Velký vandr velkou Brazílii Deník 1989 (12.část)

Jak se připraví brazilská pochoutka č. 1 moqueca de camarão. Nejlepší karneval je v Olindě, tam ještě nevládne byznys. Víte, kde byla Confederação do Equador?

Sobota 4.2.

Moqueca de camarão

Je vyhlášen nový karnevalový král Momo zvaný Ferreirinha II. Turisté se hrnou do Salvadoru na karneval a místní raději utíkají na pět dní pryč. Kam? Stěhují se na ostrovy. A tak jsem tam zamířil i já. A tady jsem pochopil katastrofy dopravních prostředků, zrovna třeba té nedávné lodi Bateau Mouche potopené v Rio de Janeiru dne 31.12.1988 přd mým příjezdem. Davy v mnohakilometrových frontách, plné ulice, bedny věcí, plná auta. Policie stěží udržuje pořádek, protože všichni chtějí teď na ostrovy a tak je běžné, že se na lodě narvou v přespočtu. Na prefekturskou karnevalovskou credencial procházím policejní kordóny bez obtíží, jdu vchodem pro auta a pak už se mi nikdo neptá ani na lístek a jsem na ferry. Bez té credencial bych byl vyřízen! Ještě, že mi ji Jorge Amado zařídil. Zdá se mi, že loď je již pěkně jetá s prorezavělými železnými pláty. Vyhlížím si místo poblíž dveří na horní palubě, co kdyby. „Čekali jsme čtyři hodiny a ještě jsme řádně předbíhali,“ slyším vedle mě. Je 9.45. Loď se plní vysoko nad počet sedadel. Zdá se mi, že jsou tady jen ti, kteří ve frontě předbíhali. Vyplouváme na ostrov Ilha Itaparica, vpravo září čerstvě na bílo natřená pevnost Montserrat, za ní na kopečku se leskne zlatavá kupole Bofima. Vjíždíme do přístavu Bom Despacho. Jdu podél moře na jih až na pláž Conceição. Velká část Brazilců je už těmi všemi karnevaly unavena a řekne vám, že karneval mají nejraději v TV. A také říkají, že všechny ty karnevalové radosti a naděje po karnevalu skončí a vše se vrátí do starých kolejí. Na pláži sedím na pórovitých kmenech padlé palmy ve stínu pod mladou palmou a jím měkkou jemně natrpklou karambolu, která je fajn do horka. Prý je dobrá na srdce a vylučuje H2O. Vedle mne jsou po všech plážích ostrova řady bahianos v krojích kuchtící na ohýnku řeřavého uhlí místní dobroty výrazně ovlivněné africkou kuchyní jako caruru, vatapa, moqueca de peixe či má oblíbená moqueca de camarão (loupané krevety, palmový olej, červená cibulka, žlutá paprika, stroužek česneku, rajčata, kokosové mléko, koriandr). Například velmi oblíbená vatapa sem přišla s yorubskými otroky. Základem je kokosové mléko, drcené arašídy, palmový plej, krevety nebo ryby, vše propasírované na kaši a podávané s rýží či fazolí. Kulinářský klenot caruru má logicky také africký původ. Základem je okra (ibišek jedlý Abelmoschus esculentus), uzené krevety, palmový olej, pražené arašídy či kešů a cibule.

