Velký vandr velkou Brazílii (3. část). Deník 1989

Pondělí 9.1.1989 Burle Max Ráno v půl osmé čekám pod Elevado na Poměna. Prší, drobně lije. Z Omnipolu telefonuji na všechny strany. Recife: konzul Shrbený, Rio: Alves z pražské firmy Lusiana má kontakt na Força Aérea Brasileira.

Ricardo bude volat Alvese, má další možnosti dopravy u FAB. Manaus: Joaquima jsem asi vzbudil, mají tam letní čas o hodinu méně, takže tam bylo 7.30. Má spousty známých po mé trase, vše mi pošle. Rio: Vera Álvaro, kamarádka spolužáka Lály Melana z Klatov. Je teď v Cabo Frío, mluví česky. Samozřejmě! Vždyť je Češka! Brasilia: diplomat Jório Dauster, známý z Prahy, kde byl na brazilské ambasádě. Má nádhernou manželku Lucii, kterou jsem při cestě přes Londýn v roce 1969 navštívil. Tehdy tam byl Jório šéfem Instituto Brasileiro do Cafe. Prý prohledá Itamaraty, kde má pro mě ležet telex od brazilského velvyslance z Prahy. Stále leje, je totálně zataženo.

Vláda se rozhodla škrtnout tři nuly v nedávno nové měně novo cruzado. To bude pěkný mazec. Právě mi volal Jório Dauster Magalhães e Silva, že prý našel člověka na Itamaraty, který má moji záležitost na starosti. Je to Conselheiro Carlos Antonios Parianhoes (de Estado Pará), šéf oddělení východní Evropy, 061-2116613). Nová prefektka, primátorka S.P., Luiza Erundina jednala s ředitelem škol samby o zvýšení rozpočtu na karneval. Měl by být větší než loni, aby se lidé mohli dobře bavit v ulicích města. Ředitel Unie škol samby Mestre Divino žádá subvenci ve výši 150.000 OTN, což je asi 900 milionů Cr. Tradiční karnevalový klub Pernambuka Vassourinhas má právě 100 let. Kolik stojí díško? V novinách Estado do São Paulo. z 9.1.1989 lze zjistit: Řidičský průkaz si můžete koupit bez zkoušek za 40.000Cr., byt v Brasilia sehnat za 200.000 Cr. (tedy jen to všimné, ne cena bytu!), vykoupit se u policajta bez pokuty za kouření marihuany 100.000 Cr. nebo za 100 NCz. vás policajt pustí místo pokuty za rychlost.

Hučení ar condicionado v úřadech a bytech je doklad jisté vyšší úrovně. Návštěvuji autobusové kanceláře Gadotti ónibus na Praça Rep. 97, a Expresso Brasileiro Viação na R. Eugenio de Freitas 777. Bezvýsledně. Navštívil jsem ještě letecké společnosti VASP a Transbrasil. Pak jsem coural po Viaduto do Chá a v pěší zóně mezi bankami. Večer jsem se domluvil s paní Glorinhou a jdu k nim na oběd. Křižovatka São João a Ipiranga stále žije, prožívá historky lásky a zklamání, strachu, bolesti i slávy, neustále vibruje, pláče, revoltuje, hřeší. Nikdy nespí, neunaví se, pulsuje jako srdce. Je to jakási magie, magie křižovatky předvádějící, co je to Brazílie, věc mysteriózní, nedefinovatelná.

V S.P. je 15 historických muzeí: Casa de Anchieta (Pátio do Colégio), Casa de Bandeirante, Museu da Imigração Japonesa, Museu Paulista (Museu do Ipiranga), Casa do Sertanista, Museu Histórico do Instituto Butantan. Je zde i 14 uměleckých muzeí: M. de Arte Brasileira, M. de Arte Contemporáneo, M. de Arte Sacra, M. de Lasar Segall, M. de Arte Moderna (v parku Ibirapuera), M. do Folclore a M. de Aeronáutica v jednom pavilónu v Parque de Ibirapuera (zajímavá koexistence, aeronautika to platí a folklór tak může existovat). Nejdůležitější je určitě MASP, Museu de Arte de São Paulo, založeno v 1947 novinářem Assis Chateaubriandem a od těch dob stále řízeno profesorem Pietro Maria Bardim. V roce 1968 se usídlilo na Av. Paulista a při otevření byla i královna Velké Británie Alžběta II. V S.P. je též 14 vědeckých muzeí: Museu de Arquitetura, Museu de Etnologia (Cidade Universitario), M. de Arte Mágica e Ilusionismo, M. de Zoología, M. de Pré-História. V S.P. je i 24 parků. Například park Ibirapuera, který byl otevřen 25.1.1954 při 400. výročí založení města S.P. má 1,6 miliónů m2, spolupracuje s Oscarem Niemeyerem a zelené plochy navrhl slavný, světově proslulý zahradní architekt Roberto Burle Max. Je zde i místo pro Bienale, pro budovy Městské radnice (Prefeitura Municipal) a Parlamentu státu S. P. (Parlamento de Estado do S.P.)

