Velký vandr velkou Brazílii Deník 1989 (13. část)

Letím soukromým tryskáčem do São Luís, kde slavný Jorge Amado psal knihy u mého kamaráda. Stopy vodoo a Pražského Jezulátka jsou zde všude.

Sobota 11.2.1989

Vstávám po šesté, protože mám letět s tryskáčem firmy Santos do São Luís, což mi zařídil konzul Pavel Shrbený, Rua do Riachuelo 189 v čtvrti Boa Vista. João Pereira dos Santos, šéf významné firmy dovážející naše cementárny, myslím, že přes Technoexport, patří k zdejším velmi mocným podnikatelům. Z ubytovny odjíždí jeden student do Natalu s trikem, kde brazilská vlajka má jen půl zeleně s nápisem přes zeměkouli S.O.S. Mata atlántica a dole s nápisem Proč mizí zeleň z naší vlajky? Stojící Cesna na letišti se zdá malinká, je jen pro 4-5 cestujících. Let do São Luís stojí asi 5.000 dolarů a samo přistání v São Luís stojí dalších 5.000 dolarů. Dál letí do Capanema pro zákazníky a veze je do Aracajú. Po startu stoupáme až do 31.000 stop. Pod nám beránci seřazené do jedné výšky. Santos má soukromou leteckou společnost Weston s pěti tryskovými malými letadly jetinho. Jsou tu dva piloti, jeden mi servíruje jídlo a pití a říká mi, abych se na něj obrátil, kdybych něco potřeboval, třeba změnit teplotu v kabině. Jsem jediný cestující. Listuji si v časopise Veja z 1.2.1989. Jedna z velkých amerických bank Morgan Guaranty Trust, jedna z velkých věřitelů L.Ameriky provedla výzkum a zvěřejnila, že v období 1977-1987 si Brazilci tajně, cestou podvodných transakcí, exportací kontrabandu, superfakturací importu, atp. vyvezli ze země a uložili venku 31 miliard dolarů, Mexikánci 84 miliard, Venezuelci 58 miliard a Argentinci 46 miliard.

Výška stále 10.000 stop, venkovní teplota -23 C, pod námi žádný les, jen barva vyschlé země. Za hodinu míjíme Teresinu nalevo a dole je již zeleně poněkud více. Přistáváme a ještě se na přistávací dráze fotíme, což v té době není zas tak běžné. Vycházím v kraťasech s rancem na zádech z letištní haly a vůbec netuším, co mně v tomto městě čeká a kde složím hlavu. A rovnou přede mnou stojí obrovské překvapení. V Bahii to byl hrob K.Kalašové a tady mně čeká jakoby náhodou autobusové spojení z letiště do města São Luís s autobusem firmy Autoviária Menino Jesus de Praga. Vítá mně tu Pražské Jezulátko! To se prostě nevymyslí. Hlavní město státu Maranhão je město keramických obkládaček, cidade dos azulejos, portugalského a částečně i francouzského původu s náměty religiozními, profáními, historickými, ale i přírodními výjevy. São Luís byl založen jako pevnost Saint-Louis-de-Maragnan roku 1612 Francouzem Danielem de La Touche z Bretaně na místě indiánské osady Tupinambů na ostrově Upaon-Açu (Velký ostrov v jazyce tupi). Tehdy vznikla jakási Francie Équinoxial , kdy S.L. je jediné větší město Brazílie francouzského původu. Zato název pro kachličky, azulejo, pochází z arabského azzelij, což znamená „lesklý kámen“, používaný musulmany při skládání mozaikových ozdob. Francouzi zde „vládli“ jen tři roky, kdy je vyhnali Portugalci. V studentském albuerque mají volné místo. V městě mám napojení na ředitele místní továrny Coca Coly José Lago Jr., který bydlí na Av.Atlántica 20, Praia do Caolho 20/202, S.L. (223-2789, 224-8282), aniž už tuším, od koho to spojení mám. A také na Eduarda de Carvalho Lago, který je pro změnu ředitel Tocantins Refrigerantes, S.A., Av. Guaxanduba 411, Outeiro da Cruz, São Luis, Maranhão, 098-223-4825, 098-220-4825. Tyto dva kontakty mám zřejmě od konsula Pavla z Recife. Ale také možná od kámoše z vojny Pšeničky, který se stal nějakým šéfem v Technoexportu, co vyváží cementárny do Brazílie. Ještě v poledne volám Eduarda Lago a mám štěstí, protože v pondělí odlétá do Brasílie. Ještě, že jsem si našel jeho domácí telefon, jinak bych jej už nestihl.