Zpět v městě. Televize Rede Global sídlí i s krásnými reportérkami na vysoké tribuně. Těší mně, že král Momo vyhlásil karneval veselý a bez násilí. Vždy si při této příležitosti vzpomenu na film Černý Orfeus, kde se mísí radost, tanec a smrt. Bloco Filhos de Gandhy tančí v bílých tunikách a s nápisy PAZ zpívají písně o životě bez násilí. Urvanej a vysušenej jsem dorazil do rezidenční čtvrti Vitória, kde mně v jednom hotelu nechali odpočinout a hlavně se napít vody. Zdejším bulvárem Sete de Setembro prochází jeden průvod za druhým, teď vidím mé přátele Os Internacionais s kamiónem a s muzikou, která řve a kolem lidi s vyvalenýma očima sledující své zpěváky, miláčky a krásky jak poskakují. Jejich vlastní garda drží dlouhé lano kolem dokola celého jejich bloco, které je odděluje od tančících diváků v jejich rytmu. Jejich kostýmy, nejsou tak nápadné a nákladné jako v Riu. Tady to není ani tak moc pro turisty jako v Riu, ale pro místní chudinu a tak tančí všichni. Je to zábava pro ně a často se z bloco někdo utrhne, podleze lano, přejde mezi lidi a tančí s nimi, bloudí po městě a zase se, třeba u Largo Campo Grande, vrací zpět mezi své na společnou trasu. Ale tady je to už skoro jak na pouti, blocos se rozpadají, zpocené maškary unaveně posedávají po zemi v parku. Největší úspěchy mají maskovaní muži za ženy nebo jsou to rovnou teplouši, ale úspěch mají všichni už proto, že to jsou nápadité masky plné lascivity, ale nemají nad „našeho“ teplouše z noční jízdy Os Internacionais. Kolem tančí nebo odpočívají skupinky, party teploušů, prostitutek, školáci, děti s maminkami, žebráci, vše jedna směsice. Ceny zmrzlin a dobrot se nedodržují a policie obchodníky marně honí. Ze země sbírám časopis Veja z 1.2.1989: „Smrt Chico Mendéza rozhořčila svět a pro Brazilce ztížila jednání o svém dluhu, neboť se dostala do špatného světla. Nastal zatím největší zahraniční tlak proti Brazílii za celou její historii.“ Demonstrace v USA volají: „Chico Mendes died to save the rainforest!“ Francie hlásí, že sice posune splátky, ale za cenu, že Amazonie bude chráněna. Brazílie se brání odkazem na suverenitu svého území: „Evropa a USA si již své lesy vykácela pro svůj pokrok a nyní to brání udělat Brazílii.“ Taková je pozice brazilské vlády. Návrh, aby část dluhů se dala na ochranu atlantického mata prezident Sarney odmítl. Sirnatý plyn továrny Pólo Petroquímico de Camaçari v Bahii už zničil 20.000 stromů v okolí, ale průměrný příjem zaměstnanců, 24.000 lidí, je až 1.000 dolarů, nejvíce v celé L.A.

Neděle 5.2.-Úterý 7.2.

Recife, Olinda

Potuluji se a bloumám po městě. Z Barry jdu pěšky podél pláží s nápisy prefektury, zda pláž je OK nebo ne, čili praia imprópia s nebezpečím nakažení tyfu, leptospirózy či hepatitidy. Hotel Meridien leží mezi samými plážemi praia imprópia. Dom Antônio mi říká, že někdy to je pravda, někdy ne. Záleží mnohdy na větru, na vlnách, faktem však je, že kanalizace a splašky vycházejí na každou pláž. Dom Antônio mne pozval na oběd. Asi na rozloučenou. Pak jsem šel pár km po plážích s poměrně špinavou vodou s odpadky. Antônio mi na cestu balí svačinku, což bývá pro mne až dvoudenní příděl. Sedím už na Rodoviária a čekám na autobus. Právě hrají Ave María a já vzpomínám na moji milovanou babičku Marii Zindulkovou, které to hráli na pohřbu. Vedle vyjíždí bus Itapemirim do Belému, São Geraldo do Belo Horizonte, Bonfim jede do Macajú. Příbuzní se loučí, uvidí se možná za rok. Vyjíždí Viazul do Natalu. Tak jsem se černým uhlím pořádně zasekal, že mám pro změnu zácpu, ale na cestu autobusem je to lepší než průjem.

