně, baťůžky na zádech, ale i na prsou.

Oběd u dona Glorinha je bohatý: mísa brambor s mrkví, mísa farinha s cibulí a vejci, mísa makaronů s masem, žebírka contrafile na železných špejlích, prošpikované cibulí, solí a česnekem, dále olivy, mísa rýže, pití maracujá, pivo Antárctica, pak ananas acabaxi a mango. Když je něco laciný, říká se preço de banano a také znají pořekadla: pes, který štěká, nekouše nebo ptáček v hrsti lepší než letící pták. Syn Ruy (25 let) se jmenuje Homem de Melo po matce a Maciel po otci, sestry jsou Marisa (22) a Roseli (14).

Macumba, synkretické afroamerické náboženství, je pro mnohé ze spodních vrstev obyvatel řešením všech osobních problémů. Každá je však jiná, má jiného ducha. Nejrozšířenější je Macumba de Pomba Gira, duch prostitutek. Její příznivci raději používají název Tereiro de Pomba Gira, ne macumba, který je pro ty věřící pejorativní. Macumba zlých duchů exú se používá k zabití někoho, třeba nepřítele. Macumba de mesa je pro lid kultivovanější, mais culta, většinou používaná k uzdravení, k zlepšení sentimentu, aby se třeba žena vrátila domů, aby se získala láska, aby se vyřešily ekonomické problémy. Umbanda je bílá magie, také synkretické afroamerické náboženství, kde dobří duchové jsou orixá a zlí duchové jsou exú. Quimbanda složitě splývá s umbanda, kde každý duch má své jméno, například espírito Iemanjá=vodní duch. Duchové sestupují, tančí, prosebníci s nimi konsultují, žádají pomoc, nic to moc nestojí, ale všichni něco dají. Kupují se černé svíčky, černí kohouti, černí kozlíci, pije se jejich krev. 30% obyvatel, z toho 80% černé tmavé pleti a 30% bílé pleti věří v macumbu. Tito věřící spojovali svaté z křesťanství a duchy z macumby, což církev byla dlouho proti a tak před 20-30 lety ztratila moc. Média používaná na spojení s duchy se zde nazývají „koně“. Macumba má v zásadě dva typy: tereiro-tanec a hudba nebo macumba mesa -při stolu.

Maciel mi vypráví o macumbě, zatímco krmí Santiaga mlékem. Má jeho kolébku v ložnici, zatímco jeho matka-služka na něj kašle. Časem jej dají někomu, koho bude cítít za svého: „V klidu, někoho najdeme. Gringos děti kupují.“ Teď se o něj starají se vším všudy. Dozvídám se od něj i to, že původně velmi rozšířená a nádherná araukárie brazilská (Pinheiros brasiliera) byla v S.P. již téměř zcela vykácena. A také, že měsíční plat dělníka je 200.000, lékaře 400.000 a že dolar negro na černém trhu je nyní 1.400 Cr., zatímco dolar oficiální má hodnotu 840 Cr. Je k večeru. Běžím na nedaleký velký ovocný trh, který končí. Všude je množství rozšlapaného ovoce, zbytky cukrové třtiny, kokosů, kukuřice, nahnilého manga, ananasů, hromady odpadů po zelí, cibulích, rajčatech, melounech, rozšlapané krabice a bedýnky. Nakládají se desky, stoly, lidé z okolních fazendas jsou příjemní. Vylézám na kamión a fotím. Přicházejí chudáci a jako supi vybírají lepší zbytky pro sebe, či jiní sbírají listy zelí pro svá zvířata. Všichni se na sebe usmívají. Z hromad ovoce, pomerančů, citronů si vybírám i sám.

