Země Zunn - Strážce - 7. Trimor

Zlaté proužky na červené vázičce zářily v ranním slunci. Byly to  první, na čem ulpěly Natálčiny oči, když je otevřela. Cítila se velmi svěží a odpočatá. Včerejší vyčerpání, otupělost a malátnost, se kterou přicestovali do hradu, byly  pryč. Vypařily se jako mávnutím kouzelného proutku. Vyklouzla z postele a přiskočila k oknu. Měla pocit, že nic nevnímala včera tak jasně, jako teď. Po cestičkách v zahradě mezi nádhernými květinami a keři se procházel……no ano, červený páv. Prostě byl červený. Velcí motýli létali z květu na květ a Natálka měla pocit, že je v ráji. Ozvalo se zaklepání. „Dále,“kuňkla. Ve dveřích se objevila komorná, která přinášela velkou hedvábnou tašku a poskládané, zřejmě i vyprané,  džíny a tričko, ve kterých dívka včera přijela na hrad.

„ Dobré ráno, slečno. Velectěný pan Faragon se nechá poroučet a vzkazuje, že tašku s oblečením si má slečna nechat pořád při sobě, protože bude oblečení potřebovat, až se bude vracet domů.“

Komorná zase s úklonou odešla a Nat se mrknutím oka podívala na složené oblečení.

Během chvilinky se všichni sešli v malém sále u snídaně.

„Ty koláčky jsou velice dobré, veličenstvo. A likér z batanových hlíz, no úplný životabudič,“ chválil Faragon lahůdky zdejšího dvora.

Viktor se bystře rozhlížel a jeho pohled se zastavil až na prstenu krále Rozamina.

„ Je nádherný ,“ šeptla Natálka, když zjistila, kam směřuje chlapcův pohled.

„Hmm,“ přikyvoval chlapec a přitáhl si slaný pirožek plněný midem. Totiž…tenhle lahodný sýr od blestrů mu chutnal už u Faragona na Bílém hrádku. Nebylo tedy divu, že jich spořádal rovných šest a k tomu ještě dva koláče a  pár kousků ovoce.

„Páááni, to jsem měl hlad,“ zafuněl, když pokládal dopitou sklenici fiolového džusu.

„Já taky, ani mi nemluv,“mával rozšafně rukama nad stolem Vilém, až převrhl nejbližší džbán a sladká tekutina se rozlévala po stole. Sloužící rychle přiskočili, aby uklidili tu spoušť a děti se dusily pod stolem smíchy.

„No,no,“ uklidňoval je rozpačitý Faragon.

„Přátelé,“ pousmál se král, „mohu vás všechny pozvat na procházku našimi zahradami?“

1. „Super, to bude pecka. Už mi tady dřevěněly nohy“vyskočil Petr a hulákal na celé kolo.

„Totiž …..skvělé, veličenstvo,“ krotil svůj temperament s grimasami v obličeji.

Král se musel  smát a všichni se čile a vesele zvedali od stolu.

-

S plnými žaludky jim připadal svět krásnější. Děti obdivovaly rozkvetlé batany, dozrávající fioly, modré fajády, které jim poletovaly nad hlavou. Ale i královy kokršpaněly, kteří jim tak připomínali domov. Konečně něco tolik známého a milého. Všichni popíjeli sladkou Modrou vodu, která pramenila přímo uprostřed zahrady. S pocitem radostného uvolnění se děti proháněly po zahradních pěšinách.  Proto se také Patrika ukrutně lekla, když proti ní z keře vyrazila veliká modrá kočka a za ní ve zběsilé honičce druhá.

„Ááá, naši miláčci,“zvolal král, „nebojte se děti,“ když uviděl jak všichni ztuhli.

„Jsou to koulové, moc milá zvířátka, jen příliš temperamentní.“

Natálka jen vyvalovala oči a ukazováčkem mířila na modrou kočku, která se teď lísala králi kolem nohou.

„To je zvíře z toho ….z té….z obrázku…….ve Ztra-ce-né kroni-ce,“ vyrazila ze sebe

konečně koktavě .

„Odpusťte, zapomněl jsem vás upozornit na tyhle  modré  divochy,“ hladil si čaroděj rozpačitě bradku, „jsou to domácí mazlíčci. Mají je skoro ve všech domech.“

„Páááni, já jsem se lekla,“ dýchala rychle Pat.

„Archibalde,“ obrátil se Viktor prudce na kouzelníka. Ještě jsme neviděli žádné domy….osady.“

„Áááno, vím, ….ovšem,“ připustil čaroděj, „rozhodně takovou návštěvu plánujeme ihned po obědě. Jedna osada, Podhradín,  leží pár metrů pod zámkem. Celá vesnička je tak trochu schovaná mezi svahy kopců.“

Faragon povytáhl obočí a podíval se pátravě na chlapce přes obroučky brýlí.

