Milí a vzácní čtenáři,

po letech opět začínám na mém novém blogu. Nicméně se nezmění obsah mých příspěvků, které se budou snažit osvětlovat situaci v některých zemích Latinské Ameriky, zvlášť v zemích amazonských v Jižní Americe, kde jsem pobýval.

Mým všeobecným zájmem je situace u původních obyvatel Amazonie, kterou sleduji již přes 55 let především prostřednictvím mých osobních pobytů. Velmi rád porovnávám naši politickou, hospodářskou či spirituální situaci u nás s nimi, a vzhledem k tomu, že je u nás přehršle politických komentátorů a blogerů, rozhodl jsem se jejich nápor příspěvků poněkud odlehčit. Budu postupně uveřejňovat moje cestovatelské deníky s niterným vhledem do jihoamerické společnosti určitých zemích, do jejich způsobu života, do jejich kultury, do jejich historie, do jejich myšlení včetně mých štrapácí. Začnu s deníkem mého téměř ročního vandru velkou Brazílií od severu k jihu a od východu k západu v roce 1989.

Přesto budu-li však „vyhecován“ nějakou politickou či hospodářskou hrou našich představitelů a úředníků, neudržím se a jako vždy zaujmu hledisko konzervativního člověka stojícího vždy na pravé straně, tedy na straně ochrany našich českých zájmů a zájmů obyčejného člověka. Podobně, když mě „dohřeje“ EU a neudržím se, protože jsem její velký kritik stojící mimo „hlavní proud“. Kritik zejména její neschopnosti se bránit proti cizím nelegálním tlakům a imigracím, kritik i jejich vůdců, jako svého času, kdy jsem před asi deseti lety, napříč její tehdejší oblibě a moci, tvrdě odsoudil madam Merkel. Za její otevření vrat Evropy a vítání davů cizinců hlava nehlava, či její předcházející bratříčkování s Putinem. Tehdá jsem byl jeden z mála a i proto jsem byl vláčen v médiích, dnes už je to téměř mainstream. Jsem pro pomáhání i příslušníkům cizích etnik (indiánům pomáhám soukromě 50 let), ale vždy s rozumem a ne na úkor našich lidí.

Velký vandr velkou Brazílii

Deník 1989

Anglický prolog

Táhlo mne to po dvaceti letech zase do Brazílie, ale na pořádný, několikaměsíční vandr. K tomu jsem však musel, jak se stalo mým zvykem z roku 1968, odjet do Londýna o rok dřív, abych si zde prací na něj vydělal. U nás za bolševiků jako novinář na volné noze nemám žádné šance na to ušetřit. Jedinou výhodu mám, že moje žena, Čučoriedka, má bráchu Josku v Londýně, kde mohu u něj bydlet v Calderon Rd. nedaleko podzemky Leyton. Vzhledem k volnější situaci dostávám výjezdní doložku a odjíždím autobusovým spojem Kingscourt Express. Pobíhám po Londýně a sháním práci. Procházím několik bank, tedy jejich kuchyněmi pro zaměstnance, zda nepotřebují pomocnou sílu, marně jsem sháněl u popelářů, kde si to drží pro místní, protože je to velmi vyhledávané a výnosné zaměstnání. Popeláři jsou zde klasa! Samozřejmě používám číslo sociálního zabezpečení Josky. Na černo to je už nemožné, a protože Joska je na volné noze, není problém. Jedna zprostředkovna prací mě posílá do condominia obytných domu ve Stoke Newington Common. Jde o místo uklízeče domů, bytů a dvora. Beru to a budu do party dalších čtyř chlapíků. Jezdím sem ze stanice Leyton podzemkou asi 15-20 minut a kus pěšky. Denně uklízím část dvora, tahám nádoby odpadků směrem k výjezdu, kam pro ně jezdí popeláři, a myji schodiště jedné čtvrtinu domů. Jedná se o šest pětiposchoďových domů, takže prakticky každý den myji odshora dolů celé schodiště. Jednou se jsem musel jeden byt po zemřelé majitelce celý vyklidit a umýt. Byl pořádně zaprasený, jakoby tam nikdy neuklízela. Byla chudák asi nemocná či málo pohyblivé, nebo na hlavu, nevím, ale když jsem otevřel její plynovou troubu, byla plná hoven. Chodila tam na záchod. Ale v pohodě, to vydržím.

