ZEMĚ ZUNN - STRÁŽCE - 5. PASTI V ZEMI ZUNN

Obloha za oknem se barvila do azurova. KDE JE TŘEŠEŇ ? Viktor se posadil zprudka na posteli. Každé ráno patřil jeho pohled urostlému stromu, který se skláněl k oknu jeho pokoje. Úlek mu chvíli zastřel jasnou mysl. Opravdu pouze chviličku, než si uvědomil, že se se svými přáteli včerejší noci vydal na úžasnou dobrodružnou cestu do kouzelné země. „KOU – ZEL –NÉ“,slabikoval si tiše a oči upřel na vyřezávaný zámecký strop. Měl strach, že kdyby promluvil nahlas, všechno zmizí. Pomaloučku spustil nohy z vysoké  postele a v ranním světle prohlížel vybavení ve svém pokoji. Na nočním stolku ho upoutaly nádherné hodiny z růžového dřeva. Opravdu nádherné, ale jeho pozornost upoutal ciferník. Měl dvacet šest hodin. „Tak je to pravda“,zašeptal si Viktor pro sebe, „jsme v Zemi Zunn, ve které den má dvacet šest hodin.“

Znovu jeho pohled sklouzl k hodinám, tentokrát sledoval ručičky a ty právě ukazovaly zrovna něco po desáté hodině. Když si to dostatečně uvědomil, vyskočil bleskově z lože, natáhl kalhoty a tričko a vyběhl na chodbu. Vydal se za vzdálenými hlasy, které se ozývaly ze síně, ve které je Archibald hostil bylinkovým čajem a drobným pečivem.

Čím byl blíže, tím zřetelněji rozeznával jednotlivé hlasy.

„…..jen co se všichni pořádně posilníte!“,ozval se bodrý a laskavý kouzelník.

„Už se nemůžu dočkat“,zapištěla Patrika.

Klika se zdála ohromná, ale ke svému údivu ji stisknul jen docela lehounce a rázem se ocitnul v sále zaplaveném slunečním svitem.

„Dobré ráno, ospalče,“rýpnul si Petr, „už se čeká jenom na tebe.“

„Dobré ráno,“zachraptěl Viktor, jehož hlasivky měly ještě zřejmě půlnoc.

„I tobě dobré ráno, mladý muži.“ V kouzelníkově hlase byla vlídnost a z očí mu zářil úsměv.

Chlapec se pomalu usadil u stolu a očima s podivem přejížděl ty podivuhodné dobroty, které se kupily na zlatých mísách. Malé koláčky se zelenou marmeládou, velké modré plody podobné jablkům, něco , co vypadalo jako sýr a další a další. Něco vypadalo docela běžně, ale některá jídla vzbuzovala přinejmenším údiv.

„Dej si,“zakousnul se Petr do modrého obra, „to jsou padoně…něco jako jejich jabka. Jsou nejlepší,“ vykládal důležitě. Potom prstem šťouchnul do hromádky žlutofialových bobulí.

„A tohle jsou třemšule, chutná to jako hodně šťavnaté borůvky. Ale nejdřív si dej tyhle mulitové koláčky s marmeládou z lotosových třešní.“

„Áááá, vidím že jsi dával při výkladu bedlivý pozor,“usmíval se Archibald, „jen jestli budeš dávat pozor i na to, až  vám budu vyprávět o nebezpečí,  které vám naše krásná, ale pro vás neznámá země může nachystat.“

Viktor na to všechno koukal  s otevřenou pusou. Potom naprázdno polkl a zakousnul se do nejbližšího koláčku. Natálka se usmála a přistrčila před něj jinou mísu s krvavě rudými pomeranči. Alespoň tak si to Viktor vyložil. Musel si v duchu každou novou věc, každý pokrm trochu připodobnit něčemu, co důvěrně znal ze svého světa.

„Petr kecá, nejlepší je tohle. Jsou to fioly, jí se to celé, bez loupání, jsou úžasně sladké, zkus !“

A tak se Viktor dozvěděl, že mulito je vlastně mouka z třímetrového obilí, že to, co vypadalo jako sýr, je opravdu sýr. Jen ty jejich krávy vypadají jako lamy,  mají krátkou žlutou srst a říká se jim blestři. A vůbec, dozvěděl se toho tolik, že mu paměť nestačila všechny ty nové informace ukládat.

