Země Zunn - Strážce - 8. Zlo ukryté v jeskyni

„Archibalde, řekneš mi něco bližšího?“ vykročil král v ústrety kouzelníkovi se zachmuřeným čelem. „Samozřejmě, veličenstvo. Snad by bylo lépe, abychom se na to posadili. Rád bych se také něčeho napil a pak ….musíme to samozřejmě dát na vědomí i ostatním Strážcům země Zunn a panovníkům všech říší. Král zazvonil na sloužícího a tiše mu dal nějaké příkazy. Potom se obrátil ke svým hostům a pokynul jim ke dveřím. „Pojďte, prosím, posadíme se v zeleném salonku. Poslal jsem pro nějaké občerstvení, myslím, že bude třeba udělat některá ochranná opatření. Ihned vyšlu královské orly do ostatních akád, abych varoval všechny říše před nebezpečím.

A kde máte své mladé pomocníky, Archibalde?“

„Plní velice důležitý úkol v Lese vichrů, rozhodně je teď nemohu odvolat. Přinesou nám posléze určitě velmi užitečné zprávy a tady by mi momentálně nebyli nic platní.“

„V Lese vichrů, v tom nebezpečném?“ zajíkal se Vilém, „kdo tam je ? Myslel jsem, že tam nikdo nesmí.“

„ Jen čarodějové, Viléme, jen čarodějové tam mohou vstoupit. A to ještě jen v případě, že je to nanejvýš nutné. Mí mladí pomocníci, které dosud neznáte.“

Konečně se všichni usadili v malém útulném salónku, do nějž zešikma dopadaly pozdně odpolední sluneční paprsky. Dva sloužící hbitě zaplnili stůl podnosy se sušenkami, košíčky s ovocem a džbány lahodných ovocných moštů všech barev.

„Do večeře musíme vše vyřešit. Prosím ,Archibalde, vypravuj,“  pokynul král vlídně rukou a na všechny se mile pousmál.

Kouzelník si ztěžka oddechnul. Dlouze se napil mamurrové šťávy a zamyslel se.

„Budu muset začít od úplného začátku, abychom mohli sledovat vývoj událostí. Tak tedy ….Před nějakým časem jsem v Živé knize vyčetl, že zlo se má po mnoha a mnoha letech znovu probudit… a že je nutné co nejdříve do země Zunn přivést nového Strážce, který má velkou duševní sílu čelit zlu mocných poslů -  zlu Trimoru  – i když ještě není plnoletý. Vše však ukazovalo k tomu, že to nebude dříve než za dvě až tři léta.

Ano, mluvím o tobě, Viktore,“ pootočil hlavu na chlapce.

„ Čaroděj, který se na vzdáleném hradě Satandorfu na samotném konci Lesa vichrů probudil, musí sesbírat sílu zla , aby mohl opustit bezpečí svého hradu. K tomu účelu mu slouží mocné kouzlo Trimoru, tedy tři mocná a zlá kouzla, které vyšle mezi lid Země Zunn. Čím více zlá kouzla zabijí lidí, tím více poroste síla Axiona Zlomorda.

A ty , Viktore, máš ve svém srdci tolik síly, že nejméně z jedním sluhou Trimoru jsi mi schopen pomoci. Axion je velice mocný černokněžník, a proto musíme počítat s tím, že jeho kouzla budou složitá a budu potřebovat statečného a odhodlaného pomocníka, abychom společně čelili jeho síle.“

„Myslíte, že to dokážu, Archibalde? Jsme tu teprve třetí den, o zemi Zunn skoro nic nevím. Hromadu věcí spíše jen tuším.“

„No páni,“ podepřel si Petr bradu.

„To je právě ono, chlapče,“ pousmál se kouzelník, „všímám si celou dobu tvých postřehů, tvých myšlenek a samozřejmě …….. tvých schopností. Slyšel jsi volání Živé knihy a věř mi, ….to není zcela běžné. Tuhle schopnost mají jenom kouzelníci a během několika staletí se našli jen dva mezi našimi Strážci z vašeho světa, kteří slyšeli její hlas.“

„Ty brďo,“  procedil mezi zuby Vilém.

Archibald se zhluboka nadechl.

„Když se kdysi před mnoha staletími černokněžník po takovém jednom uspání probudil, trvalo několik let, než byl schopen poslat své zlé kouzlo na zemi Zunn. Proto i ty ses měl u nás nejprve rozkoukat a pomaličku jsem tě chtěl seznamovat s tvým úkolem. Zdá se však, že Axion našel silného spojence, neboť je probuzen teprve čtyři fatony a jeho sluhové jsou už mezi námi.“

„Jakého silného spojence?“ zeptal se Viktor.

„Něco….nebo někoho velmi zlého,…kdo mu dodal sílu potřebnou k vytvoření Trimoru.

