Velký vandr velkou Brazílii Deník 1989 (11. část)

S Jorgem Amadem jun. a jeho bandou tancuji reggae v nočním Salvadoru. Navštěvuji hrob slavného vůdce bandy Os cangaceiros, známého jako Lampião, hned vedle hrobu české divy Klementýny Kalašové z roku 1889. Stefan Zweig a Rio

Stále 2.2.1989

Mám to náhodou kousek do ubytovny Lagash, která se zaplnila

2.2.1989

Večer v 21.00 pro mně přijel Jorge Amado. se svým terénním Gurgelem i svou manželkou. Jedeme přes město do Nazaré na Largo da Mouraria, kde je shromáždění členů Os Internacionias před jejich sídlem. Sedíme u stolků na ulici a pijeme pivo Brahma. Jsem představen presidentovi Os Internacionais, jehož je J.J.A. pochopitelně významným členem. Mají 2.500 členů a na karnevalu vystupují v neděli v počtu 1.500. Poznávám se i s kapelou Chiclete. Jsou prý známí po celé Brazílii, prodávají se desky s jejich skladbami, což je směs karibského reggae, černošské lambady a místního candomblé. Zítra začnou zdobit jejich alegorický vůz, na kterém bude hrát jejich muzika, čemuž zde v Salvadoru říkají trio eléctrico, jehož tradice začala před dvaceti lety. Přicházejí další a další členové skupiny, plácají se po zádech, bujaře se zdraví, rozdávají se jednotná trička. Už je tu celá kapela, dvě trubky, saxofon, dva pozouny, čtyři bubny a pomalu se rozjíždějí. To vše je však jen zkouška, ale hudba všechny hned elektrizuje. Rozdávají rakety, vystřelují je a hned jsem jednou dostal do nohy s ohlušující detonací, která mne doslova vyhodila ze stoličky. Zkouším, zda uši slyší a noha není spálená. Někdo kroutí hlavou, většina se tomu směje. Je půlnoc, muzika vyráží, ostatní za ní. Začíná taneční maratón, vlastně je to jen karnevalové rozehřátí na skutečný průvod v příštích dnech. Tančíme malými drobnými krůčky po špičkách s mírným vrtěním zadku a pohyby rukou. Protancováváme uličky čtvrtě Nazaré v divokém rytmu karibského reggae či černošské lambady, zatímco v Recife vládne pomalejšího frevo. Jdu za Jorgem a nezvyklé kroky se od něj učím. Dolů z kopce to jde, vzůru po uličkách je to horší. Lidé z oken mávají, jiní z okolí se přidávají. Jsme na Largo de São Bento, klesáme k Praça Castro Alves. Zastavujeme dopravu, tanečníci místo aby se unavili, rozjíždějí figury, všichni se smějí, zpívají známé písničky a ze mě teče. Moc dobrou reklamu jim svou nemotorností nedělám, ale snažím se. Jorge na mne mává, musím prý poskakovat, neulejvat se. Jsou tu i další dráždivě vyzdobení transvestisté a prostituky, během tance se líbají, hladí po těle…Všichni to baští, smějí se a pijeme Brahma. Náhle se objevil Antônio z Lagashe a taky hned poskakuje už vypracovanými pohyby staršího pána. Míjíme skupinu prostitutek. Nastalo velké oživení, mávání a volání oběma směry. Nakonec se k nám přidávají, jedna s průhlednou podprsenkou a sukní kratší než kalhotky, které ji vyčnívají zářivými lesklými barvami našitých plíšků. Protancovává mezi naším průvodem a zase se pak vrací na svůj „post“ na rohu uličky. Ale největší atrakce nás čeká. Klesáme do dolního města Baixa a z lanchanote nám mává nádherný mladík s náušnicemi, staženými vlasy v malý ohon, snědý v červené košili, prostě teplouš. A všichni jej volají, křičí a on asi velmi rád se dává k nám. A tančí jako baleťák. Z jeho pohybů rukou, prstů, loktů, ramen vyzařuje sex. Je štíhlý jako laň a má vilný úsměv. Náš dav šílí. Protancovává s poskoky, pokleky, obraty, piruety skrze celý průvod až k hudbě, která se dostala nakonec. Jorge nás nyní chvíli vede, ale teplouš se dostává do čela a vede nás ve velkém stylu zas zpátky do Nazaré. Baleťák končí své vystoupení v ohromném sólu a s kapelou před budovou Os Internacionais na Largo da Mouraria. Velký potlesk, teplouš mizí s některými tanečníky, kapela končí a celý dav zpívá: „ Porque acabo, acabo porque, porque acabo…“ (Proč se skončilo, skončilo se proč, proč se skončilo). Lidé si podávají ruce i s teploušem, i když všude hrozí AIDS. Tancovali starší, mladší, vysoce postavení i obyčejní lidé, bílí, černí, snědí, všichni jsou bahianos. Prostě se baví a mají radost. Loučím se Jorgem a s jeho ženou.

