1. Severní okruh (S. Paulo, Bahia, Pará, Pernambuco, Minas Gerais)

Čtvrtek 5.1. 1989 Swissair, S. P. Zcela výjimečně letím se Swissairem. To je ale poněkud delší historie.

Onehdy jsem na blint, jen tak z ulice, zašel za panem Miloslavem Černým do jeho kanceláře v Pařížské 11, kde zastupuje Swissair a domlouval se s ním, jak bych mohl od něj získat letenku. Je to sympaťák, fandil mi. Za pár dní to vymyslel. Právě se chystalo otevření nové linky Praha-Zürich s novým letadlem Fokker. On mi nabídne zahajovací společenský let a já napíši o tom velký článek do Světa v obrazech, kam jsem pravidelně psal. A tak jsem letěl do Zürichu, kde jsem se po mnoha letech sešel s kamarádem a spolužákem z gymplu Frantou Bodlákem. Pak jsem jej už nikdy neviděl, škoda, byl to fajn kámoš. I zpáteční let do PRG se vydařil. Potom jsem však musel přesvědčit šéfredaktora Hrabicu, komunistu, aby mi reportáž z letu uveřejnil, i když to byl článek zjevně propagující „zahnívající“ Západ. Byly to nervy, článek však vyšel a já mám zpáteční letenku PRG-São Paulo-PRG. Prý to údajně za mně schytal, ale asi ne moc, protože ledové kry komunismu už začaly hodně praskat. Při přípravě k cestě mi maminka všívala různé vnitřní kapsy pro pytlíčky dolarů.

Za hodinu dosedáme v Klotenu, první mezipřistání. Decinku francouzského červeného a pár čokolád z letadla mám na skoro tři hodiny čekání. Kloten se mi zdá poněkud vylidněný. Když se v 9.00 rozsvítí zelená světýlka u SR 144, zvedne se jen pár lidí. Každý je trochu unaven a tupě zírá kolem. Čekají mně poslední chvíle se zajištěnou stravou, pak se uvidí. Přemýšlím stále o mé brazilské trase. Však se to nějak samo vyvine. Gate B33 se pomalu plní, velké nápisy No Smoking nebrání několika jednotlivcům, aby si spokojeně dýmili. V každém čekacím vstupu jsou opět toalety a telefony. Stále převládá němčina. WC je samozřejmě elektronicky řízené, i když toalety na dálnicích NSR je trochu bída. Začíná míšení ras. Přede mnou stojí ve frontě do chobotu k McDonnell Douglas DC-10 Brazilka jak vyšitá, pleť jak mléčná čokoláda, kterou jsem právě snědl – tu od Swisairu. A za mnou Němka nebo Švýcarka, vyschlá jak Maria Reiche na nazkanských pampách. Sedím na 26 H a vedle mě Švýcarka jak poleno, babička, která letí do São Paula jako já, ani slovo v jiné řeči.

Je 9.00, ale v Riu je 7.00 a 27 C. Je zajímavé, že při klesání k mezipřistání se rozeřvaly všechny malé děti. Jakoby cítily jistou dramatičnost okamžiku. První kopce kolem Ria mezi oblaky, klesáme na 4.000, mezi mraky jsme v 1.800 a rychlost klesá na 450 km/hod. Corcovado, Pão de Açúcar, most přes mořskou zátoku Ponte de Niterói z výšky 500 metrů. Rychlost 350 km. Mezi mraky se temně lesknou mořské zátoky, slunce ještě neprorazilo hradby mraků, Ilha do Governador je na dosah. Dosedáme v rychlosti 300 km/hod perfektně, měkkce, což si vyžádá potlesk pasažérů. V Ženevě to bylo o hodně horší. Venku to na člověka padne. Tropy.

Víš odkud je nejlepší pohled na Rio, ptají se Cariocas? Kdepak od Krista na Corcovadu či z Cukrové hmole, kde jsou stále mraky turistů. Z Niterói. Já však říkám ze zaoceánské lodi při vjezdu do Guanabarské zátoky, kdy se mi to poštěstilo v lednu 1969 na palubě lodi Rio Tunuyan na lince Le Havre-R.J.-S.P.-B.A.. Most do Niteroi tvořící s Riem dvojměstí se klene nad zátokou, lodě čekají, aby mohly proplout pod nejvyšším obloukem ve středu. Z letištní plochy září rudá barva hlíny a zelená tráva. Národní barvy svítí k přistávajícím návštěvníkům. V noci nad Atlantikem jsem měl sen, jak letím v letadle, které to střihá pod tramvajovým vedením a tu se náhle před námi objevil kostel. Pilot to zvedl do vývrtky směrem nahoru, takže jsme seděli vzhůru nohami. Pak jsem si přesedl dozadu, a když jsem se uvelebil, tak mi něco chtěla stewardka,tedy opravdu stewardka Swissairu. Budila mě, zda chci juice a abych pustil paní vedle mne na WC. To už bylo ráno.