Musíme se postavit třem mocným a zlým kouzlům, Viktore.“

„Jdu ihned vyslat orly s poselstvím,“ vyskočil král Rozamin ze svého křesla, „ale vy se zatím v klidu občerstvěte.“

Faragon i děti bezděčně vstali od stolu a uklonili se odcházejícímu monarchovi. Pochopili, že i jeho úkol, starat se o zemi, aby jen kvetla a zabránit příchodu nebezpečí, je velmi nesnadný.

Konečky prstů potom všichni zalovili v míse sušenek, ale sousta jim zadrhávala v hrdle.

„Jděte si všichni odpočinout na zahradu nebo do svých pokojů,“ pokusil se čaroděj o chabý úsměv, „a za dvě hodiny se sejdeme u večeře. Já si zatím musím nachystat vše potřebné na cestu. Po večeři vyrážíme,. ..Viktore.“

Kdyby v té chvíli do Viktora uhodil blesk, necítil by se o nic hůře. Na druhé straně se  v něm ale zvedala vlna odhodlání a úžasný pocit důležitosti. Kamarádi na něj zírali s otevřenou pusou.

-

Na Podhradín , malou osadu, se snášelo zlověstné šero.

„Řekni všem, ať ke dveřím, oknům a do komína vloží branetový list. Tady máš celý váček, vystačí pro všechny a na oplátku bych si vzal od tebe Lektvar trojí ochrany.“

„Ale, Archibalde, ten má omezené možnosti a účinkuje jenom hodinu.“

„To já přece vím, Framino, ale na této výpravě nám pomůže cokoliv. Živá kniha mi prozradila vše, co mohla. A dál se musíme zařídit sami.“

V  rozlehlé kuchyni to právě  teď vypadalo jako v alchymistické dílně. Všude se kupily sáčky a krabičky s různými bylinami, olejíčky a mastičkami,  lahvičky s  tekutinami, mletý prach bůhví z čeho, kousky hub a lišejníků, sušená kůra z rozličných stromů a další hromádky všeho možného, po jejichž původu vůbec neměl chuť Viktor pátrat.

„Koně,“ vykřiknul náhle Faragon a vytrhl tak chlapce ze zadumání.

„Starej už ti pro něj šel, pane. Nikdy ti nepřestanu být vděčná, co pro naši zem i pro mou nebohou Kalipu děláš. Její děti i vnuci chystají na zítřejší den pohřeb i s hostinou, jak se patří.

Jenom nám , prosím, přivez….. její ……tělo.“

Žena se znovu rozplakala tak srdceryvně, že musel Viktor vyběhnout před domek. Náhle však k němu ze stínu vykročil starší muž vedoucí nádherného bělouše. Chlapec se ukrutně lekl, že ve zmatku prudce ustoupil dozadu a narazil do čaroděje právě vycházejícího z domu.

„Tak tady vám ho vedu,“ zachraptěl mužík, „a támhle u stromu je druhý i s dekou …. na ….Kalipino tělo.“

Viktorovi při jeho slovech tuhla krev v žilách.

„Naskoč, Viktore,“ ozval se za ním hlas. Faragon už seděl na hřbetě bílého oře  a podával chlapci pomocnou ruku.

„A ty mi podej uzdu toho druhého,“ zavolal na mužíka.

Viktor se trochu rozběhnul, protože na koně nasedal poprvé v životě. Archibaldova  pevná paže mu však pomohla s lehkostí do sedla.

Stará Framina vyběhla z domku a podávala každému malou lahvičku na šňůrce.

„Když se budeš cítit ohrožený, polej se s tím trochu. Je to Lektvar trojí ochrany,“ a stiskla Viktorovi ruku.

Vystartovali tak rychle, jako by kůň nenesl dva lidi, ale dvě peříčka. Viktorovi se až zatajil dech a jen se pevněji chytil čaroděje a zamhouřil oči. To se ale zdálo být ještě nepříjemnější, protože mu připadalo, že se vznáší. Chvíli nevěděl, co je horší. Jestli zvednutý žaludek se zavřenýma očima nebo zjevné točení hlavy při sledování ubíhající cesty závratným tempem.

Propána, co je to za koně ? Proběhla mu hlavou myšlenka a vzápětí začal oř zpomalovat, až zastavil zcela u úpatí menší hory. Faragon seskočil a pomohl dolů i roztřesenému Viktorovi.

„To je hora Naxus, osadníci ji říkají Bílá, protože za slunečního svitu jiskří na jejich svazích mezi trsy trávy téměř bílé oblázky křemence…….. A ten kůň….. je z nejlepších šlechtěných koní tady v zemi Zunn. Vím, že jsi na to myslel na jeho hřbetě.“

Oba popošli blíže a v úkrytu za keři se objevil temný vchod do nitra hory.

„Je to Bílá jeskyně, zasvěcená dobrým kouzelníkům a posvátná pro všechny, kdo do ní vstoupí. Zlo tady nemá své místo, ale pokud proniklo až sem, muselo se tak stát proto, že někdo ze zasvěcených zradil.“

„Tomu nerozumím, Archibalde,“ zamračil se Viktor.