Je neděle 12.2. a muzeum je otevřené až od 15.00 do 18.00 a tak opuštěným městem jen bloumám. Většina vyspává. Uličky a domy jsou nádherně barevné a fasády velmi členité. Těch druhů a vzorů kachliček, žluté, modré, hnědé, zelené, květované je vidět po celém S. L. Škoda, že se to pomalu rozpadá doslova před očima. Kachličky sice drží, neopadávají, zato celé domy se rozsypávají vlhkem. A právě proto v S. L. jsou na fasádach obkládačky, které vlastně brání slanému mořskému vzduchu pronikat do zdí domů. Lidé v nich bydlí, zatímco ze střech i z balkonů rostou stromky a tráva. Někde je jen přední zeď, vnitřek propadlý, ale i ta je pěkně nahnutá, jen jen se zřítit do ulice. Když prší, tak je to boží dopuštění. Kanály jsou ucpané odpadky, voda se řítí ulicemi a zaplavuje město. V okolních vesničkách a městečkách je situace ještě horší než ve favelách, protože tady voda zaplavuje rovnou obydlí, která jsou nízkých základů, bez kůlů jako v Amazonii. A teď prší, prší a prší. Setkáváme se na Largo do Carmo. Ty nejpěknější, stříbřité lesklé kachličky jsou právě na věžích kostela Nossa Senhora do Carmo, zato na průčelí kostela jsou kachličky běložluté. Ale chátrá to, nejsou peníze na opravy. „Já jsem,“ říká Eduardo, „z Minas Gerais a tam je Ouro Preto udržované. Jenže to je světové dědictví, a proto jsou tam na to peníze a tak i celé městečko je čisté. Tady je mnoho špíny a odpadků.“ Nic povzbudivého. Pod mou ubytovnou Alberque O Cortiço, která patří Embratour, je hluboce zaříznutá mořská zátoku svatého Marka. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je až osm metrů, tak tu místní přirozeně pokládají pasti na ryby, mušle a krevety. Lov mají vždy bohatý. Záliv je nyní využívan jako přístav pro obrovské lodě, které sem přijížději pro železnou rudu ze Serra do Carajá. Tam totiž také končí speciální železniční trať pro nákladní vozy jezdící každé dvě hodiny a řítící se 100 km rychlostí. Loď je naložena nejmodernější technikou za 24 hodin. Velice čistá železná ruda byla nalezena úplnou náhodou. Skupina geologů tu v roce 1967 létala helikoptérou a hledala prý cokoliv. Jednou pro poruchu museli přistát a přímo se posadili na jednu horu. A když do ní nohou kopli, zjistilo by i dítě, že je to železná ruda. A prakticky na povrchu s maximální skrývkou půl metru! Státní společnost Companhia Vale do Rio Doce - CVRD otevřela největší povrchový důl železné rudy na světě, postavila trať a vyváží ji do celého světa. Těží se tu však i mangan, nikl, zlato, měď, prostě je to obrovské mineralogické bohatství a to vše na území indiánů Carajá, Xicrin do Catete a dalších. To vše mi povídá Eduardo u něj doma za příjemného pití cachaça + cajú. „Tady v mém domě Jorge Amado napsal řadu knih. On je totiž velký spotřebitel guarany a já ji vlastně zpracovávám v mé továrně na nápoje. A tak se dobře známe. Volá mi třeba z Paříže, chybí mi guaraná, pošli mi ji a já posílám. Jsem vlastně i postavou v jeho poslední knize O Sumiço da Santa: uma Históriade Feitiçaria z minulého roku. Je to kniha plná feitiçaria, čarodějnictví a spiritismu,“ a Eduardo vytahuje řadu knih a fotografií Jorge Amada, ale i jeho manželky Zélia Gattai Amado a cituje mi Amada:„ Mas há algum tempo para cá passou a tomar pó de guaraná, que me envie Eduardo Lago, um amigo de S.L. do Maranhão, fã de futebol.“ (Před časem jsem začal brát prášek z guarany, který mi posílá Eduardo Lago, kamarád ze S.L. z Maranhão, fotbalový fanoušek.)