Prší. Přistáváme na mokrém letiště nedaleko Campinas, 80 km od São Paula. Čeká mně PoměnVébr, který prodává do Brazílie, i pro indiány, skleněné korálky z Jablonce N/Nisou. Takže to začíná. Sedí v kanceláři Omnipolu Brasileira, Rua Achiles Orlando Curtolo 467/499, tel. [phone], kterou tady vede Stanislav Buřival, generální ředitel v Praze je pan Daňhelka. Na začátek mám přes ně zajištěný nocleh v hotelu. Tráva je čerstvě zelená, většina osobních aut jezdí na alkohol. Je sice o něco lacinější, ale zase se více spotřebuje, takže to vyjde nastejno, ale z ekologického hlediska je to údajně o hodně lepší. Výfukové plyny nejsou tak nezdravé a zvlášť v S.P., které stále roste, je to důležité. S.P. před třemi lety postavilo další letiště. Zóna franca v Manausu prý stagnuje, jasně, kdo by tam jezdil nakupovat, když ceny letenek stále stoupají. Před osmi lety nastal boom, to ceny nebyly tak velké. Vyplatilo se tam zajet na pár dní, nakoupit něco z rádií, televizí, fotokamer, apod., a pak doma prodat dráž. Dnes už to není pravda. Ráno se mění dolar za 1.200Cr., na druhý den 1.250 a večer 1.290, říká Poměn a v době příjezdu je to už 1.300. Co s tím? Nejlepší kurz je v S.P., ovšemže černý! V Riu se dolar levněji nakupuje a dráž prodává, protože tak černé agentury obírají turisty. V S.P. je však obchod, bankovní centrum, větší pohyb a obrat, a proto se tu dolar vykupuje za víc.

Co bych tu chtěl v S. P. vidět? Univerzitu, Butantan, výstavní centrum, parky, sertanistu Orlanda Villas Boas, Capão Bonito. Kam musím volat a zařizovat? Firmu Tibiriça a jejího šéfa Eduardo de Lago (známe se z roku 1980 z jednání od Art Centra s jeho společností Arquitetura e planejamento Ltda, Rua Carlos Steiner 58, 288-4006, 285-6681, casa 211-0717), známou Lyciu Montebelo z Ribeirão Preta, konzula Pavla Schrbeného v Recife, advokáta Trevisana v Curitibě (přítel Vladimíra Kozáka), bývalého vyslance v Praze Jóira Daustera z Itamaraty v Brasília, kamarády Nelsona Pereira v Riu, Ruye Alvese, také v Riu z pražské firmy Lusiana kvůli letům s FAB. Nesmí zapomenout Veru Álvaro rozenou Horáková z Klatov, Fany Goldbergovou a doktorku Hartmannovou také v Riu. Ale především Lycii Montebelo. Má tu totiž sestřenici Glorinhu, a já tuším, že zřejmě bude časem můj nejdůležitější „pevný bod“ v Brazílii. Bydlí v čtvrti Aclimação. Právě se dozvídám, že nedávno zabili, či spíš zavraždili Chico Mendese, ochránce amazonských lesů. Pobouřilo to celý svět. Musím jet do Xapuri v Acre, abych se mu poklonil.

Z následující debaty vyšlo, že v neděli jedeme s Poměnem na výlet. Zahrajeme si nohejbal, navštívíme churrascaría a nějakou továrnu. Inflace je tak šílená, až 1000%, takže se počítá na fiktivní měnu OTN. Co to opravdu je?? Obrigação do Tesouro Nacional. Prší, první procházka, cítím, jak se mi vracejí vzpomínky z 1969: otevřené obchody, vše na ulici, sladká vůně výfukových plynů, úzké uličky a vysoký pohled vzhůru. Měním 50 dolarů v kurzu 1:1310. Bydlím v Residence del Rey na Rua General Jardim. Večer se mi neradí, abych se tu příliš procházel. Jsou tu právě uličky, kde loví mužský nalíčený za ženský. Už se tu stal přepad s injekční stříkačkou s krví nakaženou s AIDS! Večeříme čínu, jeden bohatý chod masa je za 3.300, tedy za 3 doláče. Je zákaz lovení krevet a langust, aby se rozmnožili. K snídani ananasový meloun, vodní meloun, tři dávky kávy s mlékem, šunka, máslo, sýr, marmeláda, houska, vše za 32.400 Cr.