„Někdo z kouzelníků, ať už vědomě nebo nevědomky, přivedl zlo s sebou do jeskyně a tím narušil její ochranu. Zatím si nejsem jistý tím, kdo to byl, ale věřím tomu, že ho co nejdříve odhalím a potrestám.“

Vášnivost, s jakou pronesl čaroděj tato slova nezanechala Viktora na pochybách, že to myslí naprosto vážně.

„Axion Zlomord byl dvakráte  poražen a  dvakráte uspán mým předchůdcem Rabenem Longbunem. Ovšem, když se ho podruhé pokusil uspat, nedokázal zabránit černokněžníkovi, aby nezabil jeho přítele a následovníka Sativika Moudrého. Teď bude na mě, abych ho uspal znovu na několik staletí, protože způsob, jak ho zabít dosud nikdo nenašel.“

Chlapec cítil srdce až v krku, ale také velké odhodlání pustit se do boje se samotným satanem. Faragon mezitím poodešel kousek stranou a s rozžatou lucernou se sklonil k zemi několik metrů od Viktora.

„Podej mi deku z hnědáka,“promluvil s přidušeným hlasem.

Viktor se necítil příliš statečný, když se přiblížil do blízkosti mrtvého těla ženy. Její tvář byla zkřivena hrůzou a i ve svitu lucerny viděl na obličeji a krku hluboké smrtelné krvavé rány.

„Musíme si pospíšit,“ zamumlal víceméně pro sebe čaroděj. „Ubohá, …neměla tušení, že démon má nejvíce síly mezi půlnocí a svítáním.“

Hlavou pokynul Viktorovi, aby jej následoval. Vchod do jeskyně se klenul do oblouku a v záři lucerny podivuhodně světélkoval.

„ÁRDEO,“ zvolal Faragon a udeřil svou holí o zem. Náhle se její hlavice rozhořela jasným plamenem.

Když prošli úzkým průchodem, otevřel se před nimi velký prostor. Faragon znovu udeřil holí o zem a namířil její hlavicí postupně kolem celé jeskyně. Jedna za druhou se rozhořely louče na zdech a uprostřed v záplavě světel se vyloupl ze tmy podlouhlý oltář. Kupily se na něm roztodivné pohárky, suché květy, drobné mince a flakonky  a na zvláštním vyvýšeném místě trůnila velká červená kulatá kniha. Byla zamčena maličkým zlatým zámkem a čaroděj si očividně vydechl úlevou.

„Nedostal se zřejmě až tam, kam chtěl. V knize pamětí jsou zapsána jména všech čarodějů a koneckonců, ty on dobře zná, ale ….také jména všech …… všech Strážců. Všech třicet šest, i s tvým jménem, Viktore. Byla by to katastrofa, kdyby se dozvěděl vaše jména, protože kdyby se mu podařilo lstí nebo násilím přimět byť jediného z nich, aby se přidal na jeho stranu, mohlo by to způsobit nedozírnou pohromu. Ani na to nechci pomyslet.“

Bedlivě přejížděl očima celou obrovskou jeskyni, místo vedle místa, a pomalu přistupoval k oltáři. Jeho pohled bezděky sklouzl na zem a náhle prudce a bolestně sykl.

Viktor velmi rychle odtušil, že nalezl to, co hledal. Přiběhl blíž, aby uviděl, co natolik rozrušilo mocného kouzelníka.

„NE !!“ zaduněl Faragonův hlas mezi kamennými zdmi.

„OBRÁTIL PENTAGRAM! Podlostí  si otevřel přístup do posvátné jeskyně a mohl by tady udělat nenapravitelné škody, kdyby se sem jednou sám dostal osobně.“

„Bojím se, že tomu moc nerozumím,“ zmateně zakuňkal Viktor.

Čaroděj chvíli vypadal, že přítomnost chlapce příliš nevnímá.

„ Pošpinil to nejčistší, co tady bylo,“horlil Faragon.  Jeho hlas burácel jeskyní a Viktor se rozhlížel s obavami kolem sebe. Konečně se na něj kouzelník otočil.

„Pentagram je symbolem všech čarodějů a pokud pěticípá hvězda směřuje špičkou nahoru, pak značí dobro. Je znamením bíle magie. Obrácená hrotem dolů se však stává nástrojem v rukou zla, pomocníkem černé magie, démonů a vyvrhelů.