Mezinárodní letiště Guarulhos bylo otevřeno v roce 1985 s provozem 28 leteckých společností, ale Swissair a Lufthansa léta stále do Campinas. Letiště Congonhas založené v roce 1936 je už nyní téměř v městě a používá se jen pro letecký most Rio-S.P. a pro lety do B.H. a Curitiby. Další letiště Campo de Marte je pouze pro aerotaxi.

Úterý 10.1.

Je stále zataženo, v 9.00 lanchonete a bistra vytahují rolety. Včera jsem si koupil první knihu za 30.000, tedy za 23 doláčů. Je to hrůza, ale je pěkná a hlavně má etnograficky názorné barevné obrázky. Vyrazil jsem do Consolação do letecké společnosti Varig-Cruzeiro. Při kontrole dokumentů mi beze všeho berou i kopii pasu za doklad. Čekám v 6. patře, ale cítím, že ta portugalština mi stále chybí. Zdá se mi, že čas letí a nic se neděje. Chybí mi stále kontakt s Brazilci, někde a u něčeho být. Faktem je zase, že nelze věc uspěchat, že nelze hned mít všechno zařízené, ale dělám pro to dost? Nevím. Faktem asi také je, že před 20 lety byla situace úplně jiná, začínal brazilský zázrak, ale zato nyní? Ekonomika se řítí do propasti, návrhy střídají návrhy, debaty v TV a v novinách píší a mluví jen o reformách a změnách. Brazílie je šílený kolos, který se těžko řídí.

Ti Brazilci svou brazilštinou často a legračně na konci věty zazpívají, podobně v otázce. A když jim to řeknu, smějí se. Jsme přece kanárci, odpovídají. Když byla v roce 1962 založena společnost brazilsko-československého přátelství, velvyslanec Krejčík podepsal kulturní dohodu convenio cultural. Sedm studentů odjelo na studie do Prahy a našich sedm studentů do Brazílie. Vojenský převrat v 1964 vše ukončil. Chimarrão je brazilský název pro maté, který se podává zejména v Paraná, Santa Catalině a v Rio Grande do Sul. Pije se horký společně z jedné kalebasy násoskou, často z alpaky, nebo ze stříbra, což je taková trubička zvaná bomba. Častý zde bývá i prodej dětí, které matky prodávají za 7.000 dolarů. Neuživily by je. Dokonce se kradou rovnou z porodnice i od žen, od matek. Je to byznys! Má známá Glorinha má asi šestnáctiletou služku, která má dvouměsíční dítě. Jmenuje se Santiago. Je míšenec, mulatino. Chtěla ho dát na ulici, mí známí si jej však vzali a vychovávají jej. Služka vlastně nemá ani na mléko, kdy jeden litr stojí 1.400 Cr, tedy za měsíc víc než 40.000 Cr, což je měsíční plat hospodyně. Studium na soukromé univerzitě se platí asi 100.000 Cr./měs. Státních univerzit, kde je studium zdarma, jsou jen dvě, a to je málo. Všichni chtějí něco prodávat, nic nedělat. Ti nejchudší jedí rapadura, zbytek po rafinaci cukru, v Nordeste jedí farinha de mandioca, maniokovou mouku. Dva milióny v S.P. žije ve favelách curtiço. V jednom pokoji žije i celá rodina. V domě žije třeba 11 rodin s 50-60 osobami. Dříve žilo na vesnicích mnohem víc lidí než nyní, protože výroba kávy potřebovala hodně lidí. Když došlo ke změna výroby na cana de açúcar, na cukrovou třtinu, tedy na výrobu alkoholu, což je automatizované, tak mnoho lidí zůstalo bez práce. Většinou odešli do měst, kde žijí ve favelách, postavených z nejrůznějších zbytků.