Trh v Aclimação! Těch ryb! Corvina, pargo, platýz, bagre, sepie, chobotnice, úhoři, espada, camarões. A toho ovoce! Banana preta, banana maçã, banana nanica, maracujá, laranja pera, laranja lima, mamão, melão mossoró, manga, tamarindo, lichia. Umytá zelenina seřazená do úhledných řad, nebo navršená do pyramid láká vše koupit. Staré paláce jsou jakoby sešlé věkem a plísní, ale jsou to svědkové minulosti a za nimi i mezi nimi rostou mrakodrapy obytných domů a firem. Každý z nich se sám jako prst zvedá vzhůru, z balkónů visí traviny, květy, stromky, palmy, zeleň je všude. Brazilci nevědí, co mají, bohatství předzahrádek souzní s džunglí Amazonie. V parku Ibirapuera stojí socha Cabrala, děti si tu hrají s kachnami, někdo se snaží lovit v rybníku. Parlament státu S.P. a o kus dál Museum Folklóru a Aeronautiky, je tu i výstavní pavilón Pavilhão Bienal, mezi vysokými stromy, agávemi a palmami jsou dětské houpačky, hřiště. Jsou prázdniny. Většina lidí S.P. je u moře nebo v horách. Nejlepší jsou pohledy z mostů na Av. 23 de julho. Av. Paulista je plná bank a nadací, ale i Muzea moderního umění. Starých paláců kávových baronů je tu už málo, z jednoho si McDonald udělal restauraci. Stromy jsou v květu, modré, žluté, oranžové! Byli jsme i v muzeu Lasar Segall, ale hlavně proto, že to je vila postavená známým architektem Gregorim Warchavchikem a hustě obrostlá stromy a zelení. Často se staví společenství několika domů , condominium, s garážemi v podzemí, uprostřed s parkem, hřišti a bazény, vše ohrazeno a hlídáno. A mezi moderními vysokými domy se motají staré domky červené, modré, zelené, některé ozdobené i barevnými kachličkami. Byt, velice slušný v 12. patře, je za 3.000.000 cruzeiros. Je sobota, zdá se, že tu panuje klid a pohoda.

Železný most Viaduto Santa Ifigênia získal nové pestré barvy, zelenou, zlatou a červenou a ztratil bývalý rez. Pěší zóna pod mrakodrapy, Banco do Brasil, Banespa, Itaú je plná neonů, obchodů, ale i pojízdných vozíků s vařenou kukuřicí za 180 Cr. Bankovní úředníci i odrbaní chudáci sedí podél skleněných stěn bank, kde ti odrbanci budou i spát. Pod Viaduto do Chá je rozkopaná třída Vale do Anhangabaú, kde se staví metro. Na konci viaduktu je velký betlém, kolem kterého proudí davy lidí, ale málokdo se v tom spěchu zastaví. Z tradičních koček žijících v parku před divadlem jsou už jen zbytky, není tu totiž žádný klid, dole jsou jeřáby, stavební stroje a kolem dokola ohrady natřené na modro. Nadjezdy a podjezdy se derou všude a pohlcují město a do toho metro, které se tu začalo stavět pozdě. Silnice bojují o prostor, domy a lidé také. Kdo vyhraje? Kolem přijíždí autobus 548 G, za ním 826 I. Mraky jsou nízké, jen jen pršet. Všichni se tu zlobí na počasí. Kouzelník kouzlí se šátky, mizí mu v rukou. McDonald sídlí naproti Městskému divadlu, ale i na Av.Paulista. Dere se všude. Divadlo se ztrácí pod krychlí Mitsubitchi Electric a banky Itauí se světelnými digi hodinami. Divadlo se přestavuje, na jednom sloupu je plakát s inzercí hledající pomocné číšnice za 125.000, zatímco jedna káva stojí 200, cappuccino 660, caldo de caňa 350, suco de abacaxi 500, jedna jízda metrem 115, dvě jízdy 220. Fotbalista vypráví o svém umění, křižuje se, promlouvá k míči a pak hlavičkuje o hlavu i o kolena 50x, 100x, 150x. Pozorující chodci, opravdu i ti chudí, mu dávají do vysoké papírové bedny peníze. Kruh lidí vracející se z práce má tak povyražení. Jinde o kus dál, někdo přednáší z Bible. Pěší zóna je lemována plnými černými a modrými plastovými pytly s odpadky, které asi přes noc zmizí. Drogy tady nejsou takový problém jako v USA, jen trocha marihuana (maconha) prý nikoho nezabije.