Zítra jedeme s Ruy Macielem hledat místa macumby Mãe Coranga, Casa Umbanda, někde kolem Rua Vergueiro ve čtvrti Paraíso. Dnes není, až příští pátek, řekl nám vousatý běloch v okně. Jezdíme v dešti a hledáme další umbanda. Za letištěm vlevo je favela onça, vpravo je favela quente a ta je prý nebezpečná. Podle novinových zpráv z 14.2.1989 žije 60% obyvatel S.P. ve 1.700 favelách, pod mosty nebo rovnou na ulicích. Vcházíme dovnitř a poznávám typické kulisy: stěny rudé, uprostřed socha nahé hnědé ženy s korunou, v ruce sklenici, v druhé cigaretu, kolem ní víno, whisky, sirky, krabice se šperky a bižutérií, ozdoby, květiny, růže, svíčka v sklenici, velká koruna na hlavě, povalují se zde i peníze, ohořelé cigarety-špačky, plný popelník a množství rudých záclon. Ona, duch Pomba Gira (dále P.G.), má ráda whisky a bere si na sebe nádherné společenské šaty a barvy podle toho, co chce a kdy to je. Sama nekouří, nepije. „Pro sebe nezabíjím slepici,“ říká nám, „ale pro práci obětuji cokoliv.“ Po zemi se povalují láhve whisky, židle a polorozbité křeslo. Lije, podlézáme zavěšené hadry, po zemi odpadky, smrad špinavého prádla a plísně, v hale je slyšet jak kape v koupelně voda, ale i ze stropu kape voda z deště. Za noc přijde až 60 osob, ona sama P.G. není unavená, reprezentuje přece uma mulher fina, mluví francouzsky. Ta druhá P.G. reprezentuje velmi špatnou ženu jmenující se Maria Malampa, kouří špatné cigarety, pije špatné víno, má ošklivý oděv a je unavená.

Hledáme dál. Jsme v Umbanga Tereiro tame a vítá nás socha bahiano. Tato P.G. pije whisky a šampaňské, bebe pinga com coco nebo tzv. coquinho (pije cachaça s kokosovým mlékem), zpívá, pije a ptá se lidí na problémy a pak rukama strhává z jejich hlav zlo. Ve vedlejší místnosti jsou sošky caboclos (míšenci bělochů a indiánů), různých černých dívek, mladých 10-15 letých děvčat bahianas, svíčky, jídlo, zakroucený roh visící na zdi, kožený klobouk z Nordeste a dýka. Dělá to už 20 let. Kolem ní množství černých a bílých svíček, ale víc pracuje s bílou svíčkou, trochu s červenou. Vstupuje do ní duch a P.G. mu vše říká, zatímco její duch odchází pryč a pak P.G. pije, ale ona sama přitom nic neví, nic neslyší, nic nevidí, není to už ona. Aby duch přišel, musí se koncentrovat a mentálně jej zvát k sobě, pak stále pije a kouří, ale o tom už nic neví, nic si nepamatuje. Netancuje, neposkakuje. „To je mystifikace,“ říká mi. „Já ne! Tamty pijí předtím a pak se motají jak opilí. Já ne!“ A pokračuje: „A nikdy neberu peníze! Jiné vybírají a to je prý podvod.“ Jako P.G. pracuje už 25 let, tady na místě 10 let. „Tu sochu jsem si nechala udělat podle toho, jak ji vidím. Je to espíritu encantado (nádherný duch).“ Nikdy nežila jako člověk. Má ráda šampaňské rosa, když není, bere i bílé. Za sochou je zrcadlo, je tam i parfém, který ubývá, jako ubývá whisky. Teď si paní P. G. zapaluje cigaretu a zastrčila ji mezi prsty sochy. Dělá to jednou za 14 dní, nebo jednou měsíčně podle potřeby. Dělá i s třetí starší ženou. Bere si vždy na sebe turban, pak zabije černou slepici bez ukápnutí jediné kapky krve na zem, aby všechnu krev vypila a tak přilákala na někoho zlo anebo zlo od někoho odlákala. Když chce někomu zachránit život, kouří cachimbo, dýmku.