„ Napsal tady i další, jeho starší knihu Tocaia Grande: a Face Obscura. Právě u mě se zrodily postavy jako Bernarda, kapitán Natario da Fonseca, Castor Abduim, bývalý otrok a kovář, turecký kupec od prostitutek zvaný Grão-Turco, zatímco ti bohatí mu říkají turco Fadul, jinak Fadul Abdala, prostitutka povýšená na porodní bábu...“ Do jeho povídání právě přišel prefekt Jackson Lago (2024: trojnásobný prefekt São Luís, získal i titul nejlepšího prefekta města, následně guvernér státu Maranhão, který 40 let ovládal jak São Luís tak Maranhão, tradiční odpůrce prezidenta Sarneye) s manželkou Clay, který zahájil debatu, jak zachránit vzácnou architekturu měst, domy, paláce. Navrhuje, že by se mělo využít 200. výročí francouzské revoluce a získat nějakou pomoc od Francie a také využít 300. výročí založení prefektury. I přes nepatrnou, tříletou přítomnost Francouzů je v místním jazyce cítit vliv franštiny řadou galicismů jako matiné, soaré. Řada rodin, zejména těch Duransů, Bellfortů či Saunierů, tradičně posílá své děti na studie do Francie.

„Máme nejlepší krevety na světě,“ volá na mně Eduardo „ a hned si je dnes dáme.“ Za chvíli jeho povídání však směřuje do tajemnějších oblastí. „Nedávno mi ukradli tašku s dokumenty. Policie nic, ale známý mne zavedl za starou paní do vnitrozemí. Po dvou sklenicích kašasy začala mluvit různými hlas různých osobností. Při třetí návštěvě náhle vyskočila, až se praštila o stěnu a řekla mi: Ve čtvrtek ti ji někdo přiveze. A stalo se. Jorge Amado jednou točil s německými filmaři tajné rity candomblé a řekl jim: Když řeknu dost, přestanete točit. Přestali točit, ale magnetofony nechali tajně běžet. Byli rádi, jak nad ním vyzráli, jenže nebylo natočeno nic. Místní černoši při svých obřadech stále mluví svými původními jazyky, jako nagô nebo mina.“ Bahía, Maranhão a Rio byla tři hlavní města, která přijímala černé otroky a s tím i jejich kulturu, jazyky, náboženské obřady, jídlo, víru na základě voodoo. Eduardo pokračuje, jak jednou jeho služka dostala hystérii, mentální nemoc. Vtělil se prý do ní duch a nutil ji, aby zabila svého otce. Šel s ní do nemocnice, ale tam řekli, že to není nemoc, kterou léčí, to že je věc kouzelníků. To prý zařídí doňa Maria, která má terreiro. Maria je skoro slepá. Všechno ji povídá, zatímco jeho služku drží pět černochů, protože se začala chvět a mrskat sebou o zem, škrábala se po těle až do krve. Dona María k ní promlouvala, až ztichla. Dala ji pokyn, aby ji duch pustil a mohla jít domů. Pohladila ji hlavu a tělo, podala ji sklenici mléka. Služka se uklidnila a bylo vše OK. Tu služka má nyní Sergio Moreira. Neexistují zde žádné zákazy pro černochy jako jinde. Shodujeme se, že nejlepší objev Portugalců, a já dodávám i Španělů, byly černošské ženy a z jejich spojení nádherné mulatky. Už druhý den nic nejím a teď jen piji caipirinhu a cachaçu. A k tomu kešú oříšky, mé oblíbené. Jsou jediné, co od včerejška jím a k tomu už čtvrtou caipirinhu! Získal jsem od Eduarda velkou barevnou fotku s J.Amado před jeho domem, kde sedíme. Obsluhuje nás číšník v livreji, dům plný obrazů, skla Bohemia, koloniálních sošek. Sedíme v proutěných křeslech, přicházejí další známí Eduarda a José Laga. Můj blbej zvyk chodit bez ponožek je zde zcela normální. Sedím se smetánkou São Luís a státu Maranhão a všichni v teniskách naboso. Všichni tak tady chodí.

Sergio vypráví, že v říjnu bude světový seminář v Ouro Pretu o koloniální architektuře a že také přijede jeho bratr Rafael Moreira, profesor historie umění z Universidade Nova de Lisboa v Lisabonu. Sešlo se tu na 25 lidí, povídá se o politice, pije se caipirinha a čeká se na večeři. Je bohatá, rýže se slepicí, velké krevety, vynikající omáčky. Vzpomínám na Petru, jak by si dala největší krevety na světě. Podává se víno a každý má talíř buď na kolenou, prefekt a já stojíme a jíme ve stoje. Za chvíli Eduardo už zve na sobremesa. Dámy se baví o tom, jak rády hrají o peníze. Jdeme na zmrzlinu, krém a pudink z maracajú (Passiflora edulis) a bakurí (Platonia insignis), tvrdé ovoce z vysokého stromu Amazonie (název z jazyka tupi). Eduardo poklekne na zem, vezme bakurí, práskne s ním o zem a rozlomí jej. Uvnitř je bílá dužnina s kyselo-sladkou chutí s černými peckami, podobně jako chirimoya (Annona cherimola), ta se rozšlehá na krém i na zmrzlinu. A pak přichází číšník v livreji a nabízí kávu.