Bylo už pozdní odpoledne, když si po prohlídce hradu a malé přilehlé zahrady znovu usedli do zšeřelého sálu. Archibald je chtěl dobře připravit na cestu po zemi Zunn.  Všichni bohatě povečeřeli a popíjeli lahodný bylinkový čaj, když čaroděj malinko zachmuřil čelo.

„Všechno, co jsem vám až doposud povídal, je dobré znát, ale to, co vám povím teď, je pro vaši bezpečnost životně důležité a všechno si musíte uložit hluboko do paměti. Ve vaši zemi je zcela samozřejmé, že nepřejdete silnici, pokud po ní jede auto. Nevstoupíte na tenký led, protože byste se probořili. Nevstrčíte ruku do vosího hnízda, protože by vás poštípaly. Tohle všechno máte od malička vštěpováno vašimi rodiči a často i vlastní bolestivou zkušeností. Třeba, když se říznete o ostrý nůž, spálíte o žehličku. Ale tady vás předem nic varovat nebude. Jen já vám mohu dát potřebné rady a vy musíte dávat bedlivý pozor, aby jste si je dobře zapamatovali, jinak můžete sebe i druhé ohrozit na zdraví a v některých případech i na životě. Na každém kroku může na vás číhat smrtelná past.“

Děti seděly naprosto strnule. Tušily, že to co moudrý čaroděj říká, není jen takové nějaké strašení, ale že to myslí naprosto vážně.

„Vydáme se spolu na dlouhou cestu.“

Potom se otočil na Viktora.

„Ráno, než jsi vstal , se tvoji přátele dozvěděli, že postupně navštívíme všechny říše.“

Na to se otočil na všechny ostatní.

„Králové nás už očekávají. Až vyjdeme zítra ráno z hradu, půjdeme asi dvě hodiny pěšky k nejbližšímu hostinci. Tam nás bude čekat malé občerstvení a kočár. Mohl jsem ho samozřejmě nechat přijet až sem, ale chci, abyste se seznámili s prostředím, poučit vás, co je pro vás prospěšné a co naopak nebezpečné. A myslím si, že to nejlépe pochopíte když budete mít možnost si důkladně vše prohlédnout. Prozatím vás jen žádám! Až vyjdeme z hradu, budete se držet cesty a v žádném případě z ní nesejdete. Když vám to pomůže, berte to jako příkaz!“ zahřměl nakonec Faragon.

Ráno po snídani, kdy už se všichni netrpělivě těšili na dobrodružnou cestu, se v sále objevil Archibald oděn v nádherném tmavě modrém plášti. Na rukávech a spodním lemu byl zdoben  velkými ornamenty zvláštních rostlin a stromů, pochopitelně vše vyšité zlatem. Kulatý modrý čepeček, který mu graciézně trůnil na bílých vlasech, si s pláštěm nic nezadal. Točené zlaté šňůry s modrými kameny, mu padaly až na ramena.

„Tak, oděv k audienci mám připravený,“ usmál se rozpačitě, když zachytil užaslé pohledy svých malých přátel a spokojeně si promnul ruce. Viktorovi na chviličku před očima probleskl obrázek ze Ztracené kroniky.

„Také pro vás jsou nachystané zunnské šaty, ale král Rozamin si vymínil, že to bude dar od něj.

Faragon vyvedl své hosty na nádvoří hradu.

„Kdybychom tolik nepospíchali, abychom stihli objet všechna království, velice rád bych vás nejdříve seznámil s nejbližším okolím,“ povzdychl si, „no ale co se dá dělat. Máme povinnosti, hlavně já a ty, Viktore,“podíval se pronikavě chlapci do očí. Viktorem ta slova i pohled projeli jako ostrý šíp. Co to všechno znamená ?

„Tak a teď , jak jsem říkal,“ pronesl dostatečně důrazně.