Ze Salvadoru jsem marně volal mé kontakty, nikdo nebyl doma, nebo jsem měl špatná či stará čísla. Pouze Josue de França, kámoš J.J.Marinha, odpověděl, že Recife a Olinda jsou plné a je úplné bláznovství, abych jel. Co se dá dělat. Jedu celou noc! Ráno v 9.00 z nádraží v Recife volám znova, hledám alberque v telefonním seznamu, ale nic. Na informacích 102-zdarma volání-nic o alberque nevědí. Volám i do hotelů, vše plno. Autobus z nádraží někde v lese jede do města celou hodinu. Další hodinu se plazím a hledám adresu zcela propocený. Vyrážím na adresu konsula do nóbl čtvrti Boa Viagem se stejnojemnnou avenidou číslo 2958/1002, Edif. Nice (3268715) a zkusím alespoň přemluvit domovníka, abych si mohl u něj nechat batoh, než konsul přijede. Je šílené vedro a nakonec v domě Nice zjišťuji, že je to dva roky stará adresa, že se přestěhovali. Dobrý, ne? Co teď? Někdo mi radí jet do Olindy, asi 20 km. Domovník mne posílá do hotelu za domem. Nemají ani postel, ta teď v karnevalu stojí 45-65.000, normálně 22-30.000. Zase mi někdo radí jít o sedm bloků výš, že je tam ubytovna alberque. Moc nevěřím, ale co mi zbývá. Ještě si nechávám ukázat mapu Recife, abych měl jistý orientační přehled, kde je Boa Viagem a kde Olinda. Trochu je to zde zmatkovité a složité pro množství řek, mostů, ústí řek do moře a při tom velké vzdálenosti. Město leží v deltě dvou řek rozdělené na řadu ostrovů, kanálů spojených systémem mostů, což jistě vyhovovalo Holanďanům. Noblesní čtvrť Boa Viagem se 7.000 čísly domů a pláží přechází na jihu v čtvrť Piedad. V centru jsou čtvrtě Santo Amaro, Boa Vista, Recife podél pobřežních útesů arrecife. Šlapu a k nevíře je tu opravdu Alberque Arrecifes, F. Cunha č.1910, domeček s nahnutým stromečkem. Zázrak! Mají i postel za 10.500. Beru. Co mám dělat, že? Je už starý, špinavý, umývárny smrdí, zrcadlo není, jen kus střepu, dveře rozbité, nezamykatelné. Věci jen tak nechat volně nemohu, což znamená, že vše sebou. Do Olindy. Vše jako velká pouť. Hlavní průvody jsou večer, přes den jen občas prochází průvod s maskami, ale většina leží a odpočívá po zemi mezi hovny a smradem moče. Prostě je tu spousta lidí a v tom všem se vaří a prodává jídlo. Staré domy z dob kolonie, kdy je cítit vliv Holandska, nádherné kostely. Další den mám zajímavý rozhovor se silným černochem a jeho skupinou v Olindě, v kiosku pod žlutou plachtou. „K čemu je psaní novinářů,“ říká mi, „když se nic nemění a stále je tu mizérie? A proč ty píšeš,“ ptá se mi. „Asi právě, aby se vědělo a dobré věci podpořily,“ odpovídám, ale nejsem si tím moc jist. „A pak přijde revoluce a vše změní. A církev? Má tu velký majetek, velký kšeft,“ pokračuje. „A co rudý biskup z Recife?“ptám se, ale černoch jen zavrtí hlavou. Nakonec se rozcházíme v přátelském rozmaru. Mám štěstí, nahoře u katedrály, odkud je pěkný rozhled na Olindu, na Recife, na basiliku São Bento postavenou ve stylu tradičního koloniálního baroka, přijíždějí kamióny s velkými maskami s mnoha nadšenými výkřiky shromážděných lidí. To je typické pro Olindu, masky nadlidské velikosti. Muzika, dechovka s bubny, žádné elektro, začínají v 11.00 v rytmu frevo, tanečníci si na sebe navlékají nadživotní masky. Ty lidi to baví! Prosté masky z hadrů, žádná peří ani diamanty králů a šáhů, jen prostí lidé, kteří si masky navlékají na ramena. Nesou je na sobě a tančí z kopce od katedrály dolů do Olindy. Všichni se sem hrnou. To je zdejší karneval, kdy kapela řičí rytmem svého frevo. Nádherná spontánost, v oknech kostela mávající jeptišky a všude kolem pobíhají smějící se děti. Sestupuji k São Bento, šourám se ve vedru a o kus dál mne zvou tři chlapíci na uvařeného kraba, kterého jíme na zemi. V Recife však řádí jakési porno-frevo.