Joska mě požádal, zda bych byl schopen mu na zahradě postavit domek. Sedli jsme si a namalovali návrh a šel jsem do toho. Každý den po návratu ze Stoke Newingtonu jsem na zahradě nastoupil do druhé šichty, stavební. Jsem vyučen z přestavby naší chalupy na Vošmendě. Nejdřív jsem musel vykácat několik stromů a vykopat kořeny. Pak jsem nakoupil základní nářadí a kolečko, vykopal základy a začal je betonovat. Denně jsem dělal až do tmy. S Joskou jsme obcházeli okolí, zvlášť místa s ruinami domků a hledali stavební materiál, abychom ušetřili, železné tyče do betonu, latě, trámky do střechy, cihly, tvárnice, prkna. V nedalekých stavebninách jsme dokupovali a ručně dopravovali dlouhé a těžké trámy. Vždy jsme je o kus poodnesli a šli k těm dalších a tak jsme je postupně dopravili až k nám. S kolečkem jsem přivážel pytle cementu a písek jsme si nechali dovést před dům, odkud jsem jej převážel do zahrady.

Tak to běželo pár týdnů. V práci jsem měl dobrou pozici, protože uklízení mi nevadí, hlavně že za to byly každý týden libry. Přesně řečeno vždy o polední přestávce ve čtvrtek, což jsem nikdy nepochopil. S ostatními jsem se skamarádil i se správcem condominia. Byl jsem pro ně Josef, protože takový jsem měl papíry. Jednou bylo stávka dopravců, což jsem se dozvěděl až ráno, když jsem vyrazil na stanici Leyton. Stávka je omluvenka, o plat nepřijde, a nikoho v Anglii ani nenapadne jít do práce. Jenže já jsem vychován jinak a tak jsem se rozeběhl a mazal přes Hackney Marshes kolem řeky Lea. Je to pár kilometrů a trvalo mě to přes hodinu a čtvrt nebo hodinu a půl. Ani mi to nevadilo, jsem zvyklý běhat z orienťáků. V práci samozřejmě nikdo z kolegů nebyl, zato šéf ve své skleněné kanceláři mě hned viděl a přišel mě poklepat po rameni. Na druhý den jsem byl povýšen na zahradníka v druhém nedalekém condominiu stejné firmy. Je to mnohem lehčí a příjemnější práce. Starám se o veškerou zeleň a sekám, když chci. A navíc mám vyšší plat. Také i má pozice a vztah se šéfy se výrazně upevnil.

Stavba zahradního domků pokračuje, po vyzdění zdí už dělám trámovou konstrukci střechy. Joska navrhl vložit do zdi silnostěnnou skleněnou nádoba jako zajímavý detail i k prosvětlení interiéru. Prokopal jsem i kanál pro natažení elektrických kabelů. Najednou soused od vedle se o stavbu začal zajímat, i když před tím trochu hartusil, že mu tam dělám hluk a požádal mě, zda bych mu takový domek taky mohl postavit. Jenže mě pomalu končí pobyt a výjezdní doložka a musím především dostavět pro Josku. Měl jsem od něj slíbenou částku, pro mě tak potřebnou, na cestu Brazílií v příštím roce. Situace začala být dramatická a jen při odpoledních a večerních šichtách na stavbě akci nedokončím. Jeden den jsem nešel do práce a omluvil se, že mi není dobře, což Angláni tolerují a nekontrolují.

Další týden jsem však byl donucen k razantnímu kroku a rozhodl jsem se zneužít britský systém výplat. V pondělí jsem nahlásil, že marodím. Tři dny v měsíci se tolerují bez snížení platu a bez lékařského potvrzení. Ve čtvrtek jsem přišel ráno do práce, dělal do oběda, kdy jsem dostal v obálce plat za uplynulý týden, i když ještě neuplynul. Po přestávce jsem zmizel a v pátek jsem už nadobro nepřišel a tak jsem prakticky makal na stavbě celý týden. Po setmění jsem vždy rozsvítil reflektory a dělal až do půlnoci. Někdy v neděli můj šéf volal Joskovi na telefon, jak mi je se zdravím a že doufá, že v pondělí už přijdu. Zavolal jsem mu a mlžil, že se omlouvám, ale z náhlých důvodů se musím stěhovat do Skotska. Snažil se mě přemluvit a výrazně mi zvýšil můj plat. Stavbu jsem Joskovi předal, dostal odměnu a odjel do Prahy, abych v lednu 1989 odjel do Brazílie.