„Pro vás  existuje jenom cesta, na vše ostatní se můžete pouze vyptávat, ale nikam nechodit, na nic nesahat !“

Vykročili na pevnou nažloutlou cestu. Skoro tak pevnou jako asfalt, jen se jim zdálo, že maličko pruží pod každým krokem. Jak se dověděli, byla to směs nějaké pryskyřice smíchaná s pískem, která velice rychle tuhla a vznikala tak hmota podobná plastu, jen ne tak hladká. Archibald jim ještě prozradil, že se z této pryskyřice , která proudí ze stromů z rabutanového lesa, staví i domy. Mění se jen různé druhy písků a drobné kamení, aby se dosáhlo různých barev a pevnosti.

„Podívejte se támhle,“ ukázal po pár krocích roztodivnou krajinou čaroděj na modrá kola blízko cesty, „je to  modrý mech a ukrývá tůňky smrti. Kdybyste na něj vstoupili, propadnete se několik metrů do řídkého bahna, z něhož není úniku. Nestačili byste ani vykřiknout pomoc, tak rychle by vás jedovaté bahno usmrtilo.“

Děti při takovém pomyšlení zamrazilo, i když slunce pomalu stoupalo ke zdejšímu poledni, což byla vlastně třináctá hodina.

Viktorovi pohled do okolí silně vrtal hlavou. Jak to, že je tu spousta věcí úplně stejných a další spousta úplně jiných než u  nich doma.

„Víš chlapče, na to je v podstatě jednoduchá  odpověď,“ otočil se na něj Archibald.

„Já jsem se na nic neptal,“ vyhrkl rychle zmatený Viktor.

„Myslíš příliš hlasitě, nedá se tě přeslechnout,“ usmíval se čaroděj, „odpovím ti, až nasedneme do kočáru, budeme na to mít spoustu času.“

„Co se děje, co se děje?“ přiskočil Petr , který byl nejblíž.

„ Ale neboj, dozvíš se to v kočáře,“culil se Viktor na celé kolo.

Archibald sáhl do tašky, která mu visela přes rameno a nabídl každému žlutou okurku. Viktor se do ní bez váhaní a s důvěrou zakousl, zatím co Patrika tiše zakňourala, že přezrálé okurky nejí. Jaký údiv se jí ale objevil v obličeji, když se jí na jazyku rozplynula lahodná sladkokyselá chuť šťavnatého angreštu.

„Co to vlastně pojídáme, Archibalde ?“ ozval se Vilémův hlas, když polkl poslední sousto, „tohle jsem ráno u snídaně neviděl.“

„A…omlouvám se,  tahle lahůdka se jmenuje mamurry . Rostou na malých keříčcích skoro v každé osadě u každého obydlí. Vaří se z nich také výborná kaše.“

Asi po hodině pomalé chůze, kdy jim čaroděj ukazoval spoustu zdejší vegetace a seznamoval je s nebezpečím ukrytým v houští, se děti zastavily u malého paloučku plného nádherných modrých kopretin. Jejich květy na dálku vydávaly opojnou vůni, přímo rajskou a silně vábivou.

„Jééé,“ vydechla Patrika a už, už se chystala utrhnout nádherný květ.

„NEEE !“ ozval se ostrý a strohý příkaz, až sebou dívka polekaně trhla.

„Co tě to prosím tě napadlo, dítě? Nepamatuješ mých příkazů ?“

Archibald měl přísný výraz ve tváři a stažené obočí vytvářelo jednu linii.

„O tuhle nádheru by ses pěkně popálila. Longula má uvnitř tyčinky plné pálivé šťávy, podívej!“

Vůně zrovna přilákala kolem poletující mouchu. Opojná vůně s ní zatočila a moucha dosedla rovnou do středu květu. Z tyčinek malinko vystříkla šťáva a moucha se přestala hýbat. Za chvíli se v té šťávě zcela rozpustila.

„Fůůůůj,“ošklíbal se Petr a Patrika úplně zbledla.

„To bych se taky rozpustila ?“

„To zrovna ne. Pálí čtyřikrát víc než kopřiva a vypálila by ti myslím pořádný flek na ruce. Hojí se to déle než měsíc. Měla bys i puchýře a možná oteklou celou ruku. A věř mi, že bolesti by sis taky užila.“

Všichni beze slova přihlíželi, když tu Petr náhle ucítil potřebu si odskočit. Tiše vycouval z debatujícího kroužku a začal se rozhlížet po místečku, kam by si zaběhl, než Faragon skončí svou přednášku. Seskočil z cesty do vysokého hustého trávníku a chtěl se ukrýt za vysoký štíhlý strom, jehož podivuhodně dlouhé větve mu připomínala chapadla chobotnice.