„Ale vidím,  že to není všechno, co tě trápí a co máš na srdci ?“

Viktor hledal co nejusilovněji slova, která by vyjádřila jeho obavy, ale pochopil, že ne všechno mu může čaroděj vysvětlit během jediného dne. Tušil, že některá tajemství by raději neměla být odhalena, proto jen pokýval hlavou.

„Ne , nic, to je dobrý. Vím, že mi řeknete všechno, co bude třeba v tu pravou chvíli.“

-

Cestovní šat byl daleko praktičtější, než to, co měli doposud na sobě. Pevnější látka tmavé barvy, rovněž jemně zdobená zlatými ornamenty, působila dojmem úžasné měkkosti.

„Vyprané v Pervolu,“ nakrucoval se Petr a dělal takové grimasy, že se musel i přicházející čaroděj začít smát.

„Ne pane Vaňku, vyprané ve žluté vodě s bylinkami,“ zamrkal šibalsky na ostatní.

Jenom obešli hrad, odkryl se jim pohled do mírného údolí, kde se rozkládaly podivuhodné stavby místních obyvatel. Z osady zrovna vyjížděly dva povozy tažené koňmi. Jeden vezl náklad dřeva, druhý něco, co jim bylo naprosto cizí.

„Emuno, papírový strom,“ ukázal Faragon na blížící se vůz, „tady ho pokácí a rozřežou na půlmetrová polena – vidíte, jak se rozloupává ? No…a v jezerech ho namočí, rozloupnou na plátky, vysuší a nakrájí do potřebného tvaru.“

Oba kočí už z dálky zdravili Faragona i jeho malé přátele.

Blízko prvního obydlí se páslo podivné stvoření a kousek dál pobíhaly obrovské černé slepice.

„Hele, hele,“málem zakopl Petr o kámen na cestě, když mu na to padl zrak.

„ To je blestr, dává mléko, ze kterého se vyrábí ten výborný sýr, kterému u nás říkáme mido, Viktore. A támhle máš tu velkou slepici. Je to putipa.“

„Ale dinosaury tady nemáte,že?“ nakrabatil Vilém čelo.

„Tak ty tady opravdu nemáme,“ rozesmál se čaroděj naplno.

„ Víte…..tady se flóra i fauna rozvíjela poněkud odlišně než u vás, ale zas ne tak divoce, jak by sis myslel….ne, to rozhodně ne.“

Domy osadníků měly většinou kruhový půdorys, výjimečně  čtverec nebo obdélník. Jen větší stavby byly poněkud členitější.

Natálka si všimla, že vedle vchodů některých kruhových domů , je na zdi vyryta spirála, která byla směrem od středu ven pokryta nějakými znaky. Ty uprostřed už byly sotva znatelné, naopak, čím více ze středu, tím byly výraznější.

„Archibalde, co to je ?“

„Starodávné kartuše – znaky, které nahrazovaly písmo a zaznamenávaly rodokmen v jednotlivých domech. Jsou velmi staré. Jejich výklad se učí stále děti ve školách, ale už je takto nikdo nezaznamenává. Vše se váže a zapisuje do knih. Ty historicky cenné jsou kulaté jako plát papíru z emuna. Ale ostatní mají už klasický přiříznutý obdélníkový tvar.

„A co školy?“ zeptal se zvědavě Petr, i když zrovna od něj bychom tuhle otázku nečekali.

„ Děti se učí to, co budou potřebovat pro život, nejprve na Malé škole.

„Malé škole?“ zašklebil se Petr.

„Malá škola je vlastně něco jako základní vzdělání u vás. Učí se číst, psát, počítat, dějiny země, přírodní vědy, bylinkářství a malou magii.“

„Magii?“ polkl Petr a zůstal stát s otevřenou pusou.

„Magii?“ zarazili se téměř zároveň i ostatní.

„Ano, základy malé magie potřebné pro domácnost. A zapomněl jsem …..také se učí rukodělné práce, obdělávání pozemku a lovecké základy.“

„No….já už se radši na nic neptám,“ vyfoukl Petr naráz všechen vzduch z plic.

„ A co fyzika, chemie a další?“ zajímalo Viléma.

„ K tomu potom slouží Velké školy, ….ale do těch už nikdo nemusí. Je to pro ty, co se chtějí vzdělávat dál. Chemie jako taková u nás vlastně ani není, je součástí magie. Studenti se také seznamují s historií a současností vaší země. Studují psychologii a každá škola je prakticky zaměřená na to, co její žáci chtějí v budoucnu dělat.“

Z rozlehlé stavby se právě vyhrnul houf dětí.