Na druhý den jdu konečně po dvaceti letech opět hledat hrob známého lapky a zločince Virgulino Ferreira da Silva, slavného vůdce velké bandy os cangaceiros, známého spíš jako Lampião, který by měl být na hřbitově Cemitério Público da Quinta dos Lázaros, v čtvrti Lapinha. Lampião velel až stočlenné bandě, která přepadala hlavně statkáře v letech 1921 až 1938, kdy byl zabit. Jeho hlava byla veřejně vystavena s hlavami ostatních jeho banditů Caujica, Zabelê, Azulão a jeho ženy Maria Bonita, aby u lidí zahnaly myšlenky na další banditství, což se zdařilo. Teprve jeho dceři se podařilopo mnoha letech s vládou státu Bahía dojednat souhlas s pohřbením jeho lebky, která byla mumifikována a skladována v muzeu Memória Sertão Museu do Cangaço. Jeho hrob jsem opět našel v staré části hřbitova, kde byl pohřben teprve někdy v únoru 1969 poblíž hlavního vchodu. Pak jsem se otočil a uviděl český nápis NA SHLEDANON ! na hrobě č.17. a nad ním portugalsky Jazigo perpetuo de Clemence Kalas N.in Boenina 4.VIII.1850, M. in Bahia 13.VI. 1889. Tak to je bomba! Matně šátrám v mých vědomostech a vzpomínám, že tento hrob naší krajanky objevil asi v roce 1902 A.V. Frič. Jeho nález však zapadl a já ji tak dnes znovuobjevil vlastně 100 let po její smrti! (v 1990: Teprve až doma jsem se dozvěděl více o naší slavné krajance, která v Salvadoru zemřela během svého již druhého operního turné po Brazílii na žlutou zimnici v roce 1889 i o Vrchlického básni É morta, kterou básník složil na její počest.).

Krátce se za ní modlím a musím do Alagados, k mořskému zálivu, na kterém si ti nejchudší postavili domky s prkennými uličkami houpajícími se nad mořskou poněkud nasmrádlou vodou. Nyní je však už 90% zálivu vysušeno, prefekturou jsou zde postaveny ulice a domky 5mx5m, ale extrémní chudoba pokračuje. Chudoba se také soustřeďuje nedaleko kostela Bomfim, kde se o ně stará taková brazilská matka Teresa, sedmdesátiletá bahiana, sestra Dulça. Z darů zde založila nemocnici jen pro chudáky a děti. Před týdnem nastala doslovná invaze černošských ritů v kostele, až sám biskup musel zakročit. Kostel nechal uzavřít a myly se tak jen ty vnější schody, ne vnitřní, což sledovala prostřednictvím TV celá Brazílie. Kostel je uvnitř přeplněný děkovnými votivními předměty za vyléčení, voskové nohy, ruce, hlavy, srdce, játra, plíce. To vše visí ze stropu kaplí, jsou toho stovky a stěny jsou zas plné tisícovkami fotek uzdravených lidí s barevnými stužkami s napsanými díky, které před kostelem prodávají chudé děti. Jsou tam připevněny i dopisy s díky z celé Brazílie, na jednom jsou dokonce přilepeny vlasy. Je to zvláštní synkretická směsice africké kultury, zejména fetišismu a křesťanství. Zaběhnu si ještě na pevnost Forte de Monte Serrat, která hlídala vjezd do zálivu a nemíjím ani malý portugalský kostelíček na samé špici trčící do moře Punta de Humaitá.