„A my ten Pentagram musíme o půlnoci zase otočit špičkou k oltáři, Viktore.“

V rohu, za hromadou kamení se náhle ozval rachot. Rychle a nečekaně vyskočila do světel loučí černá příšera se žhnoucíma očima a vrhla se přímo na chlapce. Ve stejném okamžiku, kdy mu netvor dopadl na hrudník a hoch se kácel k zemi, mu do obličeje stříkla sprška nějaké tekutiny. Viktor koutkem oka stihnul postřehnout bleskový Faragonův pohyb a pak už jen zahlédl bílé tesáky, které ucítil v těsné blízkosti své tváře. Už jsem mrtvý, pomyslel si a zavřel oči. Ucítil ale jen tupý náraz a zuby zvířete se svezly po něčem velmi tvrdém se zvonivým zvukem. I přes obrovskou úzkost dokázal alespoň pootevřít oči. To není možné, vždyť ho to kouslo . Bezmyšlenkovitě si sáhl po obličeji. Překvapená obluda velmi rychle obrátila svůj výpad vůči Faragonovi. Sekla obrovskou tlapou po jeho paži a roztrhla mu rukáv. Čaroděj uskočil stranou a zkrvavenou rukou pevně stiskl hůl .

„LUPUS PULVIS,“

Uprostřed druhého útoku se netvor rozsypal na prach.

„Co to….co…..co….to …bylo? Ještě….přeci není půlnoc,“koktal vyděšeně Viktor.

„To ? To nic nebylo,“ podíval se Faragon přes obroučky brýlí na chlapce a začal šátrat pod pláštěm. Vytáhl flakonek s nějakou vodičkou a potřel si poškrábanou ruku.

„To že nic nebylo ?!“zařval Viktor

„Jen bahenní vlk, asi sem dovnitř zalezl přespat, no a my jsme ho poněkud vyrušili. Ve volném prostranství v lese neútočí, ovšem ……když se cítí být zatlačen do kouta, stává se z něj pěkná bestie. Byl by ti prokousnul hrdlo jediným stiskem.“

„Jak to, že mě nemohl kousnout?“

„Stříknul jsem na tebe trochu Lektvaru trojí ochrany, no a tvůj obličej byl rázem jako ze železa,“ otíral si stále Faragon poškrábanou ruku.

Viktor s podivem pozoroval, jak se škrábanec na čarodějově ruce zatahuje, až ho pokrýval jen tenoučký stroupek.

„Zítra to potřu znovu, a nic tam nebude,“ řekl honem, když zachytil chlapcův pohled.

„Je to výtažek z dvoulistníku. Desetkrát rychleji umožňuje hojení ran.

Viktor jen beze slova rychle zamrkal.

„Co teď budem dělat, Archibalde ?“

„No….do půlnoci, tedy do dvacáté šesté hodiny zbývá ještě celých pět hodin. Co jsem potřeboval vědět, to jsem viděl. Rozděláme si oheň kousek od jednoho časostromu a domluvíme se, co dál. Sem se vrátíme až půl hodiny před půlnocí.“

„Oba vyšli ven. I když bylo léto  a slunce chodilo velmi pozdě spát, touhle dobou v lese u jeskyně už bylo dosti značné šero. U podivného rozložitého stromu se silnými větvemi rozdělal Faragon ohníček. Malý bochník chleba a kousek pečeného masa, který dostali

s sebou, jim teď přišel vhod. Čaroděj pokrájel na plátky ještě lahodnou zeleninu a v malém kotlíku připravil bylinkový čaj.

„Ten ti dodá klidnou a vyrovnanou mysl, Viktore. Vypij ho, kolik můžeš.“

Faragon však náhle vyskočil od ohně a přiložil si konečky prstů ke spánkům a zavřel oči. Viktor sledoval toto jeho podivné počínaní beze slova a se zájmem. Trvalo jen chvíli, než se znovu posadil a s úsměvem se podíval na chlapce.

„Milý hochu, nic podivného, volal mě králův prsten a já mu podal zprávu, že jsme v pořádku a připraveni.“

Oheň praskal, tma byla stále hustější a pečené plody pukavice, které teď Faragon obratně lovil z ohně, chutnaly báječně. Kdyby je nečekal boj, mohl by se tento provoněný večer považovat za nádherné letní dobrodružství.

-

„Podívejte,podívejte,“ vyskočil od stolu Petr, který seděl králi nejblíže.

Prsten na ruce panovníka se rozzářil jako malá lucernička a zelená záře drahokamu úplně zastínila světla svící.

„Naši drazí přátelé nám dávají o sobě vědět, pojďte se  podívat,“vybídnul král  Rozamin malé hosty, když uviděl v jejich očích ukrutnou zvědavost.

Děti se nesměle shlukly kolem krále a nahlížely mu přes rameno na velký drahokam prstenu. Světlo pomalu sílilo, až najednou vytrysknul z prstenu zelený obláček dýmu uprostřed se objevil vzkaz.

JESKYNĚ BYLA NARUŠENA ZLÝM KOUZLEM . O PŮLNOCI JDEME DO BOJE. JSME V POŘÁDKU A ČERPÁME SÍLU Z BYLINKOVÉHO ČAJE. PŘEJTE NÁM  ŠTĚSTÍ.

Obláček dýmu se nasákl zpět do prstenu a jeho světlo zcela pohaslo.