„ Ááá, malí školáci,“pousmál se Faragon.

„Oni nemají prázdniny?“ napadlo Patriku okamžitě.

„Tady chodí děli do školy celý rok, ale vždy jen prvních osm dní v každém fatonu.“

„ No tedááá….a kde mají tašky a učení ?“ vybafnul znovu Petr.

„Všechno ve škole, Petře, učí se jenom tam. Od devíti do jedné, potom si skočí domů na oběd a znovu ode dvou do tří. V tom odpoledním čase si už jen opakují, co se ráno naučili nebo pracují na školním pozemku.“

„To bych si taky nechal líbit,“  pokyvoval Petr hlavou.

„A co známky?“ nevzdávala se Patrika.

„To tady nemáme,“ usmál se Faragon shovívavě, „děti na konci každého roku, tedy v měsíci bumzelu – to je jako váš prosinec – dostanou písemnou zprávu pro rodiče, jak si vedly.

„ Prosím, ještě jedna otázka,“zakňourala se sepjatýma rukama Pat, „co tady vlastně můžou lidi dělat?“

Faragon potřásl hlavou nad dětskou zvídavostí, ale ochotně přikývl.

„Vlastně je to dobře, že se tak ptáte. Tak se o naší zemi dozvíte nejvíc. ….Náš lid chová mnoho zvěře pro užitek všech říší –  tedy chovatelé. Dále se tu pěstuje mulito, padoně, další ovoce a zelenina. Někteří pracují v dolech, lesích , mají trhové domky – u vás se jim říká obchody. Šijí, vyrábějí léky a léčí – tedy léčitelé jako u vás doktoři. Staví domy a dokonce pracují i pod vodou. Jednak v jezerech, kde těží různé horniny a taky v mořích.Hledají perly a drahokamy, loví ryby , těží písek. Stačí ti to jako odpověď, Patriko?“

Dívenka se zarděla a horlivě přikyvovala.

„Jen ti ještě prozradím, že z některých nadaných zunnů se stanou čarodějové nebo Strážci říše.“

Společně procházeli malou osadou, pozorovali zvěř v zahradách obydlí, prohlédli si malé kulaté domečky, kterým obyvatelé říkali lázně a obdivovali keře a stromy s lákavým ovocem……

„Óóóó, vážený kouzelníku, dobře , že tě vidím, postihlo mě neštěstí veliké“

Faragon se právě s dětmi dostal mezi několik dalších domů na konci osady a právě si zblizoučka prohlíželi černou putipu, když se z vedlejšího domu vyřítila starší, malá a velmi rozcuchaná žena.

„Co se ti  přihodilo tak strašného,“ pohlédl na ni čaroděj.

„Pověz mi všechno, Framino,“ uchopil ji povzbudivě za lokty, když viděl, jak žena marně lapá po vzduchu.

„Moje dcera, moje dcera.“

„Mluv, prosím, co se stalo s tvojí dcerou?“

„ Kalipa mi brzy ráno před svítáním šla pro čerstvé …. byliny. Však víš … k úpatí hory Naxos. Přeci víš, že jen tam , blízko časostromu, nalezneš dvoulistník.“

Framina znovu hluboce vzlykla.

Hlouček dětí stál mlčky a bez hnutí opodál.

„Už mi docházely zásoby…..a…..šla mi ho natrhat.Víš, už nejsem nejmladší …. devadesátka na krku……a dosud se nevrátila.“

„Devadesátka na krku?“syknul Vilém a podíval se na ostatní, „to není možný, vypadá tak na padesát.“

„Tady se lidé dožívají většinou sto dvaceti až sto padesáti let, Viléme,“ obrátil se Faragon zamyšleně na chlapce.

„ To není možný, jak mě mohl slyšet, vždyť jsem šeptal a jsme od něj tak daleko“.

„Čte myšlenky,“ sykl Viktor.

Vilém i ostatní teď upřeně zírali na čaroděje, který skupinku dětí velmi bystře přelétl pohledem a otočil se zpět ke staré ženě.

„Ale, Framino, tady je přece naprosto bezpečně, nechtěla ještě zajít do sousední osady?“

„Co by tam hledala? Sestra Agáta loni zemřela a její sestřenka odjela s mužem na týden dočtvrté akády k bratrovi na návštěvu. Prý se jim narodil synek, …tak …snad na křtiny. A pak,…..tady v Podhradíně  máme přece všecko co potřebujeme.“

Děti se osmělily a přistoupily trochu blíže.

„Faragone, co je to čtvrtá akáda,“zašeptala Natálka, zatím co stará Framina potřásala rukou novému Strážci Viktorovi.