Rozsáhlé tržiště Feira Joaquim musím po 20 letech také vidět a znova zažít. Je to obrovský trh zajímavý i tím, že trhovci za své místo nic neplatí. Jsou zde oddělení zdejší bahianské keramiky, košíků, ovoce a bahianského jídla, v kterém velkou roli hraje zázvor, palmový olej dendé (Elaeis guineensis), cajú (Anacardium occidentale), pikantní chuť dá, pálivé papričky, vedle běžné zeleniny i místní jilo (Solanum gilo) a machichi (Cucumis anguria), desítky druhů fazolí. Všude jsou pytle kukuřice, rýže a fazolí, kdy kilo kukuřice stojí 200, fazolí 900 a kukuřičné mouky 400. V městě se také otevřelo nové místo výměny dolarů načerno ve Funeraria Decorativa, takže v popředí stolky s měniči dolarů a za nimi v pozadí o stěnu opřené zdobené dřevěné rakve. Jak výstižné. Za 1.450. Tady je to však prý jisté a bezpečné, na ulici sice údajně 1.600, ale to prý vytrhnou dolary z rukou a utečou nebo podstrčí roličku papírů a zmizí. Kolem Pelourinho a São Francisco to vypadá dost nebezpečně, postávají tu různé party kluků nabízející 1.600 z dolar, takže jdu raději na Rua Chile a Praça Sé, kde je víc policajtů, ale člověk už nevěří nikomu. Na Rua Chile zase leží ten chudák s obrácenými chodidly a žebrá, zatímco přelezl na druhou stranu ulic do stínu. Vyjíždím do 8. patra budovy Bradesco, kde jsou úřady Městské radnice Municipalidade. Odtud se pěkně fotí Pelourinho, São Francisco, Praça de 15. Novembro s trhem lidových řemesel artesanato, a São Pedro dos Clérigos. Jen kousek odtud je Rua Alfredo de Brito se spoustou obrázků, keramiky, drahých kamenů, opálů, ale i masti proti revmatismu z peixe puraqué, elektrického úhoře. Úroveň naivismu a ruralismu, co tu bývalo, už není. Nastal velký vliv moderního umění, umění reklamního, televizního, plakátového, takže už tu nevidím krásné vyřezávané svaté jako dřív, ale je tu snaha o moderní adjustáže a techniky lákající na příliš barvité a zářivé výrobky, ale také drahé obrazy od 20 do 80.000. Dva keramické volky jsem stáhnul ze 4.000 na 3.000 a opál z původních 128.000 nejdřív na 116.000 a pak za malý šrám vzadu na 100.000. A teď to všechno vláčím po Pelourinho a ve vedru. Našel jsem na chvíli útulek zase v 8. patře Municipalidad, kde mi nedávno dávali credencil jornalístico.

Dnes večer jsem si vyšel na návštěvu k paní Zdence Singrové. Společně čučíme na program TV z karnevalu v Riu na ulicích i s přehlídkou masek v klubech těch bohatých. Několikametrové ozdoby ze skleněných plíšků, stříbra, peří, kolem rukou velká křídla, čelenky, tiáry, výtvory a kreace jako králové Portugalska, Francie, Číny, nebo úplně nesmyslná božstva či indiánské postavy jako Montezuma, atp. za velké, velké peníze. Jsou to prý milióny a každý rok znova a bohatší. Vidíme i Jorge Amada, který se už přesunul do Ria a v bílém oděvu září mezi prominenty na terase Sambodromu. Jenže letos přišla v Riu karnevalová bomba!! Přišel s tím klub Beija Flor vedený dvěma vůdci, mecenáši Anísiem a capitão, tedy bixeiro Guimarãesem, patřící k významné podzemní šlechtě nezákonné lotynky mající vliv i v kopané a v politice. Místo prezentace bohatství, jak to běželo stovku let, kdy se chudí černoši převlékali do bohatých oděvů králů, vévodů, princů, alespoň si tak užívat pár dní v roce života vyšší společnosti a zapomenout na svou bídu, náhle ukázali tu svou bídu! Na alegorickém voze vezoui sochu Krista z Corcovada zabalenou do černého plastového pytle na odpadky a další alegorické vozy jsou plné otrhanců a žebráků. Šok! Kardinál Dom Eugenio Sales protestoval, ale Ochrana práv a svobod na základě článku 220 nové ústavy zakazující cenzuru a omezování svobody projevu mu to neumožnila.

Pátek 3.2.