„Nezbývá, než dočkat rána a doufat, že se naši přátelé v pořádku vrátí.“

Sotva to král dopověděl, ozval se prudký náraz do okenní tabulky a děti vykřikly.

„Nebojte se, to se vrací královští orli z jednotlivých akád,“ uspokojil král děti a otevřel okno. Ze tmy vlétl dovnitř obrovský orel. V zobáku nesl stočenou ruličku kulatého papíru z emuna. Panovník rychle rozbalil vzkaz z Říše vod a nahlas četl.

Posílili jsme stráže o čtyři mladé čaroděje, kteří vyučují magii v naší Velké škole. Nastavil jsem prsten na zvýšené nebezpečí. Víc zatím udělat nemohu, doufejme, že moudrost kouzelníka země Zunn a čaroděje I.řádu Archibalda Faragona překoná všechny nástrahy a pasti. Budeme se mu snažit pomáhat dle jeho pokynů, jak jen to bude možné. Přeji vám všem mnoho klidu ve vašich srdcích a posílám srdečné pozdravy našim mladým návštěvníkům.

Král Lamarén, IV.akáda

Během chvilinky se téměř neslyšně snesly doprostřed sálu otevřeným oknem perutě dalšího obra. Děti jen s úctou a otevřenou pusou couvly až ke zdi. Zpráva , kterou donesl, byla podobná té první.

Do sálu vběhla ustaraná královna Patila.

„Herbion nemohl usnout, drahý, proto jsem se tak zdržela. Jaké zprávy přišly od našich přátel?“

Světlé vlasy , které se teď královně valily v rozpuštěných proudech přes ramena až do pasu, zářily v odlesku svící jako roztavené zlato. Maličká vráska uprostřed čela a stažené koutky úst dosvědčovali, kolik přemáhání ji dalo být co nejvíce statečná. Král ji stručně informoval o všem, co se stalo a královna otočila svůj pohled na děti.

„ Měli byste si jít odpočinout, hrad je dobře střežen a tím, že zde budete sedět v úzkosti, nikomu nepomůžete.“

„Její veličenstvo má pravdu. Vy jděte odpočívat, já počkám na posledního orla,“přikývnul král a zazvonil na sloužícího. Se stísněným pocitem a bez jediného slova procházely teď děti dlouhými chodbami zámku až do svých pokojů.

„Stejně neusnu,“procedila Patrika mezi zuby přede dveřmi svého pokoje.

„Myslíš, že my ano? Když víme, v jakém je Viktor srabu?“vztekle vyštěkl Vilém.

„Musíme se o to alespoň pokusit,“smířlivě dodala Nat.

„Dobrou noc.“

„Dobrou.“

„Dobrou.“

-

„Na, tady je poslední, vidím, že ti opravdu chutnají,“musel se usmát Faragon, když podával Viktorovi poslední lusk pečené pukavice.

„A co budete mít vy?“

„ Já? Děkuji, jsem úplně plný. Do půlnoci nám zbývají už jen dvě hodiny, musím být taky trochu pohyblivý, než se vydáme do jeskyně.“

Postavil se a oprášil cestovní plášť.

„Ničeho se neboj, bažinný vlk bylo jediné velké zvíře v celém okolí. Už jsem svými myšlenkami prozkoumal celý les. Kromě nás je tu poblíž už jen párek veverek. Myslím, že vše živé vzalo instinktivně nohy na ramena……….Musím ještě něco zařídit.“

Čaroděj se otočil a odešel do tmy. Viktor pak jen uslyšel zaržání koně. Netušil, co u nich Faragon dělá, a neviděl, jak ubohou ženu zabalenou do deky přivazuje na hřbet koně, a že ho s příkazem – vrať se domů –posílá ztemnělým lesem.

„Pro všechny  případy,“ zašeptal si tiše sám pro sebe čaroděj. Potom se mlčky objevil u dohasínajícího ohně a přiložil pár polínek.

-

„Viktore, chlapče, probuď se!“

Seděl u moře.Slaná voda mu omývala kotníky a za zády mu praskal oheň. Byl tam sám, na celé pláži…jen on jediný.Kde se tu ten člověk vzal? Před chvílí tu nebyl, ale…vždyť ho zná. To je …

„No tak, prober se, zbývá půlhodina do půlnoci, musíme se připravit.“

„Viktor konečně otevřel oči. Pláž byla pryč, moře bylo pryč a nad ním se skláněl Faragon s velkou nachovou svící v ruce.

„Usnul jsem!?“ vyskočil na nohy, když se rázem upamatoval, kde vlastně je.

„To je v pořádku, spal jsi skoro hodinu a půl. To je dobré, budeš mít více síly, teď jen tohle vypij,“ ukázal čaroděj  bradou na hrneček s nějakým nápojem.