Pondělí 13.2.

Voodoo a Slavnost bumba meu boi.

Mezitím si mě vzal k sobě José Lago, ale uniká mi jeho příbuzenský vztah s Eduardem. Jede se mnou pěkně napitej. Děsivá jízda městem, málem zajel cyklistu, řítí se přes díry a kanály. S.L. je hrozně roztahané město, bohatší čtvrtě jsou daleko od centra a mezi je jen nízké mato. Beru si věci v alberque a zase se řítíme zpět. José je rozveden, ženě s dětmi nechal dům s tisícimetrovou zahradou a bazenem v čtvrti Calhau. Dnes prý za něj dostal nabídku už za 300.000 dolarů. Je totiž podle něj v nejdražším území Brazílie. Nikdo prý neví proč právě tato část S.L. je tak drahá, když ani cesty nejsou afaltové a jsou samé díry. José tam má menší apartmá přímo na pláži, na pozemku 20x40m a v ceně celých 50.000 dolarů. Co mám z toho, že bydlím v nejdražší čtvrti města, když mám průjem jako bič. Byt je prostorný, jak jinak, několik hal a obýváků, pak tři menší ložnice, dvě koupelny. Jedeme do továrny Coca Coly, kde je José viceprezidentem, kolem domu prezidenta Sarneye. Nyní v něm bydlí jeho syn Fernando. José při jízdě vypráví o drahotě, a že jeho švagr má v S. L. 700.000 takových parcel. Prakticky vlastní polovinu území, kde se bude stavět. Náhle přepojuje a smutní, že v deltě zdejších řek Bacanga, Anil, Tibiri, Paciência a Cururuca ubývá krásných rudě zbarvených ptáků guará (Eudocimus ruber), známých též jako ibis. Přežírání ze včerejška pokračuje večer u souseda Libanonce, ale jen olivy a pivo a tak se za čas jedeme opravdu navečeřet do churrascaria. Je vynikající, ale já nemohu. Zdá se mi, že přežírání je horší než hladovění. Spousty masa odmítám. Ovoce, sladkosti a saláty je možné si neomezeně brát z bifé, ale nejde mi to. Cena vstupu 11.000, 2.000 jako díško a 1.000 klukům za hlídání auta. Konečně jsme doma a na posteli. Ti z včerejší smetánky byly vlastně všichni tak nějak příbuzní, velká rodina, z nichž Eduardo má nejblíž k Fernandovi, tedy i k prezidentovi. Debaty s prefektem o politice a další o tom, co bude po volbách, že prefekt možná bude poslancem za Maranhão. Dá se říct, že jsem se ocitl v centru politického dění, aniž vím jak. José mě včera v podnapilém stavu všem představoval jako velkého českého spisovatele, něco prý jako tady Jorge Amado. Hrůza!! Ale co mám dělat? To jsou Brazilci.