„Vlastně je to čtvrtá říše, Říše vod.“

„Framino,“ obrátil se znovu čaroděj na osadnici, jsi bylinkářka, máš právo použít Živý oheň, pojďme prosím,“a pokynul rukou směrem k obydlí kývnul na děti. Nebylo potřeba nikoho nabádat k tichu, návštěvníci se mlčky usadili v koutku místnosti.

Framina odstavila z ohně kotlík, ve kterém bublala nějaká voňavá směs bylin a přihodila do uhasínajících plamenů pár suchých větviček. Potom se otočila a sňala ze zdi  tři  váčky. Z jednoho vysypala hrst sušených bylin, z druhého nastrouhaný a usušený kořen batanové hlízy a ze třetího vytáhla velký  zažloutlý list z časostromu. Vše nasypala do plamenů a nakonec přidala několik kapek Fiolového oleje, který vytáhla v malém flakonku z kapsy.

„ A teď něco, co patří Kalipě,“připomenul Faragon.

Stará žena se bleskově otočila a sáhla po vyřezávaném dřevěném kartáči.

„Než odešla, tak se s ním česala, „ vzlykla hlasitě.

Vyňala z kartáče několik černých vlasů a vhodila do ohně a vykřikla: „ICÓN“

Plameny se divoce rozhořely, pak zežloutly jako by zprůsvitněly. Náhle se v plamenech objevila hlava černovlasé ženy se zavřenýma očima. Bylo to tak nečekané, že děti vykřikly. V okamžiku se nad hlavou v plameni objevilo podivné znamení. Tři dýky, otočené k sobě čepelemi a výhružně nastraženým blýskavým ostřím do stran.

„TRIMOR ! NE, TO NE!!“

„Faragonův výkřik byl tak zoufalý, že dětem zmrzly kosti v těle a ze srdce zbyla jen scvrklá hrudka.

„Ach bože….nečekal jsem, že to přijde tak brzy.“

Oběma rukama si zakryl tvář a zhroutil  se na nejbližší židli. Chvíli panovalo napjaté ticho, ve kterém bylo slyšet jen zoufalé vzlyky nešťastné ženy. Nikdo se neodvážil ani hlasitě dýchat. Teprve po několika uplynulých vteřinách, které všem připadaly nekonečné, se Faragon pohnul. Unaveně si přetřel čelo a tvář. Vypadal vysíleně. Přinejmenším, jako by kráčel desítky dnů vyprahlou krajinou.

„Tvoje dcera….. je mrtvá, Framino! Zkřížila cestu mocnému kouzlu!“

Stará žena, která po čarodějově výkřiku zůstala strnule stát v rohu místnosti a jen tiše vzlykala, tupě a skoro nechápavě zírala na čarodějovy rty, které vyřkly tu hroznou a nepochopitelnou sudbu. Trvalo snad celou věčnost, než propukla v hlasitý, srdcervoucí a neutuchající pláč.

„Tak brzy, …tak brzy,“mumlal si pro sebe Faragon, „někdo nebo něco mu musí pomáhat. Chtěl nás zaskočit nepřipravené.“

„Archibalde! Co to všechno znamená ?!“ vydral se přidušený výkřik z Viktorových úst.

Konečně znovu našel schopnost mluvit, ale ztratil schopnost sledovat čarodějovy myšlenky a schopnost pochopit důsledky toho, co se právě stalo.

„Máme práci, …chlapče,“ řekl čaroděj pomalu a pronikavě se zadíval Viktorovi hluboce do očí, snad až na dno jeho schoulené duše.

-

Když dospěli téměř k hradní bráně, ozvala se tichá melodie a hlasitý šepot. Viktor a Faragon se zprudka zastavili.

„Co se děje?“ otočil se vyděšeně Vilém .

„Ty to slyšíš?“podíval se čaroděj překvapeně na Viktora, aniž by vnímal Vilémovu otázku.

„Co slyšíte?“ dorážel Vilém neodbytně.

Viktor se usmál na Faragona.

„Ano, …jestli myslíte tu melodii a šepot, …ano.“

„Obdivuhodné,“vydechl čaroděj.

„Tak co se děje?“nevydržela to zoufalá Natálka..

„Volá mě Živá kniha, musím se vrátit na Bílý hrádek, za okamžik jsem zpátky.

Vraťte se do hradu a řekněte vše králi.“

Poslední větu už slyšeli z oblaku bílého kouře, do nějž se Faragon zahalil a který, jak si povšimli vytryskl z hlavice jeho hole. Pak byl najednou pryč, jako by se v tom kouři rozplynul. Nebylo třeba, aby je někdo pobízel. Úprkem vběhli do hradu , rovnou ke králi a královně