Všude se potulují masky, hudebníci, lidé poslouchají hudbu a show Ruy Pessoa, ale i on nese plakát Viva a Natureza. Viva Chico Mendes, La Luta continua. Před kostelem São Antônio přivolávám zájem lidí, kterým musím vysvětlovat, že nejsem gringo. Pijeme pivo a oni vyprávějí, že Brazílie je bohatá, ale všichni ji okrádají, nejdříve Portugalci, pak Američani, Němci, teď velké společnosti. Třídy v městě, Av. Dantes Barreto, Av. Nossa Senhora do Carmo, jsou obloženy kiosky, ale židle jsou už spíš opuštěné. Občas se někde potulují masky šašků a medvědů, ale všude kolem je velké množství lisů na cukrovou třtinu, která se pěstuje v celém okolí kolem Recife. Karneval tu už končí, protože v Recife začíná o několik dní dříve než jinde. Je 32C ve stínu. Odjíždím na ostrov Itamaracá, kam se z Recife vyráží na víkendy, kde jsou kokosové háje, ale i věznice kriminálníků a holanská tvrz Forte Orange z dob holandské kolonie. Pojedu autobusem směr João Pessoa za 350 prý asi hodinu a půl. Projíždíme čistým, uspořádaným městečkem Paulista s domečky se žlutou, modrou, zelenou či růžovou fasádou, zatímco hřbitov svítí bílými a modrými náhrobky. Právě zde, nedaleko u Pau Amarelo došlo v roce 1630 k prvnímu vylodění Holanďanů. Projíždíme kanály a bažiny se smrdutými vodami, kde je zvykem místních velkými stříkačkami stříkat do autobusů, někdy i s červenou hlínou. Zvláštní letitý zvyk. Právě jsme dostali zásah vody i s červenou hlínou. Kolem Igarassu a Itapissuma jsou rozlehlé kokosové plantáže a koloniální kostelíčky. Těším se na Fort Orange, na němé svědky holandské minulosti, na šest metrů vysoké a 1,5 m silné hradby, zrezivělé kanóny. Pevnost, kterou dokončili Portugalci v roce 1670, ční nad mořem na ostrově Itamaracá z valné části zavátá pískem. Z jedné strany vodní příkop s křovím mangrovníků, střílny a pod ní malý přístav s jachtami, trhem ovoce, kde se kluci prodávají, jak vylezou na kokosovou palmu a přinesou ořech. Při zpáteční cestě navštěvuji údajně nejstarší fungující brazilský kostel Santos Cosme e Damião z roku 1535 a františkánský klášter S. Antônio z roku 1588 s nádherným průčelím ve stylu koloniálního baroka. Uvnitř jsou původní oltáře, fresky dost opadané, zvenku nově natřené, ale dřevěný strop hlavní lodě se zřítil. Před kostely jsou černé velké kameny, které údajně přivážely Portugalci, aby nejeli naprázdno, když přijížděli pro brazilské dřevo. Hned vedle stojí historické muzeum za 50 Cr. s fotkami slavných zdejších mužů, staré oděvy, nábytek, porcelán, šicí stroje, truhly pobité kůží,vějíře, staré mince a mapy, obrazy, zbraně, muškety, kanóny, uniformy, ale i indiánské oštěpy a luky, pádla, kánoe (ostatně Igarassú znamená v jazyce tupi Velká kánoe), památky na návštěvu Doma Pedro II. ze 7.12.1859.

Středa 8.2.- Pátek 10.2.