Stefan Zweig a Rubem Braga

Ranní zprávy končí slovy, byl to dobrý karneval a málo násilí. A pokračují písničkou proti násilí v Bahia. Jsem totálně mokrý, čůrky potu mi stékají do kalhot. Marně jsem asi pětkrát volal do Recife. U výtahu Lacerda zpívá kulhavý slepec v rytmu pagode, což je další negroidní hudební styl blízký sambě. Má na krku zavěšenou tabulku se jménem a poděkování: Sergio. Obrigado. V rytmu třese miskou z umělé hmoty, kam mu lidé háží mince a papírové do ruky. Klesám prudkými uličkami dolů k moři, do „spodního patra“ Salvadoru k Mercado Modelo mezi stále oprýskanými domy jako před dvaceti lety, ale již v desolátním stavu, kdy okny je vidět obloha. Původní barvy malovaných fasád, tak typické pro koloniální Salvador, jsou dávno vybledlé a ztěžka patrné. Vysoké domy vestavěné do skal mají mnohdy jen pručelí a vnitřek je propadlý. Občas vidím, že odněkud stoupá kouř, okenní díry přebité prkny a uvnitř někdo bivakuje. Známý trh už má svá nejlepší léta za sebou, i když sem čluny stále přivážejí pytle mouky, ovoce, keramiku, lidové výrobky z okolních ostrovů. Chci se vrátit na „horní patro“ města zase pěšky, ale jeden mladík mně varuje. „Je tam spousty zlodějů, je tam nebezpečno. Já jsem bahiano a vím to, a proto raději jezdím výtahem. Pojď se mnou, zvu tě.“ A tak jsem jel tím slavným výtahem Elevador Lacerda vlastně poprvé, vždy jsem šetřil za jízdenku, která stojí 0,01 NCz. A tak jsem tu minci raději dal nahoře Sergiovi, který tam ještě zpíval. Chytil jsem autobus, který mne vzal na Rodoviária, kde jsem měl velké štěstí. Koupil jsem si jízdenku na neděli od 17.00 a budu v Recife v 8.00 ráno.

Zajímavá je možnost volat na UV přímo z budky. Před číslo volaného včetně volačky vytočím 9, pak to zachrastí a ozve se hlas z pásku: oznamte své jméno a místo odkud voláte. A za chvíli, pokud jste přijati, můžete klidně mluvit, aniž vhodíte jedinou telefonní známku. V „horním“ Salvadoru je však oproti „dolnímu“ čilý stavební ruch: nová dálniční síť dělí i s metrem město na několik částí. Čtu si velkou reklamu hlásící: Za čtyři měsíce otevíráme autostrádu s třemi pruhy v obou směrech! Barevné kovové lávky přes Bonocó, i když v trochu čínském stylu, jsou architektonicky odvážné. Celé město mimo historického centra staví jako v horečce. Všude se mlátí kladivy, bagry, jeřáby, staví se kiosky, skleněné ochrany bank, betonují se ulice, staví vysoké zdi, lepší vrata domů, nové fasády. A pak je tu stavební a předkarnevalový ruch. Auta na avenidě 7 de Setembro a Campo Grande svážejí zásoby ledu, staví se terasy a tribuny pro diváky, zdobí kamióny, zapojují reprobedny, mikrofony, nedočkaví tanečníci blocos procházejí ulicemi, jiné se uzavírají. Přicházejí ženy s vysokými čepicemi a s modrými sukničkami, zdravotní sestřičky napudrované jako buzeranti, se zlatými vlasy a muzikou reggae nesou transparent proti AIDS. Dívky svým chlapcům upravují náušnice, vlasy, poslední polibky na dlouhou čtyřdenní cestu. Přicházejí vagabundi s transparentem „Jsme šťastní, jsme vagabundi“. Většina kluků se předvádí jako holky a všichni jdou avenidou jen tak pro legraci až na Praça Sé. I když oficielně karneval začíná až zítra. Doháním vagabundy a jejich živá dechovka právě spustila Škoda lásky.

Nakládá mne řidič autobusu zepředu, tedy zadarmo a ptá se, odkud jsem. Veze mně na stanici, odkud jezdí okružní autobusová linka Gran Circuito do Amaralina. Kiosek s kešú voní, oříšky jsou asi čerstvě nahřáté. „Dosud jsou teploučké, zkus je,“ nabízí mi prodejce a já zkouším. „My Brazilci nedělíme svět na kapitalisty a socialisty, ale na ty, kteří vyrábějí a na ty, kteří nevyrábějí,“ rozhovořil se, „a to jsme my. Tady každý jen obchoduje, kupuje a prodává, koupí dolar a za pár měsíců má dvojnásob,“ směje. Omnibus se plazí po uličkách do kopců, zatáčí do ještě mrňavějších uliček s neuvěřitelnými zatáčkami. Pro minci 5 Cr. se nikdo neobtěžuje sehnout. Kdyby ji zvedl a pak třeba dal žebrákovi, ne, to ne. Gran Circuito je za 120, je to vlastně vyhlídková jízda i podél všech pláží. To je lidovka.