Mrtvá těla slepic se odnášejí do lesa nebo v Riu na křižovatky ulic. Když se jich někdo dotkne, přejde na něj neštěstí. P.G. říká, co chce, mluví o vínu, o černé slepici, či kozlíkovi. Vidím u ní i fotku muže s jehlou propíchnutýma očima. To je její boj proti jinému kouzelníkovi, který chtěl někoho zničit, to je zlé trabalho, zlá práce. Žadatel musí udělat oběť, třeba za 20.000 Cr. koupit kozlíka, který se pak mrtvý nebo mrtvá slepice či žába se zašitou tlamou objeví na ulicích města. „Je nás P.G. víc,“ říká mi, „ale neznám je. Dřív jsem žila v Bahía, dnes v S.P. Jsem z deseti bratrů a sester ta nejchudší, ale neberu nic. Ostatní berou, ale nejsou spiritisti, mají se dobře, ale já jsem šťastnější, nemám problémy, jsem chudá, mám rozpadlý dům, ale baví mně to, nemohu se stěhovat do činžáku. Kam bych ji, P.G., dala?“ A pokračuje:„Pracovat jen pro radost už nyní končí, teď je to spíš mystifikace a vydělávání peněz. Ti ostatní jen za rozhovor berou až 20.000 Cr. A kde je obchod a peníze, tam vše končí. Já dělám, protože chci. Ani na to nemyslím, že bych si s tím mohla vydělávat. To už by byl hřích! Málokdo používá svoji mentální sílu. Víc každého zajímá, jak se namaluje, učeše, nají, ale duchovní výchova žádná. Lidé jsou dnes prázdní.“

Dnešní den je nabitý a doma večer pokračuje debata se služkou Ivanildou Maria de Silva. „Nevěděla jsem, co je to láska, bylo mi 16 a jemu 18. Ležela jsem a spala, ani nevím….ano, pili jsme pinga (cachaça), pak jsem musela jít do Armády spásy, tam se ptali, zdali chci děti nebo ne. Nikdy jsem neměla ráda děti, ale řekla jsem ano, jiný holky se mi tam smály. Když jsem porodila, řekli mi, jestli chci dítě darovat. Můžeš ho živit? A já, že ne. A darovat? Taky ne. Proč bych ho darovala? Raději ho prodám. Proč? To, co se dává, nikdo si tak neváží, ale když zaplatí, tak se o něj pak i dobře stará. Za 5.000 dolarů si už leccos koupím. Jenže to holky nedostanou. Obchodníci je od nich berou zdarma, a pak něco dají, ale i tak je to lepší,“ říká služka. „Kdepak, nemůžu se o něj starat, nemám ho ráda,“ říká otevřeně a směje se. Není to žádná přetvářka. Co chce, to říká. Nemá žádné zábrany. Nevadí ji, co si budeme o ni myslet. „A kde je otec?“ ptám se. „Ten už je s jinou holkou ve favele Brooklin. Tu si vzal a má také už dítě, pracoval na nás dvou. A tak Brazílie roste,“ směje se. Dětmi by se mohl zaplatit dluh Brazílie, to je artikl, který jde Brazilcům dobře. Dítě Santiago zatím křičí v 1. patře u starých rodičů, kteří ani nemohou spát. Je jim 55 a 65 let. A služka si jde klidně lehnout a vyspat se bez výčitek. Tuto služku získala Glorinha v nemocnici Armády spásy před dvěma měsíci. Nemá rodiče, opustili ji jako malou, pak ji prý vychovávali Japonci, ale ti pak odešli do Japonska a nechali ji asi jako prostitutku, chvíli tam, chvíli jinde, sama nic nevysvětluje a má to dítě v 15 letech. „Zamkni si pokoj,“ říká mi Ruy. „Brazilské služky rády kradou, tuhle navíc známe jen dva měsíce. Těžko se shánějí, raději jdou pracovat do fabriky. Služky hodně přicházejí z Nordeste, ale ty zas neznají vůbec nic, nerozumí sporáku, nerozumí telefonu, neumí zavírat dveře, zamknout a odemknout.“

Včera v noci byly šílené fronty u benzinek, vyhlásilo se totiž zvýšení cen o skoro 30%, z 450 za jeden litr na 600. Porostou i ceny letenek a jízdenek. A zítra jedeme na fazendu.