„ÁÁÁÁÁÁÁ,“ rozťal pronikavý výkřik ticho okolní krajiny, které dýchalo vůní omamných květů.

Všichni se prudce otočili. Obrovský úlek je přimrazil na místě a Archibaldovi ztuhnul úsměv na rtech.

„Pomoc! Pomóóóc!“ křičel Petr, jehož tělo v rychlých smyčkách uvězňovaly stále pevněji záludné větve a tiskly jej ke kmeni. Snažil se marně dostat z jejich stále pevnějšího sevření.

„Petře,“křikl Viktor a skočil z cesty do hustého porostu.

„STŮJ!“ ozval se přímo nadpozemský a mocný hlas čaroděje Faragona. V jeho výkřiku burácela sama bouře a přesvědčil celé okolí, že není žádný bezmocný stařec, ale skutečný a veliký čaroděj Země Zunn. Děti měly na okamžik pocit, že se kolem všechno zastavilo, ba i čas. Snad i vítr, který před chvílí ševelil v korunách stromů ulehl Archibaldovi k nohám jako poslušný pejsek.

Viktora jeho hlas přibil na místě, na kterém právě stál.

„Místo jednoho pitomce budu zachraňovat dva,“ dodal už mírněji. Přiskočil k Petrovi. Smyčky se už velmi pevně svíraly kolem chlapcova těla a v obličeji byl sinalý hrůzou. Ještě chvíli a rozdrtily by mu kosti. Faragon uhodil holí o zem a po té ji zvedl a namířil hlavicí na strom.

„LAXITÁS“,zaburácel znovu vzduchem jeho hlas.

Smyčky náhle začaly ztrácet svojí sílu. Nejprve uvolnily Petrův hrudník  a potom sklouzly i z nohou dolů na zem. Ztuhle a jako smyslů zbavený udělal krok od vražedného stromu a padl na zem jako podťatý .

Archibald ho podebral a vynesl na cestu. Petr se na něj podíval vděčným a uslzeným pohledem. Čaroděj ho zkoumavě prohlédl a zadíval se mu přísně do očí.

„Kdybych tady nebyl,“řekl mírně, ale velmi ledově, „dal by si tě tenhle mantan k obědu.“

Jindy by to možná bylo vtipné, ale teď se nikdo ani koutkem úst neusmál. Věděli, že tady šlo o život a celá věc byla nesmírně vážná.

Přidušený chlapec se pokusil postavit. Dobelhal se pouze doprostřed cesty a tam znovu vysílením upadl. Archibald  se rychle sehnul k chlapci a odnesl ho o kus dál do nizoučké husté trávy. Zemdlené oči Petrovy se vděčně obracely na čaroděje a jeho pohled zabloudil i k ostatním kamarádům. Čaroděj se vztyčil mezi dětmi a velice tiše a přísně promluvil:

„Varoval jsem vás a prosím, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo. Budiž je vám toto výstrahou a doufám, že jste se navždy poučily, co může způsobit lehkomyslnost, protože málem jednoho z vás tato neposlušnost zahubila. Mantan svými větvemi rozdrtí vše živé a malými přísavkami potom vysaje krev své oběti.“

„Upír,“ zaúpěla Natálie a podlomila se jí kolena. Zesinalý obličej se jí svíjel v grimasách.

Ostatní měli pocit, že mají srdce až v krku a že jim za chvilku vyskočí z těla ven.

„Je to výtvor velice silného kouzla a nemůžeme se jich zatím žádným způsobem zbavit, ale můžeme se vyhnout setkání s touto stvůrou. Musíte být stále ve střehu, být připraveni, že jste v zemi plné kouzel a některá z nich jsou hrozně proradná.“

Posledních pár slov už téměř šeptal……

-

Zachmuřené čelo čarodějovo se pomalu rozjasňovalo. Zvláště , když  se po jejich strastiplném putování, plném vyčerpávajících zážitků, za malým lesíkem vyloupla kouzelná krajina rozprostřena do nádherných barev. Cesta se vinula travnatou plání k obrovskému jezeru, jehož vzdálený břeh se ztrácel v mlžném oparu. Jen kouřící hora vynořující se nad oparem za jezerem svědčila o tom, že tam někde hrozně daleko je druhý břeh jezera.