Jdu se raději koupat. Turisté již odešli, přišli rybáři se svými jangadas či kánoemi vysekanými z jednoho kusu kmene. Sedí vysoko na písku a odpočívají se svými úlovky, rejnoky arraia (Paratrygon aiereba) či chicharro (Trachurus trachurus), který má prý až 15 kg. Těžké kánoe vytlačují nahoru, protože přijde příliv. Pomáhám jim je vytlačit po kulatinách dál od břehu. Náhle někdo vykřikne:„ Peixe! Aláá!“ A jako když do nich střelí a loďky tlačíme zpátky do moře. Uprostřed svahu zastavujeme. Ryba zmizela. „Tam je! Už se vzdaluje!“kříčí někdo. Ptám se, proč sem vplouvá mezi skály, k břehu. „Za potravou, žere tatuí (mořský korýš Emerita brasiliensis). A když je žere, tak čeří vodu, jakoby se vařila.“ Rybářská horečka poklesla, ale přímo přede mnou se moře začalo vařit. „Peixe! Peixe!“ A chlapi zase vyrazili s loďkami k moři a já s nimi. Pak do nich naskočili, ve stoje pádlují, vyhazují svoji slepici, návnadu. Dnes však mají smůlu. Vrací se zpět. Jenže ta menší, chudší skupina rybářů, kousek od nás má štěstí a vytahují ji z moře. Je to nádherná ryba a vzteky chrochtá. Nesou ji hlavou dolů za ocasní ploutev, kterou má krásně rozvětvenou. Voda oproti Riu je teplejší a slanější. Těch 200 km k rovníku je cítit a chutnat. Slunce pomalu zapadá vedle bílého hotelu z řetězce Meridianu stojícího na malém mysu mezi Amaralina a Rio Vermehlo.

Dnešní noční TV přinesla zprávu o pádu Alfreda Stroessnera. O prezidentský palác a kasárna probíhal tvrdý boj mezi dvěma skupinami vojáků, i s tanky, mezi věrnými A. Stroessnerovi a loajálními generálovi A. Rodriguezovi, kteří jsou navzájem k sobě spolutcháni(!). Dcera prvního si vzala syna druhého. Údajně padlo necelých pár stovek vojáků, z civilistů nikdo. Byl to totiž boj v rámci strany Colorado. Stroessner prý dostal 12 hodin na útěk, někteří jeho lidé chtěli s ním utíkat do Brazílie přes Foz de Iguaçu. Nakonec však odletěl až 5.2. se svým věrnými do Campinas, do brazilského exilu. Generál Andrés Rodriguez složil přísahu v bílé uniformě a slíbil, že obnoví civilní vládu a demokracii. Sešli se prezidenti Střední Ameriky a vyslovili své obavy o další osud Paraguaye, president Uruguaye převrat přivítal. Televize opakovala rozhovor se Stroessnerem před dvěma měsíci. „Už jste pětkrát kandidoval, chcete ještě?“ A.S.:„ Je třeba, abyste se zeptal lidu.“ Desetitisíce Paraguayců žijících v Brazílii v politickém asylu prohlašují, že se rádi vrátí.

Listuji si brazilským opozičním časopisem Desfilé z ledna 1989, kde se v čísle 232 kometuje, že v Brazílii denně zmizí 4m2 zeleně, od počátku kolonizace celkově o 40%. Čtu si, že se právě založila společnost na ochranu Ria, Se liga Rio, která říká, že Rio už není stejné jako dřív. Brazilský spisovatel Rubem Braga napsal:„ O Rio de Janeiro é uma mulher que não precisa de joias nem de sedas; precisa, antes de tudo, de ser limpo.“ (Rio de Janeiro je žena, která nepotřebuje šperky ani hedvábí; v první řadě je potřeba ho vyčistit.) Rakouský spisovatel Stefan Zweig, který před anšlusem utekl do brazilského exilu a žil v Petropolisu, napsal knihu Rio de Janeiro, kde mj. napsal:.. a quem saiu do Rio, todas as cores de todas as cores cidades parecem sem brilho (Těm, kteří opustili Rio, se všechna města zdají nudná).