Přišla k nám na návštěvu Rosana Montebelo, R. Cailo Prada 37/402, z Consolação, sestra Lycie. Rodina Glorinhe viděli film Amadea a byli Prahou nadšeni. Tak Forman propaguje ČSR. Už tu bydlím nadobro. Mám malý pokojík. Celou domácnost řídí paní Glorinha Homem de Mello Maciel, Rua Maranduba 129, distrikt Aclimação, 575-1054, 572.5003. Její manžel Ruy Nunes Maciel je advokát. Studující dcery Roseli a Marisa a syn Ruy, který hraje na piano. Jenže jen klasiku, zatímco v Brazílii je jen samba, samba. Hledá profesora v Praze. Najdu ho? (Dodatek z roku 2024: nakonec jsem ho našel a zajistil mu studium na HAMU v Praze). Volal jsem Lycii do Ribeirão Preta, aby mi za dvě hodiny zavolala a dvacet minut vše vysvětlovala. O jejím bratrovi Lahyrovi, jak zase někam zmizel, o jeho dceři, o své cestě, o tom, jaké má o mne starosti, aby vše vyšlo, že dona Glorinha je jistě dobrá, atd. Jo jo jo, spojení na rodinu paní Glorinhe mám přece právě od ní, od Lycie Montebelo!

Středa 11.1.

Letecké společnosti FAB nebo VASP?

Brzy ráno jsem se procházel po Aclimação, když přijížděli první farmáři s ovocem a tu vidím, jak jeden černoch přiběhl k jedný ženský a vytrhl ji z krku perlový náhrdelník. Za chvíli se však zastavil, vrátil se zpět k ní a vynadal ji, že jej podvedla, že perly nejsou pravé, jen imitace!! Takovou námahu vyložil, a nulový výsledek! Chudák, celou noc asi nic neukradl a takhle k ránu ještě skončil. Autobusové nádraží Tietê je napojené na metro. Betonová moderní budova, aluminiové rámy oken, větráky, rolety, perfektní organizace autobusových firem, množství lidí a kde je místo, tam je zeleň, palmy, květiny. Inaugurace květen 1982. Metro je velmi čisté, neustále se zametá gumová podlaha, má široké vozy, větší než u nás, vše z nerezu, nastupuje se z jedné strany a vystupuje z druhé. Nejdříve se otevře výstup, pak vstup. Na menších stanicích jen na jedné straně. Je tu dokonalá organizace oproti na zemi, nahoře, kde je zmatek. Sedím u šéfa propagace autobusových nádraží a žádám informace. Sedí za dokonalým stolem, vlevo dřevěná bedýnka pro přicházející dokumenty Entrada, vpravo Saída, to je způsob Latinské Ameriky, ale info o volných jízdenkách nemohu stále dostat. Je to druhé největší autobusové nádraží na světě, největší v Latinské Americe, které stavělo Estado do S.P. Jsou zde třeba společnosti Itamaraty, Itapimirim, São Gerão, Reuidas Paulista, Cometa (ta jezdí do R.Preto), García, Pinho, 1001, Andorinha. Mraveniště lidí s bednami, papírovými kartony, taškami. Stanice metra Ponte Pequena se přejmenovala na Armênia (vlivem soucítění s přeživšími po zemětřesení v roce 1988). Denně využívá metro 1,5 miliónů lidí a všude je zakázáno kouřit. Modrá linka Linha1 Norte-Sul mezi stanicemi Tucuruvi a Jabaquara (20 stanic) se ve stanici Sé kříží s červenou Linha 3 s konečnými stanicemi Palmeiras -Barra Funda. Lístek stojí 115 Cr., což je méně než vařená kukuřice nebo šálek kávy. Dvě cesty, dva vstupy stojí 220 a mají v sobě hodinu, kterou při vstupu čte stroj a odečítá cesty a po druhé už lístek nevypadne.