Frei Caneca, Confederação do Equador

Nazpátek je autobus přervaný, málem přepadáme z úzkého mostu přes mořský záliv do moře. V Boa Viagem se uklízí, kiosky se rozebírají, stolky se odvážejí, metaři zametají a čtyři velké odpadkové vozy VW pohlcují do otevřené zádi hromady odpadků, kam je háží lopatou. Pláž už je zase plná, ale jen do odpoledne, protože slunce je později k večeru už mimo dosah pláže. Bavím se s Brazilkou, která sem přijela točit film o historii povstání z minulého století. Frei Caneca byl vůdcem jak revolučního protikoloniálního hnutí v roce 1824, tak také již o několik let dříve vzbouření zvaného Pernambucká revolta. Byl radikální liberalista a konstitucionalista. Chtěl svobodu, ne absolutismus Pedra I. Napsal proti němu pamflet, aby se Pernambuco, Paraíba a Ceara odtrhly od portugalské kolonie a založili konfederaci Confederação do Equador. Bitvu však prohráli a šli pěšky do Ceará, protože doufali, že tam vyhrají, ale byli zajmuti. Císař žádal jeho smrt, protože se bál jeho projevů. Konal se soud, kde se Caneca sám bránil, i když věděl, že bude zabit. V jeho nádherném projevu jakoby rezonovaly ideje velké francouzské revoluce. Caneca také napsal Itinerário do Ceará, itinerář jejich bitev a cestu do Ceará, což je nyní velmi ceněná kniha. Je údajně jen na fakultě práva v Olindě, kam si jej přijela brazilská filmařka přečíst. Frei Caneca měl být oběšen, ale žádný místní kat jej nechtěl pověsit, ani další tři kati odjinud. Takže nakonec jej v roce 1824 zastřelili vojáci. Než ho zastřelili, strhali z něj kláštěrní oděv, aby ho tak i sama církev odsoudila. Frei Caneca, karmelitán, byl i novinář píšíci proti absolutismu a také profesor geometrie. Lidé milovali jeho nádherné horečnaté projevy, kázání v kostele, zatímco Pedro I. byl z něj loco. Přednášel na v té době nejmodernější škole v zemi, na Seminario de Olinda, kam přinášel ideje francouzské revoluce. Později však církev, karmelitánský řád, prohlásila, že jeho zastřelení bylo chybné.

Dom João III. portugalský založil v roce 1534 Kapitánství Pernambuco a věnoval jej Duartemu Coelho Pereirovi. Ten založil osadu Vila Igarassu a Olindu (1537), která se stala místem vlády kapitánství zvaného též Nova Lusitânia. Také založil první cukrovar, klášter a Colégio Jesuita a základy budoucí katedrály Igreja da Sé.V letech 1630-1654 došlo k holandské okupaci, kdy guvernérem se stal hrabě João Maurício, princ Nassau-Siegen, který z Holandska přivezl i malíře, přírodovědce a zahradníky a ten vlastně založil Recife na dvou řekách Beberibe a Capibaribe. Pevnost Forte Orange z roku 1631 představuje holandskou architekturu a je jednou z největších pevností v oblasti Nordeste. Holandská Brazílie s dalšími městy São Luís, Natal, Fortaleza a João Pessoa však skončila v roce 1649 prohranou bitvou na kopci Guararapes (tam, kde je dnes letiště) a podepsáním kapitulace o pět let později. V roce 1817 zde došlo k revoluci republikánského charakteru vedené vikářem Tenóriem, Josém de Barros Lima a dalšími kněžími, kdy tak zvaná pernambucká revoluce vyhlásila první republiku v Brazílii. Neměla dlouhého trvání a byla krvavě potlačena. Následovala již zmíněná Ekvádorská konfederace v roce 1824. Stojím na kopci Guararapes, kde je nyní Národní historický park. Zde se rozhodovalo o budoucnosti Brazílie. V dáli na sever je letiště, Recife a Olinda, na východ Boa Viagem s pláží, na jih kostelík Nossa Senhora dos Prazeres dos Montes Guararapes v palmovém háji. Je vyložen barevnými kachličkami a děkovné plakety od brazilské armády z roku 1948 zde vystavené, připomínají dvě bitvy s Holanďany, defacto vojskem Nizozemské západoindické společnosti, v roce 1648 a 1649