Další den se věnuji folklornímu muzeu v domě Prédio da Alfândega, které je však spíš jako museu folclórico bumba meu boi.Bumba meu boi je ústřední kulturní lidový fenomén celého Nordeste, na což upozorňují keramické sošky červených, různě zdobených volů v celé oblasti severovýchodního pobřeží, ale až i do hloubi vnitrozemí včetně vzdáleného Manuasu. A S. L. je hlavním centrem těchto slavností. Dávná historie z dob otroctví tak neustále ožívá. Zobrazuje různé pohledy na vola a jeho vznešenost. Pro zotročené lidi a venkovské dělníky bylo zvíře společníkem při práci a synonymem síly. Pro majitele farem to byla bezpečná investice a zdroj příjmů. Černošská žena v jiném stavu žijící s manželem na jedné fazendě uvnitř sertão, dostala chuť na jazyk nejlepšího vola majitele statku. Její manžel, aby uspokojil chutě své samodruhé manželky, vola ukradl, zabil a jazyk pro ní vyřízl. Rozzuřený vlastník pozemku přísahá pomstu a vydává se hledat pár. Na konci příběhu se postavám podaří vzkřísit vola a jako díky majitel farmy uspořádá večírek. Navzdory křesťanské převaze v symbolice je přítomen synkretismus při míchání světců, duchů orixás a magických bytostí. Některé verze slavností zahrnují afro-brazilské kulty, jako je Tamburína deMina a Terecô, která prý mohla sesílat nebo léčit určitá kouzla. Mina je název původního afrického etnika z jižní Nigérie. Věřilo se, že tyto síly byly spojeny s okultními znalostmi Afričanů provozující čarodějnictví. Tyto rituály, podobně jako v muzeu instalované Terreiro de Mina či Tambor de Mina, souvisejí s candomblé a mají jako macumba a umbanda kořeny v západoafrickém voodoo vzývající celé plejády duchů orixá s komplikovanými mytickými příbuzenskými vztahy. A vše je navíc synkreticky prorostlé s křesťanstvím i s indiánskými kulty. Jsou zde vidět bílé kroje žen, svatých matek mãe-de-santo, obrázky svatých, různé bubny i ty horizontální zavěšené v jakýchsi nosičích, košikářské výrobky z palmových vláken burití, carnaúba, yarina, pindoba, hamaky z vláken palmy tucuma, nářadí, nábytek, modely tradičních domků, keramické hrnce, nádoby, masky a samozřejmě záplava různě velikých volů bumba meu boi. Je zde i indiánská část s fantastickými péřovými výrobky kmene Urubu-Kaapor, ozdoby rtů, vyplétané kyje, luky a oštěpy zdobené peřím, velké trumpety, mytické maškary indiánů Karajá. Kůru rostliny catuaba(Erythroxylum vaccinifolium) používají indiáni jako afrodisiakum, dřevo palmy burití (Mauritia flexuosa) jako balsové dřevo na vory, z mandioky vyrábějí alkoholický nápoj tiquira, z palmy jussará (Euterpe edulis) dělají silný nápoj podobný jako z assaí (Euterpe genus). Spodní část starého S. L. se nazývá Praia grande. Dřív zde byl pantanal a velké sklady, do kterých se zajíždělo loďkami přímo z moře přivážející věci z velkých lodí z Evropy kotvící dál od města či naopak se tu nakládalo vzácné dřevo do Evropy. Dnes se z těchto skladů vytvořilo kulturní středisko města Centro de Criatividade zvané Odylo Costa Filho, které otevřel prezident Sarney 27.12. 1988. Jsou zde divadelní sály, výstavní síně, knihovny s rekonstrukcemi starých loděk maranhãoské tradice zvané casco, které mají v jedné části malý přístřešek. V případě, že je celá loďka pokryta střechou nazývá se boião. Loďka jako veslice poháněná jedním veslem na zádi je geleira s velkým prostorem na chycené ryby, i když toto slovo se používá i na velké cestovní lodě. Jednoduché plachetnice jsou igarití. V parčíku Praia Grande lidé hrají karetní hru barallo, kde výrazná a zřejmě populární dáma obklopena kruhem diváků hru vzrušeně komentuje, chodníky kolem jsou dlážděny „kočičími hlavami“ někde i z čisté železné rudy.

Ještě me čeká historické muzeum otevřené v roce 1973 s ukázkami keramických kachliček z 90% portugalských, z 20. století i trochu německých a francouzských. V přízemí byly obchody, v 1. patře je rekonstrukce původního bydlení se 17 sály, ložnicemi s nebesy, pracovnou s nábytkem, obrazy, porcelánem, kdy podle počtu oken a dveří se hodnotilo bohatství pána domu. Je tu i výstava sakrálního umění z Portugalska a lidové sošky svatých z Maranhão. Bylo 18.00 a začal mi problém, jak se dostat na milionářskou pláž Calhau, kam samozřejmě nic nejezdí. Za rok tam budou stát další stovky domů a bytů, okružní dálnice spojující všechny pláže s infrastrukturou S.L. někdy bude hotová, ale teď nic. Prý mám vzít autobus Olho d´Agua. Po půl hodině sice přijel, ale šofér mi poradil vzít to raději na Vila Fialho Terminal, odkud je Calhau blíž. Takže bus měním, ale lezu předem. Vysvětluji, že jsem už jinde platil, ale byl jsem ve špatném směru. Dobrá, řekl řidič a jedu s ním asi skoro hodinu na terminal, který je v úplné pustině. Je tu jen chatrč-kiosek, praia je dál vpředu. Jdu, nikde žádné světlo, prašná cesta, občas nějaký domek. Přijel cyklista, starší pán a radil mi, abych se vrátil. Je to tam dál pro mě nebezpečné, velká možnost přepadení. Vracím se na Terminal a stopuji. Je tu i budka, ale nemám fichas. Zkouším to bez ní volat do domu Josého. Náhodou to funguje a v rychlosti vysvětluji, kde jsem. Nakonec jsem sehnal stopa, který mě k němu zavezl. José je překvapen, právě se pro mě chystal. Jedem na večeři do hotelu 4 rodas, který je celý v zeleni osvětlen ohňovými loučemi. Krevety a koka stojí 30.000, měsiční plat mnoha lidí.