Několik metrů od nich se tyčilo podivné stavení připomínající zmenšené koloseum. Stěny působily dojmem, že jsou poloprůsvitné. Děti už věděly, že to bylo díky pryskyřici a pískům, ze kterých se tady stavělo.  Zlatavý nádech dával vyniknout zvláštnosti a kouzlu stavby. No ovšem….jen návštěvníkům z jiného světa tato zcela obyčejná hospůdka pro unavené pocestné připadala neobyčejně zajímavá.

„To je hora Karatepe,“ pozvedl Faragon svůj ukazovák nad střechu pohostinství, „mnoho lidí se do vzdálené krajiny za horu nevydává. V Lese vichrů se jich už velká spousta ztratila  a nikdy se nevrátili zpět. Je to obrovská a divoká země, která skrývá netušené zlo.“

V pohledu laskavého čaroděje děti zachytily zlobu a nenávist k tomu, co se skrývá v temném kraji daleko za jezerem. Na chvíli se odmlčel. Potom jako mávnutím kouzelného proutku se jeho obličej rozzářil a on pokynul rukou k hospůdce.

„Táák, tady si dáme trochu pozdní oběd a dál už pojedeme kočárem. Král nás čeká k večeři.“

„Jak může král vědět, že večer přijedeme ?“ lámal si hlavu Viktor.

„Hovoříme spolu pomocí magického kamene v prstenu. Lépe řečeno, král hovoří s mou myslí. Co říká, slyším tady,“a Faragon ukázal na svou hlavu, „a co mu chci říci já, to král uvidí ve svém prstenu a mé poselství si přečte.“

„Ty jóó, oni si esemeskujou,“vybafnul Vilém a šťouchl loktem do pobledlého Petra, kterému ještě stále nebylo moc do řeči.

Děti teprve teď pocítily neuvěřitelnou tíži v nohou a svíravý pocit kolem žaludku. Petr si vzpomněl na svou  potřebu, kvůli které málem přišel o života rozběhl se i s ostatními hledat příslušnou místnost. Chvíli obíhali kolem stavení a Faragon se musel začít usmívat pod fousy. Za chvíli se všichni zastavili před čarodějem.

„Kde tu u vás chodíte na záchod, Archibalde?“zakňoural Petr.

Vidíte to malé stavení za hospůdkou, tam, za tím křovím… Celé okolí je zde bezpečné, můžete si tam zajít. Dámy vpravo, pánové vlevo. Počkám vás před vchodem.

Za chvíli se znovu sešli a čaroděj je vlídně pobídnul, aby vstoupili. Matné světlo, které jako by prostupovalo přes stěny stavení, se příjemně rozlévalo kolem a objalo je do své náruče. Hostinský je s obrovskou úklonou a velmi zdvořile vítal, zvláště pak Prvního kouzelníka země Zunn a čaroděje I.řádu Archibalda Faragona.

„Celý faton se už se ženou těšíme na vaši návštěvu,“vyprávěl potěšeně hostinský.

V momentě za ním docupitala i jeho malá ženuška a vítala čaroděje i malé hosty širokým úsměvem.

„Ty jóóó, já jim rozumím,……já rozumím zunnsky. No to je hustý,“udiveně na to zíral Vilém a s přehledem pohodil tmavou ofinou.

„No, to jsi fakt chytrý,“ vyprskla Natálka a  Patrika se začala smát.

„Viléme, když projdeš Q-bránou, ochrání tě proti všem zdejším nemocem a jazyk zunnů se stane tvým rodným jazykem. Copak jsi neposlouchal, když nám to Archibald vyprávěl ?“

„Nóó, …jasně. Páni, představ si, přejdeš hranice do jiného státu a umíš jejich řeč. Ve škole by nám odpadla dřina s učením. To by bylo skvělý!“

„Uklidni se. Neboj, na to nedojde,“mávla Nat rukou.