Končící karneval v Riu je dnes v TV. Všichni se zdraví Bom Carnaval! Nejlepší školy se scházejí v terça-feira na Maracanãzinho, což je sportovní hale nedaleko fotbalového stánku Maracaná. Zde čekají na výsledky verdiktu poroty o nejlepší sambovou školu Ria. Hecují se, skandují hesla proti sobě, mávají svými vlajkami, probíhají rozhovory s prezidenty škol. Atmosféra je žhavá, ale i práce poroty je náročná, protože se hodnotí několik aspektů jako oděv, alegorické vozy, fantasie, píseň, kapela, prezentace…Každá škola má svoji tradiční barvu, např. Beija Flor je v žluto zelené barvě oděvů, Salgueiro v červeno bílé. Výsledky poroty osmnáctí škol přiváží obrněné auto s policejním doprovodem. Nejdříve se vyhlašují body za bubny: Salgueiro, Mangueira, Tijuca, Vila Isabel, Beija Flor a další mají všech 10 bodů. Davy řádí. Pak přišla na řadu samba-enredo, lyricky zpívaná píseň na téma z brazilské minulosti, kterou předzpěvuje hlavní zpěvák školy puxador. Mangueira ztrácí bod, u některého rozhodčího ztrácí dokonce dva body, Portela také ztrácí i Salgueiro. Imperatriz má stále desítku jako Vila Isabel, ale favorit Beija Flor ztrácí bod. Přichází na řadu hodnocení harmonie. Imperatriz stále drží desítku, podobně i Ilha do Governador a Vila Isabel. Při honocení evolução (prezentace dějin karnevalu) ztrácí jeden bod Ilha do Governador a zatím vede Imperatriz, Beija Flor a Vila Isabel. Na řadě je conjunto, souprava oblečení, kdy ztrácí Vila Isabel, pak přichází fantasie, kdy Vila Isabel ztrácí dokoce dva body, ale bojuje i škola samby z favely Jacarezinho. Při hodnocení comissão de frente, vystoupení přední skupiny 10-15 tanečníků, která celý průvod školy samby uvádí, Vila Isabel opět ztrácí a vede Beija Flor a Imperatriz. Hodnotí se i vlajky a nakonec alegorické vozy a endereços, tedy samotný materiál použitý na ozdobení vozů. Letos vyhrává v Riu Imperatriz, druhá je Beija Flor, davy šílí a v této chvíli nadšení a radosti nikoho nezajímá, kolik stojí chleba nebo litr mléka a kdo bude prezidentem Brazílie. Další den bude Riem pochodovat nejlepších pět škol samby a tak se karnaval vlastně prodlužuje. Při tomto vítězném pochodu tanečníci a zpěváci Beija Flor stříkají ulice parfémovou vodou a jako metaři zametají a čistí ulice Ria a umývají je stříkačkou. To už je vlastně čtvrtek a začínalo se už v předcházející čtvrtek v noci. Letošním morálním vítězem mezi lidmi je však Beija Flor za předvedení mizérie Ria a Brazílie. V Kongresu se mělo ve čtvrtek v Brasilia hlasovat, ale do hlavního města se vrátilo jen pár senátorů, protože si karneval prodloužili, a tak se hlasování odkládá. Nicméně novináři následně upozorňují na nebývalé zvyšování porna, kdy v Recife se jedná o již zmíněnou formu frevo-porno.

TV reportáž ze státu Goias ukazuje velké demonstrace proti pobytu A. Stroessnera, který zde sídlí na jedné fazendě. Většina Brazilců jej chce vrátit do Paraguaye, aby se odpovídal před soudem, jenže Sarney mu již dal asyl. Mezi Brazílií a Paraguayí je tradičně velký kontraband všeho, aut, elektroniky, fotokamer. V Brazílii kradený a do Paraguaye pašovaný s tím, že se tam prodává až za pětinu ceny. Denně proudí třeba z P.A. až pět autobusů do Asunciónu a po dvoudenních nákupem se vrací zpět domů. Ovšem hlavní byznys jsou cigarety a maconha a k hlavním kontrabandistům patřil sám Stroessner. Brazilce zde kupovali i luxusní vily s bazény za pár šupů nebo luxusní hodinky vykládané safíry za 150.000 dolarů. Další TV zpráva mluví o zabití 18 vězňů ve věznici v S.P., které zahájilo velké vyšetřování, kdy 80 vězňů bylo nacpáno v cele 2x2m po osm hodin. Další TV reportáž odhaluje velké podvody funkcionářů, kteří si na mnoha prefekturách drželi spousty černých duší. Začaly kontroly platů, objevily se samé podvody s černými příjmy za nic, tajné nákupy pozemků a nemovitostí. Probíhá přenos zápasu Fluminense – Bahía, semifinále brazilského poháru. Ptám se na Josimara, ten však neunesl váhu slávy a začal pít. Prostě chybí výchova a to na mistrovství říkal, jak pomůže své rodině ve favele.