Vyrazil jsem metrem do São Judas, pěšky asi hodinu přes Av.Bandeirantes a pak až na letiště Congonhas. Cesta nebyla příjemná, spousta smradu a hlavně nikde nikdo, občas podivná individua. A jak se mě jeden zeptal kolik je hodin, tak to bylo jak vybídnutí, kus dál stáli další. Vedle mne čtyřproudá silnice plná aut v stokilometrové rychlosti. A za chodníkem jen vysoká zeď, a taky směr aut po mém směru, tedy zezadu. Střihnul jsem to mezi auty na střední zelený pruh a pak na druhou stranu, kde se cítím bezpečnější, protože auta jedou proti mně a mám přehled. Přesto jsem rád, že jsem dorazil na letiště. Samozřejmě ředitelství gêrencia má oběd, takže do 14.30 se neděje nic. Navštívil jsem zde kancelář Ministério de Aeronáutica, kde mi doporučili zajít kvůli letenkám na jejich skupinu Comar 4-OG na Av. D. Pedro No 100, do kanceláří Posto CAN (Correio Aéreo Nacional), kde se žádosti o letenky FAB podávají. Je to kousek vedle Museu Ipiranga. Tam zajdu zítra a pak bych to vzal přes Rua 13 de Mayo v čtvrti Bela Vista na tiskovou kancelář (Acessoria da Imprensa) autobusového nádraží Rodoviaria v Rua Luis Coelho 197 v 10. poschodí. Společnost Cometa sídlí na R.Nilton Coelho de Andrade 772, Vila María. Zatím jsem nyní na letišti Congonhas došel do budovy VASP (Viação Aérea São Paulo) a probojoval se až do oddělení propagace promoções k panu Pedrovi a žádám jej o letenky. Mám napsat dopis na VASP, jenže já ho prosím, aby to napsal on. Je výborný a píše mi žádosti o letenku Rio-Salvador-Recife-Belém-Belo Horizonte-S.P. a Cuiaba-P.Velho-Manaus-S.P. Všude je k dispozici stále vřelá káva ve velkých nádobách, odkud si ji všichni točí do malinkých šálečků z umělé hmoty. Páté patro je plné lidí za psacími stroji rozdělenými nízkými stěnami do malých ohrádek s lítajícími dveřmi jako v „saloonu“.

Pouliční prodejci bez povolení, ambulantes, kteří se zde nazývají marreteiros, čekají ve frontě na Praça da República, aby získali legitimitu své práce. Někteří prodávají ovoce, jiní kávu, maté, vařenou kukuřici, opékané buřtíčky….V autobusové společnosti Transbrasilia jsem neuspěl, byl to pěkný kus cesty. Nazpět jedu autobusem až na Av.Paulista, odtud pěšky přes Consolação a Av.Angélica do hotelu, což dá asi 1,5 hodiny. Začal další zmatek s lahvemi. Jak jsem je těžce získal, tu kokakolovou koupil za 300 a od piva za 200, tak nyní jsem je chtěl tu od koky vrátit a za to si koupit pivo. Byla to složitá transakce, chození od kasy k vedoucí, kdy mi všichni vysvětlovali, že to nejde, že lahve se neprodávají ani nekupují. Tak jsem si je zase vzal zpět a nic si nekoupil. Celý den jsem prochodil, takže už mám v S.P. trochu orientaci. Kdy začnu fotit ještě nevím. Cesty busem jsou levné, do Ria 5.200, do R.Preta 5.500, do Asunciónu 16.000. Zítra mně čeká: Comar 4-QG na Av. D. Pedro (Krajské velitelství letectva na Ministerstvu letectva, Comandos Aéreos Regionais, Ministério aeronáutica), autobusová společnost Viação Cometa v distriktu Vila Maria, ambasada Peru, čtvrť Liberdade s japonskou menšinou s nedalekou čtvrtí Bixiga, místem italských přistěhovalců známou jako barrio bohemo-italiano, čtvrť Bom Retiro s judistickým klubem na João Paulino.

Večer přišla Susana Montebelo a vypráví mi o spoustě zajímavých míst, ale i o indiánech, o svém otci, o menšinách. Její otec Lahyr byl původem Ital, její matka z německé osady v Santo Espírito, kde uvnitř ve vnitrozemí žije hodně Němců. Její sestra je lékařka v Campinas, fyzická terapeutka, dělá masáže, kosmetiku, učí se zpívat, hraje na piano. Těžko se zde prý drží kulturní úroveň, říká mi Susana. Kultura je strašně drahá. Většina vydělává na jídlo, na bydlení, na přežití. Proto možná až 90% Brazilců je zavedeno na hry a zábavy, které se dají zvládnout bez důkladného studia. Málokdo někam cestuje, protože ušetří měsíčně jen pár dolarů. Povídá mi: „Byla jsem jen v Argentině a v Paraguayi, ale do Evropy je to příliš drahé. Vy v Evropě jste všichni velmi kulturní, vzdělaní.“ Její otec Lahyr, bratr Lycie (je jich dohromady asi osm sourozenců a všichni se jmenují od písmene L), sociální pracovník starající se o chudé, je prý opět někde v Rondônii, ale velmi tam prší, cesty jsou rozmoklé, neprůjezdné. Je tam někde uvězněn, ale koncem ledna se má snad vrátit.