„Co to je?“

„Nápoj z batanových hlíz. Je to lék a navíc dodává sílu. Z batanových hlíz se mele po vysušení taky mouka a přidává se do některého pečiva. Takový koláč nebo chléb je pak dobrým posílením pro ty, co mají těžkou práci“

Viktor se natáhl po hrnečku a Faragon dál pokračoval s přípravami. Právě potíral velkou nachovou svíci nějakými rozmačkanými bobulemi a mumlal nějaké zaříkání.

„K čemu to všechno je?“ rozhlédl se Viktor , když položil dopitý pohárek k nohám a ukázal na svíčku, zlatou dýku a číši, lahvičku a malý váček.

„Všechno má své místo, můj milý mladý příteli. Purpurová svíce mi odhalí více z neviděného a při našem rituálu pomůže odstranit zlo  a osoby v magickém kruhu ochrání mocným kouzlem. A to budeš právě ty, ten v kruhu.“

Viktor se jen prudce nadechl.

„Dále,“ pokračoval Faragon, „ v lahvičce je Fiolový olej, kterým, když potřeš své tělo, stane se pevnějším. Svaly budou ztuhlé, tvrdší  a to tě částečně uchrání před zraněním. Ztlumí to dopad každé rány, kterou bys utržil, potřeme si s ní oba paže. Ty nastavuješ v boji nejvíce.“

Čaroděj tak hned učinil.

„No a v neposlední řadě je tady kalich, ve kterém je posvátná voda z Alabastrových skal z Říše země. Vše jedovaté, co v této vodě omyješ, svůj jed ztrácí. Použijeme ji na ruce

po skončení rituálu a poté s ním opláchneme celý oltář. Posvěcená dýka je na obranu před nadpřirozenem, protože obyčejná zbraň je vůči nim zcela neúčinná….a ve váčku…. Tam jsou ty nejcennější sušené byliny země Zunn.“

-

V jeskyni doposud hořely louče. Faragon bleskurychle obhlédl nejbližší okolí, kam jen v jeskyni dohlédl. Namočil kousek bílého drobivého kamene podobného křídě do kalichu s posvátnou vodou a kousek před pentagramem s ním nakreslil na zem neviditelný kruh.

„Kámen z Alabastrových skal,“ pozvedl ho k očím, „má posvátné vlastnosti. Postavíš se do kruhu, který jsem s ním nakreslil a v obou rukách budeš pevně třímat svíci. …..Nehneš se ani o jediný krůček…..a nepustíš ji. ROZUMÍŠ?“

Viktor jen roztřeseně přikývnul hlavou. Čaroděj ho ještě polil Lektvarem trojí ochrany, posypal bylinami ze sáčku a do rukou mu pevně vtiskl svíci. Po té se mu zadíval hluboko do očí a povzdechnul si.

„Jsi ještě tak mladý……Kouzlo, proti kterému budeme stát, je velmi mocné a zlé. Může svou temnou silou překročit hranice magického kruhu a bude ti stát tváři v tvář. Může se tě i dotknout. Ty však nesmíš uhnout ani upustit svíci, děj se co děj. Raději zavři oči….. Kdybychom zklamali, se Zemí Zunn  je konec. A pak by se pokoušelo najít cestu i do vašeho světa a ovládnout jej..…“

Prudce se otočil a rozložil na oltář vše , co si s sebou přinesl. Viktor z kruhu jen tiše přihlížel s třesoucími se koleny. Faragon se postavil kousek stranou a jeho mohutný hlas zaduněl jeskyní. Znělo to jako burácení bouře. Tuhle jeho sílu už Viktor znal, přesto ho zamrazilo, jaká síla z čarodějova hlasu vycházela.

„PŮLNOC PŘICHÁZÍ! NESMÍ TĚ VYDĚSIT NIC, CO UVIDÍŠ! V TVÝCH PAŽÍCH BUDE SÍLA A ODHODLÁNÍ. JEN TAK BUDE NAŠE DÍLO DOKONÁNO! PŘÍPRAV SE!“

Dunění ustalo .V jeskyni zavládlo ledově hrobové ticho. Faragon se s připravenou holí postavil do středu pentagramu s očima upřenýma na oltář. Viktor ucítil, jak mu na čele vyrazil

smrtelný pot. Křečovitě svíral svíci. Celé tělo mu zkamenělo.

Prudký závan ledového větru náhle uhasil všechny louče a jeskyni pohltila na krátkou chvíli absolutní temnota. Potom uslyšel tichý hlas.

„ÁRDEÓ.“

Faragonova hůl hořela přívětivým a jasným plamenem. V odlescích  ohně pojednou Viktor spatřil, jak z koutů vylézají slizké stvůry, které se začínaly stahovat kolem nich. Vypadaly jako krysy, které místo černé srsti byly potažené slizem. Ale jejich rozměry přesahovaly ovčáckého psa. Skoro by se vsadil, že viděl lidské ruce. Velké oči podlité krví svítily v odrazu světla. Kňučely a skřípaly zuby a Viktor by mohl odpřísáhnout, že nic tak ohavného a strašného v životě neviděl. Z hořící svíce mu odtékal vosk na sevřené dlaně, ale on to nevnímal.