„Račte se u nás posadit, hned vám donesu oběd,“ zašveholil hostinský a s úklonou vycouval.

Natálka unaveně zprudka dopadla na lavici, ale ta ji ihned odpérovala. Byla měkká a pružná.

Dívka se lekla a s vypísknutím vyskočila a ostatní spustili huronský řehot.

„Nebojte se dětičky, to je měkké dřevo, jen sedat pomalu,“usmívala se hostinská a otočila se na čaroděje.

„Co si dáte k pití, vzácný pane, a co dětem ?“

„Doneste nám všem mošt.“

Faragon se usadil na lavici a Natálie opatrně zkoumala dlaní pevnost lavice, než se na ni znovu posadila. Bylo to dřevo a přeci jako by nebylo.

„Páni, na tom by se sedělo, kdybychom z tohohle měli ve škole židli,“pochvalně si zaliboval Petr, jemuž se pomaloučku vracela barva do tváří a čaroděj se mírně pousmál. To, co zažil, ho donutí, aby si pro příště dával obrovský pozor, myslel si v duchu. Ostatní se hlasitě smáli.

„To by se ti to chrnělo při vyučování,“ řehnila se na celé kolo Nat. A už před nimi stála sklenice modré průzračné šťávy.

„To je z těch velkých modrých jablek , že ?“ pozvedl sklenici proti světlu Vilém, „Mně se ty názvy zatím hůře pamatují.“

„Ano, chlapče,“ přikývl Faragon a dlouze a žíznivě se napil ze své sklenice. Sklenice ? No…… ano. Z tvrdé nažloutlé pryskyřice, která se tady zřejmě používala na výrobu téměř všeho, a ze žlutého jemného prášku, který se těžil ze dna jezer v Říši vod. Výhody tohle sklo mělo obrovské. Bylo nerozbitné, jak se přesvědčil Viktor, když mu prázdná sklenice vyklouzla z rukou na kamennou podlahu. Dělaly se z něj okna, potrubí pro čerpanou vodu ze studní,  no a když se do toho vmíchalo trochu písku, vniklo poloprůsvitné zdivo.

Po úžasném obědě, který vzdáleně připomínal kuře na smetaně s nočky – po původu unavené děti nepátraly – se před hospodou objevil lehký světlý kočár. Vypadal asi zcela jinak, než byste čekali. Nicméně… tažený čtyřmi…….no prostě…..byli to docela obyčejní koně.

„Co jste čekali ? Okřídlené draky ?“musel se pousmát Archibald. Vytřepával zrovna ze svého váčku několik mincí a vtisknul je do dlaně klanějícímu se hostinskému.

Děti si vlastně ani neuměly představit, co by mohlo táhnout kočár v kouzelné zemi, vlastně je snad právě ti koně překvapili více než cokoli jiného.

„Jsou od vás, žádná záhada,“ poplácal Archibald  krajního bělouše po bujné šíji.

„Od samého počátku se některá zvířata z vašeho světa přesídlila k nám. Prošli Q-bránou. I ta, která už ve vašem světě dávno vyhynula , některé druhy velryb, ptáka zvaného dodo a medvídka pandu, máme jich v bambusové džungli už skoro pět tisíc.……..tady našli útočiště a báječné podmínky na přežití. Do vašeho světa budeme moci přestěhovat několik exemplářů až budete na to připraveni a ovzduší i krajina budou natolik čisté, že jim dovolí přežít.

Archibald se na chvíli odmlčel.

„Tak to vidíte. Až bude váš svět zcela očištěn, pomůžeme vám je znovu vrátit zpět do přírody.“

Zhluboka vydechl a pokynul dětem, aby nastoupily do kočáru.

Vědátorovi Vilémovi ale vrtala každá otázka hlavou. I tentokráte mu to nedalo a otočil se na Faragona.

„Jak jste je sem dostali? Třeba  velrybu? Q-bránou by přece neprošla?“

„Těší mě tvá zvídavost, Viléme,“šibalsky se zatvářil čaroděj, „zmenšili jsme je do velikosti hrášku, přenesli a zase zvětšili. Stačí ti to tak ?“ a vyskočil nahoru do kočáru. Že Vilémovi i ostatním spadla brada až na hrudník, to už neviděl.