„To jsou jen semiféři, z těch strach mít nemusíš,“ křiknul čaroděj a udeřil holí o zem.

„ÁRDEÓ ROTUNDUS“

V mžiku se kolem něj rozhořely plameny do kruhu a stvůra, která se přiblížila a dotkla ohně,  se s ošklivým zakňučením stáhla do pozadí. Faragon zatočil s holí nad hlavou a vykřiknul.

„SEMIFÉR PULVIS.“

A tvorové se rozpadli na prach.

Viktor náhle ucítil na své pravé paži prudkou bolest. Něco zaťalo své zuby hluboko do svalu. Ucítil i přes košili, že mu krev stéká po ruce a kape na zem. Ale o to pevněji stisknul svíci. Před obličejem se mu mihla obrovská tlama nějakého netvora. Rychle zavřel oči, aby ji neviděl. Faragona ještě stále svíral kruh z plamenů a Viktor zaslechl znovu jeho mocně znějící hlas.

„VÍM, CO TI DÁVÁ SÍLU A NEPŘEMOŽITELNOST! ALE DLOUHO TO TRVAT NEBUDE! CIRCUM VERTÓ! CIRCUM VERTÓ! CIRCUM VERTÓ!“

Chlapec se jen jedním okem odvážil pohlédnout , co se před ním děje. Zahlédl, jak se celý pentagram, na němž Faragon stál, začíná pomaloučku otáčet. V zápětí se ozval i příšerný řev a nestvůra skočila přímo po čarodějově hrdla. Šikovně se jejím zubům vyhnul. Stačila ho však velmi hluboce škrábnout svými drápy a chystala se znovu ke skoku.  Faragon se natáhl po dýce na oltáři. Pentagram se zastavil. Jeho špice znovu téměř směřovala k oltáři a oslabená nestvůra znovu zaútočila. Dopadla na nastraženou dýku a svalila se i s Faragonem na podlahu. V mžiku to zasyčelo a celé tělo zlého netvora se vypařilo. Několik dlouhých chvil bylo jen ticho …a tma. Oheň  v kruhu kolem Faragona uhasl, když se pentagram vrátil do původní polohy. Plamen na holi se ztratil v mžiku, kdy čarodějovo tělo i hůl dopadly na zem. Viktor stál hodnou chvíli ztuhle , než si znovu začal uvědomovat sám sebe. Vnímal bolest v pravé paži, dlaně slepil zatuhlý vosk a v nohou cítil ledový chlad.

„Archibalde,“ hlesl téměř neslyšně.

„Ano, …chlapče. Už vstávám. ILUMINÁTIO“

Tentokrát se nerozhořela hlavice Faragonovi hole, ale náhle se zjevily snad stovky svícnů u zdí celé jeskyně. Byla to zase svatyně Bílé magie, očištěna a oproštěna od všeho zlého. Čaroděj přikročil k oltáři. Polil ho vodou z kalichu a posypal bylinami.

„ÁMODO PERENNÓ.“

Potom se otočil k Viktorovi, který ještě stál v kruhu a svíral svíci.

„Od nynějška navždy bude oltář a celá jeskyně sloužit jen dobrým lidem a kouzelníkům.

Příšera z temnot, Lunos, se už jen tak nevrátí.“

„Lu…Lunos?“

„Ano, Lunos. Je služebníkem největšího zla. A pokud jej posiluje nějaké ochranné kouzlo, jako například otočený pentagram, …potom je nezničitelný a nic bych s ním nezmohl. Proto jsem musel nejprve zrušit to jeho ochranné kouzlo.“

Faragon jemně uchopil chlapce za ruku a začal mu sloupávat vrstvičku vosku. Pomalu ho vyvedl z kruhu a položil zbytek svíce na oltář.

„Byl jsi statečný a moudrý, myslím, že téměř každý by se dal na zběsilý útěk.“

Roztrhnul mu rukáv košile a prohlížel hlubokou ránu.

„Kdybys nebyl potřený Fiolovým olejem , myslím, že by byl schopen utrhnout ti celou paži.“

Vytáhl malý flakonek s výtažkem z dvoulistníku a začal potírat hluboké rány. Přímo před očima se zacelily a potáhly stroupkem. Stejně tak učinil i Faragon sám. A i jemu se rány na hrudi zacelily. Zbytkem posvátné vody z kalichu si oba opláchli dlaně i tvář.

Viktor hluboce oddechoval. Ve tváři se mu usadil šťastný výraz, i když v ráně na ruce ještě mírně tepala bolest.

„Pojď , myslím , že pod sedadlem mám uvázaný váček lupenitky, uvaříme si z ní čaj,“ vybídl Faragon chlapce k opuštění jeskyně.

„K čemu to je ?“

„ No, víš, nebude nás všechno tolik bolet,“usmál se čaroděj.

„Myslel jsem, že se vrátíme do hradu,“ zatvářil se Viktor  poněkud roztrpčeně.“

„Věř, že cesta po požití čaje bude rozhodně příjemnější.“

A tak se také stalo. Do půl hodinky byl lahodný čaj připraven a úleva, která se pomalu rozlévala Viktorovi po celém těle, rozradostnila jeho mysl. Usednout na koně mu teď připadalo pouhou maličkostí. Závratný let, který v naprosté tmě ukrýval celé okolí a nedovolil chlapci vlastně vůbec uvidět, jakou rychlostí se pohybují, končil v Podhradíně u domu staré Tramíny.

Faragon zabušil na vrata. V mžiku se otevírala, neboť žena, ani její muž, ještě nespali.

„Dojel kůň v pořádku ?“zeptal se obou, když se mu v slzách klaněli a vítali jej.

„Ano, mocný pane, a mnohokrát ti děkujeme,“klaněl se mu znovu a znovu seschlý mužík.

„Musel jsem ho poslat….pro případ, že bych se ….nevrátil,“zachmuřilo se čelo kouzelníka.

„Pane, prosím, přijmi jako dar toho bělouše, jako náš vděk k tobě,“pronesl pevným hlasem starý muž.

„Ne, to nemohu, je to tvé živobytí.“

„Právě proto, pane. Velice se mi poslední léta daří. V chovu mám sedm klisen a dva hřebce a dvě roční hříbata. Tohle je třetí z nich. Nemáme nouzi a až ty dva mladé prodám v trhovém domě, budeme mít se ženou vystaráno nejméně na celý rok.“

„Dobrá tedy, mnohokrát díky za věrného přítele,“a Faragon pohladil koně po bílém čele.

-

Třetí hodina ranní se kvapem přehoupla a do čtvrté zbývala už jen necelá půlhodina.

„Dejte mi okamžitě vědět, jakmile se cokoliv šustne na nádvoří!“ dával rozkazy král strážím, kteří se klaněli před jeho trůnem.

Vladař nervózně vyskočil a začal přecházet po sále. V hlavě se mu rychle střídaly různé myšlenky.

„Snad se jim nic nestalo, snad budou v pořádku,“mumlal si tiše pro sebe.

Nebyli to strážci, ale královna, která vběhla s úsměvem do velkého sálu a s radostí v očích přinášela dobrou zprávu.

„Už jsou tady zpátky! Celí …a snad i zdraví!“

Krále už nic nezadrželo a vyrazil ven. Ruch a hlahol na chodbách , který v nočním klidu náhle probudil polovinu hradu, rozbušil Natálii srdce. Podařilo se jí usnout snad jen na chvíli v okamžiku, kdy po večerních návštěvách orlů všichni opustili velký sál. Od té doby se nesčetněkrát probudila a čelo ji poléval ledový pot.

Co když se nevrátili a do hradu vtrhly nějaké příšery? Co když jsou všichni mrtví?

Zprudka se posadila na posteli a vyděšeně zírala do tmy a napínala sluch, jen aby zaslechla, co se děje venku. Potom, snad těsně za svými dveřmi, zaslechla smích.

„Pojď, pohni, musíme je přivítat.“

Hlas, který patřil nepochybně Vilémovi, promlouval ještě s někým.

„Neměli bychom vzbudit holky ?“ozval se ten druhý.

„Prosím tě, co je budem děsit? Zabušíš jim na dveře a oni vyletí z kůže!“

„Ááále , nevyletím!“ objevila se tam zčistajasna Nat, jakoby přímo vyrostla ze země.

V okamžiku se otevíraly i vedlejší dveře.

„Myslíte, že v tomhle rámusu se dá spát?“ protírala si oči Patrika.

Jenom na sebe mrkli a rozběhli se o překot ven na nádvoří. Nedoběhli až tam, protože ve velkém sále hořela spousta svící a největší ruch se nesl právě odtamtud. Spatřili krále, jak tiskne ruku Faragonovi a poplácává po ramenou Viktora.

„Už se chystá lázeň, milý Archibalde. Myslím, že ji potřebujete oba a oba si jí také svrchovaně zasloužíte. Mí lazebníci vám tam sypou celé kopce voňavých  bylin a lejí láhve léčivých olejíčků.“

„Viktore, Viktore! Archibalde!“ Neudržela se Natálka.

„Bože, jaký jsem měla o vás strach!“

Dívka se rozběhla k nim a bouřlivě je oba vítala. Ostatní, kteří chvíli zůstali zírat mezi dveřmi, se v kratičké chvíli přidali k ní a objímali zraněného Viktora. Unavené poutníky za chvíli doprovázeli lazebníci do léčivých koupelí.

Archibald Faragon se na okamžik zastavil ve dveřích a vlídně se na všechny pousmál.

„Uvidíme se ráno, jděte odpočívat. Všechno dobře dopadlo.“

Všichni se pomalu vytráceli ze sálu. Noc byla opravdu vyčerpávající.